Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing., major Zdeněk Pecka (* 1954)

Veslování mi dalo další životní jiskru

  • narozen 6. února 1954 v Litoměřicích

  • jeho dětství ovlivnila nehoda a dlouhá léčba

  • v roce 1968 začal veslovat v litoměřickém veslařském klubu

  • po maturitě nastoupil na Stavební fakultu ČVUT

  • mezi lety 1974 a 1982 získal pět medailí z mistrovství světa ve veslování

  • v roce 1976 a 1980 získal olympijské bronzové medaile v párové čtyřce a ve skifu

  • v roce 1980 nastoupil do Dukly Praha

  • na olympijské hry v Los Angeles 1984 nemohl odjet kvůli politicky motivovanému bojkotu her

  • v reakci na to ukončil profesionální sportovní kariéru

  • od konce 80. let do roku 2004 trénoval skifaře Václava Chalupu

  • od roku 1997 je ředitelem Sportcentra Račice

  • v roce 2013 byl uveden do Síně slávy Unie profesionálních trenérů Českého olympijského výboru

Příběh veslaře a trenéra Zdeňka Pecky, dvojnásobného olympijského medailisty, je plný překonávání překážek a neutuchajícího odhodlání dosáhnout na své sportovní maximum. V dětství se musel pamětník dlouho zotavovat z nehody s léky, která jej málem připravila o život. Když se po letech jeho zdravotní stav zlepšil, zamiloval se do veslování a rozhodl se, že se svým kamarádům z veslařského klubu v Litoměřicích vyrovná. Neskutečná dřina ho dovedla k bronzovým medailím z olympijských her v Montrealu 1976 a Moskvě 1980 a k pěti medailím z mistrovství světa. Ve sportu našel i životní lásku, manželku Květu Jeriovou-Peckovou.

Zdeněk Pecka se narodil 6. února 1954 v Litoměřicích do nesportovní rodiny. Jeho rodiče pocházeli z jihu Čech, po druhé světové válce se odstěhovali do Litoměřic, otec ale musel absolvovat vojnu, a tak byla matka z počátku sama.

Podmínky pro život byly po válce nesmírně těžké. „Tenkrát bylo i málo potravin. Rodičům se narodil syn, který dostal jméno Pavel, ale zemřel v podstatě hlady,“ popisuje pamětník. V tehdejším Československu byl katastrofální nedostatek potravin a i po skončení války zde přetrvával přídělový systém. Rodičům se poté narodil syn Zdeněk a dcera Ivana.

V nemocnici mě zachránili celkem drsným způsobem

Ve třech letech se Zdeňku Peckovi stala nehoda, která jej málem připravila o život. Omylem snědl kupu prášků na bolest hlavy, které používala jeho matka, protože potřeboval na své hraní krabičku od těchto léků. Měl velké štěstí, že matka byla zrovna doma a zjistila, co se stalo a rychle s ním jela do nemocnice. „Musím říct, že to byl nejen nejnešťastnější moment mého dětství, ale provází mě to až do dneška,“ vypráví pamětník o traumatickém zážitku. „Chybí mi drobná mechanika prstů a podobně.“

Pamětníka se lékařům povedlo „celkem drsným způsobem“ zachránit, následovaly ale dlouhé pohyby v nemocnici, což muselo být pro tříletého chlapce nesmírně těžké. Do toho se přidávaly další zdravotní potíže. V rámci rekonvalescence jezdil často do Karlových Varů a později tam přešel i na školu. Kvůli svému hendikepu byl zbaven povinnosti cvičit v tělocviku.

Vůbec nic tedy nenasvědčovalo, že se z něj jednou stane vrcholový sportovec a dvojnásobný olympijský medailista. Když pamětník vzpomíná na tyto nepříjemné časy, přece jen v nich nachází i něco, co mu později v kariéře sportovce pomohlo. „Celý čas, co mě to provázelo, mi vařili jenom samou dietu. A to byl velice dobrý základ, abych byl potom fit.“ Dokonce jeden doktor navrhl, že pomůže, aby Zdeněk vypil každý den alespoň deci piva. „Možná jsem byl jediný na světě, komu táta chodil pro pivo,“ dodává se smíchem a zmiňuje, že se nakonec všechno srovnalo.

Zrod sportovce

Další určující moment v pamětníkově životě se odehrál v kině. Když v deseti letech odcházel z filmu Romulus a Remus, byl z něj, jak sám popisuje „úplně jiný člověk.“ Začal tedy doma posilovat s otcovými činkami. V roce 1967, když bylo Zdeňku Peckovi třináct let, zemřel jeho otec. „Byla to pro mě obrovská rána.“

Jednou se ale objevila šance se realizovat a pokračovat v cestě, která ho tehdy tak upoutala v kině. Kamarádi chodili do litoměřického veslařského klubu a motivovaný Zdeněk se do klubu také přihlásil. Než se ale dostal na vodu, musel projít fyzickou přípravou na souši. Měl velký deficit, nikdy předtím nesportoval a kvůli nehodě z dětství měl horší pohybové schopnosti. Měl ale obrovskou chuť se s tím vyrovnat. A ta nakonec rozhodla.

Do toho všeho ale zasáhla politika. „Jednoho krásného dne v srpnu byl strašný hluk v noci a my jsme se probudili a tady byly všude tanky, “ popisuje jednadvacátý srpen 1968, kdy jako čtrnáctiletý prožil invazi vojsk Varšavské smlouvy. Představy o socialismu s lidskou tváří vzaly za své. „Někteří lidi po nich chtěli něco házet, ale nemělo to žádný smysl.“ O to víc se Zdeněk upnul ke sportu, kde úspěchy otevíraly cestu do světa.

Matka spala a syn se v noci díval na olympiádu

Dorovnávat kamarády v klubu nebylo z počátku vůbec jednoduché. Jak dnes pamětník reflektuje, velkou podporou mu byly olympijské hry v Mexiku v říjnu 1968, které se poprvé daly sledovat v televizi. Kvůli časovému posunu byly přenosy výhradně v noci – a zatímco jeho matka spala, ve Zdeňkovi se zrodil sen jednou se na olympiádu dostat. Definitivní rozhodnutí přišlo po přenosu mistrovství Evropy ve veslování v Klagenfurtu, kde získali bratři Svanovští zlato. „Pochopil jsem, že abych dokázal to, co oni, tak tomu musím dát úplně všechno,“ vzpomíná na určující moment a po chvíli ticha dodává: „Musím říct, že jsem tomu všechno dal.“

Zdeněk začal díky svému nasazení porážet kamarády a patřil mezi nejlepší v klubu. Byl nominován na závody Družba v Sovětském svazu, kde jako nejlepší z nominovaných nesl vlajku.

Kvůli tréninku předstíral, že je voják

Motivovaný úspěchem se po maturitě rozhodl, že bych chtěl dál studovat. Neměl ale kolem sebe nikoho, kdo by mu v tom poradil, a tak se na radu zeptal trenérů v klubu. Od Vojtěcha Váhalíka dostal jasné instrukce: „Brácha je stavař – a to je ono!“ Zdeněk měl jasno, podal si přihlášku na Stavební fakultu ČVUT a začal mu studentský život. Později zjistil, že pro veslování je to ta nejhorší škola, protože musel neustále odevzdávat výkresy.

Trénoval v Dukle Praha, i když vojákem nebyl – a když jel na závody, půjčoval si uniformu a vojáka předstíral. Už tehdy mohl jít na Duklu na vojnu, ale věděl, že by tím zkomplikoval finanční situaci matce, která pobírala vdovský důchod. Spolehl se tedy na sebe a trénoval sám a sám si také psal tréninkový plán. V Dukle ho vedl Václav Kozák, držitel zlata v závodě dvojskifu z olympijských her v Římě 1960.

Budíček v pět ráno, snídaně v menze, ranních 50 kilometrů na Vltavě, činky. A pak škola. „My jsme byli šílenci,“ komentuje s úsměvem tehdejší nasazení a jako příklad uvádí další příběh.

Na zahraničním kempu v zálivu Boka Kotorska v Jugoslávii si během volného dne vyjeli na skifech až k ústí Jaderského moře, tedy k hranicím s Albánií. Ocitli se na širém moři – a aby se dostali kratší cestou domů, museli překročit státní hranici. „A tam stojí člověk s beranicí a na zádech samopal. Když jsme přijeli, tak ho na nás hezky natáhl – a to byl nejlepší pokyn, protože každý jel jak o život.“

První medaile

Velkou zkušenost si pamětník odvezl z juniorského mistrovství světa v Miláně 1972. Byl to jeho první výjezd směrem na Západ. Těsně před cílem to vypadalo na třetí místo, ale v samém závěru se dotkl bójky a skončil poslední. Do svého deníčku si tehdy zapsal: „Medaile visí ještě hodně vysoko a musím po všech stránkách přitvrdit.“ Přitvrdil a nastal rok, kdy porazil své modly.

Zdeňkovi se dařilo. Tým párové čtyřky, kde s ním závodili Filip Koudelka, Miroslav Laholík a Jaroslav Hellebrand, přivezl z mistrovství světa ve švýcarském Lucernu bronzovou medaili a o rok později z Nottinghamu dokonce stříbro. Blížila se vytoužená olympiáda.

Montreal 1976

Na moment, kdy Zdeněk Pecka seděl v letadle do Montrealu, kam se nominoval na olympijské hry roku 1976, vzpomíná jako na posvátnou chvíli. Během posledních let se z něj stal sportovní fanatik, přečetl všechna vydání časopisu Sport – a když teď v olympijské vesnici potkával hvězdy, o kterých dosud četl jen v novinách, byl z toho pryč. „Hráli tam Rolling Stones, takže bylo možné, že jste šel a najednou je vedle vás Rolling Stone.“

Tým si na své první olympiádě vybral bažantskou daň. I tak získali v závodě párové čtyřky bronzovou medaili. „Třetí místo bylo maximum, co jsme mohli na první pokus udělat,“ vypráví pamětník a dodává, že ke krásné medaili na řetízku dostal každý i sazeničku pravého kanadského javoru. Ten zasadil na veslařském ostrově v Litoměřicích, kde to celé začalo. Strom je tam dodnes.

Pro Zdeňka to byl obrovský úspěch, splnil si svůj sen, který si vytyčil ve čtrnácti letech u sledování olympiády v televizi. „Pocit byl úžasný, protože žádná olympiáda pro nás nebyla nijak laciná. Ta první obzvlášť, protože jsem se těsně před odletem zranil na noze.“

Po návratu následovalo bouřlivé přivítání na vesláku a honorář 15.000 Kčs od státu a tím to haslo. Úspěch to byl pro zanícené veslaře a jejich rodiny, jinak se o Zdeňka a jeho medaili nikdo moc nezajímal.

Následovala tedy další dřina, která vrcholila každý rok na mistrovství světa. V Nizozemsku potvrdili stříbro v párové čtyřce, na Novém Zélandu ale bohužel vyšli naprázdno a čtyřka se rozpadla. Zbyl pouze dvojskif Pecka–Vochozka, který dovezl stříbro z následujícího mistrovství na Slovinsku v roce 1979.

Do Moskvy na reverz

Čtyři roky utekly jako voda a byla tu další olympiáda, Moskva 1980. Kvůli sovětské invazi v Afghánistánu se západní země rozhodly olympiádu bojkotovat, pro veslaře ale byli největšími soupeři hlavně NDR a právě Sovětský svaz, takže se jich rekordně malý počet účastníků nedotkl.

Zdeněk Pecka se s Václavem Vochozkou v Moskvě nominovali na závod ve dvojskifu. Pamětník však těsně před olympiádou bojoval se zdravotními potížemi. Jeho stav se nelepšil, nastoupil tedy do nemocnice, ale když tam v rádiu slyšel, že za týden začínají hry, vstal a odešel na reverz. Týmový doktor jej dával dohromady, na rozjížďce skončili 28 sekund za Polskem, které běžně poráželi, a nevypadalo to vůbec dobře. S vypětím všech sil dosáhli na bronz. Jeho závod sledovala na tribuně i jeho matka.

Vrchol v Los Angeles zmařil politický bojkot

Po druhé olympiádě dokončil Stavební fakultu ČVUT a nastoupil do Dukly na vojnu. Jeho cílem byla další olympiáda, která se konala v Los Angeles. Měl to být vrcholný okamžik jeho kariéry, ale vše se rozpadlo. Sovětský svaz oplácel bojkot USA, a tudíž zatrhl účast i Československu. Pro Zdeňka Pecku je to dodnes obrovská křivda. To ráno ráno se všechna naděje rozplynula: „Přišel jsem na veslák do Dukly, jdu dolů a najednou vidím, že tam mají sud piva a chlastá se a tak dále. Tak říkám: ‚Co blbnete? Jste se zbláznili, ne, vždyť jedeme na olympiádu!‘“ A dostalo se mu odpovědi: „Nikam nepojedeme, prostě všechno nám ti Rusové zabili.“

„V tu ránu jsem si uvědomil, že to je můj konec. A to jsem dodržel. To jsem ještě netušil, co se stane. (...) Stalo se to, že jsem se oženil,“ dodává Zdeněk Pecka s úsměvem. S trojnásobnou olympijskou medailistkou, běžkyní na lyžích, Květou Jeriovou si svatbu museli vybojovat. Poprvé ji uviděl náhodou, v únoru 1984. Když jim na přípravě v jugoslávském Šibeniku nedovezli lodě, šel se s kolegy podívat za kopec, kde právě probíhala zimní olympiáda v Sarajevu. „Nějaká Jeriová byla nejlepší, ale to mě ještě nic nenapadlo,“ popisuje zisk stříbrné medaile ve štafetě své budoucí manželky.

Dopis a svatba

K jejich seznámení došlo o něco později. Když si Zdeněk v časopise Stadion přečetl rozhovor s Květou Jeriovou o tom, jak si představuje budoucnost, překvapilo ho, kolik toho mají společného. „Já jsem si to přečetl a zjistil jsem, že kdybych měl její talent, tak bych to nenapsal lépe.“ Jeho kamarád a olympijský parťák Václav Vochozka ho tehdy přesvědčil, aby Květě napsal dopis. A za tři měsíce od Sarajeva se vzali.

Sportovci tehdy vládě vydělávali velké peníze. Na ministerstvu vnitra, pod které spadalo běžecké lyžování, se představa, že by se Květa Jeriová vdala a z profesionálního sportu odešla, vůbec nelíbila. Podobné tlaky na neuskutečnění svatby cítil i Zdeněk v Dukle, pod kterou profesně spadal. Rozhodli se ale podle sebe a vzali se – vychovali spolu dvě dcery a žijí spolu dodnes.

Zdeněk Pecka se po konci aktivní sportovní kariéry věnoval trénování veslařské mládeže v Dukle Praha, řadu let trénoval olympijského medailistu Václava Chalupu. V roce 2013 byl uveden do Síně slávy Unie profesionálních trenérů Českého olympijského výboru. Od roku 1997 je ředitelem Sportcentra Račice. Jeho manželka Květa Jeriová-Pecková je čestnou předsedkyní Českého klubu fair play.

Nezlomnost a odvaha se Zdeňku Peckovi vyplatila. Jak sám skromně říká: „Nikdy by mě nenapadlo, že bych mohl snít o nějakých olympijských medailích. A nakonec se to trošku i povedlo.“

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Sportovní Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Sportovní Příběhy 20. století (Radim Lisa)