Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Ondrýsek (* 1920)

Pro nás bylo vlastenectví první třída

  • narozen 1. března 1920 v Lutíně

  • otec bojoval za první světové války v Itálii

  • rodina žila v relativní chudobě, ale spokojeně

  • vyučil se strojním zámečníkem-nástrojařem v Sigmě Lutín

  • během války sabotoval výrobu v továrně

  • poslední měsíce války byl aktivním účastníkem ozbrojeného odboje

  • jako voják měl na starosti jeden transport Němců

  • po válce členem okresního národního výboru

  • kvůli sporům s funkcionáři KSČ dvakrát perzekuován (jednou poslán do dolů na Karvinsku)

  • po většinu života pracoval v JZD

  • po roce 1990 přišla rodina o celoživotní úspory v Českomoravské stavební spořitelně

Josef Ondrýsek

Pro nás bylo vlastenectví první třída!“

 

Josef Ondrýsek se narodil 1. března 1920 v Lutíně. Během dětství a dospívání vyrůstal spolu se sourozenci v relativní chudobě, přesto byli jako rodina spokojeni. Jeho otec byl legionářem z bojů na Piavě v Itálii, kde sloužil u dělostřelectva. Maminka sloužila až do svatby u židovské rodiny, která ji, sirotka, přijala za vlastní. Josef Ondrýsek se vyučil ve dvouoboru strojní zámečník-nástrojař v Sigmě Lutín. Vzpomíná přitom na svou tovaryšskou mzdu, která tehdy sotva pokryla rodinné výdaje na jeho stravu a oblečení. Z doby první republiky si živě vzpomíná na houstnoucí atmosféru po roce 1935, kdy se jednak začaly masově vyrábět plynové masky, a jednak se také stupňovaly politické manifestace na podporu Stalina proti Hitlerovi.

Za války již pracoval v továrně Sigma, která dodávala důležité součástky na výrobu strojů a letadel. Kromě toho, že pomáhal sousedům vypořádat se s nedostatky válečné doby (např. výrobou pistole na prasata pro řezníka), se sám snažil co nejvíc oslabit německou válečnou mašinerii. Zatímco na začátku války se snažil především zdržovat opravy různých strojů tím, že poškození hodnotil značně nadsazeně, po heydrichiádě začal spolu s dalšími sabotovat výrobu samotnou. Úmyslně tak dělali nepoužitelné zmetky, ale také vyrobené součástky přímo odváželi mimo dosah Němců v dlouhých bednách určených k přepravě plynových masek. „S mistrem Plackem jsme zařídili, že určitou část speciálních strojů a přístrojů zabalíme a budeme je vozit mimo fabriku. Vozili jsme to do Slatinic na faru, protože tam vedla přes Třebčín trať. Do toho Třebčína to bylo po železnici asi půl druhého kilometru a potom to převzalo nákladní auto, které to vyhodilo u fary.“ Všechny součástky tam pak byly uskladněny až do konce války, kdy je opět vrátili do továrny.

Brzy se ale začal zapojovat i do aktivního ozbrojeného odboje a v rámci skupiny Rigitan se zúčastnil mnoha akcí. Mimo jiné přepadli německou dodávku, zabili strážce vily, ve které byli ubytováni Němci, či vykolejili vlak s vojenským materiálem mezi Lutínem a Třebčínem. Napadli také vlak, ve kterém jeli němečtí vojáci, při čemž zemřel Jaroslav Kořenek, jeden z členů jejich skupiny. V tomto období, kdy podnikali podobné výpady v podstatě denně, byla klíčová podpora místních obyvatel, kteří jim poskytovali jídlo i úkryt, když bylo potřeba. Stejně jako místní, i oni své aktivity cítili jako přirozenou povinnost: „Já si kolikrát ani neuvědomil, co se všechno mohlo stát. A nebáli jsme se! Člověk nemohl nic říct, ale musel se snažit. Pro nás bylo vlastenectví první třída! Smrt nebo nebezpečí? My jsme do toho šli jako lvi.“ Vlastní základnou jim byla oblast okolo Náměšti, Konic a Javoříčka na Olomoucku. Zde kromě nich operovaly další dvě skupiny, s kterými nebyli v přímém kontaktu. Nacistická pomsta za tyto aktivity nabrala podobu známou z případů Ležáků a Lidic: na samém konci války došlo k vypálení Javoříčka a masakru jeho obyvatel. Mezi oběťmi byli také dva přátelé pana Ondrýska, kteří tam jezdili na dovolenou. Na tomto místě dodnes stojí památník, ke kterému pan Ondrýsek spolu s dalšími odbojáři jezdí.

Jednu z největších akcí popisuje pamětník takto: „Rozhodli jsme se, že uděláme jednu z velkých akcí. Ve vedlejší vesnici Čechy pod Košířem byla umístěna německo-maďarská posádka. Maďaři tam byli vedeni Němci. Tuto posádku jsme se rozhodli napadnout. Nejprve jsme obklíčili celý ten dvůr. Na něm chodila hlídka, a jak přišla k vratům, otevřeli dveře a my jsme je odzbrojili. Vojáci spali ve formanských vozech a ve chlévech na dvoře. Jen se pohnuli – a zase hned strachem dělali, jako kdyby spali. My jsme pak vtrhli do místnosti, kde byli ti němečtí důstojníci. Okamžitě jsme je odzbrojili. Jeden z nich se prudce pohnul a já ho v reakci na místě zastřelil. To byla pro mne hrůza. Všichni dali okamžitě ruce vzhůru a my odzbrojili celý ten úsek. Člověk neuvažoval, co se všechno mohlo stát. Kdyby se tenkrát ti Maďaři dali dohromady… Ale nepohnuli se. A my jsme pobrali všechny zbraně a odešli jsme. Aby nás nechali, vzali jsme s sebou jednoho Němce, Sudeťáka. Když jsme ale byli už mimo tu oblast a šli jsme si zakouřit, tak jeden Rus, který byl součástí té partyzánské skupiny, ho bez jakéhokoli varování zastřelil. V těch lidech to prostě tak bylo, i když to je pro mne z dnešního hlediska hrůza.“

Sám měl ale s Němci ve své rodné vsi jen pozitivní zkušenosti. Zvláště dobrý vztah měli s rodinou Ludvovou, která žila u nich v domě. „S nimi byla spolupráce, jako bychom byli jedni a ti samí. Můj kamarád Kurt sám nabízel za války bratrovi pistoli, ale ten odmítl, aby mu tím neudělal problémy. Jednali do poslední chvíle jako Češi. A byli také odsunuti.“ Odsunu se pan Ondrýsek sám aktivně zúčastnil jako voják, který měl dohlížet na správný průběh jednoho z transportů. „Jako voják jsem sloužil v Zábřehu u dělostřelectva. Byl jsem pověřený odjet s transportem do Německa. Nikomu se z toho mého transportu nic nestalo. Vždy jsme všem transportovaným na každé zastávce otevírali vagony, aby si mohli dojít na WC, a museli jsme je obklíčit s automatickými zbraněmi, aby se nerozprchli. Když jsme tam dorazili, tak ti Němci byli hrozně rádi, ale stejně ještě šli prosit do vagonu o jídlo. Možná v nějakém jiném transportu s nimi něco dělali. Ale u nás bylo vše naprosto v pořádku.“

Jediný negativní zážitek měl s chováním místních v Lutíně, kteří si do internačního tábora chodili dokazovat svou moc nad německými zajatkyněmi. „Když německá armáda ustupovala před Sověty, tak v Lutíně byl internační tábor těch, kteří byli v zahraničí. Jakmile armáda odešla, tak jsme to měli najednou na starosti my. Když do toho lágru chodili různí lidé, tak mi to bylo mnohdy i nepříjemné. Jednou tam přišel muž, který chtěl mluvit s někým z velení tábora, že se chtěl nějaké dívky na něco zeptat. Když jsem potom zjistil, o co mu šlo, okamžitě jsem nařídil přesun celého transportu a do hodiny jsme byli pryč. Protože co my bychom tam s takovými typy dělali.“

Po válce a odsunu byl zvolen do okresního národního výboru. Při té příležitosti se setkal v Přerově i s Alexejem Čepičkou. Po většinu svého života poté pracoval v JZD. Nerad vzpomíná na dobu, kdy byl kvůli sporům s funkcionářem KSČ v padesátých letech poslán do dolů na Karvinsku. Stejně tak měl problémy v roce 1968, když protestoval proti intervenci vojsk Varšavské smlouvy. Po roce 1990 přišla rodina pana Ondrýska o celoživotní úspory v kampeličce Českomoravské stavební spořitelny. V posledních letech se snaží pan Ondrýsek především působit na mládež, předávat jim své zkušenosti, připomínat historii a povzbuzovat je. Oporou mu v tom je jeho paní.



Rozhovor vedl a příběh zpracoval Tomáš Kopečný v roce 2011 a 2012.



 


© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Tomáš Kopečný)