Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Papoušková (* 1930)

• narozena 18. ledna 1930 v Heršpicích na Vyškovsku Janu a Julii Markovým

• válečná léta prošla obcí i rodinou bez větších událostí, na konci války byli v rodině ubytováni němečtí vojáci

• bratr Jan Marek byl z politických důvodů v 50. letech vězněn

• z vězení jí tajně posílal tzv. černé dopisy, které ona roznášela po Brně, kde studovala Vyšší školu výživy

• díky roznosu dopisů se seznámila mj. i se svojí tchyní ještě předtím, než vůbec potkala svého manžela

• politického vězně Zdeňka Papouška si vzala za muže krátce po měnové reformě roku 1953

• rodina byla sledována StB, manžel byl opakovaně vyslýchán

• žádost o rehabilitaci manžela z roku 1968 byla zamítnuta

• manžel byl rehabilitován až po roce 1989

• v roce 2024 žila Marie Papoušková v Brně

Marie Papoušková roznášela dopisy, které jí vězněný bratr posílal z trestaneckého pracovního tábora v Jáchymově. Pamětnice vzpomíná, že takto nosila dopisy asi šesti nebo sedmi osobám, a to v četnosti minimálně jednou do měsíce. Ihned po přečtení se dopisy spálily. Marie Papoušková přiznává, že riziko, které jí za tuto činnost hrozilo, si jako mladá dívka nijak zvlášť neuvědomovala. Při roznášení dopisů poznala spoustu lidí. „Já jsem například znala svoji tchyni dřív, než jsem poznala svého manžela. Nosila jsem jí totiž od něj dopisy,“ usmívá se nad celou situací pamětnice.

Na vesnici se nás válka nijak významně nedotkla

Marie Papoušková, za svobodna Marková, se narodila Janu a Julii Markovým 18. ledna 1930 v Heršpicích u Slavkova jako prostřední ze tří dětí. Její bratr Jan Marek byl o čtyři roky starší, a když bylo Marii deset let, narodila se jí sestra Ludmila, kterou si dle svých slov moc přála. Matka pamětnice byla v domácnosti a otec pracoval jako polír, tedy stavbyvedoucí, a za prací často dojížděl do nedalekého Brna. Rodiče a následně i děti chodili do kostela, víra byla v rodině něco automatického. Heršpice byla obec rozdělená náboženským vyznáním. Nachází se zde velký evangelický kostel, kde prezident Masaryk přestoupil z římskokatolické víry na evangelickou. Rodina však byla římskokatolického vyznání a mezi evangelíky a katolíky prý docházelo k třenicím. „Do evangelického kostela se vůbec nesmělo, to bylo tabu. Uvolnilo se to až později, až bratrovi bylo cca 18 – 20, a pak jsme všichni byli dohromady,“ líčí Marie Papoušková.

Po absolvování malotřídky v Heršpicích Marie Papoušková docházela do církevní školy ve Slavkově. „Chodili jsme pěšky, byla to dobrá hodina. A někdy jsme museli jít blátem, a to nám pak vadilo, že na nás hned každý poznal, že nejsme odtamtud,“ popisuje. Vedle kláštera, kde sídlila církevní škola, byla vybudována nová budova pro školní účely, žáci si ji ale příliš neužili, protože během války Němci objekt zabrali na nemocnici.

Rodina žila skromně, neměla žádné větší hospodářství, akorát to, co bylo dle slov Marie Papouškové na vesnici normální: „Neměli jsme dobytek, akorát kozy, prasata, kačeny, husy, slepice a králíky.“ Pravděpodobně i díky těmto jejich zdrojům si nepamatuje, že by kdy pociťovali nedostatek, a to ani za války. „Byl lístkový systém, chodili jsme na lístky pro boty, dřeváky jsem dokonce měla. Ale že bychom měli nouzi, to ne.“ Zabijačky za německé okupace musely být nahlášeny a odváděly se z nich povinné dodávky. Z tohoto důvodu lidé často zabijačky nenahlásili a ty pak probíhaly tajně. „To byly vždycky nervy. Paní, co nám při zabijačce pomáhala, vykládala, že jednou u kohosi byla a blížili se četníci, tak to prase hodili do plev a pak měli strašnou práci to očistit,“ vzpomíná pamětnice na situaci v obci, kterou i válečné roky prošly bez významnějších událostí. Válku dle svých slov vnímala spíš jako hru, vzpomíná na škrabání krytu i na přelet letadel při bombardování Brna. Do běžného života jí válka nezasahovala, snad jen že chodila cvičit namísto do Orla nebo Sokola do kuratoria. „Všechno to ale vedli Češi, Němci tam vůbec nebyli,“ popisuje změnu formy, nikoli však obsahu.

Koncem války byli ve vesnici v rodinách ubytováni němečtí vojáci. „Chovali se velmi slušně. U nás, i když jsme měli malou chaloupku, byli dva Rakušani a jeden Polák, narukovali ale za Němce. Byli velmi zbožní. Měli jsme doma harmonium a jeden za ně sedl a hrál mariánské písně,“ vzpomíná pamětnice na nepozvanou návštěvu, která však nebyla nijak problematická. Vojáci v rodině strávili asi tři týdny, v okolí hloubili zákopy a pak byli odveleni. Konec války rodina strávila u známých v krytu a opět se to obešlo bez nějakých větších událostí.

Zmařená studia v Brně a roznášení „černých dopisů“

Po skončení měšťanské školy nastoupila Marie Papoušková do školy pro ženská povolání ve Slavkově. Odtud chtěla pokračovat za naplněním svého dětského snu. „Já jsem strašně chtěla být učitelkou na prvním stupni,“ vypráví s úsměvem. Jenže poměry ve společnosti se po tzv. Vítězném únoru 1948 a nástupu komunistů k moci změnily. „Byla jsem přihlášená na učitelský ústav v Brně – Pisárkách, jenže ten zrušili a vše předali na Pedagogickou fakultu. A mezitím už byl bratr zavřený v kriminálu, odtud mi poslal černý dopis, ať na školu nenastupuji, že bych stejně učit nemohla. Tak jsem si přihlášku zrušila a namísto toho vystudovala tříletou školu výživy, ta byla s maturitou,“ popisuje pamětnice, jak osud jejího bratra pozměnil i její životní příběh.

Bratra pamětnice, Jana Marka, narozeného 12. června 1926, zastihly události tzv. Vítězného února roku 1948 na studiích Filozofické fakulty v Brně. Jelikož otevřeně nesouhlasil s novým státním zřízením, ze studií byl vyloučen a pracoval jako úředník ve stavebním závodě. Jan Marek se podílel na vzniku a rozšiřování ilegálních letáků, které rozšiřoval mezi studenty Filozofické fakulty a vyučující. Byl souzen se skupinou Josefa Hartla, převora kláštera milosrdných bratří, a byl odsouzen za zločin přípravy úkladů o republiku k odnětí svobody nejprve na rok a půl, později mu byl trest navýšen na pět let[1]. 

Léta věznění si Jan Marek odpykával v nechvalně proslulém Jáchymově, kde se seznámil s člověkem, který tam byl na civilní vojenské službě a na neděle jezdil domů. „A ten člověk bratrovi vždycky řekl, že jede na neděli domů, tak ať mu nachystá dopisy,“ vzpomíná Marie Papoušková. Bratr pamětnice tak posbíral dopisy od svých kamarádů spoluvězňů a přes tuto spojku je poslal pamětnici, která je pak roznášela na určené adresy, často manželkám jáchymovských vězňů.

Přijmi ho jako mého nejlepšího přítele

Po maturitě na Vyšší škole výživy byla Marie Papoušková, tehdy ještě Marková, zaměstnána v nemocnici u sv. Anny v Brně. V dopise z kriminálu jí bratr psal, že bude propuštěn jeho kamarád a ať ho přijme – jako jeho nejlepšího přítele. Pamětnice na toto setkání nemusela dlouho čekat, neboť zakrátko po propuštění na svobodu se u ní bratrův kamarád i spolu s maminkou, kterou Marie Papoušková už znala z roznášení dopisů, v nemocnici zastavili. Zdeněk Papoušek si s Marií padli do oka, na svatbu si však museli počkat až do roku 1953, kdy byl z vězení propuštěn i Jan Marek. „Já jsem říkala, že se bez bratra vdávat nebudu,“ líčí pamětnice. Těsně před svatbou však došlo k měnové reformě. „To bylo kruté, měli jsme našetřené na prstýnky a všecko padlo. Ale nám to zase tak nevadilo,“ ukazuje pamětnice prstýnek, který nosí už přes 70 let. „Horší to bylo pro rodiče, protože chtěli opravovat chaloupku, tak to pak bylo složité, o víkendech jsme jim někdy jezdili pomáhat,“ popisuje dopady měnové reformy na její nejbližší. V rámci kolektivizace byla rodičům také zabavena půda, zůstala jim jen část tzv. záhumenku, ale prý jim to na stáří stačilo.

Životní cesta manžela Zdeňka Papouška

Manžel Marie Papouškové, Zdeněk Papoušek ml., se narodil 16. října 1926 v obci Lukov. Jeho otec, Zdeněk Papoušek st., působil jako pedagog a roku 1939 se zapojil do odbojové činnosti na Jemnicku, kde organizoval zdravotní, spojovací a zásobovací službu, udržoval spojení se sousední skupinou v Moravských Budějovicích a ukrýval zbraně a připravoval taktické plány pro mobilizaci v blízkém pohraničí. Za tuto činnost byl v roce 1941 zatčen gestapem a vězněn, roku 1944 zemřel v německé věznici v Kasselu. Zdeněk Papoušek ml. tak svého otce viděl naposledy, když mu bylo 15 let. Později se rodina přestěhovala do Brna, kde Zdeněk Papoušek od roku 1945 studoval na Filozofické fakultě obory historie a zeměpis, neboť se chtěl stát učitelem stejně jako jeho otec. Po absolvování první státní zkoušky pokračoval ve studiích zeměpisu a geologie na Přírodovědecké fakultě. Studia však nedokončil, neboť byl v předposledním semestru zatčen za činnost v rámci mládežnické organizace Československé strany národně socialistické.[2]

Zdeněk Papoušek ml. se zapojil do aktivit odbojové skupiny kolem Oldřicha Čapka. Hlavní činností Zdeňka Papouška v této skupině byl roznos letáků. Obsahem letáků byly i informace, které se Zdeněk Papoušek dozvěděl při poslouchání zahraničního rozhlasu. Leták s názvem „Český lide“ se měl týkat domnělé řeči prezidenta Beneše při audienci nové vlády v únoru 1948. Další letáky, které Zdeněk Papoušek roznášel, obsahovaly výzvy k tzv. „volbě bílých lístků“, což byl před volbami na jaře roku 1948, které již byly plně v režii komunistické strany, jeden z mála prostředků, jak mohli dát občané najevo nesouhlas s nástupem komunismu k moci. Zdeněk Papoušek se tvorby obsahu letáků neúčastnil, pouze k jejich výrobě zapůjčil svůj psací stroj a také sehnal papír a blány pro rozmnožování letáků na cyklostylu, který měla skupina k dispozici, a aktivně se podílel na roznosu letáků. Také se zajímal o obstarání plánku okupačních zón v Německu a o opatření pistole, kterou by mohl použít na svou obranu v případě, že by se rozhodl opustit republiku. Zdeněk Papoušek také usiloval o pravidelné vydávání ilegálního časopisu, do jehož prvního čísla napsal článek. K publikování článku ani vydání časopisu však nikdy nedošlo. Zdeněk Papoušek byl za své aktivity souzen se skupinou Mikolovič Jiří a spol.[3] Byl odsouzen za zločin přípravy úkladů o republiku podle par. 2. odst. 1. z. č. 50/23 Sb. ke dvěma letům těžkého žaláře a peněžitému trestu ve výši 5 000 Kčs.[4]

K výkonu trestu nastoupil na začátku července roku 1949. Nejdříve byl umístěn v centrálním táboře v Ostrově, poté do tábora Eliáš I. Spolu s dalšími spoluvězni musel čekat před branou tábora, než budou odvedeni poslední němečtí zajatci. Hygienické podmínky v táboře Eliáš byly podobně nevyhovující jako na všech ostatních táborech, byly však umocněny o pobyt německých zajatců. Zdeněk Papoušek byl od fárání do štol osvobozen z důvodu diagnostikované kýly, každý den tedy docházel na pracoviště Rovnost, kde byla třídírna uranové rudy. Pravděpodobně v táboře se seznámil s bratrem pamětnice, Janem Markem, přes kterého posílal svojí matce dopisy, jež jí nosila jeho budoucí žena.

StB přišla do bytu, kde nás bydlelo dvanáct

I po propuštění z vězení byla rodina Papouškových, ve které se mezitím narodily tři děti, stále pod drobnohledem Státní bezpečnosti (StB). „Manžel byl několikrát pozvaný na Leninku (nynější ulice Kounicova, kde bylo sídlo brněnské StB) a tam se ho vyptávali, s kým si píše a co si píše a na další osobní věci. A nabízeli mu spolupráci, což absolutně nepřijal. A asi dvakrát přišli i k nám domů,“ vzpomíná pamětnice na nezvanou návštěvu. „Měli jsme dojem, že někde v bytě je odposlouchávací zařízení. Telefon jsme měli určitě odposlouchávaný, to jsme poznali,“ popisuje telefonování s šumy a zvuky na pozadí. Čtyřpokojový byt, ve kterém pětičlenná rodina Papouškových bydlela, sdílela spolu s matkou Zdeňka Papouška a jeho bratrem s manželkou a čtyřmi dětmi. „My jsme měli jeden pokoj – ložničku a provizorní kuchyňku bez odpadu. Každý den jsem vyvářela plínky, protože nejmladší syn Jiříček v šesti týdnech dostal černý kašel a úplně ho to vyřadilo, byl bezmocný a ve dvanácti letech zemřel,“ popisuje Marie Papoušková pohnutý osud nejmladšího syna Jiřího s dojetím v hlase.

Důvodem, proč rodina Papouškových zůstávala v hledáčku Státní bezpečnosti, byly mj. i aktivity Zdeňka Papouška ve farnosti u sv. Tomáše v Brně. „Manžel tam ministroval a vedl ministranty, byl pravá ruka kněží. Když byly slavnější bohoslužby, tak je řídil, všemu rozuměl,“ vypočítává manželovo zapojení do farního života pamětnice. „Když jsme stáli před kostelem po mši v hloučku, tak nás kamerovali, až nám to potom pan děkan zakázal, ať si to vyřídíme po kostele někde vzadu, ale ať nestojíme venku. Farnost byla hlídaná,“ vzpomíná na tehdejší poměry týkající se prožívání duchovního života.

Pražské jaro rehabilitaci nepřineslo

Uvolňující se režim začátkem roku 1968 pamětnice vítala. „Martu Kubišovou jsem milovala, to jsem prožívala. Dubčekovi jsem fandila,“ usmívá se zasněně. V roce 1968 také její manžel poprvé vyjel na Západ. „Ludvík Kolek, kamarád mého muže, řekl, že s manželem pojedou zkusit vyjet. A byli ve Francii a Itálii a přijeli nadšení. A manžel řekl, že další rok pojedeme spolu,“ popisuje Marie Papoušková uvolnění poměrů, které umožnilo vycestovat do kapitalistických zemí i bývalým politickým vězňům.

Uvolněné nálady ve společnosti využili jak bratr pamětnice Jan Marek, tak její manžel Zdeněk Papoušek k podání žádosti o přezkum svých odsuzujících rozsudků, kterou Zdeněk Papoušek podal v dubnu 1968. Rehabilitační řízení však bylo zastaveno vlivem událostí ze srpna 1968. Po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy byly rehabilitační přezkumy v Československu zamítány a za jejich vedení byly jako náhrada vynaložených nákladů udělovány žadatelům vysoké pokuty. Bratr pamětnice Jan Marek tak za svoji žádost o rehabilitaci byl nucen uhradit částku 10 000 Kčs.[5] Pravděpodobně i pod vlivem těchto okolností svoji žádost o rehabilitaci vzal Zdeněk Papoušek v březnu 1971 zpět[6], čemuž Krajský soud vyhověl, ale i tak byl Zdeněk Papoušek nucen uhradit náklady na přezkumné řízení, které však ještě de facto ani nezačalo, ve výši 600 Kčs[7].

Na události spojené se srpnovou invazí vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 nemá pamětnice výraznější vzpomínky, neboť srpnové dny trávila s dětmi u svých rodičů v Heršpicích u Slavkova. Zprávy z města jí přinášel pouze manžel, který do Brna dojížděl za prací. Syn pamětnice, Zdeněk Papoušek, vzpomíná, jak ho jeho otec později vzal na procházku Brnem a ukazoval mu mnoho nápisů spojených s okupačními vojsky.

Cesta na Západ, kde jsou byty k pronájmu

Ještě před nástupem tuhé normalizace splnil manžel Marii Papouškové svůj slib a v roce 1969 spolu vycestovali na Západ, tentokrát do Belgie a Francie, kde měla rodina známé, se kterými se seznámila přes rodinu evangelického kazatele v Heršpicích. „Manžel byl paní jednou doprovodit do katolického kostela, to bylo v Nížkovicích, a ona mu řekla, že až se vrátí za rok, tak spolu budou mluvit francouzsky. A opravdu, ona přijela a mluvili spolu francouzsky a od té doby k nám jezdila každý rok,“ vypráví Marie Papoušková, jak rodina navázala styky na Západě. „StB to samozřejmě zajímalo. Kdykoli od nás odjížděli autem, tak jsem jim mávala z okna a viděla jsem, že za nimi vyjelo auto a sledovalo je, kam všude jezdili.“

V roce 1969 tak Papouškovi vyjeli za svými známými do Belgie a Francie. „Měli jsme okružní jízdenku Brno, Brusel, Paříž a zase zpátky Vídeň, Praha. Byli jsme i v Bruggách a pak až u moře, kde jsem poprvé stála v moři. A jsem vyfocená u jednoho domu, kde bylo napsáno ‚byt k pronajmutí‘. My jsme tehdy s manželem sháněli bydlení v Brně a nešlo to, a tam to bylo na každém kroku,“ popisuje pamětnice jeden z nejsilnějších zážitků z návštěvy ciziny, který se jí otiskl do paměti.

Normalizační roky a varování před podpisem Charty 77

Komunistický režim Zdeňku Papouškovi neumožnil dostudovat vysokou školu, ačkoli o to několikrát usiloval. Vystřídal řadu zaměstnání, až v roce 1966 nastoupil na pozici pomocného geologa do podniku Geotest, kde byl až do odchodu do důchodu v roce 1987.[8] Později ve stejném podniku začala pracovat i Marie Papoušková, která po smrti nejmladšího syna Jiřího nejdříve pracovala v knihovně na Přírodovědecké fakultě a pak nastoupila do Geotestu, kde strávila podstatnou část svého pracovního života.

V roce 1977 páter Korbela, který sloužil jako kněz u sv. Tomáše v Brně, nabízel manželovi pamětnice podpis Charty 77. „Ten to ale odmítl s tím, že už má rodinu, že už se jednou spálil,“ popisuje pamětnice a dodává, že manžel před podpisem Charty 77 důrazně varoval i svého syna Zdeňka.

Nezlob, teď je velice důležitá doba!

Listopadové události roku 1989 s manželem pečlivě sledovali v televizi. „Zrovna jsme hlídali vnuka a on pořád za námi chodil a obtěžoval. A manžel mu říkal, ať nezlobí, že teď je velice důležitá doba,“ vypráví s úsměvem vzpomínky na sametovou revoluci Marie Papoušková. „Já jsem si myslela, že se konce komunismu už nedožiju. A Havla jsme všichni milovali. Toho nešlo nemilovat!“ doplňuje.

Manžel Zdeněk Papoušek si v nových, demokratických poměrech znovu požádal o rehabilitaci. „S vyřízením žádosti mu pomáhal doktor Drobný od sv. Tomáše, sám byl taky dlouho zavřený,“ popisuje Marie Papoušková. „Manžel dostal nějaké finanční odškodnění a mohl jezdit zdarma, to se hodilo,“ vypočítává pamětnice výhody, které z rehabilitování manžela plynuly. S manželem se také jednou měsíčně účastnila setkávání v rámci Konfederace politických vězňů. „Tam byli lidi, kteří seděli třeba 12 let, jako pan Suchomel z Tišnova. Ale nikdo nenaříkal, nenadával, o pobytu ve vězení nemluvili. Až mě to samotnou překvapilo, že toho tolik zkusili a na všechno jako by zapomněli,“ nese si v sobě pozitivní atmosféru ze setkávání vězněných Marie Papoušková. Obdobně to měl i její manžel. „On měl dobráckou povahu, nenesl v sobě žádnou zášť. Nikomu nic nevyčítal. My jsme měli v bytě, kde jsme ještě za komunistů bydleli, společnou chodbu s bývalým policistou, jmenoval se Bednář. No a jednou manžel šel do sklepa pro uhlí nebo co a měl s sebou sekeru. A ten pan Bednář tam byl taky a měl strach, že ho manžel tou sekerou zabije, byli tam totiž jen sami dva,“ vypráví pamětnice a pokračuje: „Tento pan Bednář totiž tehdy manžela eskortoval do Jáchymova. Manžel ho nepoznal, ale pan Bednář manžela ano. Manžel na něj ale vzpomínal jako na laskavého člověka, co jim kupoval cigarety a byl na ně hodný,“ ilustruje dobrotivou povahu svého manžela historkou Marie Papoušková. V době natáčení v roce 2024 žila v Brně. Radost jí dělala její rozvětvená rodina – děti, vnuci a spousta pravnoučat.

 

 

[1] Informace čerpány ze záznamů pocházejících z Archivu bezpečnostních složek. Dostupné v sekci Dodatečné materiály.

[2] Čerpáno z bakalářské práce Matěje Papouška, vnuka Zdeňka Papouška ml.
Papoušek. Matěj, 2011: Kontinuita a diskontinuita druhého a třetího odboje na příkladu jihomoravské rodiny. Brno, Masarykova univerzita.

[3] Vyšetřovací spis Krajského velitelství Státní bezpečnosti v Brně. Archiv bezpečnostních složek, fond Vyšetřovací spisy, V 447. ds.

[4] Rozsudek jménem republiky, archiv pamětnice. Dostupné v Dodatečných materiálech.

[5] Čerpáno z bakalářské práce Matěje Papouška, vnuka Zdeňka Papouška ml.
Papoušek. Matěj, 2011: Kontinuita a diskontinuita druhého a třetího odboje na příkladu jihomoravské rodiny. Brno, Masarykova univerzita.

[6] Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. března 1971. Archiv pamětnice. Dostupné v Dodatečných materiálech.

[7] Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. října 1971. Archiv pamětnice. Dostupné v Dodatečných materiálech.

[8] Čerpáno z bakalářské práce Matěje Papouška, vnuka Zdeňka Papouška ml.
Papoušek. Matěj, 2011: Kontinuita a diskontinuita druhého a třetího odboje na příkladu jihomoravské rodiny. Brno, Masarykova univerzita.