Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Emilie Novoměstská (* 1926)

• narodila se 30. ledna 1926 manželům Müllerovým v Lovčicích na Kyjovsku

• v roce 1934 ukončila vzdělání na měšťanské škole ve Ždánicích

• v roce 1942 se zapojila do ilegální činnosti, nosila mléko lidem ukrývajícím se na faře ve Ždánicích

• v roce 1942 byl zastřelen strýc Josef Müller a rodině pamětnice byl zabaven majetek

• v roce 1945 byla svědkem událostí spojených s koncem druhé světové války

• v roce 1949 se provdala za Bernarda Novoměstského

• v roce 1958 přišla o hospodářství, začala pracovat na státním statku

• v roce 1964 zemřel náhle manžel a pamětnice zůstala s dětmi a rodiči sama

Kdyby se narodila o čtyři desítky let později, mohla být třeba političkou. O politiku se zajímala od svého dětství. Své pozorovací schopnosti, velký rozhled a bystrý a jasný úsudek by jistě zúročila v nějaké zajímavé práci. Narodila se ale před válkou, musela tvrdě pracovat na statku, válku prožila ve strachu o své blízké příbuzné, později přišla o hospodářství a poměrně brzy i o manžela. Svůj život tak věnovala rodině a zajištění živobytí.

Emilie Novoměstská se narodila 30. ledna 1926 manželům Müllerovým v Lovčicích na Kyjovsku. Vyrůstala bez sourozenců, ale s prarodiči a tetou, která jí vyprávěla příběhy z dějin a otevřela v ní touhu po poznávání a četbě. Rodina měla hospodářství a řadila se ke střední selské vrstvě. Měli pole, dobytek, několik strojů a mnoho práce po celý rok. Tatínek se zajímal o politiku, rodiče byli členy lidové strany a odebírali lidovecké noviny.

Nesměli jsme Němcům do cesty

Stejně jako jiné děti, i pamětnice absolvovala čtyři roky obecné školy a čtyři měšťanky, na kterou docházela do nedalekých Ždánic. V září 1938 vybubnovali v obci mobilizaci a tatínek musel k odvodu: „Vzali nám aj koně, koně byli odvedení jak chlapi, chodili taky k odvodu. Muži šli nadšení, měli silné vlastenecké cítění. Došli ale zklamaní: ‚Páni nás prodali.‘ Oni by byli bojovali, mysleli si, že by to určitě vyhráli.“ Rodina dál pracovala na poli, protože žila z toho, co přineslo hospodářství.

Na okupaci si Emilie Novoměstská vzpomíná přesně, protože ten den byly děti upozorněny, že ze školy nesmí jít po silnicích. Nesměly Němcům chodit do cesty: „Bylo to 15. března a byl sníh, tak jsme všichni šli po poli a naštěstí jsme je nepotkali.“ Němci se zastavili také u Müllerových, postavili do dvorů vozy a koně a zvířata krmili tím, co našli v domě. Celou válku pak rodina schovávala obilí pro dobytek: „Oni chodili a hledali a vlezli na seno a hráběma píchali, jestli nenarazí na bečku. My měli hned na kraji bečku plnou obilí, zadělanou senem. Oni tam vlezli, on se cpal dozadu, ale na kraji nepíchl.“ Po celou dobu války byly předepsané dávky, které musela rodina odvádět. Za neodevzdání hrozilo vězení.

Změnila se i atmosféra ve škole. Děti se musely učit němčinu, která byla těžká: „Neměli to rádi ani učitelé. Bylo pět hodin týdně němčiny, ale německy jsme se stejně nenaučili mluvit.“

Tatínkovi zabavili majetek kvůli bratrovi v odboji

Tatínkův bratr, Josef Müller, byl členem odbojové organizace na Kyjovsku: „Strýc byl délesloužící na vojně v Praze a pracoval pro Edvarda Beneše. Měl s ním letět do Anglie, ale teta čekala miminko. Přesídlili tedy do Kyjova, kde pracoval jako knihovník a organizoval skupinu odbojářů.“ K odbojové skupině se připojil farář ze Ždánic, který poskytl faru jako úkryt pro parašutisty, letáky a zbraně. V době války se žilo na lístky a ukrytí lidé neměli jídlo: „Nosili jsme jim tam jídlo. Já mladá holka jsem chodila na faru jednou za dva dny navečer a nosila jsem mléko. Jednou mě zastavil učitel a vyzvídal, co tam chodím dělat. Musela jsem tedy najít jinou cestu. Měla jsem strach, chodila jsem tam asi dva měsíce.“ O úkrytu se však dozvědělo gestapo a v červnu 1942 lidi z fary zavřelo a později zastřelilo. Zemřel kněz, kaplan, kuchařka i posluhovačka. Josefa Müllera zastřelili v bytě v Kyjově, jeho ženu odvezli do Osvětimi, kde později zemřela, a malou dceru poslali do Brna do ústavu: „Měli jsme všecí strach. Kdyby oni promluvili, tak nás seberou. Oni nemohli nic říct, nebyli jsme stíhaní. Tatínkovi ale zabavili majetek a on byl jen správcem. Hospodařit jsme museli. Dodávky jsme museli plnit.“

Zajímavý byl osud malé Jitky Müllerové, na kterou v Brně v ústavu narazila vychovatelka, rodačka z Lovčic. Napsala rodině Emilie Novoměstské, jestli nejsou příbuzní: „Tak ju dali k nám. Maminka měla moc ráda děcka, celé noci ju chovala, než si zvykla. Po válce se provdala Jitčina teta a vzala si děvče k sobě.“ Strýc Josef s Jitkou jezdili do domu pamětnice každou neděli na návštěvu: „Strýc byl z tohoto domu, měla tady maminku. Jednu neděli se se všemi loučil a každému podal ruku. On asi tušil, že jsou zrazení. Za dva dny ho potom sebrali.“

Nebyli tady zrádci, nikdo nikoho neudal

V době války lidé žili z potravinových lístků, ze svých hospodářství museli odvádět dodávky. Chodily kontroly: „Cizí financi byli přísní. Dojela tlupa na obec, okamžitě starosta někoho poslal a rozkřiklo se to po dědině. Lidé si pomáhali.“

Emilie Novoměstská po absolvování měšťanské školy zůstala doma v hospodářství: „Naši neměli nikoho jiného, měla jsem být dědic a musela jsem pracovat na poli.“ Práce v zemědělství byla pro Německo důležitá, kdo pracoval na poli, nemusel být odveden na práci do říše. Tak se stalo, že na statek Müllerových byli zapsáni na práci dva studenti z Brna, aby nemuseli do Německa.

Přechod fronty se blížil a lidé chystali zásoby. Nikdo nevěděl, co ho čeká a jak dlouho se bude schovávat: „Pořád jsme měli po ruce nachystané uzené maso a pecen chleba, kdybychom museli utěkat. Schovávalo se obilí. Lidi byli v nejistotě, ale drželi dost při sobě, žádný nežaloval.“ O postupu vojsk lidé věděli z poslechu rádia. Kdo ho měl, tam chodili druzí poslouchat a lidé si pak zprávy předávali. „Nás osvobodili Rumuni. Tatínek vyšel se slaměnkou koláčů, lidi jim dávali slivovici, ale oni chtěli naše koláče. Tady se nebojovalo, obcí jen prošli.“

Všichni si oddechli, že je po válce

Hned po válce se konaly zábavy a muziky a lidé tancovali. Emilie Novoměstská chodila do Orla a stala se členkou strany lidové: „K prvním volbám po válce jsme šli velká parta, šli jsme poprvé volit, byla to velká událost. Mysleli jsme, že volíme správné lidi. Volili jsme lidovce a ti tady zvítězili.“ Postupně však nadšení opadalo a lidé se přikláněli ke komunistům: „Byli tady poctiví lidé, kteří si vydělali na domy, a pak byli ti, co mleli hubou a nic nedělali. A měli se líp.“

Jako dcera sedláka mohla přes zimu docházet do Kyjova na hospodářskou školu, kde se děvčata učila vařit, vyšívat a ovládat společenské chování. Pamětnice uměla krásně vyšívat, dostala by tam práci, ale tatínek ji potřeboval doma v hospodářství.

Provdala se v roce 1949, s manželem Bernardem Novoměstským předtím chodili deset let. Po svatbě bydleli v rodném domě nevěsty. Manžel původně pracoval na dráze, ale po svatbě se připojil k hospodaření. Manželům se narodily dvě děti. Rodinná idylka ale netrvala dlouho, protože do Lovčic dorazila kolektivizace: „Napřed se lidi velice bránili, tady byla úplná revoluce, lidi s vidlema a hráběma, všecko před kanceláří...“ Podle pamětnice měli komunisté taktiku. Odlákali mladé lidi do fabrik a pak postrašili jejich rodiče, že když nevstoupí do JZD, přijdou mladí o práci. Hodně lidí vstup do JZD podepsalo z tohoto důvodu. „Já jsem do JZD nechtěla, i když hospodářství byla dřina. My jsme čekali. Nakonec nás zlikvidovali, všechno sebrali, dobytek odvedli, stroje posbírali. Byli tak pečliví, že i motyky a lopaty házeli na vůz.“

Manželé Novoměstští nechtěli do družstva, ale chtěli zůstat v zemědělství. Práci dostali ve státním statku ve Ždánicích, kde byli oba spokojení. Pamětnice pracovala na vinohradech. „Ve statku byl pořádek, byly tam vyšší platy, vedoucí byl přísný a nikdo nekradl.“ Přes zimu, když venku nebyla práce, chodila do šroubárny do Ždánic: „Pár metráků mi denně přešlo přes ruky.“

Už jsem zažila dost

Emilie Novoměstská toužila po novém domě: „Měli jsme starý dům, ty prázdné chlívy, to mě mrzelo. Chtěla jsem stavět.“ Sehnala materiál a do roka postavili půlku nového domu. V únoru 1964 však manžel náhle zemřel. Pamětnice zůstala sama s dětmi, nedostavěným domem a nemocnými starými rodiči. Ale i v této situaci se našli lidé, kteří jim pomohli. „Moc samoty jsem zažila. Hlavně jsem musela vydělat na jídlo a oblečení. Děti pomáhaly, věděly, že nemohou všechno. Já jsem všem ve třinácti letech koupila motyku a musely pomáhat. Už jsem se nevdala, zájemci by byli, ale já jsem měla strach, už jsem zažila dost a už jsem se nechtěla mít horší, brala jsem taky ohled na děti.“

O politiku se pamětnice nikdy nepřestala zajímat. Do strany lidové vstoupila hned po válce, ale za vedení Josefa Plojhara spolu s dalšími vystoupila a už nikdy se nestala aktivní členkou: „Volali mě, ale už jsem nešla. Být tam jen nečinně mě nebavilo, ale činně jsem neměla čas.“

Emilie Novoměstská pracovala do svých čtyřiapadesáti let, pak odešla do důchodu a starala se o vnuky: „Já jsem neměla jenom děcka, já jsem měla králíky, slepice, husy, kačeny a morky. Měli jsme velkou zahradu, na trávu jsem jezdila k rybníku. Syn měl pak taky tři děti, tak jsem hlídala a měla jsem je dost. Šila jsem kroje na vnučky, maminka hodně vyšívala a naučila mě vyšívat.“

Své vyprávění a vzpomínky uzavírá úvahou o tom, co je v životě důležité: „Já bych řekla, že láska. Láska k bližnímu, láska mezi sebou, aby se lidi měli rádi a život byl lepší.“