Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlastimil Novobilský (* 1935  †︎ 2021)

• narozen 15. února 1935 v Melči na Opavsku

• otec Jaroslav Novobilský se zasloužil o vybudování nové školy v Melči v roce 1936

• po Mnichovu a záboru Sudet rodina skončila v Pňovicích na Hané

• 23. října 1941 otec Jaroslav Novobilský zatčen gestapem

• 7. května 1942 Jaroslav Novobilský popraven v Mauthausenu

• v únoru 1945 svědkem pochodu smrti v Pňovicích

• po válce vystudoval gymnázium v Opavě

• roku 1958 absolvoval Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy v Praze

• přesídlil do Ústí nad Labem, pracoval na tamní univerzitě

• v letech 1995 - 2001 rektorem Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem

• celý život se věnoval esperantu

• zemřel 11. února 2021

„Tenhle věk už předznamenává to, že jsem v životě leccos zažil. Spíš toho neveselého a tragického v době války, toho veselého bylo méně,“ začíná své vyprávění Vlastimil Novobilský. Narodil se 15. února 1935 v Melči, což je vesnice blízko Opavy, a to jako druhé dítě Heleny a Jaroslava Novobilských. 

Jeho maminka pocházela z nedaleké, jen několik kilometrů vzdálené vesnice Šťáblovice. Tatínek se narodil v Závišicích nedaleko Příbora, kde se narodil do rodiny chalupníka. Přesto vystudoval gymnázium a poté i učitelský ústav. „Žádná jiná vysoká škola v okolí nebyla a on tíhnul k učitelskému stavu,“ vysvětluje dnes Vlastimil.

 

Svolení od prezidenta Masaryka

Když jeho tatínek dokončil studium v Příboře - aprobaci měl na matematiku a fyziku -, přihlásil se jako učitel pro školy v pohraničí, pozdějších Sudetech. „A dostal dekret do Melče,“ říká Vlastimil. Vesnice byla z větší části německá, česky zde hovořila jen menší část obyvatel. Ale vesnice kolem Melče, popisuje Vlastimil, byly čistě české.

„Situace školy v Melči byla relativně tristní. Každá třída se scházela a byla vyučována na různých místech vesnice. A dokonce, podle vyprávění maminky, jedna třída sousedila v těsné blízkosti vepřína, takže si dovedete představit, jak ta atmosféra vypadala,“ popisuje Vlastimil.

Rodiče se potkali na hasičském plese v době, kdy Vlastimilův otec učil na škole v Melči. V roce 1930 se vzali a o rok později se novomanželům narodila dcera Jaroslava. Proto když byl jeho tatínek v roce 1931 jmenován ředitelem obecné a měšťanské školy, předsevzal si, že pro české děti z Melče a okolí je třeba vybudovat novou školní budovu. „Po spoustě intervencí a cest do Opavy a pak i do Prahy se mu podařilo nakonec získat souhlas k výstavbě nové školy. Ta byla vybudována v rekordním čase, kterému nemůžu ani uvěřit, ale je to doloženo písemně, během jednoho roku školu postavili, a to díky také Čechům, kteří bydleli v okolí a kteří se na výstavbě podíleli,“ popisuje Vlastimil. Slavnostní otevření nové školy proběhlo v roce 1936 za účasti ministra školství Jana Kaprase, který přivezl svolení prezidenta Tomáše G. Masaryka, aby se škola jmenovala po něm.

 

Povzbudit sebevědomí

Škola byla podle Vlastimilových slov moderní nejen stavbou, ale i duchem. Žáci měli možnost navštěvovat literární, zeměpisný, radioamatérský či filatelistický kroužek. A v jednom ze zájmových klubů se vyučovalo i esperanto, které spolu s radioamatérským kroužkem vedl Vlastimilův otec coby ředitel školy. Kromě toho vydávala škola i vlastní časopis, který byl v rukou žáků. Organizována byla i takzvaná střádárna, kam si žáci mohli ukládat peníze. „I to byl na tu dobu velmi pokrokový čin,“ hodnotí Vlastimil.

„Pedagogická, učitelská práce mého otce v té době byla ještě velmi záslužná, potřebná, osvětová činnost. Jelikož škola se vyskytovala v oblasti Sudet, tatínek společně s učiteli školy zajížděl na venkov, kde pronášel přednášky typu historického, zeměpisného. Prostě ve kterých se snažil povzbudit české sebevědomí, aby odolávalo nepříznivé situaci právě v Sudetech,“ popisuje Vlastimil.

Šířku zájmů Jaroslava Novobilského dokresluje také to, že v Melči založil hasičský sbor. Situace se ale začala komplikovat po roce 1933, kdy se v Německu chopil moci Hitler. „V Sudetech se začala ozývat německá nacionalistická nálada a dříve relativně klidné soužití Němců a Čechů v Melči se začalo vyostřovat,“ popisuje Vlastimil vzpomínky své matky. V noci jim například házeli kameny do oken a tatínek měl u nočního stolku armádní pušku. „Situace se stávala natolik nebezpečnou, že naše rodina musela z Melče uprchnout,“ říká Vlastimil a upozorňuje, že rodina ztratila také část majetku.

Nové útočiště chtěli manželé najít u rodičů v Závišicích u Příbora. „Ale hned druhého dne, když tam přijeli, rozhlas oznámil, že toto území rovněž spadne do Sudet a bude obsazeno.“ Následovalo další stěhování, rodina přejela do Valašského Meziříčí, kde ale nesehnali ubytování. Až díky laskavosti jednoho z místních našli útočiště v garáži.

 

Nová cesta 39

Pamětníkův otec Jaroslav Novobilský nakonec dostal dekret na práci v obci Pňovice nedaleko Litovle na Hané. Tam opět působil jako ředitel. „Po obsazení Sudet byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava a v tu chvíli docházelo k tomu, že pokrokoví čeští občané viděli, že je třeba republiku bránit, jinak bude totálně zachvácena německým živlem,“ vysvětluje Vlastimil s tím, že kvůli tomu jeho tatínek následně vstoupil do ilegálního odboje. „Pro něho to bylo velmi nesnadné, protože přijel do nového prostředí, kde neznal lidi, kde se seznámil jen s několika učiteli ve škole,“ popisuje. Většina jeho blízkých spolupracovníků byla popravena, od jednoho přeživšího se nicméně Vlastimil dozvěděl, že odbojová skupina se jmenovala Nová cesta 39, která poté náležela do skupiny Petiční výbor Věrni zůstaneme. 

Za osudový den označuje Vlastimil 23. října 1941, kdy do domu rodiny vniklo gestapo a chtělo zatknout jeho tatínka. Ten však nebyl doma. Podle slov pamětníka se tehdy nejspíš zúčastnil nějaké ilegální schůzky. „Auto s gestapáky odjelo, ale přijeli druhého dne,“ říká. 

„Když tatínek přijel domů a dozvěděl se, co se stalo, bylo mu jasné, že došlo k prozrazení činnosti a co bude následovat,“ popisuje Vlastimil. Situaci tehdy řešil se svou ženou dlouho do noci. „Zbývala možnost útěku. Byla to úplně izolovaná jednotka, takže tatínek se rozhodl a zůstal také s ohledem na bezpečnost rodiny. Kdyby odešel, doplatila by na to rodina,“ vysvětluje pamětník.

Gestapo tak skutečně přijelo druhého dne, nejprve do školy, kde otec zrovna učil. Napřed ale vniklo do bytu. Vlastimilovi bylo sice v té době šest let, ten moment si ale pamatuje dobře. „Gestapáci nás s maminkou zahnali do kouta a začali všechno vyhazovat ze skříní. Ale nic usvědčujícího nenašli,“ vzpomíná Vlastimil. Rodině zabavili vlajky, radioaparát, knihy a auto. „Chovali se normálně jako lupiči,“ říká s tím, že po domovní prohlídce přivedli jeho tatínka ze školy. „Ten se mohl s námi jen krátce rozloučit a odvedli ho.“ Přesto mohla být situace tehdy ještě horší. Gestapo totiž netušilo, že v prvním patře, mezi stropem a střechou, která chránila schody, byly uložené zbraně. „Myslím, že kdyby to objevili, tak nás na místě postříleli nebo zlikvidovali,“ myslí si Vlastimil.

S Vlastimilovým tatínkem byla zatčena celá řada dalších odbojářů. Nejprve ho drželi v Olomouci, poté ho převezli do Kounicových kolejí v Brně. Tam byl údajně souzen a odsouzen k trestu smrti. Následovala deportace do koncentračního tábora Mauthausen, kde byl Jaroslav Novobilský 7. května 1942 popraven. O jeho smrti se rodina dozvěděla přes obecní úřad v Pňovicích. „Nepozvali tam ani maminku, ale mého dědečka, který ten papír, oznámení, přinesl. Bylo to napsáno s německou důkladností, že tatínek zemřel v táboře v 16 hodin a dvě minuty. Později přes jednoho vězně, který se tam odtud dostal, jsme zjistili, že popravy běžely po dvou minutách,“ říká.

 

Pochod smrti a osvobození v Pňovicích

Vlastimil Novobilský vzpomíná také na pochod smrti, který Pňovicemi prošel v únoru roku 1945. „Tehdy do vesnice přišly asi tři tisíce ruských zajatců a shodou okolností právě v Pňovicích přenocovali. Byli rozmístěni po stodolách, ale i venku,“ popisuje Vlastimil. Ráno, když byli vězni vyhnáni ven, do zimy a únorového sněhu, se jim snažili místní pomoci. „Byl to strašný pohled, v hadrech, slabí, vyhublí, jenom kostnatí. Než odešli, vesnické ženy se snažily uvařit čaj, v noci pekly buchty a připravily jim různé potraviny. Gestapáci to neradi viděli, hulákali, řvali na lidi,“ vybavuje si Vlastimil situaci, do které se zapojil také. Jedna paní mu totiž dala konvici s pitím, které měl nalévat do misek vězňů.

„A teď jsem přišel k jednomu, který už zřejmě nemohl stát na nohách. Tak seděl na ulici v blátě, bahně, prostě úplně už jako nemohoucí člověk. Teď jsem mu začal nalévat kávu. A dodnes mám jeho oči, jak se na mě dívají. Držel mě pevně za ruku, já jsem se nemohl uvolnit, a najednou se ozval křik. Tak jsem se ohlédl a viděl jsem, jak ke mně běží esesák a že už v běhu otáčí pušku a bere ji za hlaveň, že mě tou pažbou přetáhne,“ popisuje Vlastimil. Zajatci se proto vytrhl a utekl. „To je hrozná vzpomínka, která mě provází celým životem.“

 

Matka hrdinka

Konce války a osvobození se obyvatelé Pňovic dočkali 7. května 1945. Sověti obsadili vesnici, vytlačili Němce, ale znovu se vrátili. „Mrtvých a raněných bylo na vesnici poměrně hodně,“ vzpomíná Vlastimil Novobilský. Matka zůstala s dvěma dětmi sama, dále měla starého otce a rodina žila prakticky několik měsíců bez peněz. V předposledním roce války onemocněl revmatickou horečkou také Vlastimil. Následky má, jak říká, do konce života. „To vše spadlo na maminky ramena. To pro ni byl katastrofický stav. Musím říct, že jestliže se s tím dovedla vypořádat, tak že ji nutně musím pokládat za hrdinu,“ říká dnes Vlastimil.

Ve vzpomínkách se ještě vrací k prvnímu výslechu otce na gestapu v roce 1941. Předložili mu tam dopisy, které chodily na adresu rodiny. „Ty dopisy byly v esperantu, které vyučoval v Melči. Chodily z různých zemí, například ze Švédska, a korespondenti žádali, aby tatínek potvrdil, co se na Západě píše, co se teda v protektorátu děje.“ Hned u výslechu ho gestapo donutilo na dopisy odpovědět a napsat, že si nepřeje, aby mu nadále psali. Díky tomu ho propustili a on se mohl vrátit domů.

Po válce následovalo stěhování do Opavy, kde Vlastimil i jeho sestra začali navštěvovat gymnázium. A právě tam uviděl Vlastimil nabídku na kurz esperanta, který se právě otevíral. A tak se zapojil. „A úspěšně jsem to zvládl a tu korespondenci jsem převzal. Hlavně s tím švédským přítelem mého tatínka, také učitelem. Byl jsem s ním v kontaktu až do jeho smrti,“ říká a dodává, že dnes si dokonce píše s jeho synem, nyní však už v angličtině. 

 

Esperanto jako neutrální jazyk

Vlastimil absolvoval gymnázium v roce 1953 a poté byl přijat na Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kde se zaměřoval na studium fyzikální chemie. Jak říká, měl štěstí na učitele, protože se seznámil například s pozdějším nositelem Nobelovy ceny Jaroslavem Heyrovským či Rudolfem Brdičkou. A protože se sestrou pocházeli z chudých poměrů, oba dva na univerzitě dosáhli na prospěchová stipendia a Vlastimil překládal články z ruštiny do češtiny, takže i z toho měl nějaké peníze. „Nakonec jsme oba vystudovali,“ říká dnes.

A ve volných chvílích se v Praze účastnil aktivit v pražském esperantském klubu. „Esperantu jsem zůstal celý život věrný, protože ho pokládám za neutrální jazyk, který nenese žádnou ideologii, ale může sloužit všem národům, všem lidem bez nějakého preferování,“ vysvětluje. Do esperanta spolu s manželkou přeložil například knihu Deník mého bratra, což jsou zápisky židovského chlapce Petra Ginze.

Po ukončení studia v Praze nastoupil Vlastimil do Výzkumného ústavu anorganické chemie v Ústí nad Labem. Tam se dostal díky své sestře, která se do města přestěhovala za svým spolužákem a manželem. Sourozenci se také rozhodli, že do Ústí přestěhují i maminku s dědou.

 

Nebudu slídit v řadách esperantistů

Někdy kolem roku 1960 se na Vranovské přehradě konaly tábory spojené s výukou esperanta. Na jednom se lektoři z různých koutů země dohodli, že by mohli zůstat v kontaktu a vyměňovat si program či zkušenosti. Poté, co se Vlastimil vrátil domů do Ústí nad Labem, přijeli za ním dva muži od Veřejné bezpečnosti. „Pojedete s námi, ale nikomu o tom neříkejte,“ řekli mu tehdy.

Nasedli do černého auta a odvezli Vlastimila na výslech do Litoměřic, který trval asi tři hodiny. Chtěli slyšet všechny podrobnosti a dokonce se ptali i na věci, které už v rámci výslechu zazněly. „Zřejmě kontrolovali, jestli budu mluvit stejně, nebo si vymýšlím,“ myslí si Vlastimil. Po třech hodinách byl odveden do zasedací místnosti a viděl, že k výslechu byli tehdy odvezeni všichni, se kterými se o možnosti spolupráce na Vranovské přehradě bavil. A když přijel prokurátor z Ústí, křičel na ně, že jsou buňka, na kterou se napojí zahraniční imperialistické síly. „A že dělnická třída nás rozdrtí železnou rukou,“ říká Vlastimil s tím, že už počítal s trestem. Prokurátor je nakonec však varoval, aby žádné buňky či organizace nevytvářeli. „A tím pádem to skončilo. Neměl jsem peníze, musel jsem si půjčit, abych se vrátil vlakem do Ústí.“

Konec tomu ale přesto nebyl. Státní bezpečnost ho po nějaké době opět kontaktovala. Tehdy mu podali jeden papír, který on ale odmítl podepsat. „Můj otec pro tuto republiku zahynul, já nemám v úmyslu podvracet tento stát. Takže prostě nepřichází v úvahu, abych vám podepisoval, že budu slídit v řadách esperantistů, jaké kdo má styky,“ řekl jim tehdy. „Bylo nás jen několik na břehu přehrady, kteří jsme jednali. Ale někdo to musel prozradit, někdo to musel bezpečnosti sdělit, že nás zatkla. Bylo to za války, kdy Češi zrazovali Čechy, a bylo to po válce. Morální kredit lidí a morální úroveň člověka klame,“ říká dnes Vlastimil.

 

Sametová revoluce v roce 1989

Po deseti letech přešel Vlastimil na Katedru chemie Pedagogické fakulty, kde pokračoval ve vědeckém programu, který spolu s kolegy začal už ve výzkumném ústavu. Tam setrval až do roku 1989. Revoluční dění a studentská stávka vynesly Vlastimila do pozice děkana fakulty. „Bylo to období relativně velmi těžké, velmi bouřlivé,“ říká dnes. Politická změna v roce 1989 se podle Vlastimila sice podařila, zároveň vzpomíná, jak se stavěl k požadavkům revoltujících studentů. „Byli velmi radikální. Přišli ke mně, když už jsem byl ve funkci děkana, a žádali okamžité rozpuštění Ústavu marxismu a leninismu,“ vzpomíná. „Velmi nesnadno jsem jim vysvětlil, že to nemůže záležet jen na jedné fakultě, která to zruší, ale že to musí být řešeno systematicky. Že k tomu určitě dojde, nebude možné, aby tento ústav nadále fungoval, ale nechtěli tomu rozumět,“ ilustruje Vlastimil vypjatost situace. Navíc - v té době se ředitel ústavu zastřelil.

Později byl Vlastimil také zvolen předsedou přípravného výboru pro vznik regionální univerzity. Šlo to ale poměrně složitě, protože, jak připomíná, Ústí coby průmyslové město nemělo pocit, že by školství a vědu nějak výrazně potřebovalo. Nakonec se to ale podařilo. Podpořil ho v tom i tehdejší prezident Václav Havel a mluvil o tom i s Petrem Pithartem. Oba byli nápadu a snaze velmi nakloněni. „A univerzita nakonec vznikla,“ říká dnes Vlastimil, který byl navíc v roce 1995 zvolen na dvě funkční období rektorem univerzity. Po roce 2001 odešel do důchodu.