Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Pešek (* 1930)

• narozen 3. srpna 1930 v Českých Budějovicích

• vyučil se obchodním příručím

• otcovu malou firmu zlikvidovali po roce 1948 komunisté

• aktivně se věnoval fotbalu, již v patnácti letech chytal za muže v AC Stadion České Budějovice

• osmadvacetiměsíční vojenskou službu absolvoval u pomocných technických praporů ve Stříbře

• od roku 1955 pracoval v továrně Igla jako seřizovač strojů

• v roce 1961 přešel na místo dispečera výrobního družstva ZNAK

• po reorganizaci družstev vykonával funkci vedoucího provozu služeb v podniku Jihokov

• roku 1968 zakončil maturitou studium na obchodní škole

• po sametové revoluci se angažoval ve Svazu pomocných technických praporů

• v roce 2020 bydlel Jiří Pešek v Českých Budějovicích

Jiří Pešek přišel na svět 3. srpna 1930 v Českých Budějovicích. Otec Josef pracoval jako strojník ve smaltovnách, matka Anna, rozená Schánilcová, vedla domácnost. Rodina bydlela zprvu v Klaricově ulici, později se Peškovi přestěhovali do ulice Krajinské, přejmenované po válce na 5. května. Na sklonku léta 1938, dříve než prezident Edvard Beneš vyhlásil všeobecnou mobilizaci, nastoupil Josef dobrovolně k armádě. V hodnosti desátníka strávil několik týdnů v pohraničí. Domů se vrátil rozhořčen mnichovskou dohodou. Navíc během pobytu ve vojenském ležení prochladl a onemocněl těžkým zápalem plic. Válku prožila rodina ve skromných podmínkách. Otec absolvoval náročnou operaci plic, dlouho se léčil v sanatoriích a po zbytek života ho provázely trvalé zdravotní následky. Anna musela nastoupit do zaměstnání. Vypomáhala v rybárně v přízemí domu, kde rodina bydlela. Majitel obchodu měl německou národnost, k Peškovým se ale choval korektně.

Válka

Při příchodu Němců v březnu 1939 pobýval pamětník u prarodičů v Zátkově ulici. Z okna pozoroval projíždějící obrněné vozy a uniformované muže na motorkách se sajdkárou. Nacističtí vojáci vyvolávali v malém chlapci strach. Ten zesílil v období heydrichiády v roce 1942. Peškovi neměli dobré vztahy se svou sousedkou Němkou paní Kiril. Pořádala hlučné mejdany pro důstojníky wehrmachtu a rušila ostatní nájemníky. Když se po smrti říšského protektora Reinharda Heydricha rozpoutal v Čechách fašistický teror, udala paní Kiril pamětníkovy rodiče gestapu a nacističtí policisté v dlouhých kožených kabátech u nich provedli domovní prohlídku. Nic závadného naštěstí nenašli a rodina vyvázla bez postihu.

Vysoká cena za Heydrichovu smrt

Ani v době nahrávání rozhovoru, téměř osmdesát let po vražedném útoku na Heydricha, si Jiří nebyl jist, zda období nejistoty a rozsáhlých tvrdých represí, jež zažil, neznamenalo příliš vysokou cenu za smrt nacistického vůdce. „Dodnes si kladu velkou otázku, jestli exilová vláda v Londýně a doktor Beneš dostatečně zvážili, co bude následovat, až se stane ten atentát a Heydrich přijde o život. Protože já byl svědkem těch plakátů se jmény popravených českých lidí. Tehdy se konaly bez jakéhokoli soudu popravy. A kladu si otázku, jestli smrt jednoho člověka stála za to, aby zemřelo tolik vlastenců nebo tolik lidí s názory proti nacistům. Stačilo se projevit jen nepatrně, a už z toho byla smrt. […] Na to jsem nenašel správnou odpověď. Opravdu nenašel. Protože kdo to neprožil, tu heydrichiádu… to bylo takové období strachu. A došlo také k tomu, že si i naši lidi vyřizovali účty se svými nepřáteli, kteří neměli s politikou co dělat, ale vyřídili si to tímto způsobem a ten člověk přišel o život. […] Konfidentů a udavačů se vždycky našlo dost,“ svěřuje pamětník svůj nevyjasněný postoj k nejvýznamnějšímu činu českého protinacistického odboje.

Jiří navštěvoval základní školu v Nové ulici. Po jejím ukončení se učil obchodním příručím ve firmě Řežábková Kolo-moto v Široké ulici.

Osvobození

Pamětník si dobře pamatuje bombardování Budějovic na jaře roku 1945. Jeden z náletů zažil v obchodě v Široké ulici. Společně se dvěma ženami se schovali do sklepa. Jiří si vzpomněl na rady svého otce a všichni tři se během útoku tiskli ke zdi. Pumy tehdy zasáhly protější dům a další budovu v ulici.

Válka už téměř končila, své oběti si však stále vybírala. Při procházení Radniční ulicí zahlédl pamětník otevřenými dveřmi do přízemní místnosti radnice asi pět podřezaných těl. Podle uniformy se jednalo pravděpodobně o vlasovce.

Těsně před příchodem fronty se po městě pohybovalo velké množství německých vojáků. Snažili se přejít Dlouhý most a dostat se do amerického zajetí. Ustupující Němce tehdy pozoroval i Jiří. „My jsme stáli v Krajinské ulici poblíž průchodu do České, pochopitelně, občas někdo z nás zahrozil. Byli tam oba rodiče, já a rodina Petráků, kteří bydleli v průchodicím domě. On měl velkoobchod semeny. Když z jednoho auta zazněl výstřel a zabilo to paní Petrákovou. Stalo se to těsně vedle mě. A prostřelilo to ještě panu Petrákovi rameno. […] To byla taková smutná tečka za tou šťastnou událostí, že jsme osvobozeni,“ popisuje událost, jež se odehrála 5. května 1945.

Pamětník se stal i svědkem lynčování obyvatel německé národnosti. Na Mariánském náměstí sledoval zpovzdálí zacházení s Němci podezřelými ze spolupráce s nacisty. Před policejním ředitelstvím vytvořil dav pomstychtivých lidí špalír. Tlampačem oznámili jméno německého občana a jeho údajné provinění. Vyhlašovaný pak musel projít uličkou do budovy, přičemž schytal řadu ran. Výjev se pamětníkovi příliš nelíbil. „Normální soud by byl v tomhle případě lepší. To jsem ale chápal až později,“ vyjadřuje Jiří svůj náhled na poválečné trestání provinění bez řádného procesu.

Konec slibně se rozvíjejícího podnikání

Pamětníkův otec Josef strávil kvůli onemocnění plic dlouhou dobu ve zdravotnických zařízeních. Během pobytu si všiml primitivního způsobu, kterým se v polovině 40. let prováděla zkouška sedimentace krve. Snažil se postup zjednodušit a podařilo se mu vymyslet lékařský přístroj, který realizaci tohoto testu výrazně zjednodušil. Svůj vynález zaregistroval a začal prodávat. V podnikání mu pomáhala manželka Anna a ve výrobě zaměstnával vzdáleného příbuzného. Jiří nastoupil po vyučení v roce 1947 do komunálního podniku. Aniž by opustil zaměstnání, zajišťoval pro otcovu firmu některá obchodní jednání.

Rodinná firma se začala slibně rozjíždět, o nový přístroj měly zájem nemocnice nejen v Československu, ale i jinde v Evropě. Úspěšné podnikání se brzy stalo trnem v oku bolševikům, kteří pučem v únoru 1948 převzali moc. Ačkoliv slibovali, že nebudou drobné živnostníky nijak omezovat, dávali Josefu Peškovi najevo svou nenávist a snažili se mu podnikatelskou činnost znemožnit. Komunisté přebírali firmy obchodních partnerů a Josef měl problémy koupit materiál pro výrobu. Ve chvíli, kdy nemohl sehnat nezbytné nerezové součástky, musel svůj podnik zavřít.

Fotbal

Jiří se od žákovských let věnoval kopané. Ve 40. letech chytal za dorostence v AC Stadion České Budějovice. Dosahoval dobrých výsledků a jeho sportovní kariéra se slibně vyvíjela. Již jako patnáctiletý začal chytat i za muže. V kabině se setkával s reprezentačními hokejisty, kteří během letní přestávky hráli fotbal, Jiřím Macelisem a Zlatko Červeným. Starší úspěšnější kolegové se nad mladíka nijak nepovyšovali, chovali se skromně a vzali ho mezi sebe. Když tyto hráče odsoudila v roce 1950 bolševiky ovládaná justice za velezradu a špionáž na několik let žaláře, byl si pamětník jistý, že celý proces je vykonstruovaný a soud zmanipulovaný. Ve svém okolí naznal nikoho, kdo by ve vinu hokejistů věřil.

Dvacetiletý Jiří měl dobrou formu a věřil, že by se kopané mohl věnovat i na vojně v některém z krajských klubů Dukly. Od trenérů dostal skvělé doporučení.

První máj

Poté co bolševici převzali moc v Československu, stala se oslava Svátku práce jednou z nejdůležitějších propagandistických událostí v roce. Prvního května organizovali soudruzi masové průvody. Povinně nahnané davy lidí procházely městem sledovány z tribun představiteli komunistické strany. Průvodu se spolu se svými kolegy z komunálního podniku musel účastnit i Jiří. Podnikový kádrovák mu tehdy přikázal nést rudou vlajku. Když Jiří odmítl prapor na tyči převzít, opřel mu ho komunista o rameno. Pamětník odešel a červený symbol nechal k nelibosti kádrového náměstka spadnout na zem do bláta.

U odvodu

V roce 1952 povolali pamětníka k povinné vojenské službě. U odvodu s údivem zjistil, že muže, jenž bude rozhodovat o jeho osudu, dobře zná. Pan Beránek, donedávna vedoucí společenství zámečníků a nástrojařů, nyní v hodnosti majora předsedal odvodové komisi. Jiřímu vyčetl protirežimní smýšlení celé rodiny Peškových a pokáral ho, že se nezapojil do Československého svazu mládeže. „Oni vás naučí pracovat. A tu sestru, co jste jí pomáhal přes hranice, tak tu vám neodpustíme,“ zakončil důstojník svůj proslov. Jiří netušil, o jaké sestře Beránek mluvil. Vyrůstal jako jedináček. Dozvěděl se, že nedaleko od jeho bydliště, v České ulici, bydlela dívka jménem Dagmar Pešková. Tato slečna emigrovala do Spojených států a komunisté ji z neznámého důvodu považovali za pamětníkovu sestru.

Pomocné technické prapory

Jiří se nařčení z pomoci neexistující sestře v útěku bránil, nebylo to však nic platné. Namísto do sportovně zaměřené Dukly dostal povolávací rozkaz k pomocným technickým praporům (PTP). Nejprve absolvoval třítýdenní vojenský přijímač v Děčíně. Na jeho závěr promluvil k vojákům jakýsi generál. V projevu mladé muže dehonestoval a nazval je vyvrhely společnosti. „Dostanete ale možnost přizpůsobit se a naučit se pracovat,“ řekl jim na závěr. Pétépáci, jak se příslušníkům PTP zkráceně přezdívalo, nesměli pro svou politickou nespolehlivost dostat do rukou zbraň. Místo výcviku strávili základní vojenskou službu těžkou a nebezpečnou prací v dolech či jiných provozech.

Stříbro

Dva a půl roku prožil pamětník ve Stříbře na Plzeňsku. V prostoru uranových dolů prováděli s kolegy těžké zemní práce. Skrz haldy vytěžené hlušiny kopali výkopy pro kanalizaci a odstřelovali skalnaté podloží. Sbíječkami hloubili do masy kamene otvory pro umístění trhaviny. „Já jsem třeba navrtal pět děr, přišel střelmistr, nabil to a z těch pěti čtyři vyšly, pátá ne, a my jsme do toho museli sbíječkami. Byla to svízel, bylo to o život,“ popisuje Jiří nebezpečí, jež mladíkům hrozilo při vrtání poblíž nevybuchlých náloží. Na nedodržování základních pravidel bezpečnosti práce si s kolegy stěžovali představenému. Velitel, Rusín špatně ovládající češtinu, jim tehdy odpověděl: „Má vás to zabít tady, nebo vás má přejet auto cestou na lágr?“ Zhruba týden po incidentu informovala o nelidských podmínkách a porušování norem bezpečnosti v dolech ve Stříbře i Svobodná Evropa. Na lágr přijeli příslušníci Státní bezpečnosti a vyšetřovali, kdo je za rozšíření zprávy odpovědný. Vypátrat původce se jim nepodařilo.

Ubytování na lágru poskytovalo špatné hygienické podmínky. Vojáci bydleli v dřevěných barácích, na pokoji jich spalo osm. V zimě dostávali jen omezené množství topiva do kamen. K dispozici měli primitivní latríny. Mýt se sice mohli každý den, teplá voda tekla ale jen jednou týdně, a to i v zimě. Přestože se Jiří snažil i ve ztížených poměrech udržovat osobní hygienu, onemocněl ke konci služby žloutenkou.

Pétépáci museli odpracovat šest dnů v týdnu, střídali denní a noční dvanáctihodinové šichty. Namísto pracovního oděvu vyfasovali staré německé uniformy. Jako obuv sloužily celoročně gumovky. V zimě si vojáci balili nohy do novin, aby se chránili před chladem. Stávalo se, že do poničených holínek zateklo a prsty na nohou trpěly mrazem. Při práci docházelo běžně k drobnějším úrazům. Ty velké se pamětníkově partě naštěstí vyhnuly.

Kvalita stravy kolísala, v některých obdobích se jídlo nedalo téměř pozřít. Když už měli vojáci nechutné potravy dost, nesnědli ji a na protest s ní ohodili zdi velitelského baráku. Za trest pak museli v noci pochodovat po okolí. Podobnými postihy naštěstí netrpěli často. Vedení jednotky se bálo, že by unavení pracovníci neplnili plán.

Za odvedenou dřinu dostávali vojáci nepřiměřeně nízké platy. Z těch jim navíc strhávali poplatky za oděv, stravu, ubytování i nadřízené důstojníky. Z těžce vydělané částky jim zbyla zhruba jedna čtvrtina.

Kromě povolených vycházek, které obdrželi pétépáci jen omezeně, získali výjimečně, většinou odměnou za překročení norem, povolení opustit jednotku a navštívit své blízké doma. Mimo legálních případů utíkali vojáci z lágru i potajmu, unikali dírou v plotě. Při jedné nepovolené cestě domů potkali Jiří s kolegou osvětového důstojníka. Tehdy se k němu chovali tvrdě a pro případ, že by je udal, mu pohrozili násilím. Vystrašený politruk provinilce nenahlásil. Za celou vojenskou službu se Jiří dostal domů pouze párkrát, nebylo divu, že vztah s dívkou, kterou zde měl, odloučení nevydržel.

Mezi pétépáky potkal pamětník řadu zajímavých lidí: Dr. Kryšku, synovce popraveného komunistického politika Vladimíra Clementise, bratry Petrochy, potomky vystěhovaného východoslovenského statkáře, klavírního virtuosa Františka Pinkase, několik kněží i negramotného Roma, kterému museli číst a psát dopisy domů. Když se Jiří blíže spřátelil s Daliborem Kounovským, přijel za ním politický pracovník z velitelství a žádal ho, aby na kolegu donášel. „Uděláme to takhle, vy nám o něm budete podávat zprávy a my nějak zařídíme, že byste šel domů po dvou letech,“ sdělil Jiřímu politruk. Ten bonzování na kolegu odmítl a raději několik měsíců přesluhoval.

Po smrti bolševických vůdců Stalina a Gottwalda pamětník věřil, že se politické poměry v Československu zlepší. Na optimismus v posádce reagovalo velení vyzbrojením dozorců. Během protikomunistického plzeňského povstání v červnu 1953 pak k ostraze pétépáků nasadili i kulomety. Vojenské vedení se „nepřátel socialistického zřízení“ bálo. Zato obyvatelé Stříbra se k mladíkům chovali přátelsky. Místní holič jim dokonce umožnil poslech Svobodné Evropy. Změna režimu nepřicházela, staré tyrany nahradili noví diktátoři a chlapi občas propadali nejistotě, zda se vůbec dostanou z kasáren domů. Pro Jiřího skončila základní vojenská služba po dvaceti osmi měsících, na konec komunismu musel čekat dalších pětatřicet let.

Továrna na jehly

Po návratu z vojny nastoupil pamětník do českobudějovického podniku Igla. Ve výrobně jehel pracoval na pozici seřizovače strojů. Zároveň chytal za podnikový fotbalový klub. Své předchozí sportovní formy už ale nedosáhl. Po prodělané žloutence ho provázely problémy s játry, musel držet přísné diety, což snižovalo jeho sportovní výkonnost. S kopanou tak v jednatřiceti letech skončil. V továrně se mu podařilo sehnat práci i pro matku Annu. Otec Josef poté, co přišel o svou firmu, onemocněl a od státu dostával jen minimální důchod.

V továrně poznal pamětník i Milana Malého, bývalého letce RAF. Často se spolu bavili, o své minulosti ale jeden druhému neřekli. Hlásit se před neznámým člověkem k působení v západních vojenských jednotkách či u pomocných technických praporů nebylo za socialismu zvykem. Člověk nikdy nevěděl, s kým má tu čest.

V roce 1956 se pamětník oženil a roku 1959 se mu narodil syn Jiří. První manželství skončilo po čase rozvodem.

Necháváme tě, protože tě potřebujeme

Po šesti letech v Igle přešel Jiří na místo dispečera výrobního družstva ZNAK. Po sloučení družstva ZNAK s Kovodružstvem vznikla firma Jihokov, zaměstnávající více než pět stovek zaměstnanců. Jiřího jmenovali vedoucím provozu služeb. V této funkci vydržel až do roku 1988, kdy ze zdravotních důvodů odešel do předčasného důchodu. Komunistům sice pro své názory vadil, dokázal však spolehlivě navyšovat tržby a plnit plán a neschopní nadřízení ho potřebovali. Přestože soudruzi na pracovišti dobře znali pamětníkovu minulost i jeho protirežimní názory, pokoušeli se ho přesvědčit ke vstupu do komunistické strany. Jiří vyřešil situaci po svém, na schůzi, kam ho pozvali k projednání jeho kandidatury, se prostě nedostavil.

Během uvolnění v 60. letech si pamětník doplnil maturitu na obchodní škole. Okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 pro něj znamenala veliké zklamání. Když volal rozhlas občany na pomoc, vydal se k jeho sídlu v ulici U Tří lvů, z práce na Senovážném náměstí to neměl daleko. Neozbrojení civilisté ale proti tankům nic nezmohli.

Po nástupu normalizace prováděli soudruzi čistky na pracovištích. Jiří tehdy dostal za úkol přinést do zaměstnání svůj životopis. Podle pravdy napsal, že nesouhlasí s revolučním přístupem a vstupem vojsk do Československa. Z práce ho nevyhodili, biografii soudruzi stopili a nechali ho napsat novou. Na jedné služební cestě řekl ředitel družstva Hovorka pamětníkovi: „Já o tobě vím všechno, ale nechávám tě, protože tě potřebujeme.“

Potkalo nás štěstí

Pamětník věřil, že nesmyslný komunistický režim jednou skončí. „Sametová revoluce, to bylo nesmírné štěstí, které nás potkalo,“ říká. Za nejdůležitější považuje, že se změna režimu obešla bez násilí a obětí na životech.

Svaz pomocných technických praporů

Jiří se aktivně podílel na založení a fungování Svazu pomocných technických praporů v jižních Čechách. V lednu 1991 se v někdejším sídle krajského výboru komunistické strany konalo první setkání bývalých pétépáků. Zúčastnilo se ho 480 mužů. O akci musel přípravný výbor informovat potenciální zájemce v tisku, představitelé armády zdeformovaní léty komunismu neměli pro jejich činnost pochopení a nechtěli poskytnout oficiální seznamy příslušníků technických praporů. Svaz pro své členy prosazoval morální a politickou rehabilitaci i jejich finanční odškodnění. Trvalo více než deset let, než se všechny tyto cíle podařilo splnit. Jako vyjádření morálního ospravedlnění získávali členové PTP od politických představitelů státu různá vyznamenání a čestná uznání. Několik jich obdržel i Jiří. Nejvíce si cení Záslužného kříže III. stupně, jejž mu roku 2015 udělil ministr obrany Martin Stropnický.

Setkání s Dagmar Peškovou

Při jedné návštěvě u příbuzných vyprávěl pamětník sestřenici Věře Drábové o svém osudu i o emigrantce Dagmar Peškové, kterou mu komunisté přiřkli za sestru. Věra se s Dagmar přátelila, věděla, že se vdala na Floridu a jezdila pravidelně do Čech za svou matkou. O svém bratranci dala Dagmar vědět a ta během pobytu v Čechách Jiřího navštívila. Když pak o jeho příběhu vyprávěla ve Spojených státech, nemohli Američané nesmyslné bezpráví pochopit.

Besedy s mladými

Po revoluci chodil Jiří rád besedovat s mládeží do škol. Dětem vyprávěl o nespravedlnostech a křivdách způsobených komunisty. Chtěl, aby věděly, co bolševiky řízená diktatura obnášela, a vážily si svobody. „Demokracie není dokonalá, ale je to to nejlepší, co zatím existuje,“ říkával pamětník posluchačům.

Poselství

„Zejména se chraňte, vy mladí, toho, abyste podlehli lákadlům komunistické strany a její ideologie. Protože ono hezky to začíná, ale velmi špatně to končí, velmi špatně. A hlavně, važte si, co tu teď máte. Važte si demokracie, která je svým způsobem u nás ještě na počátku a musí se kultivovat. Myslím, že je to skutečně na vás, na vaší morálce. Abyste neviděli za vším jenom zisk, peníze, ale abyste přemýšleli o dalších věcech, jak život vlastně vypadá, a nepodléhali svodům takových elementů, které nejsou opravdu dobré a přínosné,“ vyslovuje Jiří na konec rozhovoru svůj vzkaz budoucím generacím.

V roce 2020 žil Jiří Pešek se svou druhou manželkou Dagmar v Českých Budějovicích.