Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Palarčík (* 1963)

• narodil se 18. října 1963 v Olomouci

• jeho otec Adolf Palarčík bojoval na západní frontě

• kádrové problémy kvůli otcově vystoupení z komunistické strany

• člen výtvarně undergroundové komunity v Olomouci

• signatář petice Několik vět

• knižní grafik vydavatelství Votobia

• v roce 2023 žil v Olomouci

„Můj táta umřel, když mi bylo 15 let. A já jsem na něj byl hrdý už jako dítě. Prohrabával jsem se jeho šuplíky, kde měl ta válečná vyznamenání a frčky. A škoda, že jsem se ho už na spoustu věcí nemohl zeptat. Jsem si jistý, že tu mohl ještě být, kdyby se na jeho životě i smrti nepodepsali komunisté,“ říká grafik, básník a fotograf Petr Palarčík.

Zběh

Příběh Petrova tatínka je dramatický. Adolf Palarčík měl tu smůlu, že se narodil na Těšínsku, jehož některé části spadly po mnichovské dohodě z roku 1938 rovnou pod Německou říši – jako šestnáctiletý musel za wehrmacht narukovat na západní frontu. Ve Francii se mu však podařilo přeběhnout ke spojencům, a díky tomu během obléhání nacisty obsazeného přístavu Dunkerque stál na správné straně – pod vedením generála Aloise Lišky. Psal se rok 1944. Rok nato se Petrův otec vrátil do Československa.

Tatínka ze schůze vynesli vleže

Mnoho lidí, kteří zažili válečné hrůzy (Adolfu Palarčíkovi po válce vypadaly vlasy), slyšelo na komunistickou rétoriku, která již v prvních poválečných volbách slibovala hojnost a rovnost všem. Adolf do strany vstoupil a vydržel v ní až do osudného 21. srpna 1968, kdy Československo obsadila vojska Varšavské smlouvy. Adolf, tehdy oblíbený dílenský mistr v Moravii (Mariánské Údolí u Olomouce) se nejprve na dva dny ztratil. „Kde byl a co tam dělal, jsme se nikdy nedozvěděli. Ale jisté je, že tahle nešťastná událost pro něj byla zlomová. Okamžitě šel a stranickou knížku jim hodil na stůl. A byly z toho takové problémy, že si troufám říct, že komunisté stojí za tátovými třemi infarkty. Když se to stalo poprvé, pohádal se na schůzi tak, že jej museli vynést vleže. To byl ten první infarkt. Třetí už nepřežil,“ vypravuje Petr Palarčík, kterému v době sovětské okupace bylo pět let. Ta skutečná iniciace a přijetí myšlenky, že komunismus je zvrácený, přišla až později, během gymnaziálních studií.

Závadová renesance

Kvůli špatnému kádrovému profilu se Petr nedostal na vysněnou uměleckou průmyslovku – odmala jej to táhlo k vůni štětců a akrylových barev. Nastoupit nesměl ani na olomoucká gymnázia. Ale jeho maminka měla řešení. V nedalekém Šternberku bylo gymnázium, o kterém se již tehdy šuškalo, že je odkladištěm nepohodlných – jak žáků se špatnými kádrovými profily, tak kantorů, většinou vyhozených z univerzit během prověrek, které nastaly asi rok po sovětské invazi a při kterých měli účastníci za úkol vpád armády označit za bratrskou pomoc, nikoli za barbarské napadení, jak tomu ve skutečnosti bylo: „Maminka tam za mě byla orodovat a přijali mne. A skutečně, přestože to bylo tak půl napůl, měli jsme některé báječné profesory, kteří svůj odpor k režimu neskrývali.“  

Ještě ve druhém ročníku šternberského gymnázia vládl škole starý ředitel – oblíbený liberál. Po jeho odchodu na odpočinek se ředitelny zmocnil kovaný komunista, který přikázal odstranit z chodeb veškeré obrazy s náboženskou tematikou. „Dal to za úkol oblíbenému profesoru Skývovi, který mě požádal o pomoc a který během sundávání všech těch Dürerů a dalších mistrů renesance rozhodně nešetřil sprostými slovy,“ vypravuje Petr Palarčík, který někdy v tu dobu spolu s kamarádem Petrem Hrabalem vzal spravedlnost do svých rukou a výraznou rudou barvou napsali na výkladní skříň olomoucké cukrárny Dejmal: „Se Sovětským svazem se zlámaným vazem“.

Večírek s molodci

Profesor Skýva byl studenty oblíbený. Vedle toho, že neměl rád komunisty a vše s nimi spojené, pořádal také tzv. „malířáky“, kde pod jeho vedením studenti malovali v plenéru. Skývovi nevadilo ani ovocné víno, které občas někdo donesl. Když byl den poslední výtvarné výchovy ve školním roce, přišel kdosi s tím, že ve vedlejší třídě právě probíhá schůze Ruského klubu. Na návštěvě tu zrovna v rámci družby byli sovětští studenti. „Rozhodli jsme se, že se tam vloupáme a zmocníme se nějakých chlebíčků a chlastu. Ale dopadlo to tak, že nás ti ruští molodci pozvali ke stolu. Věděli jsme, že pít s nimi nebude jednoduché, ale zároveň jsme chtěli zachovat čest češství a nedat kůži lacino. Dopadlo to tak, že jeden spolužák pozvracel školní chodbu a pak jsme jej křísili ještě v Olomouci,“ usmívá se pamětník. Nutno dodat, že profesor Skýva vychoval několik výtvarníků, kteří později přesáhli lokální význam, např. výtvarnice Milena Dopitová, Petra Kubová či restaurátor Dalibor Sedlák.

Svoboda za plotem

Petr Palarčík maturoval v roce 1983. A protože většina mužského osazenstva třídy, včetně Petra, nosila dlouhé vlasy, přišel ředitelský zákaz – nesmíte mít tablo a nesmíte mít poslední zvonění, abyste nedělali ostudu slušným socialistickým občanům!

Petr se po maturitě znovu marně snažil o přijetí na nějakou vysokou školu s výtvarným zaměřením. Navíc mu, jako dalším mladým mužům, kteří svůj dosavadní život završili zkouškou dospělosti, hrozila vojna. Po několika málo získaných odkladech musel Petr dohola a do zelených maskáčů. Přijímačem prošel ve Vyškově na Moravě. Protože kdosi zjistil, že před nástupem do uniformy pracoval v tiskárně, měl vedle vojenských povinností relativní svobodu pohybu – zaměstnali jej v oboru a mimo kasárna. Každý den, kdy se vracel za svým vojenským kavalcem, se v touze lapeného ptáka díval přes plot do údolí – na špičky stromů, tam, kde cítil svobodu. „Rozhodl jsem se jednat. Nějak intuitivně jsem věděl, že nejdřív je třeba dostat se na ošetřovnu. Tak jsem ve dvacetistupňových mrazech polykal sníh a led. Na ošetřovně byl mladý kluk, co se mnou soucítil, když jsem mu řekl, že mám suicidální touhy. Odvelel mě do brněnské nemocnice, odkud mě pak z armády propustili, ale s tím, že časem půjdu na přezkum. Nakonec to dopadlo úžasně, dostal jsem modrou knížku,“ vzpomíná Petr Palarčík.

Mezi svými

Protože od puberty miloval básně Václava Hraběte, texty Kurta Vonneguta a neustálým kopírováním šumící nahrávky The Plastic People of the Universe, vzít za kliku olomoucké vinárny Študáč, kde se v polovině osmdesátých let scházeli umělci a neúnavní šiřitelé samizdatů jako například Rostislav Valušek, Eduard Zacha či Václav Burian, nebylo pro Petra nijak těžké. Mladý muž s osobitým vhledem do výtvarného a literárního umění tak brzy našel lidi svého kmene. „Tehdy mi nedělalo žádný problém se ve Študáči pobavit s kamarády, poslední tramvají dojet na výpadovku a odtud značný kus cesty pěšky do Mariánského Údolí, kde jsme tehdy bydleli. Tři hodinky spánku a ráno do práce do tiskárny,“ vzpomíná Petr Palarčík na dobu druhé poloviny osmdesátých let. Sám se do tvorby samizdatu, až na jedno drobné vydání vlastní poezie s názvem Světnice propadlého světla (věnováno olomouckému básníku Janu Dadákovi), nezapojil. Zato se mu občas podařilo z tiskáren, kde pracoval, vynést papír, tolik ceněnou komoditu právě pro výrobu a tisk režimem zakázané literatury.

Vzhledem k tomu, že většinu jeho přátel tvořili výtvarníci, našel si Petr cestu na další z ostrůvků svobody uvnitř šedi normalizace – na Sovinci se seznámil s tvorbou Jindřicha Štreita, kterého komunistická moc počátkem osmdesátých let věznila a rovněž mu zakázala vystavovat fotografie mapující socialistickou každodennost. Na Sovinci se pak konaly tajné výstavy, kam Petr s přáteli pravidelně dojížděl. A v létě roku 1989 zde podepsal petici Několik vět, za níž stáli Jiří Křižan, Václav Havel, Stanislav Devátý a Alexandr Vondra.

Den červených ponožek

Psal se 17. listopad 1989 – datum, které navždy vešlo do dějin jako den, kdy v Československu vypukla sametová revoluce, na jejímž konci bylo zvolení Václava Havla prezidentem a také značný úkrok od totalitní společnosti směrem k demokratickému zřízení: „A ta sametová revoluce, jak rád s nadsázkou říkám, začala právě v Olomouci! Byli jsme toho dne na vernisáži kamaráda Vaška Stratila, který hned v úvodu vystoupil s tím, že si sundal střevíc a v červených děravých ponožkách tloukl tou škorní do stolu, přičemž řval: ,Svobodu, svobodu, svobodu!‘“

Následující dny se hnaly v překotném revolučním tempu. Petr a jeho přátelé výtvarníci vyráběli revoluční plakáty a stloukli symbolický kulatý stůl, který přinesli na olomoucké Horní náměstí ke Sloupu Nejsvětější Trojice, kde na improvizovaném pódiu vystupovali herci Moravského divadla, aby rostoucím davům předložili čerstvé informace o tom, co se právě děje v Praze. Že se země skutečně dere za svobodou.

Petr Palarčík se i v porevolučních dnech držel svého kopyta. S koncem komunistického režimu vyvstala silná potřeba vydat knižně vše, co strana a vláda dosud zakazovaly. Na bítovské chatě básníka Jiřího Kuběny se Petr seznámil s brněnským dělníkem poezie Jaroslavem Erikem Fričem a v kruhu několika dalších přátel vznikl nápad založit vydavatelství. Tak přišla na svět Votobia, knižní nakladatelství se sídlem v Olomouci, které zde působilo v letech 1991–2009. Petr Palarčík zde fungoval jako grafik, a poté, co Votobia zanikla, začal s knižní grafikou na volné noze. Vedle toho vydal dvě sbírky poezie, Toulky loutky a Den a noc. Rovněž se zasloužil o založení Herberku, „útulny poezie“, jak je této poetické platformě pro autory i čtenáře přezdíváno. S manželkou Alenou vychovali dceru Annu a v době natáčení rozhovoru žili v Olomouci.