Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dora Pešková, rozená Steinová (* 1921  †︎ 2020)

• narozena 15. ledna 1921 v Karlových Varech

• na podzim roku 1938 útěk ze Sudet do Prahy

• účastnila se zemědělských kurzů pro vystěhovalce do Palestiny

• 4. září 1942 - transport do ghetta Terezín

• v Terezíně pracovala jako ošetřovatelka starých lidí

• 18. prosince 1943 - transport do Osvětimi-Birkenau

• v létě 1944 odjezd z Osvětimi do Hamburku

• KT Bergen-Belsen

• osvobozena v dubnu 1945

• červenec 1945 - návrat do Prahy

• nedostala osvědčení o národní spolehlivosti

• s manželem restituovala továrnu, která byla v roce 1948 znárodněna

• žila v Karlových Varech, Pardubicích a Kadani

• zemřela 8. listopadu 2020

O paní Doře Peškové jsem se poprvé dozvěděla z rozhovoru, který vyšel v roce 2009 v časopise Paměť a dějiny. O rok později jsem měla možnost se s ní několikrát setkat osobně. Tato drobná devadesátiletá paní mluvící s jemným německým přízvukem dnes žije v domově pro seniory Hagibor spravovaném židovskou obcí v Praze, ale raději by bydlela doma. Nikdy neměla snadný život, přežila terezínské ghetto, vyhlazovací tábor v Osvětimi-Birkenau, práci na odklízení trosek v Hamburku i konec války v Bergen-Belsenu. Později její muž restituoval továrnu, kterou mu v roce 1948 komunisté sebrali, ale i přesto na něj uvalili milionářskou dávku. V padesátých letech měla pamětnice jako mnoho Židů strach. Před sedmnácti lety zemřel její jediný syn. Přesto považuje paní Pešková za jednu z nejhorších věcí ve svém životě to, že v létě 1945 nedostala osvědčení o národní spolehlivosti. To, že neměla toto osvědčení, jí znemožnilo studium medicíny, které plánovala, ale především jí vzalo chuť do života těsně po válce. Dodnes si vybavuje tlustého úředníka na pražském magistrátě, který jí osvědčení odmítl vydat s vysvětlením, že „v Karlových Varech byli samí Němci“. Tehdy šestadvacetiletá dívka vážící 35 kg nenašla odvahu mu popisovat to, čím prošla za války. Dnes paní Pešková říká, že by si to s ním uměla vyřídit, protože jí zkazil život. Vyprávění paní Peškové o životě se neposlouchá lehce a nespravedlnost v něm rozhodně nekončí osvobozením v roce 1945.

 Tatínek byl velký optimista, věřil Čechům

 Paní Dora Pešková se narodila 15. 1. 1921 v Karlových Varech v židovské rodině Steinových jako prvorozená ze tří dětí. Její o tři roky mladší bratr zemřel v dětském věku, o osm let mladší sestra Gita (Brigita), dnes Bakovská, která v současnosti žije na severní Moravě, měla podobný osud jako paní Pešková. Otec rodiny Steinovy vlastnil obchod s obuví, maminka byla v domácnosti. Karlovy Vary patřily mezi města, kde převažovalo německy mluvící obyvatelstvo, v rodině se mluvilo německy, dcery navštěvovaly německé školy. Českému jazyku se sice Dora Pešková učila už ve škole, jak ale říká, doopravdy česky mluvit se naučila až v Terezíně, „tam to bylo nutné“.

 Rodina žila v Karlových Varech až do října 1938, kdy byly Sudety prohlášeny za součást Říše. Do té doby byl otec rodiny přesvědčen o tom, že Češi se židovských obyvatel zastanou. „Tatínek byl velký optimista. Nechtěl nás pustit. My jsme se mohli dostat ven. Náš táta věřil Čechům, říkal: ,Češi nás nedají.‘ Ale ještě nás kopli.“ V říjnu 1938 otec narychlo poslal obě dcery, starší Doru, studentku gymnázia, a mladší Gitu, která tehdy chodila do třetí třídy, vlakem k příbuzným do Plzně, kde strávily pár dní, později se přesunuly do Příbrami. Rodiče dcery brzy následovali. Nakonec se rodina Steinova usadila v Praze, ale život uprchlíků ze Sudet nebyl nijak jednoduchý. Otec musel obchod nechat v Karlových Varech a celá rodina žila z podpory židovské obce. Dora se osamostatnila, živila se učením jazyků a jako pomocnice v domácnosti. V Praze se seznámila s Kurtem Pickem, svým pozdějším manželem. Společně se účastnili zemědělských kurzů, tzv. hachšarot, připravujících sionistickou mládež pro vystěhování do tehdejší Palestiny – jednou z účastnic těchto kurzů byla i Ruth Bondy, izraelská publicistka, která byla o několik let později, v prosinci 1943, deportována z Terezína do Osvětimi stejným transportem jako Dora Pešková.

 Postavila jsem si hlavu: Bez Kurta nejedu

 V říjnu roku 1941 začaly transporty židovských obyvatel protektorátu do ghett v Polsku (Lodži) a Pobaltí, později především do ghetta Terezín. Do prvních transportů byli zařazováni převážně lidé, které židovská obec vydržovala, což byl případ rodiny Steinovy. Dostali předvolání do transportu do Lodže, kam měli jet společně jako rodina. Dora už s rodiči nežila a živila se sama, což byl otcův argument proti nástupu do transportu, a rodině se tak podařilo vyhnout se deportaci do Lodže.„Jak začaly první transporty do Lodže, tak celá rodina mimo mě dostala předvolání. V druhém transportu do Lodže byli lidi podporovaní obcí, což byl můj táta. Dostali předvolání do transportu. Můj otec chtěl s sebou mě, ale já jsem byla chráněná tím, že jsem pracovala a bydlela u lidí, takže já jsem to nedostala. Ale jak už to tenkrát chodilo, věc se zdržela, transport odjel bez nich.“ Později dostali znovu předvolání do transportů, tentokrát celá rodina, ale Dora trvala na tom, že ona pojede spolu se svým chlapcem, Kurtem. I v tomto případě byla deportace rodiny oddálena. „Přišlo další předvolání, tentokrát už pro celou rodinu. Teď jsem si zase postavila hlavu já, že nejedu, bez Kurta ne. Zase se to zdrželo a do Lodže jsme nejeli. Jinak bych asi tady neseděla.“ Deportaci v létě 1942 se však už vyhnout nedalo, rodiče Steinovi a sestra Gita odjeli do Terezína transportem Au 27. 7. 1942, Dora je následovala 4. 9. 1942 transportem Bd, její chlapec Kurt byl jako člen tzv. Aufbaukommanda v Terezíně už od 4. 12. 1941.

 Budeš dělat ošetřovatelku

 Po příjezdu do Terezína se Dora setkala se známým, Samuelem, členem Ghettowache, a se svým chlapcem Kurtem, kteří už věděli, jak to v Terezíně chodí. Transport, kterým přijela, měl následujícího dne odjet dál na Východ. Aby Doru dostali pryč z tohoto transportu, zajistili jí Samuel a Kurt práci, která ji dostala do kategorie „důležitých“ pro chod ghetta: stala se ošetřovatelkou starých lidí. Zde strávila své první dny v Terezíně. „Ten chlapec, jmenoval se Samuel, přišel ke mně a moje první otázka byla: ,Co Kurt a co rodiče?‘ Říkal, že všichni jsou v pořádku a všichni jsou zdraví. Později jsme se pak sešli a přivedl i Kurta. Říkali: ,Teď jsi tady a uvidíme, co bude dál.‘ Za chvíli se Sam vrátil a říkal: ,Musíme tě odsud dostat, protože brzo ráno ten transport odjede. Něco musíme podniknout, celou noc na tom budeme pracovat, abychom tě dostali odsud.‘ Ráno jsme měli nastoupit do vlaku, už jsme stáli v pětistupech, náhle přišel Sam a odvedl mě pryč: ,Musíš to pár dní vydržet, budeš dělat ošetřovatelku.‘“

Stát se ze dne na den ošetřovatelkou u starých lidí v Terezíně představovalo dost otřesné seznámení s realitou ghetta, přesto paní Pešková po dalších zkušenostech tvrdí, že Terezín byl v porovnání s Osvětimí v podstatě sanatoriem. „Tam byli na půdě, v prachu a ve špíně, uložení staří lidé z transportů z Německa. Plno lidí. Službu tam dělal jeden chlapec z německých transportů, ptal se mě, jestli umím píchat injekce. Říkal, že už tam slouží asi týden, že se musí vyspat a že já mám mít noční. ,Neboj se, nic nebudeš dělat, pití nemáš, jídlo nemáš, prášky taky ne. Jednou za hodinu to musíš obejít, oni na tebe budou volat, ale ty nesmíš podléhat. Kdybys myslela, že už někdo je po smrti, tak na lísteček napiš jeho číslo a přivaž mu to na palec.‘ Ta noc byla příšerná a nikdy na ni nezapomenu.“ 

 Nedostali jsme se do zářijového transportu

 V Terezíně bydlela Dora spolu s maminkou a sestrou, která trávila nejvíc času mezi svými vrstevníky v Kinderheimu, kde později i bydlela. „Sestra byla dítě, tak se dostala do Kinderheimu, tam se měla líp. Ačkoli se nesmělo vyučovat, tak přeci jenom ti takzvaní vychovatelé se s dětmi učili. Moje sestra přestala chodit do školy ve třetí třídě, tak se učila s dětmi.“ Tatínek bydlel zvlášť, maminka pracovala v tzv. Putzkollone, úklidové četě. Kurt, Dořin chlapec, odjel v říjnu 1942 do Osvětimi – do transportu se nechal zapsat dobrovolně, aby doprovázel svou matku, kterou už nemohl z transportu nijak dostat, sám byl jako člen Aufbaukommanda „chráněný“. Maminku se mu zachránit nepodařilo, ale sám v Osvětimi přežil, na jaře 1945 byl osvobozen v táboře Ebensee. „Kurtova maminka dostala předvolání do transportu. Kurt za mnou přišel a říkal: ,Musím jet s mámou, třeba jí budu moci pomáhat.‘ Plakala jsem, ale musela jsem ho nechat jet. To byla jeho svobodná vůle. Opravdu si asi myslel, že jí bude moci pomáhat. Byl to transport pěti tisíc lidí, přijeli do Osvětimi, to se ještě o Osvětimi nic nevědělo. Všichni museli ven, z těch pěti tisíc vybrali 100 kluků, a museli kopat jámu, velký hrob. Kopali, všichni se pak museli svléci do naha, nahnali je do jam a postříleli je. Ti lidé byli živí, polili je petrolejem a zapálili. Ti kluci to potom museli zahrabat. Takhle on mohl pomoci své mámě. Ale kdyby mu to někdo povídal před tím, nevěřil by mu.“

 Bylo jen otázkou času, kdy bude do transportu zařazena i rodina Steinova. Náhodou se vyhnuli transportu z Terezína do Osvětimi v září 1943, známému jako transport od rodinného tábora (Familienlager B II b). Více o rodinném táboře zde:http://www.holocaust.cz/cz2/history/events/family_camp. „Tatínek trpěl srdeční slabostí. Už jsme byli nastoupení, ale dostal srdeční záchvat na seřadišti. Zase to byl osud. Službu tam měl jeden známý z Varů, bývalý konkurent. Oni se nemohli cítit. Ale v té hrůze si vzpomněl a vytáhl ho. Tím celá rodina šla zpátky z transportu. Tak jsme se nedostali do zářijového transportu. Jinak bych tady neseděla.“ Z Terezína nakonec Steinovi odjeli 15. 12. 1943 do Osvětimi, bez selekce byli všichni umístěni do tzv. rodinného tábora.

 Vy dvě držte při sobě

 Rodiče, kteří byli přeci jen v letech, snášeli Osvětim hůř než dcery. Tatínek hned na začátku poznal, že jde o vyhlazovací tábor, který on nepřežije, ale kladl starší Doře na srdce, aby se postarala o mladší Gitu. „Tatínek byl celou dobu optimista. Vždycky myslel, že to přejde, že se dostaneme zpátky. Teď, když to viděl, stáli jsme na tom náklaďáku, tak nás chytl a říkal: ,My už to nepřežijeme. To je koncentrák. Jen abyste vy dvě držely při sobě a dávaly pozor jedna na druhou. My už nebudeme.‘ To je nejhorší okamžik mého života. Rozloučení s tátou.“ Dora i Gita se snažily tatínkovi pomoci a přilepšit mu k naprosto nedostačující stravě v táboře. Za to, že nosily těžkou konev s osvětimskou „polévkou“, dostávaly porci jídla navíc a tu pak mohly vyměnit za kostku cukru pro strádajícího otce. „Potom hledali holky, které by nosily menáž v sudech od piva navlečených na štangli. Na každé straně jedna holka, a musely jsem to nosit. Za to jsme dostaly jednu polévku navíc. Bylo to hrozně těžké, my slabé holky. Tu polévku navíc pak Gita vyměnila v Kinderheimu za kostku cukru a donesla ji tátovi.“

 Nějakou dobu to šlo, po čase však Dora těžce onemocněla a strávila několik týdnů na marodce. Měla tyfus a současně zápal plic, na ošetřovně nebyly žádné léky. Přežila v podstatě náhodou, a díky lékařce, která ji na marodce nechala. Během doby, kdy byla na marodce, otec zemřel. „Už jsem nemohla dál. Přišla ke mně česká doktorka, podívala se na mě a vzala mě s sebou do Krankenbau. Už jsem o sobě ani nevěděla. Bylo to asi v půli února. Někam mě položili a nechali mě ležet. Měla jsem zápal plic, a navíc i tyfus. Trvalo to několik týdnů. Potom najednou se mi udělalo líp a probudila jsem se. Doktor se pak divil: ,Ty ses probudila? My jsme ti nic nedali, ty už jsi byla odepsaná.‘“

 Jedni půjdou do práce – a druzí do plynu

 V táboře se vědělo, jak skončili ti, kteří přijeli prvním transportem do rodinného tábora z Terezína v září 1943 – bez selekce byli všichni po šesti měsících, v noci z 8. na 9. března 1944, zavražděni. Šestiměsíční lhůta „Sonderbehandlung“, zvláštního zacházení, pro transport, kterým v prosinci přijela rodina Steinova, uplynula v červnu 1944. Nikdo nevěděl, co bude dál. Nakonec proběhla velká selekce, při níž se podařilo projít mladší Gitě, Dora prošla až na druhý pokus, a především zásluhou známé lékařky z marodky. Maminka byla zavražděna. „Asi v polovině června byla velká selekce. Řekli nám: ,Jedni půjdou do práce – a druzí do plynu.‘ Nevěřili jsme tomu, že někdo půjde do práce, ale přeci jen jsme ještě doufali. Maminka k selekci ani nešla. Já jsem tam šla, musela jsem, ale měla jsem oteklé nohy po nemoci. Neprošla jsem. Gita, která měla nejčerstvější a nejjistější zprávy z Kinderheimu, ke mně přiběhla a říkala, že ji vzali. Povídám: ,Mě nevzali.‘ Gita řekla, že musím jít ještě jednou a musím udělat vše, abych se tam dostala. Hučela do mě, a tak jsem šla ještě jednou. Byl to snad zase osud. Asistovala tam zase česká lékařka, viděla moje nohy a ptala se mě, co s nimi je. Odpověděla jsem jí: ,Měla jsem tyfus.‘ Ona říkala: ,To neříkej. Umíš německy? Řekni, že jsi spadla z palandy a že jsem řekla, že se to za dva tři dny spraví.‘ Já jsem to vykoktala a vzali mě.“

 Obě sestry byly odvezeny do Hamburku, kde dřely při odklízení trosek rozbombardovaného města. Hamburk byl v té době dvakrát denně bombardován, přesto tam byly nesrovnatelně lepší podmínky než v Osvětimi – každý měl svou vlastní pryčnu i deku, také jídla bylo víc. Na jaře 1945 byly sestry odvezeny do tábora Bergen-Belsen, kde byly na jaře 1945 osvobozeny. „Nikdo nás v Bergen-Belsenu ani nepřijmul. Baráky byly plné, všude ležela mrtvá těla. Pole mrtvol, vevnitř i venku. Dlouho jsme tam nebyli, asi pět nebo deset dní. Tam nebylo jídlo ani pití. Pití nám chybělo především. Byla tam strašná špína, mrtví leželi mezi živými a živí neměli sílu vstát. Nikdo z velení tam nebyl. Mrtvoly už nikdo neodvážel. Nikdo neměl sílu nic dělat. Hlad, žízeň, špína, vši, které přenášely tyfus. Asi 17. dubna pak přijeli Angličani. Něco takového viděli poprvé. Nevěděli, co mají dělat.“

 Nebýt sestry, tak tady nejsem

 Především Dora byla velice nemocná a zubožená, několik měsíců zůstala v sanatoriu, kde se zotavila z nejhoršího. Měla možnost odjet na rekonvalescenci do Švédska, ale kvůli sestře to neudělala. V polovině července 1945 se vrátila spolu s Gitou do Prahy. „Já bych se sem byla nevrátila. Nebýt sestry, tak tady nejsem. Sestra chtěla pořád domů, ačkoli žádný domov nebyl, věděly jsme, že rodiče nepřežili. Jednou sestra přišla a tvrdila, že musíme jet, že jede poslední vlak do Československa. Tak jsem jela s ní. Slíbila jsem tátovi, že se o sestru postarám.“ Paní Pešková dnes říká, že rozhodnutí vrátit se sem lituje.

 V poválečném Československu ji žádná velká radost nečekala, největší zklamání přišlo hned v létě 1945, kdy jí bylo odmítnuto vydání osvědčení o občanské spolehlivosti. „Přišla jsem na úřad. Ten člověk tam, když slyšel, že jsem z Karlových Varů, mi řekl, ať na potvrzení zapomenu. On prý moc dobře ví, že ve Varech byli samí Němci. To byl konec. Ten mi zkazil celý život.“ Bez tohoto dokumentu nemohla studovat – přála si stát se lékařkou. Místo studií se vrátila do Karlových Varů, kde pracovala v elektrárně. Světlou stránkou života po válce bylo to, že se setkala se svým chlapcem Kurtem Egonem Pickem.Věděla, že válku přežil, dlouho se však nemohli sejít, až na sebe náhodou narazili na repatriačním úřadě. Svatbu měli v roce 1947, o dva roky později se manželům narodil syn. Pan Pick si po válce změnil jméno na Pešek.

 Manžel paní Peškové po válce restituoval továrnu na perník v Pardubicích, která však byla po únoru 1948 znárodněna, přesto pan Pešek musel splácet tzv. milionářskou dávku. V období silně antisemitských politických procesů v 50. letech měla paní Pešková stálý strach – kvůli původu rodiny i kvůli splácení milionářské dávky. „Báli jsme se každého zazvonění u dveří. Člověk byl pořád pod tlakem, nejdřív za Němců, potom za komunistů.“ Později se Peškovi z Pardubic přestěhovali do Kadaně. V 90. letech navštívila paní Pešková několikrát Izrael, kde má přátele. Paní Pešková je vdova, má několik vnoučat, poslední téměř tři roky žije v domově seniorů na Hagiboru v Praze.