Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bedřich Opočenský (* 1924  †︎ 2016)

Válka, to je to nejhorší

  • narozen 24. května 1924 v Boratíně na Volyni
  • během německé okupace Volyně (červen 1941–leden 1944) odbojová činnost v organizaci Blaník
  • po obsazení Volyně Rudou armádou vstoupil v březnu 1944 k Československému armádnímu sboru
  • vzhledem ke svým řidičským schopnostem byl zařazen do výcviku jako řidič tanku
  • následně absolvoval výcvik pro velitele tanku
  • se strojem T-34 bojoval v karpatsko-dukelské operaci
  • účastnil se jaselské operace (zde lehce zraněn) a ostravské operace
  • 9. května 1945 v Praze při autonehodě znovu lehce zraněn
  • do začátku 1946 sloužil jako velitel tanku na severní Moravě
  • po odchodu do civilu získal statek v Sedlci u Litoměřic se zámečnickou dílnou
  • v roce 1949 se oženil
  • po znárodnění zámečnické dílny pracoval od roku 1951 nejprve v místním JZD v traktorové stanici
  • poté pracoval až do penze v textilním podniku jako dílenský mistr
  • zemřel 29. října 2016

Dětství a mládí na Volyni

Bedřich Opočenský se narodil 24. května v národnostně převážně české obci Boratín na Volyni. Boratín je vzdálen asi 8 kilometrů od města Luck, kde navštěvoval polskou školu. Pan Opočenský byl čtvrtým z pěti dětí zemědělské rodiny, otec si navíc přivydělával truhlářinou. „S domorodci jsme vycházeli moc dobře. Sousední vesnice byl také Boratín, ale ukrajinský. Vycházeli jsme s nimi moc dobře.“ Další sousední vesnice Hnidava byla pro změnu převážně německá. Podle vzpomínek pana Opočenského nelze do roku 1939 o nacionalismu a xenofobii mezi obyvateli Volyně hovořit: „Ve škole byly lavice ve třídě, dost široké, že jsme seděli po třech. Seděl jsem já, Ukrajinec a poslední byl Němec. Arthur Hildebrandt se jmenoval. Žili jsme v pohodě. A vedle přes uličku sedělo židovské děvče. Ostatní byli Poláci. Taková smíšená škola to byla a neexistovalo, že by někdo někomu vyčítal, že je ten nebo onen.“

Hospodářská a technologická úroveň místního obyvatelstva byla ve srovnání s českým etnikem poměrně nízká: „Oni hospodařili primitivně… Neznali ani nářadí. Vláčeli tak, že za krávu zapřáhli větev ze stromu a tou větví přejížděli pole. A tím bylo uvláčeno.“

Březen 1939 a vzrůst nacionalismu

Vztahy mezi místními obyvateli se však začaly měnit k horšímu po polském záboru Těšínska v říjnu 1938 a následné německé okupaci Československa v březnu roku 1939. Všude byl přítomný posměch Poláků k Čechoslovákům. Vysmívali se „že československá armáda neuměla bojovat, že Poláci mají jinou armádu“.

Pro české obyvatelstvo znamenal březen 1939 výrazné komplikace v otázkách běžného života. „Nakonec jsem se ocitl ve Lvově, když jsem skládal zkoušky na technickou průmyslovku. Když jsem předložil doklady, oni se podívali a řekli: ‚Ty Czech?‘ Každý se divil, že mám odvahu se vůbec někam hlásit, když jsem Čech. Také měli heslo: Pryč s Czechami i Żydami.“

Začátek druhé světové války

Polský nacionalismus spolu s jeho protičeskými výstupy však v září 1939 utlumil začátek druhé světové války a zahájení německého útoku na Polsko: „Pocítili jsme válku. Luck byl bombardován německými letadly… A polská šlechta, armáda atd. utíkaly před německou armádou a ocitly se až u nás na Volyni, kde hledaly přístřeší – pomoc.“

17. září 1939 pak byla polská část Volyně obsazena Rudou armádou. Následně byla zrušena autonomní samospráva a dosazeni sovětští úředníci. Docházelo k silné perzekuci polských legionářů, kteří v první světové válce bojovali proti sovětskému Rusku – tzv. osadniků usazených na Volyni. Celé rodiny byly transportovány na Sibiř. „Někteří to přežili a vrátili se.“

Sověti se podle Bedřicha Opočenského chovali velmi hrubým způsobem. „Přijížděli na vesnice a brali potraviny. Každý, kdo přišel na Volyň, potřeboval a bral. Ať to byli Rusové nebo Němci. I Poláci – ještě než začala válka.“

Červen 1941 a německá invaze

V červnu 1941 byla zahájena německá invaze do SSSR. Volyňský Luck byl hned první den ofenzivy těžce bombardován německým letectvem. Nepřipravenost Sovětů byla očividná. „Byla to neděle. Ve tři hodiny ráno přilétla letadla na Luck a bombardovala. Ostřelovali i vesnice, cesty…U nás ve vsi byli sovětští pracovníci, kteří stavěli most přes řeku vedle naší vesnice. Měli tam i nějaké vojsko. Nechtěli tomu věřit, že je válka.“

Bombardován byl také Boratín, kde žila rodina Bedřicha Opočenského. Německé nálety však nezpůsobily vážnější škody. Pátý den po začátku ofenzivy přišla německá pozemní armáda i sem. „Chovali se ještě hůř než Sověti. Šli do sklepa, kde byly brambory, do chléva, kde byla telata nebo jalovice – okamžitě zabavili.“

Německá armáda prováděla odvody na nucené práce do Říše. Odváděny měly být ročníky 21–25. „Já jsem spadal mezi ně.“ Výjimkou nebyly ani náhodné zátahy na místní obyvatelstvo. Boratínskému starostovi Bedřichu Švejdarovi se však podle vzpomínek pana Opočenského podařilo mladé místní obyvatele před nuceným nasazením ochránit – usmlouval označení odvodů za splněné výměnou za vyslání dvou českých kuchařek do Lucku.

Odboj na Volyni

V době německé okupace působila na Volyni česká odbojová organizace Blaník. V Boratíně byl její hlavní oporou bývalý taxikář Václav Vlk, který ve svém voze připravoval pro budoucí odbojovou činnost sedm místních chlapců. Mezi nimi i Bedřicha Opočenského. Právě Vlk se zasloužil o to, že se pan Opočenský později přihlásil k československé vojenské jednotce.

Ukrajinská povstalecká armáda

„Ve dne vládli Němci a v noci vládli banderovci“, vzpomíná pan Opočenský. Takzvaní banderovci působili místnímu obyvatelstvu velké starosti. „Já na to nechci vzpomínat: já už jsem měl být třikrát po smrti. Chtěli mě pověsit, vedli mě k řece utopit, zastřelit, a všechno možné. Vždycky jsem se z toho vykřesal, protože jsem jim pohrozil kontakty na prezidenta Beneše, což je vždycky odradilo.“ Příčinou násilností vůči panu Opočenskému byly ve všech případech zbraně a požadavek banderovců na jejich odevzdání.

Situace Židů

Němečtí okupanti vytvořili v převážně židovském městě Luck židovské ghetto. Přes přísné hlídky se však místním podařilo s ghettem komunikovat a dodávat do něj zásoby. V zimě 1943/1944 začala německá armáda pod tlakem sovětské ofenzivy plánovat ústup. V plánech byla zahrnuta rovněž i likvidace luckého ghetta a jeho obyvatel.

„Asi pět kilometrů od Lucku byl les u vesnice Polanka. Tam si museli Židé sami vykopat obrovské jámy. Hlídala je ukrajinská milice… Ti Ukrajinci šli večer domů a vyprávěli, co se tam dělo: nákladními auty přiváželi Židy k jámám. Před tu jámu dali desky. Každý se musel svléknout do naha a lehnout si čelem k zemi na mrtvoly těch předchozích. Pak chodili esesmani a stříleli je do týla… Když udělali celou vrstvu, posypali to vápnem a kladli další řadu. Sami Židé to museli obsluhovat. Ty oděvy všechny spálili, pak přehrabávali popel a vybírali z toho zlato a cennosti.“

Jakmile se Židé dozvěděli, co se děje, začali z ghetta utíkat. Několik se jich dostalo i do Boratína, kde nalezli úkryt u tamějších rodin. Sousedé pana Opočenského, již jednu židovskou rodinu ukryli, byli nakonec udáni. Po vyrabování jejich statku a věznění byli nakonec zastřeleni. Na přímluvu starosty Boratína byly na svobodu propuštěny alespoň jejich děti.

Němečtí zajatci

U Lucku se nacházel rovněž sběrný tábor pro německé válečné zajatce – tedy především sovětské vojáky. „Když jste se na to podíval, to bylo mračno lidí, mračno zajatců. Pomalu hlady poumírali – tak s nimi zacházeli. Ve vsi jsme pro ně dělali sbírky. Připravovalo se jídlo a uprosili se někteří strážní, že nám dovolili jim jídlo dát… Snědli kožená šněrovadla od bot. Opasky snědli. Travičku, to jste neviděl kořínek. To byla holá zem. Všechno vyjedené, všechno spasené. Dennodenně je vozili mrtvé na vozech. V obrovském parku Starčevského si museli sami zajatci vykopávat hroby. Tam ty mrtvoly odváželi denně!“

Leden 1944 a návrat sovětské armády

V lednu 1944 se do Boratína opět vrátila Rudá armáda. Nedaleko obce pak sváděla těžké boje s ustupujícími Němci. V důsledku zdržení přepravy sovětské těžké techniky přes místní řeku se německá armáda odhodlala k protiútoku. „Němci začali útočit tanky. Ostřelovali naši vesnici. Dokonce přes nás létaly granáty.“

Protiútok doprovázelo německé bombardování. „Přiletělo, měl jsem je spočítané, jedenadvacet bombardérů, focke-wulfů. Tak, jak byla naše vesnice dlouhá, to vzali a bombardovali celou vesnici. … Už jsem viděl, jak se bomby odpoutaly od těch letadel, jak letí na nás. Padli jsme, hledali kdejaký příkopek na dvoře. Ženské ještě stačily utéct do sklepa. A teď řach, řach, řach! A rozbitá okna – to všechno se sypalo na nás. My jsme byli samé sklo, samé střepy, ale naštěstí nás to zrovna nezasáhlo.“

Nakonec Rudá armáda donutila wehrmacht k ústupu.

V československé vojenské jednotce

V březnu 1944 se Bedřich Opočenský rozhodl vstoupit do Československého armádního sboru. Odvod se konal ve volyňském Rovně. „Tam seděli za dlouhým stolem velitelé od různých zbraní. Na kraji seděl generál Svoboda. Pan Vlk šel s námi, s celou skupinkou, co vycvičil. Přišel k panu generálovi a hlásil: ‚Pane generále, já vám tady představuji skupinu hochů, které jsem se snažil vyškolit jako řidiče.‘ Svoboda poděkoval a řekl: ‚To je od vás chvályhodné.‘ Pak se přes stůl podíval dozadu a až skoro na konci seděl Vladimír Janko, to byl velitel tankové brigády. Svoboda mu povídá: ‚Tak co tomu říkáš, Vladimíre ?‘ Janko na to: ‚Pojďte sem! Ano, budete řidiči, ale tanku.‘“

Pan Opočenský byl tedy zařazen do výcviku pro řidiče tanku. „Byl to intenzivní výcvik, až šestnáct hodin denně. Soboty, neděle, svátky – neexistovalo. Dennodenně. I v noci bývaly výcviky. My jsme vycvičeni byli.“

Absolvoval nejprve řidičský kurz, a díky velmi dobrým výsledkům byl samotným Vladimírem Jankem vybrán pro výcvik velitelů tanku. „Instruktoři byli milionoví lidé – jaký k nám měli přístup!“

Bedřich Opočenský celou válku strávil ve stroji T-34. „Byly to nezmary. K poruchám docházelo většinou jen vlivem špatné obsluhy.“ První ostrá střelba jej potkala v rámci výcviku Kivercích – na vlastnoručně zhotovené dřevěné cíle.

Dukelská operace

Po vypuknutí Slovenského národního povstání začalo přemísťování československého armádního sboru k Dukle. Čechoslováky tehdy sužoval nedostatek těžké techniky, tanky nevyjímaje. Bedřich Opočenský se svojí osádkou se ocitli bez tanku. Jako pomocníky si je vzal k sobě velitel 1. tankového praporu Ambrož Bílek. Bez tanku postupovali až do města Dukly.

Pan Opočenský ve svých vzpomínkách vyjadřuje jistou nespokojenost s informacemi poskytnutými Ludvíkem Svobodou v předvečer útoku. „Ještě nám řekl, že na druhé straně jsou slovenské divize, které nás očekávají. My jsme počítali s tím, že to bude defilový pochod, a ne válka a útok. Proto to taky tak dopadlo. Kdyby nám bývali řekli hned naostro, jak to tam vypadá, že je oblast obsazena Němci, kteří mají výhodné pozice atd…“

Účast v bojové operaci bez tanku líčí Opočenský velmi sugestivně: „Když jsme přebíhali poslední úsek, tam je taková velká louka, to nás tak ostřelovali minama, že nevím do dneška, jak jsme to přežili. To mezi nás padalo jako déšť. Některé nevybuchly. Možná díky tomu celá moje osádka přeběhla až do města Dukly, kde jsme se ukryli.“

Za Duklou, u obce Zyndranowé, dostal pan Opočenský svůj první tank. Zde se rovněž zúčastnil svého prvního bojového nasazení coby velitel tanku. V rozmáčeném blátivém terénu nakonec se svým T-34 zapadl a až po německém ústupu byl vyproštěn traktory dodanými Spojenci.

Poté se celá jednotka přesunula k praporu do Chodči blízko Stropkova. Tank Bedřicha Opočenského byl spolu se dvěma dalšími poslán do Stropkova, aby zaujal obranné postavení na břehu řeky Ondavy. „Tam byla jediná zachovalá budova – banka.“ Zde prožil Vánoce roku 1944.

Jaselská operace

V té době byla již plánována jaselská operace a československý tankový prapor se přesunul zpět do Polska. Jednotka pana Opočenského byla umístěna ve vesnici Bubrka.

15. ledna 1945 byl po těžké dělostřelecké palbě sovětských kaťuší zahájen útok. „Bylo patnáct stupňů pod nulou a lehký poprašek sněhu. Všechny hroudy na poli byly vidět. Jeli jsme rychle v našem směru a najednou, kde se vzal tu se vzal, z pravé strany se vyřítil sovětský tank. Musel jsem na řidiče křičet: ‚Zabrzdi, nebo do něj vrazíš!‘ No tak Josef to trochu přibrzdil. Ten tank se vzdálil, pár metrů před námi najednou záblesk, rána – a tank nikde. On najel na fugaz – zesílená minová nálož (ruský vojenský termín). Ten tank to rozházelo jak krabičku sirek.“

Při postupu vpřed tedy bylo nutné držet se vyjetých kolejí. „Jeli jsme, letěli jsme, pálili jsme. Snad řidič uhnul jen o centimetr z těch kolejí, co byly vyjeté. Řach – dostali jsme to z pravé strany do pásu. Utrhlo to dvě pojízdná kola, prorazilo dno tanku a zranilo to Sašu (Alexandr Vízek ze Zdolbunova).“ Posádka ochromeného tanku alespoň pálila z děla.

Zraněného spolubojovníka poté vytáhl z poškozeného tanku. „Chytil jsem ho za límec kombinézy a vytáhl ho horním příklopem ven za tank, abychom byli chráněni, protože pořád ještě pálili. Noha mu jen tak plandala na kalhotách. Hrozně naříkal. Sahal si pořád do holinky – my jsme tam měli schované pistole. Že měl tu nohu uraženou, nemohl na tu pistoli dosáhnout. Chtěl se zastřelit. Tak jsem mu tu pistoli odebral. Okolo se shromáždilo pár pěšáků a on je prosil rusky: ‚Ubijtě mňa, ubijtě mňa!‘“ Také pan Opočenský utrpěl v důsledku poškození tanku zranění – tlaková vlna mu způsobila krvácení z uší a nosu. Po týdenní hospitalizaci se v pořádku vrátil k jednotce.

Německá obrana byla tehdy neústupná. Podle líčení pana Opočenského dokonce někteří němečtí vojáci stříleli v zoufalství do tanků ze samopalu. Nakonec však byli zajati Sověty.

Ostravská operace

Příprava československých jednotek probíhala v Polsku. V březnu 1945 operace začala útokem na slezské město Žory. Bojů se účastnily tři československé tankové prapory.„Zapadli jsme zase v bahně a začali nás ostřelovat Němci. Krásně nás měli na otevřeném poli, a tam to do nás sázeli.“ Během nepřátelské střelby bylo nutné vyprostit tank z bahna a pokračovat v cestě, což se nakonec za pomocí pražců z nedaleké rozbité železniční trati podařilo.

Při následném postupu dostala Opočenského T-34 zásah do přední části pod věž. „Křikl jsem na chlapy: ‚A ven, honem všichni ven!‘ My jsme vyskočili tím horním příklopem a druhá rána do vrchu. Utrhla velitelský nálitek na věži. Ti dole vyskákali předním příklopem a třetí rána šla právě na místo řidiče. Tak jak Němci viděli, že vyskakujeme, tak do toho tanku pálili. Ten tank byl roztřískaný jako na nudle, ale nehořel.“ Osádka ukrytá v příkopu u cesty nakonec německou palbu přečkala.

Po přidělení nového tanku se pan Opočenský účastnil útoku na Opavu a bitev u obce Sudice a Kobeřice. I zde Čechoslováci zaznamenali úspěchy, i přes těžký odpor německých messerschmittů.

Po provedení nutných oprav byla v druhé polovině dubna 1945 tanková brigáda opět schopna bojového nasazení. Byl připraven útok ve směru na Benešov u Opavy. Německá obrana však byla dobře připravena.

Před zahájením útoku ještě proběhla krátká porada s velitelem. „Než jsem se vrátil ke svému tanku, Němci nás objevili. Najednou žížnivá čára na poslední tank! A druhá – prostřední tank! A třetí – tank vedle mě! Dvacet metrů vedle mě. Dostal to do nábojových uložení, celý se okamžitě roztrhl a okamžitě celý vzplanul – když tam řachne šedesát nábojů najednou…“ V úkrytu za terénem přežila německou střelbu celá osádka tanku pana Opočenského.

V postupu však bylo nutné pokračovat. Vladimír Janko jej instruoval, aby svým tankem jako jediný co nejrychleji pronikl k pěšákům o několik kilometrů dále a podporoval je. Na protesty slovenského řidiče tanku, kterému se plán zdál příliš riskantní, Janko odvětil: „Pojedeš a neodmlouvej!“

„Asi kilometr jsme s tankem couvli, nabrali plnou rychlost a doslova letěli. Když jsme překročili tu terénní vlnu a Němci nás zmerčili – žížnivá čára před námi! Žížnivá čára za námi, jak po nás pálili z kanónů. To si nedovede nikdo představit.“

Následně se však tanku Bedřicha Opočenského podařilo zabezpečit silnici od Hlučína a odříznout tak německé vojáky prchající před Sověty. Němci „odbočili ze silnice a dali se k řece Opavě. Tam se pět německých tanků utopilo v bahně.“

Osvobozování Ostravy

Jak pan Opočenský vzpomíná, bylo československým jednotkám za jejich válečné zásluhy umožněno jako prvním zúčastnit se osvobozování Ostravy. „Domácí lidé nás vedli Ostravou. Byla ještě místa, kde se najednou objevili nějací Němci. Tak jsme to pokosili z kulometu. Ti kluci, co nás doprovázeli, si párkrát vystřelili z flint a dojeli jsme až k Sýkorovu mostu.“

Německý odpor v Ostravě byl ještě dost silný, jeden tank byl zničen pancéřovou pěstí. Opočenského T-34 však dokázal ubránit Sýkorův most až do příjezdu sovětských posil.

„V noci, když jsme v Ostravě byli, tak nám místní přinesli cigarety. Nosili balíky na rukou – salámy, pití, nevím co všechno… Měli jsme se dobře, to je pravda.“

Následně se se svým tankem při dalším postupu dostal až k Fulneku, kde si ho vzal velitel Vladimír Janko k sobě jako čestnou stráž.

Konec války

8. května 1945 se s velitelem Jankem v Golčově Jeníkově střetli s projíždějící německou kolonou. „Co teď? Němců bylo padesát a nás hrstka.“ Janko však přesvědčil německého důstojníka, že nemá cenu bojovat, že Německo kapitulovalo. „Na rohu byl hostinec – hospoda a tam měli rádio. Strčili ho do okna, naladili německé vysílání a on to německy slyšel. Vykulil oči, souhlasil s tím, sundal čepici a odepnul pásek se zbraní. Ten dal mně.“ Němečtí vojáci byli následně zajati.

V Praze

Do Prahy se dostal na večer 9. května. Místo oslav ho však na Žižkově čekala těžká havárie po střetu se sovětským nákladním autem. Po chvilkové ztrátě vědomí se probudil na nosítkách. „Říkám si: ‚To přeci ne! Já jsem bojoval celou válku a najednou skončím na nosítkách!‘ Z těch nosítek jsem vyskočil, sestřičky okolo se chytaly za hlavu… Sedl jsem do willysky a jeli jsme až na Žižkov… Ráno jsem nemohl pohnout rukama, byl jsem jak dřevo. Asi slabý otřes mozku.“

Severní Morava

Bojové nasazení však květnem 1945 neskončilo. Pan Opočenský byl až do konce roku 1945 na severní Moravě, kde měl za úkol bránit státní suverenitu proti územním požadavkům polských nacionalistů. Tank odevzdal až v lednu 1946.

Život po válce

Po válce získal statek v Sedlci u Litoměřic, kde mohl využít tamní zámečnickou dílnu. S manželkou Annou, rozenou Albrechtovou, se oženil v Lovosicích v dubnu 1949. Mají spolu dvě dcery a jednoho syna.

Po znárodnění své zámečnické dílny pracoval od roku 1951 nejprve v místním JZD v traktorové stanici, poté až do penze v textilním podniku jako dílenský mistr.

Poselství Bedřicha Opočenského

„Je třeba vyvrátit názor, že my z východu jsme do republiky přitáhli komunismus. My jsme byli československá armáda a cvičili jsme podle prvorepublikových řádů A1-1. Vyšší hodnost se oslovovala pane. Do republiky jsme se po Dukle a ostatních bojích vrátili společně s panem prezidentem Benešem a s Janem Masarykem. Až po únorovém puči z toho udělali „Lidovou armádu“. Ať to nepříčítají nám. My jsme to z východu nepřinesli! (...) Také se chci ohradit proti nepravdivému zkreslování pravdy o bojích na Dukle. Novodobí historici, kteří neznají všechna fakta, říkají , že my jsme byli nevycvičení vojáci, které nahnali na Duklu. To je omyl. My jsme nastoupili v březnu a dukelská operace byla v září. Každý si snadno spočítá, kolik měsíců jsme měli výcvik a byl to intenzívní výcvik!  Až šestnáct hodin denně. Soboty, neděle, svátky-neexistovalo. (...) I v noci bývaly výcviky. My jsme jako armáda vycvičení byli! (...) Na druhou stranu když jsme teď natáčeli ten film o Dukle, seděli jsme na konci s Němci, se kterými jsme bojovali. Ten vedle mě se přiznal, že byl už od sedmnácti let ve vojenské škole, kde  byli cvičeni jako horští střelci speciálně pro boj v horách. To je potom samozřejmě rozdíl na jaké úrovni byli oni a na jaké my po půlročním výcviku.“

„Chtěl bych vzkázat budoucím generacím, ať usilují o to, aby byl mír. Válka, to je to nejhorší!“    

Bedřich Opočenský zemřel 29. října 2016.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století