Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Obrman (* 1961)

• narodil se 2. července 1961 v Praze

• otec Miroslav Obrman byl vězněn za ilegální skauting

• tchán Jiří Malášek byl vězněn za velezradu

• rodina emigrovala v roce 1968 do Švýcarska, později do Mnichova

• od druhého ročníku pracoval ve Výzkumném ústavu Svobodné Evropy (RFE/RL)

• za studií v 80. letech organizoval pašování zakázané literatury do Prahy

• po studiích pokračoval jako analytik ve Výzkumném ústavu Svobodné Evropy

• v roce 1995 jako Manager General Services stěhoval RFE/RL do Prahy

• v roce 2000 založil třetí soukromou televizní společnost TV3 a firmu Uturn

• organizoval výcvik afghánských pilotů v Čechách a na Slovensku a je aktivní v leteckém průmyslu

• v roce 2025 žil v Praze

Krátce poté, když v roce 1994 padlo rozhodnutí přestěhovat celý archiv Výzkumného ústavu Rádia Svobodná Evropa z Mnichova do Budapešti, přijely náklaďáky, z nich vyskákali muži, sesypali kartičky do pytlů, naházeli je na vozy a odjeli neznámo kam. Podstatná část kartotéky nenávratně zmizela.

Rodiče se seznámili ve vězení

Budoucí tchán pamětníkova otce, katolický intelektuál Jiří Malášek, pracoval za první republiky na Ministerstvu školství. Rok po komunistickém převratu jej ve vykonstruovaném procesu odsoudili za velezradu k trestu smrti, který později zmírnili na práce v uranových dolech. Také otec pamětníka, Miroslav Obrman, a jeho bratr Jaroslav byli od dvaapadesátého roku ve vězení za ilegální skauting a sestavování seznamů členů KSČ v armádě. Miroslav Obrman dokonce nějaký čas sdílel celu se svým budoucím tchánem. Tak poznal Marii Maláškovou, svou budoucí ženu, která chodila navštěvovat tatínka do vězení. Při velké amnestii v roce 1960 se Jiří Malášek i oba bratři Obrmanovi dostali na svobodu a pamětníkovi rodiče se vzápětí vzali. Deset měsíců po svatbě, 2. července 1961, se jim narodil Jan Obrman a s odstupem roku a půl od sebe pak přišli na svět jeho dva bratři. 

Malý Jan vyrůstal katolickém intelektuálním prostředí. Jeho otci komunisté neumožnili dokončit vzdělání, musel se proto živit jako pomocný technik. Zaměstnání nicméně skýtalo výhodu služebního vozu, a tak rodina alespoň cestovala po republice. V srpnu 1968 pobývali všichni Obrmanovi v Blatné, když se otec z Rádia Svobodná Evropa dozvěděl o obsazení republiky. Ještě té noci všichni nasedli do auta a rozjeli se k rakouským hranicím. Otec jako bývalý politický vězeň neměl pas, přesto se snažil s pohraničníky vyjednávat, aby je pustili. Nakonec se ale vydali zpátky do Prahy, protože jim hrozili, že po nich budou střílet. 

Emigrovali všichni blízcí příbuzní

Na Kosárkově nábřeží, kde míval pamětníkův dědeček dva byty, ale po vyvlastnění bydlela rodina už jen v jednom z nich, se otec účastnil pouličních demonstrací, zatímco matka zůstala s dětmi doma. Asi po třech dnech se vydali ven na nákup. Na nábřeží podél Vltavy stála dlouhá řada tanků, bylo vedro, ale vojáci zřejmě měli rozkaz nevycházet, protože „nikde nebyla ani noha. Jak jsme šli, začaly se otáčet věže tanků, mířily na nás kanóny a matka se strašně třásla,“ vzpomíná Jan Obrman.

Pamětníkův otec byl rozhodnut za každou cenu odejít ze země. Část rodiny tehdy už v zahraničí byla. Strýc Jiří Malášek se ženou pracovali od roku 1966 ve Svobodné Evropě v Mnichově. O něco později za nimi odjeli i dědeček a babička Maláškovi. Miroslav Obrman rozprodal nevelký majetek a pravděpodobně za úplatek získal pas. Před odjezdem vzal otec chlapce na poslední procházku po městě. „Opravdu jsme věřili, že už se sem nikdy nevrátíme,“ vzpomíná pamětník. V září 1968 nasedli na poslední vlak do Rakouska a pár měsíců po nich emigrovala do Německa i babička Ella a strýc Jaroslav Obrmanovi.

Nejdřív nemluvil německy, pak začal zapomínat češtinu

Po několika dnech v rakouském uprchlickém táboře se rodina vydala do Mnichova. Chvíli pobyli u příbuzných, než sehnali ubytování na horské chatě ve Švýcarsku, kde otce zaměstnali v nedaleké továrně. Do kostela se brodili sněhem, do školy ale pamětník chodit nemohl, protože mluvil jen česky. Začátkem roku 1969 dostal otec místo domovníka ve škole v Ravensburgu u Bodamského jezera. Rodiče měli spoustu známých, a tak se u Obrmanů jednou ročně sjížděla česká komunita včetně skautů ze Švýcarska, Německa nebo Francie. Otec si následně dodělal technické vzdělání a začal se živit kreslením lodních šroubů.

Protože malému Janovi bylo už skoro osm let a pořád neuměl německy, rozhodli se rodiče situaci řešit radikálně – poslali ho na šest týdnů na dětský tábor, kde se mluvilo jen německy. „Bylo to traumatizující, nicméně jsem se vrátil a uměl jsem německy,“ usmívá se pamětník. Vyrůstal na německé literatuře a rodný jazyk pomalu zapomínal. 

Málem se stal americkým námořníkem

Děti s rodiči cestovali po celé Evropě. V roce 1976 se na jamboree v Lillehammeru pamětník seznámil s otcovým kamarádem Jiřím Zachariášem, kterému se podařilo vyjet z Československa, a také uzavřel celoživotní přátelství se skautem Ivo Vacíkem, jenž mu později pomáhal šířit zakázanou literaturu.

V sedmnácti letech vycestoval Jan Obrman v rámci výměnného programu na rok do kanadského Ontaria. Asi tři měsíce předtím strávil v Kalifornii, kde se setkal s otcovým kamarádem skautem Ervinem Lopraisem, námořníkem v americké armádě, který v USA pobýval už od roku 1948. Ten Jana Obrmana přesvědčil, aby se dal k mariňákům, čímž by se z něj automaticky stal americký občan. V Německu pamětník sice dostal povolení k pobytu, ale v pase neměl státní příslušnost (tzv. Staten loss). Členství v armádě však trvalo jen do prvního telefonátu domů. Otec přikázal, že musí z armády okamžitě vystoupit, a bylo po vojenské kariéře. Po této příhodě odjel Jan Obrman konečně studovat do Ontaria. „Školství v Kanadě už tenkrát stálo za pendrek a já jsem tam platil za génia,“ vzpomíná pamětník, který se díky otci v Kanadě seznámil také se Škvoreckými a 68 Publishers. 

Do Československa pašovali zakázané knihy

Po návratu do Mnichova Jan Obrman odmaturoval a nastoupil na Ludwig Maxmilian Universität, obor politická filozofie a východoevropské dějiny. Už od druhého ročníku pamětník pracoval ve Výzkumném ústavu Rádia Svobodná Evropa, v oddělení pro východní Evropu, kde zůstal i po promoci. Věnoval se monitoringu tisku a zahraničního rozhlasu, psal analýzy politických pořadů RFE, BBC a Hlasu Ameriky. Zároveň udržoval a doplňoval rozsáhlou kartotéku, resp. její československou část, kde od začátku padesátých let na ručně psaných kartách evidovali aktivitu a pohyb každé důležité osoby, která se objevila v tisku, rozhlase nebo ve výpovědích turistů či emigrantů v prvních záchytných táborech. Archivovalo se podle témat a jmen a vždy se uváděl zdroj informací. „Třeba československé oddělení mělo dvě obrovské místnosti plné kartiček,“ říká pamětník, „ta kartotéka byla zcela unikátní, o čemž svědčily i časté dotazy z různých institucí nebo zpravodajských služeb.“

Během studií v osmdesátých letech, po dobu dvou nebo tří let, organizoval Jan Obrman pašování zakázané literatury do Československa. Zájezd německých seniorů obvykle doprovázeli dva studenti, jednou z nich byla i pamětníkova budoucí žena Christine Obrmanová. Studenti vezli dva kufry, v jednom bylo oblečení, ve druhém knížky. Za celou dobu se uskutečnilo patnáct nebo dvacet výprav, a protože se celní kontroly dělaly namátkově, vyhmátli je jen jednou. Studenta drželi v Československu přibližně čtyři dny a pak ho propustili. Pamětník vzpomíná, jak se kufry předávaly na schodech před Rudolfinem, a pokud měli pocit, že je někdo sleduje, druhá a poslední možnost předání byla třetí lavice vpravo v kostele svatého Ignáce na Karlově náměstí. Později vozili i knihy na mikrofiších schovaných v obalu od čokolády [1]. Ty pak vyvolával kamarád Ivo Vacík, který tehdy pracoval v ČTK. 

Jeho šéf ve Svobodné Evropě byl agent StB

Před revolucí v roce 1989 pracoval Jan Obrman jako analytik ve Výzkumném ústavu Svobodné Evropy na plný úvazek. Kancelář sdílel s Jiřím Pehem a jejich úkolem byly rozbory kulturního a politického dění, zprávy o disentu a regionální zprávy. Po listopadu roku 1989 zažili šok. Jejich nadřízený Vladimír Kusín si je pozval do kanceláře, nalil jim whisky a sdělil jim, že je agentem StB. [2] „Chci se vám omluvit, vlastně jsem nikdy nechtěl škodit,“ řekl jim tehdy. „Nevím, čím škodil, poslední dva nebo tři roky nám do práce vůbec nezasahoval, ale některé analýzy zabil,“ vypráví pamětník.

Když se východní Evropa ocitla v centru dění, dodával Jan Obrman briefingy pro nové americké velvyslance a analýzy pro náměstka amerického ministra zahraničí. Jenže s pádem železné opony také souvisel návrh na zrušení Rádia Svobodná Evropa a s ním i Výzkumného ústavu. Na přání Václava Havla se Svobodná Evropa měla v roce 1995 stěhovat do Prahy, „ale zas tak jednoduché to nebylo,“ říká pamětník, „v nejlepších letech jsme měli skoro tisíc zaměstnanců, vložily se do toho odbory, spousta lidí odešla.“

Část kartotéky Svobodné Evropy nenávratně zmizela

„Bylo domluveno, že výzkumák se převezme a přesune do Open Society [3] v Budapešti, a oni přijeli s náklaďákama a celej archiv zničili,“ vzpomíná Jan Obrman na den, kdy do Svobodné Evropy v Mnichově dorazily nákladní vozy, kartičky sesypali do pytlů, ty naložili a odvezli neznámo kam. „To už by se nedalo zrekonstruovat, a jak to odváželi, tak bylo jasné, že to jde na likvidaci,“ kroutí hlavou pamětník. Společnost Open Society Paměti národa potvrdila, že velká část archivu skutečně chybí, o jejich skartaci ale nic nevědí.

RFE/RL sice pronajalo budovu bývalého Federálního shromáždění za symbolickou cenu, budova však byla v dezolátním stavu a RFE/RL ji opravila a vybavila na své náklady. Budova nevyhovovala ani z bezpečnostního hlediska, ale umístění v bývalém komunistickém parlamentu plnilo významnou symboliku. Jan Obrman byl mezi prvními, kdo se stěhoval do Prahy. Jako Manager General Services měl na starosti přesun zhruba čtyř stovek zaměstnanců s rodinami včetně právního rámce a ubytování a také přípravu budovy na vysílání a její provoz. „Sice se stalo, že jsme chvilku vysílali turkmenský program do Ázerbájdžánu nebo ázerbájdžánský do Gruzie, ale začali jsme vysílat v přesně stanovený čas,“ vypráví pamětník. 

Správce nemovitosti rozkradl inventář 

Vybavení Federálního shromáždění nemělo žádnou koncepci. Bez špetky vkusu vedle sebe stály historické kusy nábytku a nevkusné budovatelské obrazy a sochy. Majetkový fond Ministerstva financí přidělil pamětníkovi správce, který u sebe přes veškeré zákazy nosil pistoli a nehodlal se jí vzdát. „Křičel na mě, že je to jeho barák a že si tam může dělat, co chce,“ vypráví Jan Obrman. Brzy se ukázalo, jak to myslel. Před vchodem do pamětníkovy kanceláře visel dosud neznámý originál od Josefa Lady. Jan Obrman sice žádal, aby si Národní galerie udělala inventarizaci majetku, ale nikdo se k tomu neměl. Situaci tedy musel řešit se správcem. Ten mu nejdříve nabídl, že si Ladův obraz může za drobné kapesné odvézt, a když to Jan Obrman odmítl a chtěl po Ministerstvu financí, aby si inventář odvezli, správce promptně zareagoval – vše, co mělo nějakou hodnotu, nechal odvézt do externího skladiště. „Po dvou nebo třech dnech mi sdělil, že sklad bohužel někdo přes noc vykradl,“ vypráví pamětník.

Jan Obrman mezitím povýšil na ředitele administrativy. Práce měl nad hlavu, ale protože ho lákalo soukromé podnikání, v roce 2000 z RFE/RL odešel a s kamarádem z Kalifornie zahájili projekt TV3. Dali dohromady skupinu investorů a s příslibem celoplošného vysílání od Rady pro rozhlasové a televizní vysílání obešli reklamní agentury, které byly dle jeho slov nadšené, že vznikne konkurenční prostředí, protože v té době komerční vysílací trh ovládaly televize Nova a Prima. Sen o třetí nezávislé televizi se však brzy rozplynul. „V jeden moment si mě pozval Vladimír Železný a sdělil mi, že jsme se zbláznili. A pak nám to i dokázal,“ říká pamětník. RRTV jim neposkytla frekvence pro komerčně relevantní území a reklamní agentury jim nezadaly práci. Mimo protokol se k obchodníkům TV3 dle slov pamětníka doneslo, že jim vyhrožovali desetinásobným zvýšením cen. Výsledkem bylo, že TV3 po třech letech skončila.

Úspěšné podnikání v leteckém průmyslu

Ve stejné době Jan Obrman založil také společnost Uturn. Ta v době, kdy ještě neexistovaly chytré telefony, vyvinula první aplikaci pro streamování videa do telefonů a s O2 přenášeli mistrovství světa v hokeji. „Dodnes mi to někteří nechtějí věřit,“ říká Jan Obrman, „ale bylo to o pár měsíců dřív, než to dokázali Korejci.“ Technologie se však nakonec vyvíjely jiným směrem a firma zanikla.

Posledním oborem Jana Obrmana byl a je letecký průmysl. S kolegou rozběhli v Čechách a na Slovensku projekt výcviku afghánských pilotů, kteří přecházeli z ruských strojů na americké, založili leteckou školu na Floridě a také společnost  European Air Services, která dosud úspěšně prodává helikoptéry. Jan Obrman má kromě toho podíl v řadě firem od letectví až po biochemii, ale dle svých slov cítí, že nastává čas na „phase out“. „Udělal jsem nepochybně spoustu hloupých a nesprávných rozhodnutí, ale neudělal bych nic jinak,“ končí své vyprávění pamětník opět plynnou češtinou bez stopy přízvuku.

 

[1] Viz Dodatečné materiály

[2] V Archivu bezpečnostních složek je agent Vladimír Kusín veden pod krycím jménem Vladimír

[3] Viz Medializaci