Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Pavlíček (* 1926)

• narodil se 10. září 1926 v Sudicích na Třebíčsku

• otec učitel, rodina se šesti dětmi

• vzdálený příbuzenský vztah s rodinou výsadkáře Jana Kubiše

• červen 1942 – celá rodina Pavlíčkových zatčena

• vyšetřování v Třebíči, věznění v Jihlavě

• léto 1942 – věznění v Malé pevnosti v Terezíně

• práce v tzv. Baukommandu

• po čtyřech měsících věznění propuštěn

• zemřel Hrotovicích u Třebíče

Jiří Pavlíček se narodil 10. září 1926 v Sudicích, kde vyrůstal s dalšími pěti sourozenci. Tatínek pracoval jako řídící učitel a často střídal působiště v okolních obcích. Nakonec se s rodinou usadil a učil v Sudicích mezi Třebíčí a Brnem, kde se zasloužil o stavbu školy a celkový rozvoj obce. Brno bylo od Sudic vzdáleno jen třicet kilometrů, a tak tvořilo pro rodinu přirozené spádové centrum. Většina sourozenců studovala gymnázium, stejně jako pamětník.

Pavlíčkovi měli blízký osobní i příbuzenský vztah s Kubišovými, pocházejícími z nedalekých Dolních Vilémovic. Nevlastní sestry Jana Kubiše, jednoho z atentátníků na Heydricha, se s rodinou Pavlíčkových velmi dobře znaly, navíc sestra pamětníkovy babičky, vdova Marie Dusíková, se provdala za vdovce Františka Kubiše, Janova otce. Sám Jan Kubiš ale pocházel z prvního manželství svého otce s Kristýnou, rozenou Mikyskovou, která zemřela, když mu bylo šest let.

„Začátkem roku 1942, kdy se to všechno stalo, se sestra vdávala. V červnu pak jeli navštívit prarodiče, rodiče mé maminky, z tatínkovy strany žila už jen matka. Šli k tomu domku a bylo zamčeno. Podívali se lépe a všude viděli petlice. Zamčeno a prázdno. Jeli tedy hned domů a řekli nám to. Pocházím z obce, kde sice kino nebylo, ale občas přijelo pojízdné kino. My jsme byli zrovna v kině a sestra přišla a mávla, abychom šli honem domů. Řekla nám, o co jde, že sebrali prarodiče. Dědovi bylo osmasedmdesát a babička byla asi o čtyři roky mladší.“ Panika zastihla zejména pamětníkova otce, který byl aktivním členem lidové strany, a tak urychleně likvidoval všechny materiály spjaté s touto činností.

Jiří Pavlíček se svým bratrem jeli druhý den jako obvykle do gymnázia v Brně, ale kvůli strachu ze zatčení nešli do školy. Poté se vraceli vlakem, ale na nádraží prováděli četníci kontroly a zatkli je. Celou rodinu odvezli do Třebíče, kde byla rodina předána gestapu.

Tatínek uměl z rodiny nejlépe německy, a proto dokázal z rozhovoru vytušit, co s rodinou bude. Zaslechl, že je na odstřel. Němci pak celou rodinu nechali naložit do antonu. Situace byla vypjatá a příslušníci gestapa nervózní. Pamětníkova sestra byla tou dobou již těhotná, a tak několikrát zastavovali, když se jí udělalo špatně a zvracela. Byli převezeni do Jihlavy. Napětí vystoupalo, když mladší sestra místo předložení dokumentů s nimi hodila. Vtom gestapáci začali řvát a vyhrožovat, že za tři dny budou všichni po smrti. Tím tíha situace dopadla na celou rodinu, protože nyní už to slyšeli všichni, nejen otec, který si to poprvé nechal pro sebe.

S tímto vědomím je gestapo doprovázelo do cel v Jihlavě. „To byla ohromná, dlouhá budova. Stěhovali nás do jiného patra. Šli jsme průchodem – sklepem. Všude vedly trubky a jedna ženská začala řvát: ‚Oni nás vedou do plynu!‘ A znovu tresty a zase řvaní. To bylo strašný. Uklidnění nastalo až na cele. Tam byli normální dozorci, uměli všichni česky, i když to byli Němci.“ Při pobytu v jihlavském vězení se setkali i s ostatními příbuznými Kubišových, se kterými byli v kontaktu. To byl také důvod jejich zatčení. Poté, znovu pod dohledem gestapa, odjeli vlakem. Všechno na rozdíl od prvního dne probíhalo bez násilí. Rodina pouze zachytila hovor mezi příslušníkem gestapa a venku stojící Němkou. Hovořili o cílové destinaci a tou byl Terezín. Tam nakonec také sestra Jiřího Pavlíčka porodila.

Byli umístěni do velké cely, jejíž osazenstvo čítalo přes sto lidí. Spolu s otcem a bratry pracoval tehdy šestnáctiletý Jiří Pavlíček v baukommandu, měli na starost stavební práce, například opravu cel. Otec později navázal kontakty a poznal i některé z dozorců v táboře. Byli také konfrontováni s tím, jak se Němci chovali k Židům, terminologií gestapa „stück“ – kus. Nesměli na chodník, a pokud se tam některý z nich ocitl, dostal okamžitě od dozorců příděl ran.

V Terezíně strávil šestnáctiletý Jiří Pavlíček čtyři měsíce, díky vzdálenému příbuzenskému vztahu k Janu Kubišovi byl propuštěn. Nicméně další známé Kubišových a Pavlíčkových potkal mnohem horší osud a z koncentračních táborů se již nevrátili.

Jiří Pavlíček žije stále na Vysočině, v padesátých letech se přestěhoval ze Sudic do nedalekých Hrotovic, kde bydlí s manželkou.