Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Irena Ondruchová (* 1928)

Prožila jsem v Sudetech nejkrásnější dobu svého života

  • narodila se 18. listopadu 1928 v obci Výškovice u Ostravy

  • v srpnu 1944 zažila bombardování Ostravy

  • v dubnu až květnu 1945 byla svědkyní osvobozovacích bojů

  • v listopadu 1945 se s rodiči přestěhovala do Sudet

  • v březnu 1946 byla svědkyní odsunu Němců z osady Hamberk u Javorníku

  • v roce 1954 se vrátila do Ostravy

„Byly jsme zvědavé, jak to na Hamberku vypadá v kapli. Zamknuto nebylo a za oltářem veliká dlouhá truhla. Dřevěná. Zvedly jsme víko a vytáhly ornáty, slavnostní prapory a fialové látky na zakrytí křížů o Velikonocích. Ty tam také byly. Pod oltářem jezulátko připravené na Vánoce. To nás moc zajímalo. Po obou stranách kaple ve dvou řadách pěkné lavice. Podlaha z modrých a šedých kostek. Byly dost velké, ale všechny v pořádku. Nic nebylo rozbité. Obrazy chyběly a malby na stěnách musely být už hodně staré, ale jinak tam bylo všechno. Kdy to pak zmizelo? Nevím…“

Z Výškovic do pohraničí

Své sedmnácté narozeniny prožila Irena Ondruchová v nákladním vagonu a mohla se tam cítit jako doma. Byla tam maminka, tatínek a také jejich nábytek jel s nimi. Rodina nastoupila do vlaku 18. listopadu 1945 na hlavním nádraží v Ostravě. Cesta byla dlouhá a trvala celý den.

Opava, Krnov, Jeseník, Lipová-lázně. Na každém nádraží trvalo hodiny, než jejich vagon přepřáhli za tu správnou lokomotivu, a když večer vystupovali v Javorníku, byla už tma. Jen zámek na vršku nad Javorníkem zářil do sudetské krajiny. Na peronu čekal kočí, naložili své věci na vůz a vyrazili tmou k novému domovu.

Ta Němka měla tvář mužných rysů a její manžel na vestě knoflíky, jaké mívají myslivci. Oba něco přes padesát let. Česky buď neuměli, nebo mluvit nechtěli. V sudetské osadě Hamberk, v domě č. p. 1, přivítali pamětnici s rodiči pokorně a vlažně. Irena Ondruchová je bystrá žena s ohromnou pamětí a smyslem pro detail. Z toho večera si ale víc nepamatuje. Po trmácení vlakem byla velmi unavená, a jen co se v domě trochu porozhlédla, šla si lehnout. Navíc jí ta situace nebyla moc příjemná.

V rodných Výškovicích na okraji Ostravy totiž tátovi s mámou nepatřilo téměř nic. Rodina bydlela v malém domku, neměli půdu a kromě králíků ani žádná zvířata. Matka Marie Šimečková rozvážela na vozíku mléko od sedláků a nachodila přitom po Ostravě stovky kilometrů. Dlaně měla tvrdé, a když malou Irenu myla, mělo děvče dojem, jako by jí po tváři jezdila struhadlem.

Otec Pavel Šimeček měl ruce jemné. Spravoval lidem hodinky, pečoval o automobil hospodského Honyše, a když byla matka s mlékem ve městě, vařil dětem obědy. Malé Ireně ušil pořádné válenky. Stálou práci však neměl, a tak si vyučený sedlář přivydělával, kde se dalo.

V osadě Hamberk nedaleko Javorníku ve Slezsku teď úřady přidělily chudé rodině hospodu, k tomu kus pole, dvě krávy, zahradu a výminek. Němce, kteří tam dosud hospodařili, čekal za několik týdnů odsun.

Dětství uprostřed polí a luk

„Na zádech měl krosnu a na ní plech, sklo a různé věci. Vpředu mu visely tkaničky i nitě. Také knoflíky tam měl. Chodil od baráku k baráku a volal, že spravuje hrnce. Dal do díry kousek drátu, z obou stran to rozklepal a hrnec zase fungoval.“ Irena Ondruchová vzpomíná, jak do vesnice jižně od Ostravy přicházel před válkou podomní opravář hrnců až ze Slovenska. Dnes jsou Výškovice sídlištěm s desítkami tisíc obyvatel, jejichž dědové sem v době budování Ostravy přicházeli ze všech koutů Československé socialistické republiky. Kopali uhlí, tavili železo a stavěli nové byty.

V dobách dětství Ireny Ondruchové však byly Výškovice obcí uprostřed polí a luk. Měly kapličku, obecnou školu, dvě hospody, hasičskou zbrojnici i hřiště. V hospodě U Žáčků se scházeli především lidé z dolů a hutí, jejich mládež v sále Dělnické tělovýchovné jednoty cvičila prostná. U Honyšů sedávaly rodiny sedláků a na svá vystoupení se připravovali sokoli. „Největším sedlákem byl Tománek,“ vypráví pamětnice. „To byl náš soused. Velký kus půdy měl ovšem i Hrušák, ale také Janečka, Ulman, Puštík a Dresler. Ti všichni měli také koně.“

Zatímco sedláci zapřahali zrána na pole, dělníci ze sousedství nasedali na kola a šlapali do Vítkovických železáren, na některou ostravskou šachtu nebo do chemické továrny Julia Rüdgerse v nedalekém Zábřehu. A když se večer po setmění vraceli z odpolední šichty, pozorovalo děvče, jak na cestě mezi domky poblikávají karbidky jejich bicyklů, jako by se do vsi slétávaly veliké světlušky.

„Ve snu se necítíte starý. Také všechny mrtvé vidíte v mladších letech. Přestože umřeli staří, vidíte je mladé. Mluvím s nimi celé noci, a když nemůžu spát, promítám si v hlavě Výškovice. Beru to pomalu od Zábřehu. Nejdříve po jedné straně, potom zpátky a vybavuji si ta jména, ty podoby. Jména vidím ostře, ovšem tváře už mizí někde v mlze.“ Irena Ondruchová sedí s hrnkem bylinkového čaje na pohovce. Na stěně garsonky v ostravské Porubě visí tištěný portrét TGM od Maxe Švabinského, několik dalších obrazů i akvarel pojmenovaný Cikánský tábor. Otrhané děti pobíhají kolem vozu a shrbená stařena věští někomu z dlaní.

Když byla pamětnice malá, tábořili cikáni v Bělském lese. Občas přitáhli do Výškovic a nastalo pozdvižení. Děti se sbíhaly kolem vozů, všichni psi štěkali svorně jako pominutí, dospělí zavírali chlívky a sháněli drůbež za ploty. Nikdo však kočovníky nevyháněl. Rozložili se na návsi v místě, kde dodnes stojí pomník mrtvým z první světové války, a na noc rozdělali oheň. Slepá cikánka dávala na odiv své prázdné oční důlky, budila lítost a úctu současně a dvacetníky se jenom sypaly. „Jednou nějaká cikánka umřela. Byla prý ještě mladá a cikáni se chystali na pohřeb. Chodili po vsi a půjčovali si černé šaty. Máma jim také něco nabídla, a když bylo po pohřbu, všechno oblečení přinesli zpět,“ vzpomíná Irena Ondruchová. Cikánku tehdy pohřbili ve Staré Bělé. Hrob pokryli červeným krepovým papírem a zapálili stovky svíček, takže hrob zářil až do nebe.

Bombardování Ostravy

„Bylo to takové zvláštní hučení. Ten zvuk slyším ještě dnes. Otočil to nad Ostravou a do bílého kruhu udělal na obloze bílý kříž. Brzy se to rozplynulo, ovšem lidé věděli, že už brzy přiletí bombardéry. A přesně za týden jsem jela na kole do Zábřehu k řezníkovi, když skutečně přiletěly. Na nebi hukot, padaly bomby a bylo to hrozné.“ Čtyři sta bombardérů Liberator z výzbroje 15. armády amerického letectva přiletělo nad Ostravu 29. srpna 1944. Jejich cílem měly být železárny, doly, průmyslové podniky, železniční uzly, muniční sklady wehrmachtu a také továrna na výrobu benzinu Rüdgers, kam lidé z Výškovic jezdili do práce. Jenže nálet se nezdařil. Vítkovické železárny byly zasaženy jen částečně, chemička Rüdgers téměř vůbec, ovšem v Ostravě a okolí zemřelo více než pěst set lidí. Zcela zničeno bylo sto dvacet tři domů.

Za hřbitovem v Zábřehu přetínala cesta strouhu a v tom křížení, skrčená v betonové skruži, přečkala pamětnice nálet. Bomba, která dopadla jen pár set metrů odtud, vyhloubila v cestě mohutný kráter a tlaková vlna smýkla s dívkou tváří do betonu. Když pak s rozedřeným obličejem vylezla na cestu a vydala se domů, spatřila to neštěstí. Mrtví leželi kolem cesty a z úst jim vytékal pramínek krve. Nedívala se napravo, nalevo, šlapala do pedálů k domovu. Koncem srpna bylo horko a mrtvá těla skládali lidé na chladivé podlahy kostelů, protože márnice se okamžitě zaplnily. Ostatky zabitých, které se nepodařilo identifikovat, musely zůstat venku. Uvnitř pro ně nebylo místo, a hromadný pohřeb se proto konal v Zábřehu i Vítkovicích brzy.

Irena Ondruchová tam byla a viděla ty nahrubo ohoblované rakve naskládané jedna vedle druhé. A neuběhl ani rok, když dívka uháněla na bicyklu před palbou znovu. Bylo jaro 1945 a Rudá armáda dobývala Ostravu. „Za vodárnou v Zábřehu měli Němci flak. Protiletadlové dělo. Přijížděla jsem na kole, přejela most a do uší mne říznul ostrý zvuk. Ruské letadlo letělo k tomu flaku. Slezla jsem ze sedla, hleděla nahoru a uviděla jeho velkou hlavu s brýlemi. Myslela jsem, že do mě střelí, a čekala jsem, kde mě to píchne… Jen tak mrknul přes ty brýle, viděl, jak se třesu, a letěl dál.“

Tehdy měla pamětnice v životě snad největší strach. Svištěla na kole k Výškovicím a už sjížděla ze svahu dolů do vsi. „Ivan? Kde je Ivan?“ volal na ni německý voják přikrčený pod srázem. Němec sem, Němec tam, Rusové se valili Ostravou a děvče už chtělo být doma, s tátou, mámou a bratrem. Na zápraží seskočila z kola a dostala facku. Taková šupa to byla, že rázem nevěděla, kde je. To spadly bomby na zahradu. A hned byla ve sklepě. „Je to někde blízko,“ řekl strýc. „Na naší zahradě,“ řekla Irena Ondruchová. A otec řekl mámě: „Ještě že jsi umyla ta okna.“

Rusové – osvoboditelé i zloději

„Když před barákem vystřelil tank, všechno se ve sklepě hnulo. Byla jsem opřená o stěnu a cítila, jak se hýbe celý dům. Okna zatarasená, poslouchali jsme tu střelbu. Chlapi poznali, kdy pálí Rusové a kdy Němci. Jeden střílel od žumpy, z druhé strany zase jiný. Nas mnogo, křičeli Rusové a ničeho se nebáli. Nas mnogo!“

Ostrava už byla několik dní osvobozená, ovšem boje o Výškovice trvaly týden. Němci se s Rusy přetahovali o každý metr a celou tu dobu byla rodina ukrytá ve sklepě. Sedmého dne večer se nahoře otevřely dveře a čísi hlas houkl: „German nět?“ V podzemí nastalo pozdvižení. „Už jsou tady! Už jsou tady!“ radovali se všichni. Rusové šli dolů, líbily se jim hodinky, strejda si ty své odepnul a na! „Vezmi si je! My jsme rádi, že jste tady.“

Nejdříve jim vše nabízeli s radostí. Brzy však poznali, že před osvoboditeli je třeba mít se na pozoru. Rusové si brali, co se jim zamanulo. Hodinky, oblečení, dobytek. Mladé ženy a dívky, které se nestačily ukrýt, bez rozpaků znásilnili. Irena Ondruchová a několik dalších dívek dřepěly celé vystrašené ve sklepě za hromadou uhlí. „Rusové říkali tatínkovi majster časovyj. Věděli, že umí spravit hodinky, a když se jim pokazily, přišli. Platili masem. Na hřiště přiháněli krávy z celého kraje a tam je poráželi. Maso nakládali do sudů a odváželi někam pryč. Jednou nám přinesli celou kýtu a maminka pak maso rozdávala sousedům. Nakradli hodinky, nakradli maso. A když jim otec ty kradené hodinky opravil, platili mu kradeným masem.“

Před příchodem fronty naskládali oblečení a všechny cenné věci do bytelné truhly, kterou schovali ve výklenku pod domkem. Dělali to narychlo, ovšem s nadějí, že alespoň něco zůstane, pokud stavení dostane zásah. Jenže s příchodem Rusů bedna zmizela. Zůstalo jim pouze to, co měli na sobě. Kdyby ta mladá cikánka z Bělského lesa skonala v květnu 1945, její sestry a bratři by tentokrát odešli s nepořízenou.

Stísněné soužití

„Hospoda na Hamberku měla chladné sklepy. V létě bylo horko, ale pivo studené, přestože se tam nevozil žádný led. Do hospod ve Výškovicích naváželi v zimě kvádry ledu a nosili je do sklepa. Na Hamberku nebyl led potřeba. Tam byly sklepy studené. Otec se také staral o trubky, často je proplachoval a to všechno mělo na pivo dobrý vliv.“ Na základě dekretů prezidenta Edvarda Beneše zkonfiskovala Československá republika majetek německého obyvatelstva a Němce čekal odsun. Do tohoto majetku patřila také hospoda s chladnými sklepy, její majitelé nesměli na území obnovené Československé republiky zůstat.

Rodiče Ireny Ondruchové se k odchodu z Výškovic rozhodli na podzim 1945. Skutečnou hlavou rodiny byla matka Marie, která do Javorníku ve Slezsku odjela nejprve sama a vrátila se s dekretem na dům č. p. 1 v osadě Hamberk. Otec, veterán první světové války a italský legionář, trpěl tuberkulózou v pokročilém stadiu. „Potřebuje čerstvý vzduch,“ rozhodla matka. Tak tedy v listopadu naložili nábytek do vagonu a stěhovali se do Sudet.

Manželé, kterým dům č. p. 1 dosud patřil, se jmenovali Lederovi. Pan Leder byl křestním jménem Fridrich, jméno jeho paní už si Irena Ondruchová nedokáže vybavit. Pamatuje si však, že když se do Hamberku přistěhovali, měli Němci už dospělého syna, který žil v nedalekém Bílém Potoce.

„Měli jste přijet dříve,“ pronesla paní Lederová, když novým osadníkům pomáhala vybalit majetek a viděla, že toho opravdu moc nemají. Stěhovali nábytek do patra a Němka vyprávěla, že je to jen pár dní, co vtrhli do domu nějací Češi. Odvezli porcelán, sklo, nádobí a spoustu rodinných cenností. Ti zloději museli vědět, že už se rodina blíží, a stihli ještě vyrabovat, co se dalo.

V té době už byly všechny domy v osadě obsazené novými majiteli, přistěhovalci z Výškovic přijeli jako poslední. A stejně jako v domě č. p. 1 žili tady několik měsíců Češi pod jednou střechou s Němci. Příslušníci národa, který rozpoutal nejstrašnější válku v dějinách, spolu s těmi, kteří patřili k jejím vítězům. Generace těch prvních tu žily po staletí. Obdělávaly půdu, provozovaly řemesla, pečovaly o krajinu. Teď podle principu kolektivní viny, bez soudu, na základě své národnosti, tito lidé o všechno přišli a čekali na odsun. Budovat nové pohraničí poválečné Československé republiky měli ti druzí.

Odsun Němců

„Čepovala se sedmička a desítka. Dvanáctka se tenkrát ještě netočila a tvrdý alkohol byl na příděl. Jezdilo se s demižony do Jeseníku. Tam se ten alkohol vydával,“ vzpomíná Irena Ondruchová na dobu, kdy otec s matkou otevřeli v Hamberku starou německou hospodu a pojmenovali ji U Šimečků. Tak se pamětnice za svobodna jmenovala.

„A jednou, když už byl otec hodně nemocný, poslal do Jeseníku mne. Bylo toho jenom deset litrů, takže jsem ty dva malé demižony bez problémů unesla. Když jsem tam ale přišla, řekli mi, ať ochutnám, kterou kořalku bych chtěla. Zkusila jsem jednu a ta byla úžasná. Bylo to ženské pití, jmenovalo se světluška. Vzala jsem jeden demižon ostrého alkoholu a druhý té světlušky. To byl ale doma cirkus. Kdo to bude pít? Je to slabé, je to sladké! Tatínek se sice zlobil, ale i ta světluška se vypila,“ směje se paní Irena.

Němka Lederová učila její matku v Hamberku hospodařit. Společně dojily krávy, uklízely stáj a stloukaly máslo. Kuchyň a hospoda byly v přízemí, pokoje v patře. Manželé Lederovi bydleli v jedné místnosti, a pokud zrovna nebylo co na práci, téměř z ní nevycházeli. Irena Ondruchová s mámou vařily obědy i večeře pro sebe, pro tátu i pro Němce, ovšem u jednoho stolu nikdy společně neseděli. Ani na Vánoce 1945 ne. Lederovi vždy poděkovali a odnesli si talíře s jídlem nahoru do pokoje.

V březnu 1946 byl stísněnému soužití v Hamberku konec. Všichni Němci museli odejít. Čekal je sběrný tábor v Mikulovicích, asi třicet kilometrů od Javorníku, ovšem jak dlouho tam vyhnanci čekali, si Irena Ondruchová nepamatuje. Od té doby o nich už nikdy neslyšela. A zatímco hospodu se otci s matkou podařilo vzkřísit, kaple v Hamberku zůstala bez života. Pamětnice tam chodila s kamarádkami, prohlížely si ten posvátný prostor, ani jednu mši tam ovšem nezažila. „Byly jsme zvědavé, jak to na Hamberku vypadá v kapli. Zamknuto nebylo a za oltářem veliká dlouhá truhla. Dřevěná. Zvedly jsme víko a vytáhly ornáty, slavnostní prapory a fialové látky na zakrytí křížů o Velikonocích. Ty tam také byly. Pod oltářem jezulátko připravené na Vánoce. To nás moc zajímalo. Po obou stranách kaple ve dvou řadách pěkné lavice. Podlaha z modrých a šedých kostek. Byly dost velké, ale všechny v pořádku. Nic nebylo rozbité. Obrazy chyběly a malby na stěnách musely být už hodně staré, ale jinak tam bylo všechno. Kdy to pak zmizelo? Nevím…“

Národ to pozná

Dva měsíce po odsunu Němců, 26. května 1946, se konaly parlamentní volby. První v poválečném Československu a poslední svobodné až do roku 1990. Celá rodina Ireny Ondruchové se hlásila k sociální demokracii a ona vzpomíná, jak to v Javorníku vypadlo na 1. máje toho volebního roku. „Vylepovaly se plakáty. Trojku měli sociální demokraté, jednička byli komunisté a teprve tehdy jste poznal, kdo kam patří. Lidé se shromáždili a šli do města. My jsme byli sociální demokraté a šli jsme od nádraží. Potkali jsme se s komunisty a oni řvali: ‚Republice více práce, to je naše agitace!‘ A od nás se neslo: ‚My na slova nic nedáme, my tu práci uděláme!‘“

Jasnými vítězi voleb se stali komunisté, sociální demokraté skončili čtvrtí, tedy poslední. „Lidé si zmýlili volební lístek s kyticí,“ říkal tehdy otec Ireny Ondruchové, italský legionář, sociální demokrat a přesvědčený masarykovec Pavel Šimeček. „Rusům patří za osvobození kytice, ale volební lístek rozhodně ne.“ Když se v únoru 1948 dostal Klement Gottwald k moci, byl těžce nemocný muž zděšen. „Národ to pozná. Národ to pozná,“ opakoval až do své smrti, kdy o dva měsíce později podlehl tuberkulóze.

A národ to skutečně poznal. Irena Ondruchová vzpomíná, jak v roce 1953 nastěhovali komunisté do Hamberku tři sedlácké rodiny, které vyhnali z jejich statků v okolí Dačic na Vysočině. „Byli to Štěpánkovi, Pechovi a Zábranští,“ jmenuje nucené nové osadníky pamětnice. „Přišli tak, jak Němci odešli. Jenom s tím, co unesli v kufru.“

Rodina sedláka Štěpánka bydlela v malém stavení, které sloužilo jako výminek domu č. p. 1. Na Vysočině jim sebrali ohromný majetek. Irena Ondruchová vzpomíná, že odmítali mluvit o tom, co všechno během vyhnání ze své půdy zažili. Dozvěděla se však, že jim v Dačicích patřilo přes sedmdesát hektarů. „Představte si, tolik půdy,“ říká. „Tady pak dřeli ve státním statku za pár korun…“

Poznámka:

V roce 1949 se paní Irena vdala za Tomáše Ondrucha. Pocházel z Horní Bečvy v Beskydech a také jeho rodina přišla na Javornicko během osídlování Sudet. Pracoval jako traktorista. Později si ale našel práci řidiče v Nové huti Klementa Gottwalda v Ostravě.

Pamětnice se dvěma dětmi se v roce 1954 vrátila do Ostravy a za několik let opustila Hamberk také její matka Marie. Dům č. p. 1 převzal státní statek, který v době socialistického Československa v Hamberku hospodařil.

Dnes je osada v troskách. Německé jméno změnily úřady koncem padesátých let na český název Kohout a z domu s hospodou i z kapličky zůstaly jen ruiny. Obydlená jsou v bývalé osadě Hamberk v současnosti pouze dvě stavení.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Tomáš Netočný)