Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Páníková (* 1942)

• narozena 4. dubna 1942 v Plzni

• navštěvovala základní školu ve Skvrňanech a poté takzvanou jedenáctiletku

• jako dívka chodila na lekce baletu k legendárnímu Jiřímu Němečkovi

• po absolvování nástavby nastoupila jako projektantka do válcoven Škodových závodů

• v 90. letech pracovala jako projektantka v Dodavatelsko-inženýrském závodě

„Bylo kdysi jedno malé království. Karlov se jmenovalo. Domečky jako ze škatulky, kolem pobíhaly a hrály si děti, mezi nimi jedna malá holčička jménem Hanička.“ Tak začíná pohádka, kterou napsali kolegové pro Hanu Páníkovou (1942). Ta spojila většinu svého profesního života s plzeňským závodem Škoda a dětství prožila v těsné blízkosti továrny, v dnes již zaniklé čtvrti Karlov. Vzpomíná na dětské hry, bruslení, lyžování i na soudržnost, která mezi „Karlováky“ panovala.

Čtvrť Karlov pro své zaměstnance nechal zbudovat syn Emila Škody Karel a postavila ji v letech 1911 až 1913 slavná plzeňská firma Müller & Kapsa. Během socialismu poukazovala oficiální rétorika na nevyhovující podmínky bydlení dělníků v dobách kapitalismu. Přitom bydlení na Karlově bylo na svou dobu moderní, byla zde škola, sokolovna, lidový dům a fungoval bohatý komunitní život. Karlov postupem doby chátral a v osmdesátých letech byl postupně zbořen, do dnešních dnů se zachovala pouze sokolovna.[1] Karlov tvořilo deset ulic, pojmenovaných podle činností továrny, třeba Slévárenská, Soustružnická apod. Místní si je ale přejmenovali řadovými číslicemi.

Schovávání v krytu vnímala jako zážitek

Hana Páníková, rozená Cíglerová, se narodila v roce 1942 v Plzni na Karlově, odkud pocházeli také oba její rodiče. Maminka byl vyučená kadeřnice, ale po svatbě zůstala v domácnosti. „Tatínek vystudoval průmyslovku, nejprve dělal mistra v nářaďovně a potom dílovedoucího ve Škodovce,“ vzpomíná. „Babička Valdhansová měla čtrnáct dětí, chodila do přilehlých vesnic k sedlákům nakupovat zeleninu a prodávala ji ve městě na trhu,“ pokračuje pamětnice.

Rodina Cíglerova bydlela nejprve v sedmé a pak v osmé ulici. Na předzahrádce měla malá Hana altánek s hračkami a loutkovým divadýlkem. V blízkosti Karlova byla také zahrádkářská kolonie, kde rostly ovocné stromy nebo se pěstovala zelenina. Byty na Karlově sice měly jednu místnost a kuchyň a voda byla jen na chodbě, podle pamětnice se tam ale žilo dobře. „Když tatínek dostal od Škodovky k užívání byt první kategorie v Alšově ulici, tak se máma nechtěla stěhovat, na Karlově se s každým znala a měla ráda tu soudržnost mezi lidmi,“ objasňuje.

Z konce druhé světové války si pamatuje Hana Páníková jen útržky, jako tříletá holčička měla zážitek z pobytů v krytu, kde se s rodinou schovávala v době spojeneckých náletů na Plzeň. Operace amerických vzdušných sil byly namířeny na plzeňské Škodovy závody, ty byly od začátku okupace součástí strojíren Reichswerke Hermann Göring a současně zásadní zbrojovkou nacistického Německa.[2] „Všude bylo plno lidí, maminka nám upekla makovec, takže mně se to tehdy líbilo,“ vypráví pamětnice a přidává rodinnou historku: „U nás se říkalo, že bratranec Láďa vezl starou babičku Valdhansovou na kole do krytu a ona mu spadla.“

Babička také tříletou Hanu vozila v kočárku k dřevěným barákům na Karlově, kde od Američanů dostávala čokoládu. Jednalo se pravděpodobně o budovy bývalých lágrů, v blízkosti dělnické kolonie se totiž za druhé světové války nacházel nacistický pracovně výchovný tábor pro ženy. Během března 1945 byl tábor přestavěn na koncentrační a byli sem přemístěni muži z pracovního a výchovného tábora v Mirošově.[3] Po válce byl prostor využit k zajištění Němců určených k odsunu. Podle materiálů státního oblastního archivu v Plzni[4] převzala k 1. červnu 1945 správu objektu Karlov I americká armáda, která zde do 21. listopadu 1945 společně s organizací UNRRA vedla repatriační středisko.

Lyže, brusle i plavání. Na Karlově se děti vyřádily

Do první třídy nastoupila pamětnice do školy ve Skvrňanech. Škola, která stála na Karlově od roku 1914, byla totiž poškozena spojeneckým náletem v říjnu 1944. Nálet 25. dubna 1945 pak karlovskou školu stejně jako tři z deseti bloků karlovských domů zcela zničil. Více uvádí katalog k výstavě „V Plzni na Karlově“.[5] „Do Skvrňan se chodilo pěšky a jedna maminka vždy doprovodila více dětí. Ve škole nám vařili k svačině polévku do plecháčku,“ říká Hana Páníková a přidává další vzpomínky na dětství. „Na Karlově jsem se naučila bruslit i lyžovat. V zimě se polilo prostranství u sokolovny, kde vzniklo kluziště. Na lyžích jsme jezdili z vršku od sokolovny k Liďáku. Jednou mě ale holky roztlačily na saních, já jsem měla ruce ve štuclíku, narazila jsem do sloupu a pak jsem byla do půl těla v sádře,“ vzpomíná.

V létě se děti z Karlova chodily koupat kolem bývalého borského letiště[6] k řece Radbuze. (V těchto místech byla v roce 1973 vybudována vodní nádrž České údolí.) „Hráli jsme si všichni na ulici nebo na předzahrádkách domů, a i když já jsem do školky nechodila, paní učitelka mě zvala na všechny besídky,“ vypráví Hana Páníková s tím, že čtvrť Karlov také žila fotbalem. Ten přinášel nejen sportovní, ale i společenské vyžití. Lidé se setkávali a žili bohatý komunitní život.

Balet vyměnila za technický obor

Po přestěhování do Alšovy ulice začala Hana Páníková chodit do baletní školy k legendárnímu mistrovi Jiřímu Němečkovi. „Dostali jsme pro rodiče zdarma vstupenky do divadla, moje matka byla tehdy poprvé v divadle a byla šokovaná. Prohlásila, že nebudu lítat po jevišti nahá jako lehká holka, a přestala mi dávat peníze na lekce,“ vypráví pamětnice. Jiří Němeček ji prý ale považoval za nadanou tanečnici a dovolil jí chodit na hodiny bez placení. Když se to ale provalilo před ostatními, přestala ze studu na balet chodit. Otec, který byl činný v tělovýchovné jednotě Spartak, pak přivedl malou Hanu ke sportovní gymnastice.

Sportu se chtěla Hana Páníková věnovat i po absolvování jedenáctileté střední školy, takzvané jedenáctiletky. Jako krajská přebornice ve sportovní gymnastice směřovala na Tělovýchovný institut v Praze, maminka jí ale nedovolila studovat tak daleko od domova. Nastoupila proto do oddělení dráhových přístrojů jako kopistka. „Šéf mi tehdy řekl, že jsem rozený technik, že bych měla jít na průmyslovku,“ říká pamětnice. Studium nástavby odstartovalo její kariéru projektantky, nastoupila do válcoven v takzvané TS hale v závodě Škoda, který mezi lety 1951–1965 nesl ideologicky zatížený název Závody V. I. Lenina.

Později se pracoviště přemístilo do plzeňské lokality Zátiší. Na práci v mužském kolektivu vzpomíná Hana Páníková ráda, prý dobře zapadla. „Nosila jsem džíny, to tehdy nebylo běžné, a říkalo se, že Páníková je nejhezčí mužskej v Zátiší,“ glosuje. Jako projektantka navrhovala tratě, na kterých se válcovaly plechy, měla tak zodpovědnost za velké zakázky. „Jednou jsem v noci utíkala do haly, nemohla jsem hrůzou spát. Trať nejela, tak jsem si říkala, že mám průšvih, ale nakonec se ukázalo, že už bylo doválcováno,“ vzpomíná.

Mezi mužské kolegy zapadla, dokonce jí věnovali pohádku

Oddělení, kde pamětnice pracovala, bylo po sametové revoluci zrušeno z důvodu malého vytížení. Dodnes to považuje za zbytečné, protože v té době měla na starosti velkou zakázku za několik milionů, takzvanou akci Povrly. Hana Páníková pak pracovala jako projektantka ve společnosti DIZ (Dodavatelsko-inženýrský závod). Její profese se začala rapidně proměňovat, namísto rýsování a kopírování přes pauzák se začalo pracovat na počítačích.

V roce 1998 odešla Hana Páníková do důchodu a od svých spolupracovníků dostala na památku „Pohádku o Haničce“, ve které humorně shrnují její profesní život i dětství strávené na Karlově: „Tato pohádka je obrazem poctivě žijících lidí, z nichž každý význačný obyvatel Plzně pochází z tohoto malého, milého karlovského království.“ V důchodu je Hana Páníková aktivní, chodí cvičit a stýká se s přáteli. Současnou situaci vnímá jako chaos a obává se celosvětového válečného konfliktu. Po zkušenostech, které jí život přinesl, by nastupující generaci ráda předala své motto: „Vydržet!“

 

[1] https://www.idnes.cz/plzen/zpravy/pred-100-lety-vznikl-karlov-podivejte-se-na-zaniklou-plzenskou-ctvrt.A110324_085756_plzen-zpravy_alt

[2] https://cs.wikipedia.org/wiki/Leteck%C3%BD_%C3%BAtok_na_Plze%C5%88_25._dubna_1945

[3] Viz diplomová práce Lucie Červenkové, Katedra historických věd Filozofické fakulty ZČU v Plzni, dostupné online: https://dspace5.zcu.cz/bitstream/11025/37604/1/Cervenkova%20Diplomova%20prace.pdf)

[4] https://www.inventare.cz/pdf/soap-pn/soap-pn_ap0555_10058_pracovni-stredisko-karlov-1.pdf

[5] http://www.antropologie.org/sites/default/files/publikace/downloads/v_plzni_na_karlove_-_web.pdf

[6] https://cs.wikipedia.org/wiki/Leti%C5%A1t%C4%9B_Plze%C5%88-Bory