Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alena Pechová (* 1947)

• narodila se 12. května 1947 v Praze

• dcera válečných veteránů

• matka Hana Filipovičová sloužila během 2. světové války v ženském pomocném sboru britské armády ATS

• otec Miroslav Filipovič bojoval v československé zahraniční armádě a účastnil se bojů u Dunkerque

• rodina se na počátku 50. let přestěhovala z Prahy do Hodonína kvůli politické situaci

• v roce 1966 pamětnice maturovala na chemické průmyslové škole

• pracovala jako laborantka v Rudných dolech Jeseník a později ve stavebnictví

• po roce 1989 rodina získala v restituci část domu po babičce v Praze, později podíl prodala

• v lednu 2026 žila v Hodoníně

„Když tatínkovy kamarády začali zavírat, jejich anglické manželky dávali do blázince a děti do dětských domovů, maminka rázně zakročila. Prakticky během necelého měsíce jsme se trojvýměnou bytu ocitli v Hodoníně,“ popisuje rok 1952 Alena Pechová, rozená Filipovičová, a útěk z Prahy.

Alena Pechová se narodila v Praze 12. května 1947, tedy dva roky po skončení druhé světové války, Haně a Miroslavovi Filipovičovým. Její rodiče se aktivně účastnili válečných bojů. Maminka sloužila v ženském pomocném pozemním sboru britské armády – Auxiliary Territorial Service (ATS) – a tatínek byl příslušníkem československé zahraniční armády.

Maminka utíkala z Prahy za zajímavých okolností

Alenina maminka Hana pocházela z bohaté pražské židovské rodiny Kleinových. V dubnu 1939 na otcovo přání opustila Československo. Odjížděla sama, nebylo jí ještě ani osmnáct let.

„Odjížděla za zajímavých okolností. Byla se snoubencem v divadle, když ji někdo oslovil, aby se po představení dostavila na Vinohrady. Tam už na ni čekal tatínek. Vysvětlil jí, že doba je velmi zlá a že musí emigrovat. Donesli šaty, donesli boty, donesli pas a doprovázela nějakého československého důstojníka jako slepce. Po strastiplné cestě se dostala až do Palestiny, přes Egypt,“ vypráví pamětnice.

V Palestině byla měsíc v internačním táboře. V roce 1942 vstoupila do ATS a byla odvelena do Egypta. „Celý ten ženský sbor tam montoval auta, která potom odjížděla k bojům, například o Tobruk. Pak maminka dělala tlumočnici, protože ovládala několik jazyků – angličtinu, němčinu, francouzštinu – a protože byla hlavička, naučila se i arabsky. Dělala také kurýra a podobné věci, už ale nebyla jen základní vojenskou pracovnicí,“ vysvětluje dcera válečné veteránky.

„V Káhiře se scházeli u nějaké paní, Růženy Hájkové. Ta měla penzion pro české vojáky a shodou okolností to byla teta Saskie Burešové. Roky si s ní maminka psala. A tam se potom seznámila i s tatínkem,“ říká pamětnice. Rodiče se pak potkali až v Praze – tatínek se vrátil už v roce 1945 a maminka o rok později.

Otec se vydal do zahraniční armády přes Polsko

Alenin otec se spolu s bratrem vydal z rodného Hodonína přes Velkou nad Veličkou a Slovensko do Polska, kde však byl zajat sovětskou armádou. Českoslovenští dobrovolníci pak byli přesunuti do Palestiny. Miroslav Filipovič byl přijat do československé zahraniční armády, převelen do Afriky a do Anglie a nakonec bojoval u Dunkerque.

„Myslím, že to bylo v Palestině. Neměli tam kuřivo. Oni tehdy všichni šíleně kouřili, tak dostávali tabák a ten si dávali do uniformy. Pak ho vždycky takhle vyhrabali a dělali si balené cigarety. Ale do čeho to balit? Nebyly papírky, tak šli do knihovny. Říkal, že nejlepší papírky byly z nějaké Bible, tenké,“ vypráví Alena Pechová historku, kterou zná od tatínka.

Když bratři odešli do zahraničí, pro jejich rodiče si přišlo gestapo. „Ve Svatobořicích byli zavření celou válku. Přežili. Když válka skončila, šli ze Svatobořic pěšky dvacet kilometrů do Hodonína,“ říká pamětnice.

Velká část maminčiny rodiny zahynula 

Prakticky celá rodina Hany Filipovičové, rozené Kleinové, zahynula v koncentračních táborech. Jediný, kdo přežil, byla její matka, která se ještě před válkou s otcem rozvedla a s novým manželem odjela do Ameriky. Když se Hana vrátila do Prahy, mohla bydlet v činžovním domě prarodičů, kde jí byl přidělen malý byt.

„Maminčin tatínek Ota Klein byl prohlášen za mrtvého. Ale pak jsme s bratrem zjistili, že zemřel při pochodu smrti. Takže máme i úmrtní list. Jsou všichni vypsaní v synagoze v Praze. Dědeček měl dvanáct sourozenců – celá rodina,“ popisuje pamětnice.

Hana se v roce 1946 znovu setkala s Miroslavem, kterého si vzala za manžela. Narodila se jim dcera Alena a později syn. Mohli se přestěhovat do většího, třípokojového bytu. „Museli jsme v něm mít ale nájemníka, protože byl příliš velký. Byl to nějaký operní pěvec. Moc fajn člověk,“ vzpomíná Alena Pechová.

Otec i matka vstoupili do KSČ. „Tatínek už tedy byl ze Sovětského svazu. To byli ti předváleční členové strany. Oni slavili První máj a všechno slavili a pořád někam chodili a stýkali se s přáteli. Vedli velice společenský život. U nás byl pořád byt plný lidí,“ říká pamětnice. „Tatínek byl dokonce ve Svazu československo-sovětského přátelství. Potom ho pochopitelně v padesátých letech vyrazili,“ dodává.

„V Praze jsem absolvovala školku. Onemocněla jsem těžkou spálou a do roka potom infekční žloutenkou. Rodiče to chytili ode mě. Tehdy se to ještě neléčilo penicilinem, měli těžkou dietu. Pak byli v nemocnici v Karlových Varech na léčení a vzhledem k tomu, že by se o mě neměl kdo postarat, dali mě do Hodonína k prarodičům. Strýc, tatínkův bratr, byl dětský lékař, tak se o mě postarali a velice se mi tam dařilo,“ říká Alena Pechová.

Útěk z Prahy před politickými procesy

Do Hodonína se později přestěhovala z Prahy celá rodina, aby unikla perzekuci a politickým procesům. Maminka šla v rámci akce „Ženy k dělnickým profesím“ pracovat k soustruhu a tatínek do elektrárny. „Maminka si pak poranila oko, tu práci už nemohla vykonávat, a tak šla taky do elektrárny, do skladu,“ říká pamětnice. V hodonínské elektrárně pracoval i tatínek. „Pak v osmapadesátém byly nějaké prověrky, tak ho sesadili z místa plánovače. Potom dělal kontrolu, to bylo hůř placené místo,“ říká.

Protože byli rodiče v komunistické straně, byla prý Alena Pechová takzvaně vypsaná z víry. Bylo jí líto, že nemůže chodit do náboženství jako některé děti ve škole. „Říkám: ‚Mami, proč já nemůžu chodit do náboženství?‘ A ona mi odpověděla: ‚Oni se sice učí o tom Pánu Bohu, ale kdyby tady byl a byl tak všemocný, tak by nenechal za války tolik lidí zemřít,‘“ vzpomíná. „Když jsme potom chodili se školou na válečné filmy, měla jsem z toho vždycky horečku. Nemůžu vidět válečné filmy.“

Dopisy z Ameriky a sledování StB

„Po válce si maminka s mojí babičkou každý týden psaly letecké dopisy. Vždycky jsem čekala, až bude ve schránce modrá obálka,“ říká pamětnice. Babička s rodinou z Ameriky přicestovala do Československa v roce 1962. „Mně bylo patnáct let. Babička mluvila perfektní pražštinou a dědeček česky také uměl, takže jsme se s ním domluvili,“ vzpomíná Alena Pechová.

Maminku pustili do Ameriky za matkou až v roce 1965. „To mi bylo osmnáct let. Byly hrozné výslechy, chtěli, aby podepsala spolupráci. Nakonec ji pustili,“ říká pamětnice. Bylo to ale naposledy. „Potom, když babička zemřela, tak ji ani na pohřeb nepustili. To už byla normalizace,“ dodává.

Dopisy chodily cenzurované a telefon měli odposlouchávaný. „Tatínek byl nějaký čas u radistů, tak to poznal. Začal hovor – klaplo tam. Skončil hovor – zase klaplo,“ vysvětluje Alena Pechová. „Byly to hovory se známými, s kamarády z elektrárny. Naproti bydlel tatínkův spolubojovník. Domlouvali se, kam půjdou na pivo,“ říká. Dokonce si myslí, že i sousedé byli na rodiče nasazení. „Pod námi bydleli sousedi, ti tam byli vyloženě nasazení, protože s elektrárnou neměli nic společného.“

Srpen 1968 v Maďarsku

O emigraci krátce uvažovali v srpnu 1968, když byli na dovolené v Maďarsku. Nakonec se ale rozhodli vrátit. „My jsme v Maďarsku zůstali ještě deset dnů. Nedalo se sem dostat. Vypláceli nám peníze. Takže v Hodoníně v srpnu 1968 nikdo z rodiny nebyl,“ vzpomíná Alena Pechová.

Tatínek byl předválečný člen Sokola a skaut. „Po osmašedesátém jsme pokračovali. Znovu jsme jezdili na skautské tábory. Tatínek dělal hospodáře, maminka byla v kuchyni a já jsem si vždycky vzala týden dovolené a šla jsem jim tam pomáhat,“ popisuje pamětnice. V době normalizace museli přejít k pionýrům. „Všichni jsme se opili, ale pak jsme si řekli, že to děláme pro děti, a tak jsme přešli,“ vysvětluje.

„Když byla maminka v Egyptě, tak ženy z ATS dávaly ze žoldu čtyři libry do fondu. Říkalo se tomu ‚na věnec‘. Když někdo zahynul, aby bylo na pohřeb,“ popisuje pamětnice. Peníze pak prý celé roky ležely v anglické bance. „Po revoluci se mamince ozvali. Doprovázela jsem ji do Prahy, do Domu legionářů. Prostřednictvím České obce legionářské jim ty peníze vyplatili,“ říká.

Alena Pechová vystudovala chemickou průmyslovou školu a začala pracovat v Rudných dolech Jeseník jako laborantka. Po několika letech se vrátila do Hodonína za rodiči. „Kvůli bráchovi jsem se vrátila do Hodonína, aby někdo fungoval doma. Dělala jsem u Pozemních staveb a pak jsem šla s tatínkem do Prahy dělat investice na ČEZ. Provdala jsem se k Příbrami, pak jsem se rozvedla a vrátila jsem se do Hodonína,“ popisuje.

Pražský dům po babičce

Je prý ráda, že zůstala v Hodoníně, i když Prahu miluje. V restituci vrátili mamince pražský dům po babičce. Vlastnila ale pouze třetinu, dvě třetiny po nevlastních bratrech v Americe patřily Praze 1. „Ten dům byl v dezolátním stavu. Celé ty roky jsme ho jezdili opravovat – kotelnu, střechu, vestavby, suterén. Bylo to skoro dvanáct let mého života. Pak se to prodalo,“ říká Alena Pechová. Třetinu domu, která rodině patřila, odkoupila Praha 1, prý za cenu, kterou nabízel italský zájemce.

V Hodoníně bydlí v rodinném domě s dcerou a její rodinou. Věnuje se správě singulárního dědictví. „My jsme zdědili po dědečkovi pozemky kolem Hodonína, podél Moravy, ještě z dob Marie Terezie. Jsem v představenstvu toho singulárního spolku. Mám na starosti pronájmy zahrádek a pozemků, pořád něco řešíme – Baťův kanál, CHKO Soutok,“ vysvětluje pamětnice.

Podle Aleny Pechové dnes Česku chybí generace emigrantů, kteří odešli proto, že tady nemohli žít a byli by perzekvováni. „Ta generace byla dobře vychovaná. I my jsme byli vychovaní k tomu nepodvádět, mluvit pravdu a nekrást,“ říká pamětnice. Oceňuje, že její vnuk má zájem o historii. Společně se probírají dokumenty, fotografiemi a vyznamenáními po rodičích a pátrají po detailech jejich válečných osudů.