Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alžběta Odziomková (* 1938)

Vytrhávali tam ženám náušnice z uší

  • narozena 15. dubna 1938 v osadě Chebzí na Jesenicku

  • německá národnost

  • v květnu 1945 zažila drancování sovětských vojáků v České Vsi

  • rodinu nezařadili do odsunu Němců

  • v roce 1946 zažila násilí na ženách během shromažďování Němců na náměstí v Jeseníku

  • většina příbuzných skončila v západních zónách Německa

  • dva roky rodina nuceně pracovala u českého sedláka

  • bezmála 40 let pracovala v Moravolenu Jeseník

  • v době natáčení v roce 2023 bydlela v Jeseníku

Alžběta Odziomková prožila celý život na Jesenicku. Ve třech letech přišla o otce, v šesti v rodném kraji zažila rabování sovětských vojáků a v sedmi letech otřesné chování některých Čechů při odsunu tamních Němců. Tehdy také přišla o většinu příbuzenstva. Navždy museli s minimem věcí opustit své domovy a v nákladních vagónech odjet do Německa.

Otec padl u Charkova

Narodila se 15. dubna 1938 v malé osadě Chebzí (německy Hollunder) spadající pod obec Písečná (do roku 1948 Sandhybl, německy Sandhübel). Na svět přišla jako nejstarší ze tří dětí rodičům Františkovi a Emmě Langerovým. Stejně jako naprostá většina obyvatel Jesenicka i rodiče byli německé národnosti. V Chebzí rodina bydlela na hospodářství prarodičů Josefa a Anny Streitových č.p. 4.

Ještě v roce 1938 se ale po mnichovské dohodě stal celý kraj součástí nacistického Německa. Rok poté vypukla druhá světová válka a po několika měsících otce povolali do wehrmachtu. V roce 1941 se účastnil útoku na Sovětský svaz. Padl v bitvě o Charkov na území dnešní Ukrajiny v říjnu téhož roku, o čemž rodina dostala jen krátké vyrozumění.

Matka s dětmi se pak přestěhovala k matce manžela do šest kilometrů vzdálené České Vsi (německy Bömischdorf). Aby uživila rodinu, nastoupila do textilní továrny Regenhart und Regmann v Jeseníku (do roku 1947 Frývaldov, německy Freiwaldau). O děti se tak starala babička, která měla na starost ještě postiženého syna. „Nebylo nic a nás vesměs živili sousedé. My jsme neměli žádné dětství, žádnou mateřskou lásku a žádné mládí. Vždycky jsme museli hrozně dřít,“ vzpomíná Alžběta Odziomková.

Do kraje přišla válka

V roce 1944 Alžběta nastoupila do obecní školy v České Vsi. Po půl roce ale vyučování ukončila blížící se fronta a další ročník pak absolvovala až skoro o tři roky později. Nastala doba msty a bezhlavého hledání viníků válečného utrpení. Do České Vsi vstoupili první sovětští vojáci 8. května 1945. „Ti rabovali, co se dalo. Baráky byly všechny pootevřené. Rusáci šli s násilím. To byla šílená doba. Když Němci viděli, že se to chýlí k válce, tak co měli, tak schovali na půdě pod fošny a Rusáci všechno vyšňupali. Pokradli kola, pokradli věci, všechno,“ vypráví Alžběta Odziomková.

Naprostá většina německého obyvatelstva pak byla ústavním dekretem zbavena československého občanství, museli nosit bílé pásky s černým písmenem N, dodržovat noční zákaz vycházení, nakupovat v obchodech jen hodinu před zavírací dobou, odevzdat automobily a kola, nesměli vlastnit rádia a používat telefony. V roce 1946 započala fáze jejich oficiálního odsunu do jedné z okupačních zón Německa. Většina Němců z Jesenicka nejprve putovala do sběrného tábora v areálu bývalé muniční továrny a zajateckého tábora Muna Mikulovice. Jako první do něj poslali babičku Langerovou. Krátce poté matku s Alžbětou a Annou předvolali k jakémusi třídění na náměstí v Jeseníku. „Vytrhávali tam ženám náušnice z uší. To byla katastrofa. My jsme to viděli,“ vzpomíná pamětnice a dodává, že poblíž stáli čeští sedláci, kteří krátce předtím zabrali statky po Němcích a vybírali si lidi na práci. „Byl tam chlápek, hospodář, který tomu ale vůbec nerozuměl, a když máma uměla trochu česky, tak si ji vzal bokem a nepustili nás za babičkou do Muny na ten odsun.“ Avizovaný sedlák se prý jmenoval Josef Štafa a vlastnil hospodářství po Němci Neugebauerovi. Hospodaření prý ale vůbec nerozuměl a podle toho to na statku také vypadalo.

Rodina se tak vyhnula transportu. V západní části okupační zóny Německa ale skončila Alžbětina babička Langerová, několik tet a strýců, všichni bratranci a sestřenice. Z příbuzných zůstali jen prarodiče Streitovi z Chebzí. O babičce Langerové neměla rodina dva roky žádné zprávy. Až v době určitého politického uvolnění v šedesátých letech ji mohli v západním Německu navštívit.

Neměli co jíst

Matka, osmiletá Alžběta a její mladší sourozenci pak museli každý den pracovat na hospodářství. „Se sestrou jsme musely pást krávy. Jíst jsme neměli co. V létě jsme jedli ovoce. A když nám něco dovezla děcka od sousedů, tak bylo zle. Pod krávou jsme si do pusy alespoň nadojili mléko,“ vzpomíná pamětnice a dodává, že nedostávali ani žádnou finanční odměnu a jídlo jim nosili němečtí sousedé, které také nezařadili do odsunu. „Jednou jsme si se sestrou vzaly trochu obilí a zanesly ho do pekařství v České Vsi a dostaly jsme za to rohlíky,“ vypráví ještě k pobytu u sedláka, kde strávili dva roky života.

Když pak matka odjela do nemocnice na nutnou operaci žlučníku a hospodář odešel do hospody, děti využily situace a utekly k prarodičům do Chebzí. Sedlák si pro ně sice přišel, ale neuspěl, protože matka se mezitím vrátila z nemocnice a našla si práci v papírně ve Studeném Zejfu (osada patřící pod Písečnou).

Nikomu nerozuměla

Až v roce 1947 se Alžběta vrátila znovu do školy, protože předtím ji jako německé dítě nechtěli přijmout. Vzpomíná, že začátky nebyly jednoduché, protože neuměla česky a nedomluvila se jak se spolužáky, tak s učiteli. Nejprve chodila do České Vsi a po útěku do Chebzí do blízké Písečné. V Chebzí čtyřčlenná rodina bydlela v dvoupokojovém domě společně s prarodiči. „Děda spal v komoře, babička v kuchyni, my s Ankou na slamníku a brácha na lavici.“

Vzhledem k věku kvůli chybějícím ročníkům Alžběta ukončila základní školní docházku už v šesté třídě. V Jeseníku se pak vyučila tkadlenou a nastoupila do tamní textilní továrny Moravolen, kde pracovala až do odchodu do penze v roce 1991, což bylo bezmála 40 let. Potíže se svou německou národností prý už neměla, o politiku se nezajímala a také nikdy nevstoupila do komunistické strany. Právě v zaměstnání se seznámila s manželem Josefem Odziomkem, který pocházel ze Slovenska a na Jesenicko přišel až po válce. Po svatbě se novomanželé přestěhovali do Jeseníku, kde se jim postupně narodily tři děti – dcera Alžběta a synové Josef a Zdeněk.

Po odchodu do penze se Alžběta Odziomková přestěhovala zpět do Chebzí, kde se půl roku starala o svou nemocnou maminku. Po smrti matky dům v Chebzí prodali a dnes patří k jednomu z pěti obydlí stojících v této malebné osadě v podhůří Hrubého Jeseníku. Tak jako jinde v kraji ostatní neobydlené domy v roce 1959 zbouralo československé vojsko.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Střední Morava

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava (Vít Lucuk)