Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eliška Onderková (* 1928)

• narozena 6. listopadu 1928 v obci Veselka (okres Blansko)

• za války pracovala v Baťových závodech ve Zlíně

• zažila bombardování Zlína

• v domě ve Veselce ukrývali skupinu partyzánů oddílu Jermak

• v domě ve Veselce ukrývali Vladimíra a Růženu Šmatlovou

• její bratři se několik měsíců ukrývali v bunkru v lese u Veselky

• v roce 2016 žila ve Křetíně

Dne 7. prosince 1944 dům rodiny Šmatlových ve Žďárné přepadlo gestapo. Konalo se tam zrovna setkání partyzánů skupiny Jermak. Po přestřelce tři partyzáni zahynuli. Ostatním i s rodinou Šmatlových se podařilo uprchnout. Otec Alois a syn Miroslav Šmatla však byli později chyceni a zemřeli v koncentračním táboře. Zachránila se matka, syn a dcera. Právě syna Vladimíra a jeho sestru Růženu Šmatlovou se skupinou partyzánů u sebe doma ve Veselce až do konce války ukrývala rodina Elišky Onderkové (Olšanové).

Ze Zlína utekla před bombardováním

Eliška Onderková, za svobodna Olšanová, se narodila 6. listopadu 1928 v malé obci Veselka v okrese Blansko. Na svět přišla jako nejmladší z pěti dětí, navíc jediná dcera rodičů Petra a Terezie. Početná rodina patřila k chudší části obyvatelstva. Vlastnili jen malý domek o dvou místnostech, s chlívkem pro kozy a záhumenkem. Otec se živil jako námezdná pracovní síla a za prací často docházel do vzdálených vsí a měst a domů se vracel jen o nedělích. Eliška Onderková vzpomíná, že jen výjimečně doma jedli maso a hrát si s ostatními dětmi mohla až po splnění svých pracovních povinností. V domě neměli elektřinu a pro vodu na vaření museli chodit do kilometr vzdálené studánky.

Základní školní docházku Eliška Olšanová dokončila až v roce 1942, tři roky po vypuknutí druhé světové války. Následně měla pracovat u sedláků, což odmítla, a raději nastoupila do Baťových závodů ve Zlíně. Ve čtrnácti letech ji ubytovali v internátu a poslali na pásovou výrobu bot. Domů se dostala jen jednou za půl roku. Bydlela se staršími českými děvčaty, ale po několika měsících ji přestěhovali do pokoje se samými Němkami. „Přišla jsem a hned se jim všechno ztrácelo. Byly na mě sprosté a zmlátily mě,“ vzpomíná pamětnice.

Ve druhé polovině roku 1944 se ve Zlíně čím dál častěji ozývaly sirény leteckého poplachu. Dne 13. října 1944 pak proběhlo první bombardováni města. Eliška Onderková ale vzpomíná hlavně na bombardování z 20. listopadu 1944, při němž americké bombardéry na Zlín svrhly 260 bomb. Zahynulo při něm 21 lidí, zničilo a poškodilo značný počet domů a zničilo deset továrních budov Baťových závodů. „Když vyhlásili poplach, tak jsme letěli přes celé město za internát do lesa a oni na nás z letadel stříleli. Jak jsme utíkali, tak jsme v lese pořád zakopávali o ostružiny. Plácli jsme sebou, postavili se a podívali se, kde jsou letadla, a dál utíkali do lesa,“ vypráví Eliška Onderková. Večer ji pak s dalšími děvčaty odvezli za město, aby přebíraly věci z vybombardovaných továren. „Věci naložili do nákladních aut a odvezli na hromadu za Zlín. V noci v deset jsme to přebíraly. Zůstaly jsme tam až do rána a pak jsme musely do práce.“ Krátce poté se Eliška Olšanová rozhodla utéct domů.

V domě s partyzány

V noci ze 30. září na 1. října 1944 u Račic na Vyškovsku vysadili paradesantní a partyzánskou sovětskou skupinu Jermak. Do svých řad se jim následně podařilo přijmout uprchlé sovětské zajatce a oddíl se pak rozdělil na samostatně operující skupiny. Jedna z nich se přesunula do oblasti Boskovicka a jejím centrem se stala obec Žďárná. Nacistické bezpečnostní služby ale po partyzánech intenzivně pátraly. Dne 6. prosince 1944 se v domě rodiny Šnatlovy konalo setkání partyzánů. Partyzáni tam zůstali spát až do následujícího dne, kdy ho obklíčilo gestapo. Došlo k přestřelce, při níž zahynuli partyzáni Nikolaj Bachmutský a Fjodor Mitin. Postřelili také Georgije Ivanova, který po zatčení gestapem zemřel během převozu. Ostatním partyzánům se podařilo uniknout a přesunout se na Prosetínsko. Zatímco Aloise Šmatlu a jeho syna Miroslava později chytlo gestapo a zahynuli v koncentračním táboře, ostatní členové rodiny se mezi partyzány dočkali konce války.

Část partyzánů se společně s mladou Růženou Šmatlovou a jejím bratrem přesunula do malé obce Veselka. Ráno 15. prosince 1944 zaklepali na dům Olšanů, stojící u lesa na kraji obce. V něm tehdy spala jen pamětnice se svou maminkou. „Vstala jsem a šla se podívat do kuchyně. Stálo tam osm partyzánů. Dva byli Češi jinak všichni Rusi. Maminka měla upečený domácí chleba. Měli hlad, tak chleba snědli a my jsme zase neměly nic,“ vzpomíná Eliška Onderková, jejíž matka pocházela z Ludvíkova, sousední vesnice Žďárné.

Olšanovi se dostali do velmi složité situace. Za napomáhání partyzánům jim hrozila smrt. „S maminkou jsme spávaly v kuchyni. Držely jsme se za ruce a třepaly strachem.“ Čtyři partyzáni pak dům používali k občasnému přespání. Další čtyři přešli do jiného domu v obci. Eliška Onderková vzpomíná, že tam trávili tak tři dny v týdnu.

Situace se ještě zhoršila, když po útěku z nuceného nasazení v Německu do domu na konci prosince dorazil bratr Petr. Následně kvůli bombardování Brna ze svých zaměstnání utekli také bratři Bohuslav a Mirek. O několik dní později k Olšanům do domu přišel soused, že k nim má přijít na kontrolu gestapo. Bratři proto v lese směrem na Horní Poříčí postavili bunkr, kde přežívali až do konce války. „Kamna si tam donesli. Myslím, že to bylo krutý. V lednu byly velký mrazy, ne jak dneska. Máma vždycky uvařila a já jsem jim do lesa nosila obědy, večeře. Chodila jsem až po pás ve sněhu. Neshánějte jídlo, když doma nic nemáte a nemůžete je nechat hladovět v lese,“ vypráví pamětnice a dodává, že razie gestapa v domě se naštěstí nekonala.

V době, kdy lidem potraviny vydávali na přídělové lístky a všude vládl nedostatek, musela rodina živit skupinu partyzánů a také ukrývané bratry. Otec sice o všem věděl, ale musel dál docházet do zaměstnání, aby sehnal alespoň nějaké potraviny. Celá tíha tak zůstala na pamětnici a její mamince. „Tak jsme s maminkou chodily do mlýna na Horní Poříčí a do Křetína. Střídaly jsme mlýny, abychom vždycky nějakou mouku sehnaly. Buďto pšeničnou, nebo žitnou na chleba nebo oděrky, co se dávaly dobytku. Z toho jsme pak dělaly bochánky. Byly hořké a ne moc dobré, ale když nic nebylo. Vždycky jsme šly v noci až v jedenáct hodin, aby tam byl volný prostor. Šly jsme hodinu a někdy jsme šly s prázdnou domů.“

Zachránili německého vojáka

Těsně před příchodem sovětské armády v květnu 1945 partyzáni i se sourozenci Šmatlovými z domu odešli. I po válce se ale rodina scházela s Růženou Šmatlovou. „Brala moji maminku, jako by to byla její maminka,“ dodává pamětnice.

K žádným bojům na konci války ve Veselce nedošlo, ale místní mladíci prý zajali čtyři německé vojáky a dotáhli je do vesnice. Pamětnice vzpomíná, že na jejich naléhání je nakonec propustili a s maminkou jednomu z vojáků dokonce poskytly civilní šaty, aby se mohl v pořádku dostat za svou rodinou. „Vykládal, že má doma dvě děti. Copak můžete takového člověka zastřelit. To se nedá. Tak na jedné straně jsme pomáhaly partyzánům a na druhé Němcům.“

Po válce pamětnice odešla pracovat do Brna jako služebná u jedné zámožné rodiny. Následně pracovala v textilce ve Svitavách. V roce 1949 se provdala za Ladislava Onderku. Manželům se narodila dcera Eliška a dcera Ladislava. Ještě v roce 1945 vstoupila pamětnice do komunistické strany a v roce 1953 nastoupila na místo tajemnice na MNV Veselka. Vzpomíná, že tehdy velmi špatně vnímala průběh kolektivizace v obci, kdy mnoho místních sedláků přišlo o svůj majetek. O rok později z místa tajemnice odešla a s manželem a dětmi se přestěhovali do Mouřínova v okrese Vyškov. O šest let později se odstěhovali do Křetína stojícího nedaleko rodné obce pamětnice. Eliška Onderková pak pracovala v textilce v Letovicích a pak až do penze jako skladová účetní v dětské ozdravovně ve Křetíně. V této obci žila také v roce 2016.

ČERNÝ, V., PROTIPARTYZÁNSKÉ OPERACE NA MORAVĚ V LETECH 1944–1945. Filozofická fakulta Masarykovy univerzity Brno: Disertační práce, 2006.