Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Alisa Omer roz. Loewyová (* 1947)

• Born in Dunajská Streda in 1947

• Jewish origin, native language Hungarian, Slovak school

• ŠUP High School - School of Art and Industry in Bratislava

• In 1967 went with her mother to visit her aunt in Israel and did not come back anymore

• Received a scholarship from the Bezalel Art Academy in Jerusalem - Graphic Arts

• Worked as a graphic designer in publishing

• Is also interested in yoga, Kabbalah and Eastern religions

• Currently spends most of her time in Israel, regularly visits the Czech Republic

Izraelská grafička a malířka Hana Alisa Omer v posledních letech tráví pravidelně několik měsíců v České republice. Její bratr, jeho syn a později i její syn se pracovně přestěhovali do Prahy a ona je tu navštěvuje. Se smíchem přiznává: „Mám mnoho jmen, dnes se jmenuji v Izraeli Hana Alisa Omer, ale narodila jsem se na Slovensku jako Alžběta Loewyová. Oba moji rodiče přežili holocaust – matka Osvětim a pochod smrti, otec pracovní tábory. Po návratu vážil asi čtyřicet kilo. Byl zázrak, že se vůbec vrátili.“  

Rodiče se seznámili krátce po návratu z koncentračního tábora. Otec pracoval jako kameník a matka se živila jako švadlena, oba pocházeli z chudých poměrů. Hana se narodila v roce 1947 v Dunajské Stredě. V tomto městě, které leží na jihu Slovenska na Žitném ostrově, mluví většina obyvatel maďarsky. „Můj mateřský jazyk je maďarština, ale doma se mluvilo i německy. I když jsem neuměla slovensky, rodiče mě poslali do slovenské školy. Židé se obecně přizpůsobují té zemi, ve které žijí. To dělali i moji rodiče. Když žili v Rakousku-Uhersku, mluvili německy a maďarsky. Později vzniklo Československo. Během války byla situace šílená, jednou to bylo Maďarsko, pak Slovensko a měnilo se to.“ Hanina matka byla po vzniku Slovenského státu vypovězena z Trnavy, kde do té doby žila. Musela odjet do Maďarska, protože podle domovského práva patřila do obce Horné Saliby, která po Vídeňské arbitráži z roku 1938 připadla Maďarsku.

„Žila jsem v komunistickém Československu až do svých dvaceti let. Byla jsem dobrá studentka i pionýrka a dostala jsem se na školu uměleckého průmyslu v Bratislavě, takzvanou ŠUPku. Studovala jsem tam v letech 1962–1966 textilní obor. Bylo nás tam sedmnáct děvčat, paličkovaly jsme, vyšívaly a byly jsme úplně ‚crazy‘ jako patnáctileté holky. Barvily jsme si vlasy nazeleno a poslouchaly Beatles.“

Emigrace do Izraele

Hana si uvědomovala, že je Židovka, a vnímala, že se odlišuje od většinové společnosti. Její tety žily od roku 1949 v Izraeli. V roce 1967 dostala společně s matkou povolení k návštěvě příbuzných a mohly vycestovat do Izraele. „Moje matka i její sestry se zázračně zachránily na pochodu smrti. Bylo jich pět sester, čtyři odešly do Izraele, jen moje matka zůstala v Československu. Dlouhé roky žádala, aby je mohla navštívit. Teprve v roce 1967 dostala povolení a mohla odjet. Já jsem jela s ní. Cestovaly jsme vlakem, pak lodí z Atén. Měly jsme pět dolarů, to bylo veškeré naše jmění. Nevím, jak jsme se tam dostaly, ale dojely jsme,“ vzpomíná.

Matka se z návštěvy v Izraeli vrátila, Alžběta Loewyová se rozhodla zůstat a stala se z ní Hana Alisa. Naštěstí pro ni československé úřady informaci o její emigraci přijaly, ale žádné sankce proti ní neuplatnily.

„Když jsme přijeli do Izraele, bylo krásně, slunečno. V srpnu 1967 jsme prožívali nejlepší časy. Měsíc po zázračném vítězství v šestidenní válce zavládla v Izraeli euforie.“  Rok 1967 znamenal pro Izrael také hospodářskou konjunkturu, země se otevřela nové vlně židovských přistěhovalců i investicím a podpoře ze strany amerických Židů. Hana Alisa získala stipendium na prestižní výtvarné Akademii Bezalel v Jeruzalémě, kde studovala grafiku.

Vyučila se také oboru typografie a po absolvování Akademie Bezalel nastoupila do nakladatelství. Vdala se a vychovala děti. Později se věnovala i volné výtvarné tvorbě a usadila se v umělecké komunitě Ein Hod jižně od Haify, nedaleko hory Karmel. Během svého života se živila též jako cvičitelka jógy, zajímá se o mysticismus a východní spiritualitu. Vedle židovské duchovní tradice i tyto směry ovlivnily její výtvarnou tvorbu.

Její mladší bratr Eugen svou sestru Hanu Omer brzy následoval. Odešel do Izraele bez vědomí rodičů přes Vídeň jen několik měsíců po srpnové okupaci Československa sovětskými vojsky. Matka sice žádala československé úřady, aby se mohla za dětmi vystěhovat, povolení však dostala až jako důchodkyně v roce 1979, ve svých pětašedesáti letech. I přes relativně vysoký věk se jí však podařilo se do izraelské společnosti začlenit. To se bohužel nepovedlo otci paní Hany, který odešel do Izraele jako poslední, v roce 1982. Na novou vlast si nikdy nezvykl a po dvou letech zemřel. 

O víře a antisemitismu

„Se svým židovstvím ani s antisemitismem jsem neměla žádné problémy. Můj bratr ovšem ano, chlapci si více nadávají. Jako židovská rodina jsme drželi židovské svátky a věděla jsem, že jsem jiná. Vyrostla jsem s vědomím, že jsem outsider. Ten pocit mi zůstal dlouho, ještě i v Izraeli.“ 

Hanin bratr se se svým synem nedávno z pracovních důvodů přestěhoval do Prahy. Brzy je následoval i Hanin syn, a ona je tak může pravidelně a dlouhodobě navštěvovat. Vlastní slovenský pas, a tak jí nic nebrání v tom, aby se v zemích Evropské unie usadila; trvale o tom však neuvažuje. V Česku měla i několik výstav a jezdí sem častěji než na Slovensko či do Maďarska. Se znepokojením pozoruje růst nacionalistických a antisemitských nálad na Slovensku a v Maďarsku, kterých je podle jejího názoru Česko snad prozatím ušetřeno. Dům Hany Omer v Ein Hod nedávno vyhořel, což výrazně přispělo k jejímu dnešnímu pocitu vykořeněnosti. „Možná je to mou povahou, že se neidentifikuji s místy. Žila jsem 46 let v Izraeli a teď jsem v takové situaci, že tam nemám domov, protože mi shořel dům. Polovina mojí rodiny žije v Praze. Ale táhne mne to zpět do Izraele. Stal se mým domovem. I proto, že ovládám lépe jazyk, určitě lépe než češtinu nebo slovenštinu. Nyní žiji mezi dvěma světy. Ale začala jsem kreslit Prahu,“ přiznává Hana Omer se smíchem.

Lidstvo v pubertě

Každého pamětníka se ptám na jeho životní krédo či poselství budoucím generacím. Paní Omer však příliš optimistická není. Má pocit, že generace po holocaustu je pronásledována démony, kteří se ukrývají hluboko v zákoutích duše každého jedince. Její generace, přestože holocaust přímo nezažila, si z této hrůzy, která postihla nejen židovský národ, ale i celé lidstvo, něco odnáší. „Poselství pro budoucí generaci? Každé ráno se musím přinutit, abych se dívala optimisticky na svůj den. Moje osoba není důležitá. Důležitý je celek, my všichni. Co udělat s tímto světem, když se kolem nás dějí takové hrůzy. Potřebujeme zázrak, aby vyhrál pozitivní přístup. Lidstvo se dnes chová jako adolescent v pubertě. Neví, jestli se má zabít, či pokračovat v životě. Nezbývá mnoho času. Už jsme nadělali takových blbostí, že to může vybuchnout jen tak náhodou.“  

Přes svou skepsi není paní Hana tak úplně pesimistická, ale snaží se napravovat věci po svém. Před lety k tomu napomohlo její setkání s kabalistou Jicchakem Chajutmanem. Na základě inspirace jeho dílem se snaží mimo jiné ve své výtvarné tvorbě vystihnout stavbu třetího chrámu a výstavbu nebeského Jeruzaléma, které mohou přispět k nápravě lidstva. Vytvořila cyklus obrazů, jež využívají alchymický a kabalistický vizuální symbolismus a struktury posvátné geometrie.

 „Nechápu nebeský Jeruzalém a třetí chrám jako cihly a kameny. Jednota a mír se mohou uskutečnit v lidském vědomí,“ říká Hana Alisa Omer. Spása Jeruzaléma a potažmo celého lidstva se podle ní může odehrát v symbolické rovině přes v současnosti uzavřenou Zlatou bránu (hebrejsky Ša‘ar ha-rachamim, Brána milosti), jíž má podle židovské tradice vejít Mesiáš. Výraz rachamim vyjadřuje v hebrejštině lůno ženy i lásku a milost. V nich spočívá symbolická naděje jak pro židovstvo, tak i pro lidstvo.