Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lubomír Peške (* 1948)

• narodil se 28. února 1948 v Praze, vyrůstal na Starém Městě

• vystudoval zoologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy

• začátkem 70. let nastoupil do Archeologického ústavu Československé akademie věd

• stal se svědkem poměrů ve vědecké instituci řízené komunistickou stranou

• během listopadu 1989 byl v akademii jedním z mluvčích Občanského fóra

• vedle archeologie se zabýval zkoumáním života ptáků pomocí vysílaček

• v polovině 90. let se podílel na projektu Africká odysea – „čápi s batůžky“

• opustil akademii a vedl projekty v severní Africe, na Blízkém východě, v Asii

• od roku 2005 se významně podílí na projektu „Návrat orla skalního“

• je členem mezinárodního týmu, který objasnil původ domestikovaných koní

• roku 2023 žil v Praze

„Otec oral a sebrali ho přímo z pole. Koně šli domů. Pluh táhli po silnici. Pluh se nikdy po silnici netahal. Pluh se vždy vezl na voze. Pak řehtali před vraty, matka otevřela, ale otec tam nebyl. Kde mám manžela? Kde je táta?“  V nahrávce pro Paměť národa vzpomíná Josef Hlubek z Hlučína na 50. léta, kdy komunisté sebrali rodině pole, dobytek a koně. Chvíle, kdy hospodářům odváděli koně, patří ve vzpomínkách na kolektivizaci k nejsmutnějším. Bez koní by sedláci svá hospodářství nevybudovali. Bez koní by Hlubkovi nepřivezli z lesa dřevo na novou stodolu, když starou koncem války zapálila bomba. Bez koní by ve městech nezačaly jezdit tramvaje. Bez koní by Napoleon nedobýval Evropu. Bez koní by nevznikla pošta.

Jenže odkud se tu koně vzali? Kde byli doma, než našli domov u lidí? V říjnu 2021 vyšel v britském vědeckém týdeníku Nature článek „Původ a rozšíření domácích koní ze západních eurasijských stepí“. Tým sto šedesáti vědců z celého světa dlouhodobě spolupracoval na výzkumu, jehož výsledkem je průlomová odpověď publikovaná v prestižním časopise. Svůj podíl na odpovědi má i Lubomír Peške. Zoolog, archeolog, expert mnoha oborů, pamětník s „indiánskou duší“, jehož příběh sepsaný z vyprávění pro Paměť národa je svědectvím o krajině, zvířatech a lidech. V Československu, v Evropě, na Blízkém východě i v Asii.

Jedl jsem veverky, byly dobré

Říkal tomu místu „průmyslovák“. V domovním bloku naproti paláci Platýz opravovali počítací stroje a v bednách na dvoře vždy něco našel. Stará Praha byla koncem 50. let ponurá a oprýskaná, ale Lubošovi se líbila. Do školy chodil na Uhelný trh, cestou domů prohrabával bedny „v průmyslováku“ a lovil z nich relátka, ložiska, cívky a všechny součástky pro své pokusy a „technický vývoj věcí“. S matkou a sestrou bydlel v Konviktské ulici blízko Betlémské kaple. Matka byla nemocná, brala invalidní důchod a Lubošovy „technické věci“ se jí nelíbily. Když je našla, letěly do popelnice. Proto je z malého bytu odnášel, aby je ukryl v „průmyslováku“.

„Znárodněné Staré Město bylo smutné. Výkladní skříně zavřených obchodů zatlučené prkny, nic se tam neprodávalo. Pro mě to však byl ráj,“ vypráví Lubomír Peške. Když sedlákům na vesnici brali koně, nic o tom v Praze nevěděl. Do všech domů se dalo dostat, takže byly protkané cestičkami kluků. Prolézali chodbami pod Náprstkovým muzeem, které tenkrát ještě neexistovalo, od Rotundy sv. Kříže na konci Konviktské putovali kanálem až k Vltavě, na Boršově se prali s cikány v předem domluvených bitkách, v rákosovém porostu na Střeleckém ostrově chytali skokany skřehotavé, sbírali bahenky živorodé a pili vodu rovnou z řeky.

„Kamarád měl knihovnu plnou všech májovek. Vilímkovo vydání z první republiky. Knihy plné rozjímaní o přírodě, dokonce si v nich někdy říkali soudruhu a dnes už bych to asi nedal. Ale byl tam všude Old Shatterhand, tak jsem to četl. Žil jsem tehdy v indiánském duchu. Neustále bylo třeba kouřit, mít u sebe pistoli a nevydat ani hlásku u mučednického kůlu. Tak jsem si to všechno představoval. Tak jsem se stal otrlým a nedával na sobě nic znát.“

Někdy v té době, rok ovšem neoznačil, si Luboš do deníku zapsal: 16. října – Ráno letěli v mlze nad Vltavou dva racci. / 26. října – Jel jsem do Jevan. / 27. října – Střílel jsem veverky. Jedl jsem je. Byly dobré. / 28. října – Zasáhl jsem veverku. Mlátila sebou, ale utekla. Večer jsem preparoval sojku. / 2. listopadu – Jel jsem do chaty. Večer přeletěli nízko havrani.

Takových deníků má Lubomír Peške plný archiv. Také poznámky vypsané z knížek o preparaci zvířat, nákresy vlastnoručně vyrobených pistolí. Recepty na výbušné směsi pro odpalování raket. Poznámky, jak rakety fungovaly, s nápady, jak je vylepšit. „Byli jsme na Petříně. Vašek vzal plnou bombičku, ale neletěla. Špatně se zapalovala. Moje tryskala oheň až na zem. Vystupoval dým. Přepálila se špejle a raketa se položila. Stále hořela. Nakonec prskla, poskočila a odletěla. Pak se ale zarazila o křoví,“ zapsal Lubomír obyčejnou tužkou do sešitu. „Potom jsem koupil ještě deset deka manganistanu draselného a od Vaška dostal kousek zinkového plechu. S hyprem hořel modře.“

Pil jsem pivo s Janem Husem

Otec Ladislav Peške zemřel v roce 1959, když bylo synovi jedenáct. První otcova žena byla Židovka. Nepřežila holocaust, ale víc o ní Lubomír neví. Otec mu toho moc neřekl. Své ženy se nezřekl a kus protektorátu prožil v pracovním táboře pro židovské míšence Sonderlager Bystřice nedaleko Benešova. Hned po válce vstoupil do komunistické strany a dostal místo na ministerstvu financí. Zemřel ve dvaašedesáti letech a do života dospívajícího chlapce vstoupily jiné autority. Nejprve Karel May a knížky s Old Shatterhandem, Ernest Thompson Seton se „Dvěma divochy“, pak učitel biologie na základní škole. Jemu Luboš nosil ještěrky i hady, ve třídě je společně pitvali a studovali vnitřní orgány. Srdce ještěrky. Hadí játra. Ještěrčí ledviny. Později to byl Albert Einstein s „Fyzikou jako dobrodružstvím poznání“, nebo třeba Jiří Trůneček s „Malou elektronikou“ a „Radiotechnikou v teorii a praxi“.

Základní školu ukončil Luboš devátou třídou v roce 1962 s konečky prstů žlutými od levného tabáku. Nebyly peníze na cigarety. V indiánském duchu kouřil Lípy. Partyzánky. Bystrice. „Ty slovenský, ty nejlevnější“. A bez filtru. To se balil Bača. Nebo Standard. „Což byly lulkový tabáky“. Bača speciálně byl nejlevnější. V té době už měl doma rádio, které upravil pro lepší příjem Svobodné Evropy. Vyráběl jednoduché pistole a preparoval zastřelené ptáky. Zjistil, že strnad je krásný pták, a bylo mu ho líto, když za dva dny začal hnít. Stavěl své první vysílačky, vyhrál matematickou olympiádu a s partyzánkami v kapse nastoupil bez přijímaček na gymnázium Jana Nerudy.

Tam potkal ve třídě spolužáky Jaromíra Hanzlíka s Petrem Štěpánkem, pozdější známé herce. S Petrovým otcem, slavným Zdeňkem Štěpánkem, vypil jednou pivo u Tří pštrosů. „Pil jsem s Mistrem Husem,“ vzpomíná na filmové dílo Otakara Vávry, v němž si komunistický režim přivlastňoval odkaz pokrokového kněze. Zažíval první mejdany, nástup Beatles a všude fotil. Říkalo se mu Peške s foťákem a starý Kodak s měchem nosil pořád u sebe. Měl Prahu rád, avšak volné dny i prázdniny prožíval u tety na chatě v Jevanech nebo ve starém trampském srubu v Malé Hraštici, který rodině koupil otec. V Praze měl Luboš základnu. „Technické zázemí“, jak říká, nejraději však byl v krajině. Vyměnil studentský oblek za tepláky s gumou, fotil ptáky, sbíral kostry zvířat a se sokolnickou rukavicí na ruce cvičil v lesích jestřáby.

V pětašedesátém maturoval a ve stejném roce zažil v Praze bigbít, na který dosud nezapomněl. Britská kapela Manfred Mann nebyla sice tak slavná jako Beatles, ovšem živý koncert podobného kalibru v socialistickém Československu dosud nikdo nezažil. Podařilo se to na festivalu Pražské jazzové dny ve Sjezdovém paláci, pod který pořadatelé „Manfredy“ schovali. V roce 1948, kdy se Lubomír Peške narodil a komunisté se dostali k moci, nahradila svatováclavskou korunu na věži paláce rudá hvězda. Nedlouho poté přejmenovali palác na Sjezdový a Výstaviště v Holešovicích na Park Julia Fučíka.

„Ve Sjezdovém paláci byla sedadla jako v kině, ale vzadu stály v řadách stovky volných židlí. To si dnes žádný pořadatel rockového koncertu nedovede představit, že by měl v sále volné židle. Lidé tam přišli vyhecovaní záběry koncertů na Západě a nebyli spokojení, že tam hrají jazzmani a zpívá se blues. Všichni čekali na Manfredy a ti byli fantastičtí,“ vypráví Lubomír Peške. „Jenže na konec, když se všichni zvedli, začaly ty židle lítat. Nebyly vůbec připevněné. Nastoupili policajti a vytlačili nás na ohromnou skleněnou stěnu. Jasně, že to ruplo a nastal strašný bordel. Zavinili to policajti, když nás tam tak natlačili. Naháněli nás pak parkem, jako rowdies na fotbale.“

Sestavil jsem Peškeblad

V červenci 1969 přistáli američtí kosmonauti na Měsíci a snímky, které odtud posílali na Zem, snímali speciálními kamerami švédské firmy Hasselblad. Na výstavě v Praze, kam firma Hasselblad své „lunární“ aparáty zapůjčila, je Lubomír Peške viděl zblízka a rozhodl se, že si něco takového vyrobí také. Přátelům říkával: „Když chceš někam odletět, letadlo ti nepostavím. Něco ale vyrobím, aby ses tam dostal.“

Teď sám potřeboval dostat foťák na stromy, aby mohl fotit, jak se tam líhne život. „Byl to právě ten systém, na který jsem potřeboval dálkové ovládání. Přetáčení bylo na základě hodinového strojku, který se spouštěl senzory. Krabice s elektromotorem byla velká asi jako míč. Musela být obalená molitanem, protože to vrčelo. Z toho vedl takový metrový bovden do další krabice, ve které byl foťák. Dal jsem tam různá táhla, aby se to převíjelo, natahovalo a spouštělo.“

Nazval to Peškeblad. S dalekohledem na očích a vysílačkou v klíně vysedával v lesích. Čekal, až ptáci s krmením přiletí na hnízdo, u kterého na větev umístil Peškeblad. Jestřáb. Krahujec. Uhelníček. Červenka. Také vysílačku si vyrobil sám. Když samička dosedla, zapnul vysílání, spustil Peškeblad a na dálku fotil, co se v hnízdě děje. Z radiokomunikačního úřadu měl na to razítko. V zadrátovaném Československu byla vysílačka strategickým přístrojem a bez povolení někdo jen tak vysílačku používat nesměl.

Ve vysílačkách, anténách a přijímačích se Luboš vyznal. Studoval zoologii na přírodovědecké fakultě, potřeboval peníze, a když nebyl v lese nebo ve škole, opravoval v Praze televizory. Profesionální opravář bral Luboše do terénu. Bez Luboše se nestalo, aby si nevěděl rady. Černobílé obrazovky pronikaly do československých domácností a éterem lítalo stále více informací. V pohraničí hleděli diváci na rakouské vysílání, jinde chytli „Poláka“ či německou ZDF. Z Prahy to však bylo všude daleko. Luboš stavěl antény, konvertory, zesilovače a na otočnou anténu chytl dva polské programy, dva z NDR. Západní vysílání také, ovšem jenom stíny beze zvuku.

Také na univerzitě se potkal s anténami, přestože se zoologií neměly nic společného. Na vysokých školách v socialistickém Československu to bylo zařízeno tak, že jednou týdně, během čtyř semestrů, oblékali studenti uniformy a cvičili se pro armádu. Absolventy vysokých škol pak čekala pouze jednoroční služba, na rozdíl od klasické vojny, která byla na dva roky. Tisíce mladých mužů odpuzovala vojna tak silně, že se jí chtěli vyhnout za každou cenu. Podpláceli lékaře, předstírali duševní nemoci, fingovali pokusy o sebevraždu. A někteří studovali vysokou školu jenom proto, aby si zkrátili vojnu. Lubomír Peške měl sloužit u tankistů, a zatímco spolužáci v učebně vojenské katedry zívali nudou, zkoumal navigační systémy tanků Československé lidové armády. Do služby nakonec nenastoupil. Nemocná ledvina způsobila, že na vojnu nemusel.

Kdo mě požádal, toho jsem doporučil

„Milý Luboši, přijmi moji omluvu za okolnosti, díky nimž jsi se stal mým ručitelem na kandidaturu v KSČ. Chtěl jsem Tě o tuto laskavost požádat osobně a bezpochyby bych tak učinil, aparát se však dal do pohybu mnohem dříve, než jsem očekával. Děkuji Ti mnohokrát, že jsi moji prosbu, tlumočenou Ti soudružkou Krejčovou, oslyšel. Z. Smrž.“

V roce 1972 získal Lubomír Peške místo v Archeologickém ústavu Československé akademie věd a dostal se tam do podivné situace. Jeho oborem byla zoo-archeologie. Zkoumal tisíce let staré úlomky zvířecích kostí, určoval druhy zvířat, kterým kosti patřily, a hledal souvislosti s životem lidí v lokalitách, odkud nálezy pocházely. Archeologů s podobným zaměřením bylo v Československu jenom několik a studium zoologie k tomu Lubomírovi dalo dobrá východiska. „Taková anatomie králíka není o moc snadnější než anatomie člověka. Ke každé kůstce, ke každému kloubu se váže dvacet až třicet latinských pojmů. Ty se prostě musíte naučit a pochopit, jak fungují. Bez toho to nejde.“

Akademie věd byla výjimečnou institucí. Byla zřízena v roce 1952 podle sovětského vzoru. Jejím ústředním orgánem bylo prezidium a pomocnými orgány pak oddělení věd. Smyslem a účelem akademie byla „centralizace vědeckého bádání na základě dialektického materialismu.“ Ten byl mantrou marxisticko-leninské ideologie a jejího ideologického výkladu světa. Po okupaci Československa v srpnu 1968 nastaly s počátkem normalizace na všech úrovních akademie čistky tak důkladné, že velká část vědeckých pracovníků musela z akademie rovnou odejít, nebo byli vyhozeni z komunistické strany.

Bez komunistů však akademie zůstat nesměla. Režim trval na tom, aby základní organizace strany fungovaly všude, natož v instituci, jakou byla akademie věd. Lubomír Peške do strany vstoupit nechtěl. Byl zoologem, v archeologickém ústavu zkoumal společný život lidí a zvířat v dávné historii, komunistická strana ho nezajímala. Také však nepřipustil, aby mu komunisté bránili v práci, kterou měl rád. „Pětadvacet let jsem dospíval, učil se a studoval. Teď jsem byl u archeologů a chtěl jsem tu práci dělat.“ Přistoupil proto na nabídku, že bude v ústavu předsedou Socialistického svazu mládeže. „Pořádali jsme třeba závody v běhu, různá setkání, abychom měli pokoj,“ vzpomíná Lubomír Peške.

Tohle ovšem nebylo všechno, co od něj strana žádala. Sám členství ve straně odmítal, jako předseda SSM měl však dávat doporučení kolegům, kteří přistoupili na podmínku, že do KSČ vstoupí. „Chtěli se věnovat vědě. Ale režim je chtěl ve straně. Když mě někdo požádal, tak jsem ho doporučil. Dělal jsem to pro ně.“ Lubomír nebyl jediný, kdo se na doporučení kandidátům strany podepisoval. Vedle něj se museli vyjádřit také skuteční členové strany. Z práce a také z místa, ve kterém ten kandidát bydlel. „Nikdy jste si nepřipustil, že jste byl s tím režimem loajální? Že jste mu šel na ruku?“ ptám se během rozhovoru ve studiu Paměti národa. „Nebyl jsem loajální k režimu. Byl jsem loajální ke kolegům. Byli to vědci. Chtěli se věnovat vědě, ale jinak to tady nešlo,“ říká.

Necháš to vyhnít, mouchy ti pomůžou

Archeologický ústav akademie věd sídlil v komplexu budov na Klárově. Tam byly laboratoře. Ale Lubomír Peške měl své laboratoře všude, kde je potřeboval. Když si v zoologické zahradě zlomil zubr pánev, musel být zastřelen a Luboš odvezl jeho kostru na chatu v Malé Hraštici. „Maso dali lvům. Já dostal kosti. Byla tam na zahradě taková vana. Kosti dáš do vany, zakryješ to, aby moc nesmrděly, a necháš macerovat dva roky. Necháš to vyhnít. Mouchy ti pomůžou. Za dva roky umyješ ten sajrajt peroxidem a už je to čisté.“ Zoologové v archeologii potřebují takzvané srovnávací vzorky kostí. Aby měli porovnání pro archeologické nálezy. „V Mongolsku hodíš do báglu kostru supa. Tak vzniká sbírka.“

Během jednoho roku určil Lubomír třeba tisíc kostí. Postupně skládal sbírku. Hledal paměť krajiny, společného života lidí a zvířat. „Zajímala mě především rekonstrukce přírodního prostředí. Také divokých zvířat. Co nám říkají o svém okolí? O životním prostředí? Do jaké míry člověk přeměňoval lesnatou krajinu pro zemědělskou činnost? Jakou funkci tam hrála domácí zvířata? To všechno se dalo zkoumat na základě nálezů z archeologických výzkumů, nějakým způsobem se nad tím zamýšlet a hledat odpovědi.“

Jenže také ve výzkumu života před mnoha tisíciletími určoval komunistický režim priority podle toho, jak se to hodilo jeho ideologii. Všechno ze Západu bylo nepřátelské. Na Západě vládli imperialisté a nejvyšším symbolem zla byli „západní Němci“, kteří rozpoutali 2. světovou válku. Tomu se ani archeologický ústav nesměl vyhnout. Preferovaný byl výzkum Slovanů, slovanských kultur a lokalit. Co na tom, že si nejprve Slované z Moskvy s Germány z Berlína plácli na rozdělení Evropy a uzavřeli pakt o neútočení. „Část výzkumu byla politicky poplatná tomu, že jsme se vymezovali vůči Germánům. Ti tady byli sice ještě dříve než Slované, ovšem výzkumy byly dotované a vedené tak, aby se slovanský motiv zdůraznil a propracoval. Bylo to poplatné politickému názoru.“

V listopadu 1989 zvolili kolegové v archeologickém ústavu Lubomíra Peškeho svým zástupcem v Občanském fóru. Akademie věd zrušila komunistické buňky ve svých ústavech a odděleních, zakázala stranickou činnost na pracovištích, rehabilitovala zaměstnance perzekvované po okupaci v roce 1968. A zrušila titul takzvaných akademiků, převzatý po vzoru vědecké akademie v Sovětském svazu.

Je nás moc a všechno chceme vlastnit

Zatímco ve svém znaku má Česká republika spolu se lvem hned dvě orlice, moravskou a slezskou, v české krajině je orel vzácný. „Krále nebe“, jak někteří ornitologové říkají orlu skalnímu, lidé v českých zemích vyhubili před více než sto lety, ovšem od roku 2005 se vrací a Lubomír Peške na tom má podíl. V polovině devadesátých let opustil bezpečné zaměstnání v archeologickém ústavu a dal se na dráhu vědeckého světoběžníka na volné noze. V letech 1995 až 2000 se podílel na projektu Českého rozhlasu známém jako Africká odysea. Skupina čápů černých odlétala tehdy na svá zimoviště v Africe s vysílačkami na zádech a tým reportérů a vědců tehdy sledoval jejich putování v přímém rozhlasovém přenosu. Bylo to tehdy na světě vůbec poprvé, kdy se takový projekt podařilo uskutečnit.

Nejslavnějším „čápem s batůžkem“ se stala samice Kristýna. Její putování sledovaly tisíce posluchačů a Lubomír Peške získal renomé mezinárodně uznávaného experta na sledování ptáků pomocí vysílaček. V severní Africe pak několik let pomáhal Saudské Arábii s vypouštěním dropa obojkového, v Sýrii a Maroku sledoval kriticky ohroženého ibise skalního, kultovního ptáka starého Egypta, který podle legendy ukazoval poutníkům cestu do Mekky. Putování čápů černých a dalších ptačích druhů pak Lubomír Peške zkoumal na mnoha dalších místech především v Asii. Pákistán. Afghánistán. Severní Čína. Rusko.

Když ochránce přírody Petr Orel z Nového Jičína prosadil mezinárodní česko-slovenský projekt návratu orla skalního do České republiky, byl v tom Lubomír Peške nepostradatelný. Mladým orlům původem ze Slovenska připevňoval před vypuštěním v podhůří Beskyd na záda vysílačky. Bez informací o tom, jak se vypouštěným dravcům ve volné přírodě daří, kde se pohybují, ale také kde a jak někteří z nich zahynuli, by totiž vypouštění nemělo smysl. V době natáčení rozhovoru s Lubomírem Peškem v roce 2023, tedy téměř dvacet let od vypuštění prvního orla, už bylo zřejmé, že se projekt vydařil. Několik párů našlo hnízdiště například ve vojenském prostoru Libavá v Oderských vrších. Tam, kde před rokem 1989 instalovala Moskva základny svých raket s jadernými hlavicemi SS 20.

Dlouhou dobu už se Lubomír Peške domníval, že archeologické období jeho života skončilo. V roce 2021 však byl zařazen k mezinárodní skupině vědců, jejichž práce přispěla k vyjasnění dosud nezodpovězené otázky, odkud pocházejí koně, které lidé někdy před čtyřmi tisíci let začali domestikovat, až se stali součástí lidského konání a lidských dějin, stejně jako patří k mnoha příběhům zachyceným Pamětí národa. Odborný článek o tom vyšel v prestižním vědeckém časopise Nature. Druhý vznikal právě v době natáčení na podzim 2023.

„Jako archeolog zkoumáte historii starou tisíce let. Život lidí v dávné krajině. Zabýváte se tím, jak lidé krajinu měnili. Jak v ní hospodařili. Jak si podmanili zvířata. Co byste vzkázal lidem, kteří tento záznam Paměti národa budou poslouchat někdy v budoucnu?“ ptám se na závěr natáčení s Lubomírem Peškem. „Vzkazuji, že jsme se snažili, ale nevyšlo to. Neumíme s planetou zacházet. Je nás moc a všechno chceme vlastnit. Takhle kořistnicky žijí pouze lidé.“