Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS). Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví, či jiného zdroje. Citované strany svazků z ABS jsou uloženy v sekci dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Rostislav Novotný (* 1928  †︎ 2014)

Už se tam nedalo žít

  • narozen v roce 1927 v Novostavcích
  • volyňský Čech
  • banderovci
  • výcvik v Rudé armádě
  • pokus o útěk na Západ
  • odsouzen na jeden rok
  • věznice Litoměřice
  • justiční statek Mlékojedy
  • PTP
  • jáchymovské uranové doly
  • pak Velké Losiny
  • zemřel v roce 2014

Rostislav Novotný

Už se tam nedalo žít.“

Rostislav Novotný je volyňský Čech. Narodil se v roce 1927 v Novostavcích, jež tehdy náležely do polské části Volyně. Těsně po válce tajně odjel do Československa. Z Volyně měl neblahé zkušenosti s komunistickým systémem, a tak se s přáteli po únoru 1948 rozhodl utéct na Západ. U Chebu byli chyceni a Rostislav Novotný pak strávil rok ve vězení. Mimo jiné i v justičním statku v Mlékojedech. Po propuštění byl povolán do PTP, kde sloužil třicet čtyři měsíců.

 

Rodina

Rodiče se do Novostavců přestěhovali z další české volyňské obce, Újezdce (nazývaly se také Hvizdice nebo Vizdice). Otec chtěl odjet do Kanady, ale matka nechtěla opustit rodný kraj, a tak skončili v české obci Novostavce, která se v té době teprve vytvářela. Koupili tam 13 hektarů půdy. „Ještě se musely korčovat, odlesňovat lesy. Asi půl hektaru vykáceli a stromy se musely odstranit i s kořenama a dělalo se tam pole. (…) Pěstovali jsme chmel, pšenici, cukrovku a obilí. Na mouku a pro prasata ječmen a žito a pro koně oves. Pšenice, chmel a cukrovka se odvážela. Měli jsme také velké sady. Šestnáct velkých ořechů, které všechny vysadil táta,“ vzpomíná Rostislav Novotný, který říká, že se jim za Poláků na Volyni nežilo špatně.

Horší to měla rodina Marie Bečanové, která byla nejstarší sestrou pamětníkovy matky. Po polsko-sovětské válce v letech 1919 až 1921 byla totiž Volyň rozdělena a východní část připadla Sovětskému svazu. V ní se nacházela i obec Holoveň, kde žila pamětníkova teta s rodinou. Takto vzpomíná Rostislav Novotný na jejich tragický osud, který nebyl v Sovětském svazu výjimkou: „První Marie se ještě za Polska vdala do Holovni a ta zůstala pod Sovětským svazem. Tam byla do roku 37 nebo 38. My jsme ji neviděli. Tenkrát se hranice uzavřely a byl konec. V roce 31, jak začaly ty kolchozy, tak celou rodinu přestěhovali do Kyjeva. Měla pět dětí, čtyři holky a jednoho kluka. Jejího manžela sebrali. Jezdil s koňma někde u Kyjeva v sovchoze. Víte, co to je? Sovchoz jsou státní statky a kolchoz JZD. Ona tam pekla chleba, jenomže v noci tam přijeli, oni tomu říkali černoja kožka ‒ černý auto, naložili ho a dodnes se neví, kde byl. Odvezli ho na Sibiř a tam zahynul. Byl kulak. Ona zůstala s pěti děckama.“ Po obsazení Volyně Sovětským svazem přijeli tito příbuzní na návštěvu do Novostavců. „Když v roce 39 přišli Sověti, tak k nám přijeli zpátky na Volyň. Byli to chudáci. Neměli vůbec nic. Ty holky měly jenom hadříčky, co měly na sobě.“

 

Nejprve bolševici, potom nacisté

V září 1939 vypukla druhá světová válka, která začala útokem Německa na Polsko. V rámci tajného paktu o neútočení si Polsko mezi sebou rozdělilo nacistické Německo a komunistický Sovětský svaz. Novostavce i celá Volyň se náhle ocitly v komunistickém područí. Rostislav Novotný vzpomíná, že útok Německa na Sovětský svaz v létě 1941 znamenal alespoň zpočátku pro mnoho lidí záchranu. „Za necelé dva roky přišli Němci a ti nás vlastně osvobodili, protože třeba Linharta z Novostavců Rusové zatkli a odvezli na Sibiř. Když tam jel, měl sto dvacet kilo, a když se vracel, vážil asi šedesát. Zatkli tam také Macíka. Moc mluvil a tam, jak jste moc mluvil, tak bylo zle. Jak v roce 39 přišli Sověti, tak tam u nás byla nějaká Ukrajinka, která jezdila s bryčkou s ruskýma důstojníkama. Čubka to byla. Pak ji zvolili do toho sovětu a řídila nás a my jsme museli mlčet.“

Život pod německou okupací také nebyl jednoduchý. Všichni hospodáři museli odevzdávat povinné dodávky, ty však na rozdíl od těch sovětských nebyly likvidační. Tak jako všechny okupované země, i volyňskou oblast postihlo vyvražďování Židů. Rostislav Novotný vzpomíná, jak Vondráčkovi z Novostavců, přestože měli dvě vlastní děti, zachránili život malému židovskému děvčeti Marii. Několik let ji u sebe skrývali a později ji při reemigraci vzali s sebou do Čech. „Byla malinká. Její rodiče jeli do Zdolbunova nebo do Rovna a tam je Němci zatkli a už se nevrátili. Asi šli do koncentračního tábora. Vondráčkovi si ji nechali. Co měli dělat.“

Novostavce byly sovětskou armádou osvobozeny počátkem roku 1944. V obci i okolí proběhly tuhé boje, při nichž byl těžce poškozen dům rodiny Rostislava Novotného. „Minometný granát nám spadl přímo do komína. Rozbil komín, ale nám se nic nestalo. Druhý den tam byla fronta a shořela stodola jak naše, tak Dedeciusova. Třetí den dělostřeleckej granát a šup do ložnice. Tam už nikdo nebydlel. My jsme byli ve sklepě, protože jsme měli strach, že Němci budou ustupovat a nás seberou. Takový kluky jako já a brácha, který byl ještě o čtyři roky starší. Měli jsme dva sklepy. Jeden jsme zazdili a do toho druhýho jsme chodili od koní. Tam jsme měli takovou díru, poklop a tím jsme vlezli do toho sklepa. Bylo nás tam asi osm chlapů, tak jsme to tam nějak přežili. Čtvrtý den jsme utekli zpět k Rusům. To už jsme nemuseli, Němci už odešli.“

Po osvobození začali čeští muži z Volyně houfně vstupovat do 1. čs. armádního sboru, který bojoval po boku sovětské armády. Vstoupil do něj i bratr pamětníka Vladimír Novotný, který v polním četnictvu prošel všemi boji od Dukly až do Čech.

 

Banderovci vraždili

Lidi v Novostavcích neohrožovala jen nacistická nebo komunistická správa, ale především je terorizovali banderovci. Byli to členové Ukrajinské povstalecké armády (UPA), kterým se zkráceně říkalo banderovci podle jejich velitele Stepana Bandery. Ti bojovali jak proti Rudé armádě, tak proti Němcům. Často ale jen terorizovali místní obyvatele. Hlavně ty, co neměli ukrajinskou národnost. Novostavce byly obklopeny ukrajinskými obcemi, a tak návštěvy těchto ozbrojených mužů byly v obci velmi časté. „Jak přišli večer banderovci, tak jsme měli pověšenou traverzu a už jsme zvonili. Ze začátku to mělo nějaký význam, ale pak si banderovci zvykli a už to nepomohlo. Pak chodili skoro každou noc.“

Banderovci v obci vyvraždili několik rodin. První z nich byla prý rodina Řezáčova, ze které přežil jen syn Otakar. „Za Němců tam první zabili kmotříčka Řezáče, jeho syna a byl tam u nich na bytě nějakej Polák. To byla první vražda, ale ta se stala za Němců. Někdy v březnu přišli banderovci, ať zapřáhnou koně. Řezáčovi byli boháči. Měli dva páry koní. Kmotříček byl takovej zavalitej a ten Jirka byl ženatej. Měl už dvě děti. Tak šli ustrojit koně, jenže je vyvezli do zahrady, kmotříčka zabili na místě a Jirka chtěl asi utéct, tak ho zabili na poli u stodoly. Toho Poláka zabili taky na zahradě. To byl první pohřeb. Tři pohřby naráz.“

Rostislav Novotný vzpomíná také na vraždu manželů Matoušových a jeho učitele ze školy Antonína Křivku, po kterém zůstala manželka a pět dcer. „V hospodě v Novostavcích bydleli Matoušovi. Rodiče baderovci zabili. Měli tři pěkný dcery a ty chodily s Ukrajinci. Rodičům samozřejmě vadilo, že jejich dcery chodí s Ukrajinci. Tak je zavraždili. (…) Křivku svázali zádama k sobě s ukrajinským učitelem. U nás byla veliká řeka Holeň a hodili je tam do vody. Samozřejmě se utopili. Šestnáct Čechů zavraždili v té naší vesnici.“

V ohrožení života byl i otec pamětníka Vincenc Novotný. „Přišli zpátky Sověti, fronta. Táta si asi taky trochu pustil pusu a přišli banderovci. Osm chlapů, ať jim táta jde ukázat, kde bydlí starosta. Jenomže to už táta poznal toho jednoho Ukrajince banderovce, který u toho starosty sloužil jako pasáček. Jenomže u nás to bylo tak, že jak vytáhli nějakýho Čecha ven, tak už se nevrátil. Automaticky ho zamordovali. Matka jim líbala nohy, aby jim táta nemusel ukázat, kde je starosta. (…) Bylo to osm chlapů, hodinky až po lokty a plno zbraní.“ Otec nakonec musel jít ukázat dům starosty Karla Kašpara. Ostatní členové rodiny mezitím rychle opustili dům, protože tušili, že se banderovci vrátí. Otcovi se také podařilo uniknout a ukrýt ve stohu, ale banderovci i tak dům starosty našli a zavraždili tam jeho ženu, která se v té době jako jediná v domě nacházela. „Všecko jsme sledovali. Zabili tam Kašparovou. Samozřejmě všechno vyrabovali. Pak přijeli k nám a začali mlátit na dveře, ať otevřeme. Nikdo tam nebyl. Vyrazili dveře a okno. Vyrabovali, co se dalo, a pak odjeli pryč,“ vzpomíná Rostislav Novotný.

 

Nedalo se tam žít

Místní lidé nemohli před ozbrojenými banderovci zavírat dveře. Aby si zachránili život, museli banderovce zásobovat. Ještě před vraždou starostovy manželky se zastavili u otce, aby jim zabil prase. Uprostřed zabíjačky ale projížděli obcí sovětští vojáci, kteří si na dvoře Novotných všimli banderovců. Ihned je začali pronásledovat, jednoho z nich zastřelili a dalšího těžce zranili. Zraněný banderovec se ukryl na půdě a sovětští vojáci poslali otce zkontrolovat, zda je ještě na živu. Po obhlídce půdy bezradný otec lhal a vojákům řekl, že je již mrtev. Jeden z rudoarmějců vyběhl na půdu a chrčícího banderovce zastřelil. Vojáci Rudé armády pak otce obvinili z přechovávání banderovců a na místě ho chtěli zastřelit. Život mu zachránila jeho dcera Jiřina. „Měli jsme ve dvoře sklep. Sovětský voják si u toho sklepa postavil kulomet a že otce zastřelí za přechovávání banderovců. Všechno jsem to viděl, jak otce vedli na dvůr. Sestra vyběhla z kuchyně ven a povídá: ,Když Vám to není líto, tak zastřelte i mě.‘ A stoupla si před něho. Zachránila ho, jinak by byl mrtvý.“

V Novostavcích se nedalo žít. Vraždy už byly na denním pořádku a terorizování bylo čím dál horší, a tak celá rodina odešla do Zdolbunova, kde byl větší klid. Někdy v té době byl Rostislav Novotný povolán do sovětské armády. Tři měsíce strávil na výcviku v Rovně. „Nás a Poláky potom pustili a Ukrajinci museli na japonskou frontu.“

V listopadu 1945 nakonec Rostislav Novotný tajně odjel z Volyně do Československa. Rodiče i sestra zůstali ve Zdolbunově. „Chodil jsem ještě do školy. Omluvil jsem se, pak na vlak a jeli jsme pryč. Jeli jsme s partou vojáků, kteří se na Volyni léčili po zranění a vraceli se do Československa za svými oddíly. Bylo jich přes sto a s nima já, bratranec a Otakar Řezáč. Byli jsme kluci a jeli jsme v pláštích s výložkama bez věcí. Nějakej velitel Jindra nás převážel. Za tři dny jsme byli tady. (...) Seděli jsme na uhlí a byli jsme úplně černí. (...) Ten velitel, co nás převážel, za to dostal hodně peněz, kořalky a jedno s druhým.“

 

Rok za pokus o přejití hranic na Západ

Rostislav Novotný se dostal až do Žatce, kde se náhodou setkal s bratrem Vladimírem.  Za nějaký čas bratr jako voják čs. sboru dostal dekretem hospodářství po Němcích ve Velkých Losinách na Šumpersku, kam se za ním přestěhoval i pamětník. V únoru 1946 dostal hospodářství ve Velkých Losinách i Rostislav Novotný. Takto vzpomíná na původního německého majitele Eduarda Franka, se kterým se ještě v hospodářství setkal. „Za první republiky byl ten Němec poslancem za Henleinovu stranu. Jmenoval se Eduard Frank. (…) On tady nebyl. V noci ho přivezli někde z lágru v Brně. Přinesl malou flanděru, kterou měl zakopanou ve sklepě. Pak jsme to vypili a on se strašně divil, že tak mladý a už to beru. A ráno prvním transportem odjel.“

V roce 1947 za pamětníkem z Volyně reemigrovali rodiče i sestra. V únoru 1948 v Československu převzala moc komunistická strana. O rok později měl Rostislav Novotný nastoupit na vojnu. Počátkem března 1949 se s dvěma kamarády rozhodl, že raději uteče na Západ. „Věděl jsem, jak to v Rusku chodí, a nechtěl jsem tady zůstat, tak jsem ty kluky přesvědčil.“ Za Chebem byli ale všichni tři dopadeni náhodně procházejícími vojáky. „Slyšeli jsme kravál, ale už jsme se neměli kam schovat. Byla tam váha pro zemědělce, tak jsme do ní skočili. Jenomže ti vojáci nás našli a odvezli do kasáren.“ Rostislav Novotný měl u sebe pistoli. Vojáci byli podnapilí a pamětníkovi se podařilo pistoli zahodit do sněhu. Měl štěstí, protože kdyby ji u něj našli, dostal by nejspíš vysoký trest. „Nevím, proč jsem si ji blbec bral. Stejně bych nestřílel,“ vzpomíná Rostislav Novotný, který byl za pokus o ilegální přechod státních hranic odsouzen na jeden rok vězení.

 

Ve vězení a v PTP

Rostislav Novotný byl poslán do věznice v Litoměřicích, pod kterou spadala různá pracoviště. Mezi nimi i justiční statek v Mlékojedech, kde si pamětník odpykal velkou část trestu. V tomto prvním justičním statku, vytvořeném již v září 1945, bydlel a pracoval v zemědělství. I když to stále bylo o vězení, pamětník na něj nevzpomíná jako na špatné. „Byli tam ubytovaní vyšetřovaní a zbytek samí Němci odsouzení na deset let. (...) Byl tam dobrej život. Zpívali jsme si tam...“

Po propuštění se vrátil do Velkých Losin. Jeho hospodářství ale mezitím převzal někdo jiný. Po tahanicích mu bylo sice navráceno, ale již v říjnu 1950 musel nastoupit do PTP (Pomocných technických praporů). Ty byly přitom založeny na návrh Obranného zpravodajství pod vedením Bedřicha Reicina teprve 1. září 1950. Do PTP byly umisťovány tzv. politicky nespolehlivé osoby a spíše se jednalo o pracovní četu než vojáky československé armády. Rostislav Novotný byl poslán do Karviné, kde fáral v tehdejším dole Mír. „V neděli jsem narukoval a v pondělí už jsem fáral na noční.“ Práce v dole nebyla jednoduchá a pamětník vzpomíná, že tam zažil i smrtelný úraz. „Byl tam zával. Padli tam dva vojáci a dva civilisté. Na ranní směně se prolomila stěna a ti byli hned mrtví. Já jsem byl ten den na noční směně a viděl jsem, jak je vynášejí. Měsíc jsme ten zával odklízeli.“

Vojáci PTP museli po šichtě ještě absolvovat vojenská cvičení beze zbraně a velmi často také politická školení. Rostislav Novotný na vojně nakonec strávil téměř tři roky. „Když byl konec vojenské služby, tak přišel rozkaz cvičení na osmadvacet dní. My jsme tam jako nespolehliví zůstali a spolehliví jeli domů. Týden před koncem cvičení přišlo další cvičení na neurčito. Nakonec jsem sloužil třicet dva měsíců.“

Po návratu se Rostislav Novotný opět pustil do práce na svém hospodářství. To už ale byla v plném proudu kolektivizace a v roce 1950 bylo ve Velkých Losinách založeno JZD. Hospodářům byly stanoveny velmi vysoké dodávky a postupem času všichni do JZD vstoupili. „Když jsem tady ještě hospodařil, tak hledali na půdě, jestli tam nemám schovaný mléko,“ vzpomíná na tehdejší metody Rostislav Novotný, kterému také nakonec nezbývalo nic jiného než vstoupit do JZD.

Rostislav Novotný se ještě jednou dostal do vězení. Nebylo to ale z politických důvodů. V roce 1955 vykradl společně se dvěma kamarády pokladnu JZD ve Velkých Losinách. Dodnes tohoto činu lituje. „Blbci jsme byli. Kdybych ty peníze alespoň potřeboval.“ Za tuto krádež byl pamětník odsouzen na čtyři roky, které strávil v pracovních táborech u uranových dolech na Jáchymovsku.

Po propuštění nastoupil opět do JZD ve Velkých Losinách, kde pracoval až do důchodu. V roce 1960 se oženil s Marií Jíchovou a narodily se jim dvě dcery. Dnes žije stále ve Velkých Losinách.

Pro Post Bellum v roce 2013 natočil a zpracoval: Vít Lucuk, mail: vitlucuk@seznam.cz.

 

 

 

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století