Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Emílie Novosadová (* 1931)

Chtěli jsme odjet, protože tam nebylo dobré žití

  • narozena 14. června 1931 v Daruvarském Brestově (Brestovac Daruvarski) ve Slavonii

  • potomek českých emigrantů v Chorvatsku

  • rodina pomáhala partyzánům

  • v roce 1946 rodina emigrovala do Československa

  • manžel Josef Novosad válečný veterán z Jugoslávie

  • potíže během kolektivizace v Litobratřicích

  • v době natáčení v roce 2022 bydlela ve Vojenské nemocnici v Olomouci

V chorvatské Slavonii se dnes hlásí necelých deset tisíc obyvatel k české národnosti. Jejich centrem je město Daruvar, v němž žije na dva a půl tisíce Čechů a tvoří devatenáct procent tamního obyvatelstva. I v okolních obcích je ale běžně slyšet čeština. Nejvyšší, poloviční podíl českého obyvatelstva žije v obci Končenice (Končanica), k níž patří i osada Daruvarský Brestov (Brestovac Daruvarski). Právě tam se 14. června 1931 narodila Emílie Novosadová, tehdy Končelová, jejíž rodina ale po druhé světové válce v roce 1946 reemigrovala do Československa a usadila se na jižní Moravě.

V domě se slaměnou střechou a hliněnou podlahou

Do zemědělských oblastí Slavonie patřící tehdy pod habsburskou monarchii Češi přicházeli už od konce 18. století. Nejvíce obyvatel z českých zemí se tam ale za výhodnějšími životními podmínkami přistěhovalo ve druhé polovině 19. století a na začátku 20. století žilo ve Slavonii na 30 tisíc Čechů. Jak se do této oblasti dostali její předci, Emílie Novosadová bohužel netuší. Nejspíš tomu bylo podobně jako u ostatních Čechů v tomto kraji.

Tak jako v jiných obcích v okolí Daruvaru, i v Daruvarském Brestově žilo několik národností. V době Emíliina dětství to byli Chorvati, Srbové, Maďaři, Romové a asi dvě stě českých rodin. Kulturní život tam ale organizovali hlavně Češi. V obci od roku 1920 fungovala Česká beseda, pořádaly se různé taneční zábavy a divadelní představení. Česká komunita ale nebyla uzavřena svému okolí a běžně se uzavíraly sňatky mezi Čechy a Chorvaty, a tak se i starší sestra pamětnice Blažena provdala za Chorvata a bratr Josef si vzal Chorvatku.

Šestičlenná rodina Končelových žila v malém domku o dvou místnostech a hliněnou podlahou a slaměnou střechou. Emílie Novosadová vzpomíná, že v dětství často spávala v posteli společně s jedním nebo dvěma sourozenci. K domu náleželo deset hektarů polností a kromě hospodářství si otec Ludvík Končel přivydělával obchodem s prasaty.

O ustašovcích nechce mluvit

Pro české děti probíhala výuka v Daruvarském Brestově v češtině. Emílie ale do této školy chodila jen prvních pár let, protože v roce 1941 bylo české oddělení školy zrušeno. V dubnu téhož roku totiž Království Srbů, Chorvatů a Slovinců napadlo německé a italské vojsko. Po obsazení Jugoslávie vznikl Nezávislý stát Chorvatsko (Nezavisna država Hrvatska) v čele s Antem Pavelićem a ultranacionálním hnutím Ustaša. Toto hnutí usilovalo o národnostně jednotný stát a mělo na svědomí mnoho zvěrstev na civilním obyvatelstvu, zejména na Srbech a na Židech. Emílie Novosadová vzpomíná, že například bezdůvodně zastřelili jejich souseda. „Ustašovců jsem se hrozně bála jako nikoho,“ dodává pamětnice, ale na další konkrétní zločiny, kterých byla svědkem, už vzpomínat nechtěla.

Ustašovci ale neovládali celý stát a zejména odlehlé horské oblasti byly v rukou povstalců. K hlavnímu povstaleckému hnutí patřila komunistická strana Jugoslávie pod vedením Josipa Broze Tita, jejíž partyzánské jednotky se nacházely po celé zemi. Pod tato Národně osvobozenecká vojska patřila i 1. československá brigáda Jana Žižky z Trocnova, v níž bojovalo na 3000 tisíce mužů a žen z řad českých a slovenských krajanů. I mnozí z obyvatel Daruvarského Brestova se k těmto jednotkám přidali. Partyzány podporovalo civilní obyvatelstvo. Pomáhalo jim nejen se zásobováním, ale také jim poskytovalo odpočinek a zázemí. Emílie Novosadová vzpomíná, že skupinky partyzánů často přicházely do obce a jednou se u nich na týden usadila celá jednotka. „Pobilo se několik prasat a živili jsme je, starali jsme se o ně. Rozdělili je do každého domu,“ dodává.

Zůstal jen bratr se sestrou

V období druhé světové války trávila Emílie každé prázdniny u své sestřenice v Daruvaru, která pracovala jako porodní asistentka. V září roku 1944 pamětnice nastoupila do učení na kadeřnici. Právě v Daruvaru zažila o dva měsíce později osvobození. Vzpomíná nejen na ustupující kolony německých vojáků, ale především na urputné boje v okolí, před nimiž se s dalšími lidmi ukrývala ve sklepě. Jedna z ukrývaných žen tam za asistence sestřenice dokonce porodila.

Po válce se Emílie dál učila na kadeřnici. Rodiče se ale rozhodli využít možnosti reemigrace a spolu s Emílií a její sestrou Marií v roce 1946 odcestovali do Československa. „Chtěli jsme jít, protože tam nebylo dobrý žití,“ vzpomíná pamětnice. Jejich hospodářství v Daruvarském Brestově převzal nejstarší bratr pamětnice Josef a v Chorvatsku zůstala také její sestra Blažena a několik dalších příbuzných.

Nedobrovolní zemědělci

Rodina se usadila ve Frélichově (od roku 1949 Jevišovka), obci obývané především moravskými Chorvaty, kteří v tomto kraji žili již od 16. století. Frélichov za druhé světové války spadal pod Třetí říši, a tamní muži tak museli narukovat do wehrmachtu. Po válce se tak moravští Chorvati stali nejpodrobněji prověřovanou skupinou obyvatelstva v tehdejším Československu a opakovaně museli dokazovat svou státní spolehlivost. Mnohé z tamních rodin z jejich bydlišť vystěhovali a právě do jednoho z těchto domů přišli Končelovi. Bydleli společně s dalšími čtyřmi rodinami z Daruvarského Brestova. „Pět ženských vařilo na jednom sporáku. Dokážete si to představit...“

Ve Frélichově se pamětnice seznámila s Josefem Novosadem, který také reemigroval z Jugoslávie. Za druhé světové války prošel boji v řadách 1. československé brigády Jana Žižky z Trocnova a několik měsíců sloužil v osobní stráži Josipa Broze Tita. V roce 1947, v pouhých šestnácti letech, se za něj Emílie provdala a společně se přestěhovali do blízkých Litobratřic, kde dostali k dispozici malé hospodářství s dvěma hektary polností po odsunutých Němcích. Na národním výboru jim ale přidělili deset hektarů polností, které měli obhospodařovat a státu z nich odevzdávat povinné dodávky.

V únoru 1948 komunistická strana zorganizovala puč, po němž převzala do svých rukou veškerou moc ve státě. Pod její kontrolou pak v celé zemi probíhala kolektivizace zemědělství. V Litobratřicích tak v roce 1950 založili jednotné zemědělské družstvo, do nějž Novosadovi hned vstoupili. Družstvu se ale nedařilo a manželé i celé měsíce nedostávali plat, jen naturálie. V té době se také museli postarat o své tři malé děti, Boženku, Josefa a Bedřicha, které Emílie Novosadová tahala s sebou na pole, aby zvládla splnit předepsané normy.

Po smrti Stalina a Gottwalda a následném uvolnění manželé Novosadovi z JZD v roce 1954 odešli a bezmála čtyři roky soukromě hospodařili. Jenže tlak na dokončení kolektivizace a socializace vesnice opět sílil a v roce 1957 byli přinuceni ke vstupu i poslední samostatně hospodařící zemědělci a s nimi i Novosadovi. Rodina se následně přestěhovala do Střelic (dnes místní části Uničova), kde se Emílie Novosadová v tamním JZD starala o dobytek. Poté až do svého odchodu do penze pracovala v národním podniku Tesla Litovel.

V době natáčení v roce 2022 bydlela Emílie Novosadová společně se svým manželem ve Vojenské nemocnici v Olomouci, s nímž už před čtyřmi lety oslavila sedmdesát let společného soužití.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Střední Morava

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava (Vít Lucuk)