Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Pech (* 1951)

• narodil se 25. ledna 1951

• 1955 Vladimírův otec odsouzen a rodina vystěhována

• chvíli žil s tatínkem v Černé v Pošumaví

• 1957 Vladimírův otec se vrátil

• 1958 Vladimírův otec se podruhé oženil

• 1968 okupaci zažil pamětník jako učeň (obor zedník)

• 1971 pamětník se oženil

• s manželkou koupili dům a přestěhovali se do Veselí

• 1972 narození dcery

• 1976 narození syna

• pracoval v JZD

• 1990 pamětník začal podnikat, založil pilu

„Náš rod Pechů oslavil 100 let,“ říká hned v úvodu svého vyprávění Vladimír Pech. Narodil se 25. ledna 1951 v Borkovicích, což je rodiště jeho maminky. Většinu dětství a mládí ale prožil na Krkavci u Veselí nad Lužnicí, kde jeho děda Josef 10. května 1910 koupil zkrachovalý a nefunkční mlýn. Ten vlastní rodina dodnes. „Já jsem třetí generace, pátá generace chodí do třetí třídy,“ říká a směje se.

Vladimír měl ještě tři sourozence a jejich tatínek – jmenovec – byl pekařem. Po válce byl členem revolučního národního výboru. Vladimír ale přiznává, že politická situace ho moc nezajímala, navíc byl v té době mladý kluk.

V obci byl ale Vladimírův otec dobře známý. Popisuje totiž, že jeho otec Vladimír starší přišel za války na systém, jak lidem pomoci od bídy a hladu. Když mu totiž hospodář přivezl obilí, které měl namlít, musel navážet stanovené dávky v rámci přídělového systému. Vladimírův otec ale občas některému hospodáři dovolil namlít i něco více pro jeho vlastní potřebu. „Aby pomohl všem, tak to střídal, aby si i ti ostatní mohli něco semlít,“ vypráví Vladimír. 

Kvůli tomu si musel jeho otec dělat podrobnou denní inventuru, především to ale nemohl nikomu říct. „Kdyby se to prořeklo, dostalo by se to až k úřadům. Za to by byl trest smrti,“ upřesňuje.

Vystěhování mlynáře Pecha

Pak ovšem přišel rok 1955 a pro rodinu rána – odsouzení a vystěhování Vladimírova otce. Důvod? „Dodával do Drahova a do JZD elektřinu. V roce 1955 přivedli státní proud, tak už elektřinu od nás nepotřebovali. A protože otec byl za války aktivní ve straně a hospodáři ho uznávali, tak ho museli odsoudit. Dokonce v tom rozsudku padla věta, že mlynář Pech svými názory a postoji ovlivňoval socialistický chod vesnice. A tím jsme byli vystěhováni. Otec nesměl bydlet v tehdejším soběslavském okrese, tak se vystěhoval do Černé v Pošumaví,“ vzpomíná Vladimír a dodává, že jeho otec byl členem Československé strany socialistické.

„Odsouzen byl za padělání platidel, machinace s finančním úřadem a rozkrádání socialistického majetku,“ vyjmenovává.

A tak se stalo, že malý Vladimír odešel i s otcem do Pošumaví, kde navštěvoval mateřskou školu. S tatínkem tam bydlel zhruba tři čtvrtě roku a později se vrátil do Krkavce ke svému dědovi. „Otec se vystěhoval, matka se rozvedla, bydlel jsem s otcem,“ popisuje. 

Do školy, kam každé ráno chodil tři kilometry pěšky či jezdil na kole, tak už nastoupil v Meziměstí. A jak přiznává, velký student nebyl. V roce 1957 se pak z Pošumaví vrátil i jeho tatínek, protože mu na místní pile nabídli práci. O rok později se Vladimírův otec znovu oženil a celá rodina bydlela společně na Krkavci.

„Otec jako mlynář byl odsouzený za mlynářskou činnost. A [jeho] bratr, [můj] strýc, dostal vyznamenání od prezidenta za výzbroj armády, dalo by se říct. Byl projektant, vynalezl protiletadlové kanony,“ říká ještě Vladimír. „Jeho patent byl tryskový stav a protiletadlové kanóny. Pak i další kanóny. Ale my jsme se o tom nedozvěděli, to až v devadesátém roce,“ dodává s tím, že strýc, který byl technik, o tom ani nemluvil.

Srpen 1968 ve vlaku

Po základní škole se šel Vladimír vyučit zedníkem. A jako učeň prožil i srpnovou okupaci vojsky Varšavské smlouvy. Praxi měl v tu dobu v Čekanicích v Táboře, kde stavěli haly. 

„Nikdy jsem do práce nezaspal. A 21. srpna jsem poprvé zaspal. Nevím proč, prostě jsem zaspal. Jel jsem do práce až druhým vlakem, a protože to bylo v srpnu, byl to takzvaný školní. A ten byl prázdný, nikdo tam nebyl,“ vybavuje si osudný den Vladimír, který byl ve vagónu v podstatě sám.

„A v Soběslavi vlak tenkrát stál nějak dost dlouho. Shodou okolností – my jsme se nikdy nepotkávali – jsme se potkali ve vagónu tady se sousedem Pepíkem Doležalů. A on mi povídá: ‚Člověče, vždyť oni nás obsadili Rusáci, prý.‘ Já povídám: ‚Já nevím, já jsem tady rádio puštěné neměl. Asi válka nebo něco takového,‘“ popisuje Vladimír. 

Ve vlaku byl však klid, a tak dojel do Tábora a tam až na stavbu, kde měl pracovat. „Měli jsme v autojeřábu rádio. Tak to měli puštěné, celá stavba byla kolem rádia. Už se nedělalo, všichni jen: ‚Co se děje, co se děje?‘ Když jsme ten den odjížděli z práce, tak byl v Táboře ještě relativní klid. Ale už začínaly jezdit z Prahy plné vlaky, Pražáci utíkali z Prahy,“ dodává.

Ač pracoval v JZD, do komunistické strany nikdy nevstoupil, byl pouze členem Socialistického svazu mládeže. „Mě politika moc nezajímá,“ vysvětluje Vladimír důvody. „A neumím se chovat jako politik.“ Podobně i o současné dění – jak Vladimír sám přiznává – se zajímá spíše povrchně.

Z mlynářů elektrárníky

Když bylo Vladimírovi 20 let, tj. v roce 1971, oženil se. Později se manželům narodily dvě děti – nejprve dcera a o pár let později i syn. Mladá rodina zpočátku bydlela u rodiny manželky, poté si koupili dům ve Veselí nad Lužnicí, kde bydlí dodnes. A jak Vladimír se smíchem říká, na Krkavec dojíždí do práce.

Někdy v roce 1966, jak Vladimír vzpomíná, pobýval na rodinném mlýně například i Ota Pavel se svým bratrem a kamarády. „Sedával s otcem v kuchyni,“ vybavuje si. Pavel měl pak rodině věnovat povídku Jak jsme zahynuli na rybách, kde popisuje také zážitky z Krkavce.

A právě mlýn zmiňuje Vladimír, když má odpovědět na dotaz, na co je ve svém životě hrdý. „Mám za to, že se mi aspoň povedlo opravit mlýn,“ říká. Opravoval pomalu a postupně – zkrátka každý rok kousek. To vše vlastníma rukama. Ve mlýně jsou stále původní mlecí stroje, byť v době, kdy s nimi pracoval jeho dědeček Josef, byly moderní. Dnes však z hlediska technického i ekonomického už nemelou. Proto Vladimír řeší, jak s mlýnem, jehož součástí je i elektrárna, naložit dál. 

„Takže už nejsme mlynáři, ale elektrárníci. Místo toho, aby turbína táhla mlýn, tak táhne motor, vyrábí elektřinu, což je jednodušší,“ říká Vladimír. Mimochodem, jeho syn dnes v bývalých bytech pro zaměstnance, které vybudoval ještě Vladimírův děda Josef, provozuje penzion.

Po vyučení zedníkem pracoval Vladimír v JZD jako předák stavební skupiny. Vydržel tam asi 15 let, než začal sám podnikat a založil si vlastní pilu. To se stalo v roce 1990. „Pro mě rok 1989 nebyl ani tak důležitý jako rok 1990, protože já jsem v roce 1990 začal tady na pile podnikat,“ odpovídá Vladimír na dotaz, v čem pro něj byla sametová revoluce zlomová.

Na otázku, co mu v životě dodávalo odvahu, odpovídá bez přemýšlení: „Trpělivost. Co jiného? Když nemáš trpělivost, tak potom neuděláš nic.“