Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Anna Ondračková (* 1959)

• narodila se 27. října 1959 v Uherském Hradišti

• aktivní účastnice tzv. salesiánských chaloupek v rámci podzemní církve

• v letech 1979–1985 studovala medicínu v Brně

• přítelkyně Pavla Švandy, jenž zemřel za podivných okolností v říjnu 1981

• v době natáčení v roce 2022 působila v Masarykově onkologickém ústavu v Brně

• s manželem Ivo Ondračkou vychovali pět dětí

Na studiích v Brně se medička Anna Horňáčková seznámila se studentem architektury. Tím studentem byl mladík s výjimečným intelektem i rozhledem Pavel Švanda, prasynovec významného katolického kněze a pozdějšího kardinála Tomáše Špidlíka. Pavel Švanda byl jedné říjnové soboty v roce 1981 nalezen mrtvý na dně propasti Macocha. Už v té době koloval všeobecný názor, že za jeho smrtí stojí Státní bezpečnost. Přes několikeré vyšetřování se ale záhadnou smrt mimořádného mladého muže nepodařilo vysvětlit.

Víra a posudky ke studiu

Anna Ondračková, rozená Horňáčková, se narodila 27. října 1959. Její rodina v té době bydlela v Nové Lhotě, později se přestěhovala do Veselí nad Moravou na Moravě. Tam vychodila základní školu, poté se přihlásila na gymnázium do Strážnice. Dále chtěla pokračovat na medicínu, ale víra její rodiny mohla být významnou překážkou pro přijetí na preferovanou vysokou školu. Vstoupila tedy do Socialistického svazu mládeže (SSM), což brala jako nutnou formalitu. Podle jejích pozdějších zjištění jí k přijetí na vysněný obor pomohla i její aktivní účast v podzemní církvi. Rodiče Anny Ondračkové své tři dcery vychovávali v křesťanství a upřímně víru žili, jak vypravuje pamětnice. Do kostela chodili několikrát týdně a Bůh byl u nich na prvním místě, navzdory nepřízni doby či osudu. Rodičům zemřelo nejstarší dítě hned po porodu. Otec Jiří Horňáček nemohl dostudovat zemědělskou školu. Maminka Marie Horňáčková chtěla studovat zdravotní školu, ale pocházela z chudé rodiny se sedmi dětmi, která si její studia nemohla dovolit. Oba rodiče tak pracovali v dělnických profesích.

„Tatínek říkal, že když to bude Boží vůle a budeme nejlepší, tak třeba i vystudujeme,“ dokládá Anna Ondračková sílu víry svých rodičů. Ač patřila mezi nejlepší studenty na gymnáziu, hrozilo jí, že škola ani neodešle její přihlášku na medicínu na vysoké škole. Nebyla členkou SSM, protože ji místní organizace odmítla přijmout. Navíc se k přihláškám školy musely psát tzv. posudky, kde se uváděl i vztah rodiny ke státnímu zřízení. „Na medicínu jsem se hlásila s kamarádkou. Pan profesor Pšurný si nás zavolal obě a říkal: ‚Holky, dívejte se, vy jste moje nejlepší studentky ve třídě, mě to samotného štve – to, že jsem vám do posudku musel napsat to, co jsem napsal. Ale zařídil jsem vám, že vás od prosince vezmou do SSM, aby vám mohla odejít přihláška na vysokou školu,‘“ vzpomíná Anna Ondračková. Podobnou situaci zažila už na základní škole, kdy se jí třídní učitelka omlouvala, že do posudku musela uvést, že žačka pochází z věřící rodiny. Přitom se rodiče nevyhýbali práci pro veřejné blaho. Tatínek pamětnice odpracoval mnoho hodin v rámci tehdejší Akce Z, kdy lidé bez nároku na odměnu stavěli veřejně prospěšné stavby či zvelebovali veřejný prostor.

Salesiánské chaloupky

Od prvního ročníku na gymnáziu byla Anna Ondračková aktivní v podzemní církvi. Tehdy ani nevěděla, že navštěvuje tzv. salesiánské chaloupky. Inicioval je nový veselský kaplan a tajný salesián Jenda Gacík. V partě asi dvaceti lidí jezdili na různé výpravy, chodili po přírodě a absolvovali přednášky, kde se přístupnou formou dozvídali o filozofii, teologii, ale třeba i zdravé sexualitě v křesťanské rodině. Zároveň se dozvěděla, jak vypovídat při případných výsleších na policii.

Díky svému působení v podzemní církvi se možná, navzdory faktu, že je věřící, dostala Anna Ondračková na vysněnou medicínu do Brna. Dozvěděla se to ale, když už rok nebo dva lékařství studovala. Vše podnítil nejspíš otec Smékal z Nové Lhoty, kam ve třetím ročníku gymnázia jela skupina s Annou Ondračkovou na výlet. Známým otce Smékala byl profesor Ivo Hrazdíra, tehdejší vedoucí katedry lékařské fyziky. „On nikdy neřekl: ‚Pomohl jsem ti.‘ Ale pak jsem se to dozvěděla až hodně zpětně. Vždycky jsem váhala, jestli za ním jít a osobně mu poděkovat. Tak to mu ještě dlužím.“

Hledající Pavel Švanda

Během studia medicíny se Anna Ondračková díky kroužku křesťanské mládeže v Brně seznámila se studentem architektury Pavlem Švandou. Byl tehdy pokřtěný, ale charakterizoval sám sebe jako hledajícího. Jeho rodina víru veřejně neprožívala, v soukromí křesťanské hodnoty vyznávali. Pavel Švanda, prasynovec kardinála Špidlíka, se už v té době pohyboval v alternativních kruzích kolem Zdeňka Pince. Začátkem roku 1981 se mezi mladou Annou a Pavlem rozvinul milostný vztah. Pavel Švanda byl velmi sečtělý, četl i přepisoval samizdatové a exilové časopisy, například Svědectví. I díky Anně se setkával s rodinou Adámkovou.

Přestože měl Pavel Švanda – slovy Anny Ondračkové – svou mužnou odpovědnost za svou ovdovělou matku Ludmilu Švandovou a sestru, rozhodl se v červnu 1981 nejít k volbám. Během komunistické éry byly volby odlišné od voleb v demokratickém státě. Všichni obdrželi jeden volební lístek. Ve volební místnosti se sice tu a tam nacházela i zástěna, za niž mohl volič jít, ale když to udělal, bylo to krajně podezřelé. Stejně tak měla vážné následky i volební neúčast. Většina obyvatel Československa tak k volbám mechanicky chodila. Pavel Švanda napsal své dívce rozsáhlý text, kde vysvětloval, proč se navzdory možným následkům rozhodl k volbám nejít. „Připadalo mu to jako velká kolaborace. Nedokázal by s tím žít,“ vysvětluje Anna Ondračková.

Říkal, že to bude zpracovávat řadu měsíců

V létě 1981 odjel Pavel Švanda na tři týdny do Itálie, kde se setkal i se svým prastrýcem, kardinálem Špidlíkem, který v té době působil ve Vatikánu. K výjezdu se musela vyjadřovat i skupina SSM z fakulty a národní výbor z místa bydliště. Na fakultě byl podle vzpomínek Anny Ondračkové v dokumentu původní cíl cesty turistika přeškrtnutý a přepsaný na návštěvu příbuzného. Původně měli ideu cesty do Itálie asi čtyři spolužáci z architektury. Chtěli poznávat nejen architektonické krásy této země a zažádali si o povolení k výjezdu. Dostal ho jen Pavel Švanda. „Pavlova maminka si pak vyčítala, že prosila o pomoc nějakého známého, který schvaloval devizové přísliby,“ vypráví pamětnice.

Ze své cesty po Itálii se Pavel Švanda vrátil nadšený. I z lidí, se kterými se setkal. „Říkal, že to bude zpracovávat řadu měsíců. Říkal také, že jsou na druhé straně neinformovaní,“ vzpomíná jeho tehdejší dívka. V polovině září Pavel Švanda nastoupil do nového semestru v Brně. Jak blesk z čistého nebe přišla v neděli 11. října 1981 zpráva o tom, že Pavel Švanda 3. října zemřel. Co se stalo v posledních dnech jeho života, je dodnes nejasné. Jeho tělo bylo nalezeno na dně propasti Macocha, a tak byl případ oficiálně uzavřen jako sebevražda. S tím se neztotožňoval nikdo z okolí Pavla Švandy, v první řadě pak jeho maminka Ludmila Švandová a jeho tehdejší milá, studentka medicíny Anna Ondračková, tehdy ještě Horňáčková. Jeho blízcí jsou přesvědčeni, že za jeho smrt je odpovědná Státní bezpečnost (StB), ale nezachoval se žádný spis, který by to potvrzoval.

Poslední týden života Pavla Švandy

Anna Ondračková si pamatuje, že se se svým milým setkala v úterý 29. září večer. Měli lístky do brněnské opery na Dalibora. Pavlovi se do divadla moc nechtělo, ale nakonec šli. „Já jsem toho tolikrát litovala, že jsem tam vedle něj na tom Daliborovi seděla a on třeba řešil něco úplně, ale úplně jiného,“ se smutkem v hlase vypráví Anna Ondračková. Následující den měla pamětnice kurz psaní na stroji a večer byli ve filmovém klubu na španělském filmu Anna a vlci. Ze Židenic šli poté spolu pěšky na koleje. Povídali si a slíbili si, že se uvidí v pondělí na pravidelné mši a následném setkání s mladými katolíky. Z doslechu ví, že se ještě ve čtvrtek Pavel Švanda náhodně setkal na náměstí Svobody s Josefem Adámkem, který se právě vracel z výslechu; později byl odsouzen spolu s knězem Františkem Líznou.

I když si domluvili setkání až na pondělí, bylo zvykem, že mladý Pavel Švanda chodíval své dívce naproti k vlaku, když se v neděli vracela na koleje. Tentokrát nepřišel. Bylo to divné. Na kolejích za dveřmi našla cár papíru se vzkazem, že se v úterý mají setkat u Adámka. Forma vzkazu ale také vzbuzovala pochyby. „On vždycky říkal, že dopis je určitá forma literatury, takže musí kromě obsahové stránky splňovat i stránku formální,“ doplňuje své pochybnosti Anna Ondračková. Pavel Švanda nepřišel ani v pondělí ke kostelu, ani v úterý k Adámkovým. Z náhodného setkání s Pavlovou sestrou v univerzitní knihovně se Anna Ondračková dozvěděla, že její milý o víkendu doma nebyl.

Obrovský šok

Josef Adámek požádal Annu, aby dojela s několika dopisy do Prahy. Nechtělo se jí, nemohla Pavla najít, ale jela. Krátce předtím dala Pavlu Švandovi text „Odvaha být církví“ od teologa Josefa Zvěřiny. Přečetl ho během noci a zároveň vypracoval protiargumenty ke Zvěřinovým návrhům. Jeden z dopisů, které mladá studentka do Prahy vezla, byl právě pro pátera Zvěřinu. Zmínila se mu, že její přítel sepsal polemiku s jeho textem. Otec Zvěřina tím byl nadšený a chtěl se s mladým myslitelem sejít. Tento rozhovor se odehrál v době, kdy Pavel Švanda už možná ani nežil, ale Anna Ondračková to ještě nevěděla. Opakovaně mu nechávala na kolejích dopisy. 

Další neděli jela dřív na koleje. Jinak nepříjemná vrátná na ni byla milá. Právě se spolužákem Vláďou Křížkem scházeli ze schodů dva muži. Ptala se, co je s Pavlem. Řekli jí, ať přijde za tři hodiny. V sedm hodin večer se dozvěděla, že tělo jejího milého bylo v sobotu 10. října nalezeno na dně propasti Macocha. Spolužáka Ladislava Křížka brali před pár hodinami proto, aby tělo identifikoval. Podle vzpomínek Anny Ondračkové asistovali při nalezení těla jen dva punkevní dělníci. Ohledání těla prováděla místní lékařka už mimo místo nálezu ostatků. Přestože vyšetřovatelé otevřeli dopis, kterým Anna Ondračková svého chlapce hledala, jejich první otázka byla, zda se spolu nepohádali. Dál se jí ptali, zda si nemyslí, že si Švanda šel do Macochy slézat stěnu, aby si dokázal svou sílu. 

Se smrtí milého zažila Anna Ondračková obrovský šok. V prvních chvílích ji vůbec nenapadlo, že by za Pavlovou smrtí mohla stát Státní bezpečnost. Ale pak vešla do kontaktu s Pavlovou maminkou, kterou doprovázela k hlavnímu vyšetřovateli případu, kpt. Markovi. V pitevně se k mamince zemřelého mladého muže chovali velmi necitlivě, jednali s ní na studené chodbě. „Ten doktor i mohl být pod tlakem, že tam musel psát něco, co by tam psát nechtěl,“ uvědomila si později už jako lékařka.

Hrátky s StB

Následně s maminkou Pavla Švandy byla někdy v listopadu za vyšetřovatelem, který jim měl sdělit, jak případ uzavřel. Obě totiž vylučovaly možnost sebevraždy. Ač stály o předložení fotodokumentace, neukázali jim ji. Také jim oznámil, že vyšetřování přebírá Státní bezpečnost. Anna Ondračková se ptala proč, když se úmrtí uzavírá jako sebevražda. „On zase řekl, že Pavel byl v kapitalistické cizině, kde se setkal s nejrůznějšími lidmi a že další vyšetřování Státní bezpečnosti bude z důvodů ochrany státu. A říkal: ‚A víte, o takových věcech se s přítelkyněmi nemluví,‘“ vybavuje si tehdejší rozhovor pamětnice. Přestože se později dozvěděla, že se o ni Státní bezpečnost zajímala, už nikdy na žádném výslechu nebyla. Sama se o svůj život nebála i díky duchovnímu zázemí, které měla. Ale zcela přehodnotila své priority. Dodnes se sama diví, že třetí ročník medicíny po tragickém zážitku dokončila. „Na druhé straně, když člověk musí pracovat a má nějaké další cíle, tak se nemůže zavrtávat do nějakých věcí, které by ho vedly až do patologického smutku.“

Na jaře roku 1982 jela Anna Ondračková se svou sestrou za punkevními dělníky na Macochu. Dozvěděla se od nich, že tělo Pavla Švandy leželo jinde, než se obvykle těla sebevrahů nacházejí, a bylo tak pomlácené, že to jen pádem nemohlo být. Chtěla jejich výpověď zdokumentovat s jejich podpisem. „‘Jsi úplná kráva? Chceš tam skončit tak jako on? Já teda ne.‘ Nasedl na motorku a odjel,“ převypravuje svůj zážitek Anna Ondračková. O čtyři pět let později si úmrtí Pavla Švandy pro sebe uzavřela tak, že Pavel byl určitě kontaktován Státní bezpečností. Rozehrál s nimi snad hru, o které si myslel, že ji ustojí. Ale jak estébáci měli role hodného a zlého, tak někomu asi ujely nervy a udeřil Pavla Švandu tak, že upadl. „Já se celý život domnívám anebo doufám, že ta smrt nebyla zamýšlená,“ uvažuje Anna Ondračková a zároveň připomíná, že v tomtéž roce bylo nalezeno umlácené tělo pátera Coufala.

Obnovené vyšetřování nikam nevedlo

Hned v únoru roku 1990 se obnovilo vyšetřování podivných okolností smrti Pavla Švandy. Do té doby nastalo několik záhadných úmrtí lidí, kteří měli k případu co říci, zemřela i lékařka, která tělo ohledávala. „Vyšetřovatel mi v jednom okamžiku řekl: ‚Paní doktorko, hrabu se ve věcech, které mohou být velmi nepříjemné pro mě i pro vás, a může nás to stát třeba i život,“ reprodukuje slova člověka, který byl nakonec z případu odvolán. Další vyšetřovatelé se nijak nesnažili vnést do případu jasno. Úředně už případ Pavla Švandy nikdy otevřený nebyl. O jeho osud se zajímalo několik dokumentaristů. Například díl Pravda o smrti mladého studenta z cyklu Přísně tajné vraždy nebo díl Macocha z cyklu České televize Zakázaný Bůh.

„Já jsem vděčná, že jsem v malém výseku života, který mi byl dopřán, Pavla poznala. Pro mě to setkání bylo nesmírně obohacující,“ vyznává se Anna Ondračková. Později si vzala kamaráda Pavla Švandy z architektury Ivo Ondračku. „Když jsem měla kamaráda, který o mě měl zájem, tak pro něho bylo nepříjemné, abych já o Pavlovi hovořila. Já jsem se s tím srovnávala řadu let. Ale Ivoš a kluci z architektury se s tím srovnávali úplně stejně. To byl šok. Najednou Pavel, plný života – který to tam točil, inspiroval, naštvával, hecoval – tak není,“ vysvětluje. S maminkou Pavla Švandy byli manželé Ondračkovi v době natáčení, tedy v roce 2022, v kontaktu. V roce 2010 vydali manželé Ondračkovi texty z pozůstalosti Pavla Švandy pod titulem Slunci vstříc.