Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Emílie Pecová (* 1922  †︎ 2010)

„Před námi byla vysoká zalesněná skála a tam byli Němci. Měli nás jako na dlani. Když jsme tam přijeli, pršelo, šlapali jsme v blátě.“

  • narodila se 21. března 1922 na Volyni

  • rodina vlastnila statek u Lucku

  • základní vzdělaní získala v místní české škole, poté se vyučila švadlenou

  • po nacistické okupaci Volyně v roce 1941 se stala očitým svědkem vyvražďování místních Židů

  • v roce 1944 se přihlásila do Svobodovy armády

  • první den přímo na frontě zažila u Dukly

  • sloužila jako radiotelegrafistka, s československou armádou došla přes Slovensko až do Prahy

  • po odchodu do civilu se přestěhovala do Chomutova

  • hospodařila na statku po Němcích

  • v roce 1948 se přestěhovala do Mariánských Lázní

  • vystudovala na porodní asistentku a pracovala zde v nemocnici

  • zemřela 9. července 2010

Meziválečná Volyň

Emilie Pecová pochází z Volyně, kde se 21. března 1922 narodila českým rodičům na statku u města Luck: Měli jsme krásné hospodářství a ovocnou zahradu. Nejprve jablečnou, potom třešňovou. Základní vzdělání se Emílii Pecové dostalo v rodném jazyce: Měli jsme českou školu. Ředitel i učitelka pocházeli z Československa. Všechno jsme se učili v češtině. Protože jsme patřili k Polsku, jako cizí jazyk jsme se učili polsky. Na střední školu už Emílii Pecovou ale nevzali, tak se učila švadlenou.

Na mnohonárodnostní Volyni představovali silnou komunitu především Ukrajinci. Paní Pecová vzpomíná, že příliš hospodařit neuměli: Aby hnojili, to neexistovalo. Jeden Čech přišel k Ukrajinci, jehož dobytek stál v hnoji až pod stropem: ‚Já si ten hnůj odvezu.‘ – ‚A na co, prosim tě? Ty si blázen. Hnůj!‘ Jako poděkování mu přinesl flašku vodky a ten Ukrajinec si ještě říkal, že je blázen, že mu platí za hnůj. 

Ruský zábor

Poměrně šťastné mládí pro Emílii Pecovou skončilo ve věku 17 let, když v roce 1939 obsadili Volyň Rusové. Tehdy začaly transporty na Sibiř. V místě, kde rodina žila, se týkaly především Poláků, kteří zde za účast v první světové válce dostávali za odměnu statky: Jednu takovou usedlost měla pronajatou teta. Přijeli v noci, postavili je obličejem ke zdi, na fůru hodili pár peřin a odvezli do města. Tam je naložili do vagónů a odvezli na Sibiř. Vysadili je z vlaku, po pás ve sněhu, dali jim sekyry a řekli: ‚Postavíte si chalupy a tady budete bydlet.‘

Něco podobného mohlo tehdy potkat každého: Zásadně přijížděli v noci. Když před barákem zastavilo auto, už jsme vstávali a oblíkali se. Měli jsme ale štěstí. Strýc na Sibiři zahynul: Onemocněl tuberkulózou. Prý na to bylo nejlepší kozí mlíko. Aby si ale mohl koupit kozu, musel mít povolení. Neměl ani peníze. Tak jsme sbírali peníze na kozu, ale než jsme je poslali, mezitím zemřel. Nakonec se jejich nejstaršímu synovi podařilo dostat až ke generálu Pikovi a ten pomohl zbytku rodiny vrátit se zpátky na Volyň.

 Německá okupace a vyvražďování Židů

Když v květnu 1941 Hitler vpadl do SSSR, u Lucku se podle vzpomínek paní Pecové příliš nebojovalo: Mnoho ruskejch vojáků  se vzdávalo do zajetí. Mysleli si, že když se nechají zajmout, budou žít jako normální lidi. V Rusku tak nežili. Ale Němci zajatce zaměstnali v blízké pískovně a nedávali jim vůbec jíst. Umřeli tam hlady. Občas jsme se s lidma složili a dali jim kotel polívky, ale to jsme nemohli dělat pořád. Skoro všichni umřeli.

Nejhůř příchod nacistů odnesli samozřejmě Židé. Místní se jim často snažili pomoci a schovávali je u sebe. To byl i případ rodiny Pecových: Jeden známý přivedl Židovku. To jsem měla strach. Kdyby nám na to přišli, že ji chráníme, všichni bychom šli do koncentráku. Odvděčila se nám ale špatně. Na konci války utekla s vojákem a okradla mě o všechny šaty. Skovávali jsme ji asi rok. Jak skončila, nevím.

Jednou přišli žádat o pomoc přímo sousedé: Vedle nás bydleli Židi a měli dvě dcery a syna. Jedna dcera byla vdaná a měla malou holčičku. Soused přišel za tatínkem a prosil ho, abychom k sobě holčičku vzali, že nám dá zlata, kolik budeme chtít. Ale tatínek se bál, protože Ukrajinci by to prozradili, a to bysme šli všichni do koncentráku. To jsme neudělali, to bylo strašně nebezpečný.

Většinu místních Židů nacisté nakonec povraždili. Jednu z metod představovalo hromadné střílení, které se odehrávalo i v bezprostřední blízkosti rodinného statku: Dopoledne vykopali velkou jámu. To už jsme věděli, že se bude něco dít. Přes naši zahradu pak vždycky vedli pár lidí. Stál tam Němec, k díře vždycky přišel ten dotyčnej, oni do něj střelili, on padl a přišel další a zase… To bylo strašný.

Nacističtí kati se neštítili skutečně ničeho: Taky dělali to, že slíbili synům od židovských rodin, že když jim pomohou nastrkat vlastní rodinu do tý díry, aby je postříleli, že zůstanou naživu. Udělali z nich takovou milici a oni jim uvěřili a pomáhali. Nakonec je ale Němci taky postříleli, a to jsme jim přáli za to, co dělali – celá rodina ať padne, jen když oni budou naživu.

Z židovských sousedů Pecových válku nikdo nepřežil. Možná se některým podařilo utéct, ale o těch nevíme.

 Druhý příchod sovětské armády

Když se ruská armáda s ustupující německou frontou v roce 1944 na Volyň znovu vrátila, nebyly mladé ženy v nijak záviděníhodném postavení. Jeden ruský velitel se ubytoval přímo v pokoji Emílie Pecové: Jednou jsem stála s maminkou u kamen a přijde pro mě jeho pobočník: ‚Velitel pluku vás prosí, abyste přišla.‘ Stál ve dveřích a ptá se: ‚Koho tady máte ráda?‘ Říkám: ‚Ja vas vsjech ljublju, kak luděj.‘ Omluvil se a propustil mě. Potom večer vojáci přišli a přivedli jednu vojandu. Myslel si, že já budu poddajná, ale že jsem ho takhle hezky odbila, musela mu bejt po vůli ta vojačka.

Brzy dostala Emílie Pecová povolání na úřad, neboť ji noví vládcové chtěli poslat na práci do SSSR na Donbas: Zejtra přijdeš, přineseš si občanskej průkaz, polštář a deku. Když nepřijdeš, přijde si pro tebe milice. Emílie Pecová však do Sovětského svazu odjet nehodlala. Zašla proto na vojenské velitelství československé armády, které právě sídlilo v Lucku, a přihlásila se do Svobodovy armády. Tam ji ovšem zatím nemohli přijmout, neboť armáda na ni dosud neměla právní nárok: Ráno jsme snídali a za okny vidím dva policajty s puškama na zádech – Poláky. Vyskočila jsem oknem a skovala se. Říkali tatínkovi, že dělám dobře, že jdu do armády, že bych se živá a zdravá nevrátila.

V československé armádě generála Svobody

Nakonec Pecová úspěšně narukovala: Přidělili mě k minometné četě. Museli jsme se učit střílet. Vojáci mě měli rádi a vždycky hlásili: ‚Zásah, zásah!‘ Ale pak říkali: ‚Julinko nevěřte tomu, ani jednou jste nezasáhla.‘“ Později ji přeřadili k radiotelegrafistům.

První den na frontě zažila Emílie Pecová u Dukly: Bylo to strašný. Před námi byla vysoká zalesněná skála a tam byli Němci. Měli nás jako na dlani. Když jsme tam přijeli, pršelo. Šlapali jsme v blátě. Generál Kratochvíl odmítal na Duklu jít, protože věděl, jak je tam Němec pěkně usazenej. Ale Stalin poručil. Chtěl, aby padlo hodně volyňských Čechů, protože se bál protisovětský propagandy. Nikdy nezapomenu, co tam padlo mladejch lidí. Já měla štěstí, nic se mi nestalo.

Emilie Pecová se dodnes podivuje, jak těžké boje snášela po psychické stránce: Vůbec jsem se nebála. Nevím proč, dneska bych se možná bála. Třeba jsem si jednou lehla po noční službě do takového menšího bunkru. Spala jsem a ve spaní slyším burácení. Byl zrovna útok, země se úplně vařila. Přišla za mnou kolegyně, která se strašně bála, jestli slyším střílení. Ale já ji vyhodila, ať mě nechá spát: ‚Co je mi do střílení.‘

Jako radiotelegrafistka se Pecová pohybovala především v týlu, takže během bojů neutrpěla žádné zranění. Svou práci charakterizuje obratem „sedět u telefonu“: Měli jsme takový chaloupky jako stany. Jednou jsem usnula. Vojáci telefonovali a pořád se nemohli dovolat. Mysleli, že se něco se stalo, tak se přišli podívat. A já jsem spala. Hrozně mi vynadali. Neřekla jsem ani slovo. Museli šlapat v bahně a dešti, a já si klidně spím. Strašně jsem se styděla.

Emílie Pecová s armádou pokračovala dál na Slovensko: U Liptovského Mikuláše byly strašný boje. Pak jsem pracovala v lazaretu a s ním jsem došla až do Prahy.

Život po válce

Po odchodu do civilu se paní Pecová přestěhovala do Chomutova: Vzala jsem statek po Němcích. Rodiče emigrovali z Volyně a přijeli v roce 1947. Statek byl v dobrém stavu. Němci si vzali s sebou jen základní věci. Přímo jsem je ale neviděla. Chvíli jsem lehce hospodařila, ale rodiče už byli staří a nemohli. Celkem nic moc. Tak jsme se odstěhovali do Mariánských Lázní. Tady jsme od roku 1948.

Rodičům se dokonce podařilo přivézt z Volyně jednu živou krávu, ale nakonec z ní nic neměli: Za komunistů Zápotocký večer hlásil, že měnová reforma nebude, maminka krávu prodala, a ráno byla reforma. O všechny peníze přišla, mohla je zahodit, nebyly k ničemu.

Z Mariánských Lázní jezdila paní Pecová do Plzně, kde studovala na porodní asistentku. Tou se také stala a nastoupila v Mariánských Lázních do nemocnice. S místním primářem Weinerem ale příliš dobře nevycházela. Často komentoval skutečnost, že není v KSČ: Byl spolupracovníkem StB. Asi čekal, že něco řeknu, aby mě mohl udat. Já a ve straně?! Nenáviděla jsem komunisty a nenávidím je pořád. Věděl, že jako volyňská Češka nemám ráda komunisty. Nechtěl mě na oddělení, asi se mě chtěl zbavit. Weiner byl stejně jako já členem Svazu bojovníků za svobodu. Strčili ho mezi nás, aby z nás tahal rozumy.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Jan Horník)