Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Novák (* 1946)

Něco hezkého jsem prožil a měl bych to taky předat těm dalším

  • 1946 - narodil se v Praze

  • 1951 - rodina se přestěhovala do Kladna

  • 1946 - založení 9. oddílu, první spolupráce se skautingem

  • 1992 - vůdce SRJ

  • 1994 - uvolnění z funkce vůdce SRJ, spolupráce se střediskem Stopa

  • 1997 - Řád skautské vděčnosti

  • 2004 - Medaile Kraje modrých řek

Dětství

Vladimír Novák – Špalek se narodil 9. 10. 1946 v Praze. Když mu bylo dva a půl roku, rodina se přestěhovala do Kolovrat, odkud ale opět po dvou letech odešla tentokrát na Kladno. „Tatínek šel sem pracovat do Poldovky, tak od tý doby jsme Kladeňáci, takže já Prahu ani moc neznám.“

Inspirován loutkovým divadlem svých rodičů v Kolovratech pak na Kladně malý Vláďa rád vyřezával loutkám všemožné kulisy. „…ještě jako školák jsem potom vyřezával nábyteček a takový věci do loutkovýho. Dokonce za komunistů to posílali někam na nějakou soutěž, kde to postupovalo až do celostátního, pak se to ztratilo a nikdo nic neřekl. Ale tak skončila většina…“

Kromě řezbářství ho také bavilo kreslení, ale tatínek tenkrát držel nad synovými obrázky až příliš přísný dohled. Jeho výtky směřované především ke kresbám postaviček jednou přestaly Vláďu bavit a malování opustil úplně. Kromě šikovného výtvarníka z něj ještě vyrůstal talentovaný sportovec všeho druhu. „…volejbal, nohejbal, fotbal, co se dalo. Tam naproti ke krámu, tam jsme házeli koulí, disk, snad i oštěp jsem tak zkoušeli, no prostě furt něco. Když se nedalo venku, tak se hrál pinčes, šachy a takovýhle, takže já snad kromě bruslení, to jsem moc neuměl, takže hokej takhle spíš s tenisákem na ulici a plavat jsem neuměl…“

Svůj volný čas trávil nejradši s kamarády. V okolí měli velkou partu kluků, kteří mezi sebou neustále měřili své schopnosti. Za barákem měli malé hřiště, kterému říkali lehkoatletický stadionek, a jen co přišli ze školy, hned se tam seběhli, aby si zahráli volejbal, fotbal, na co měli chuť. O víkendech dokonce rodiče otevírali okna, aby z nich sledovali zápasy a fandili svým dětem. Kromě fotbalu ale závodně Vláďa žádný sport nedělal. A nakonec mu i ten zakázali, protože se mu začala projevovat artróza.

Střední škola

Po osmé třídě se Vláďa rozhodl dál studovat na průmyslové škole elektrotechnické. Pro přijetí měl výborné předpoklady – z posledního ročníku si odnášel jen čtyři dvojky. Jako katolická rodina však byli Novákovi často znevýhodňovaní a tentokrát si přisadil pan ředitel, který byl přímo protinábožensky zaměřený. Na elektrotechniku se začali dostávat i studenti s trojkami a Vláďa byl pořád jen náhradník. Maminka to tak nechtěla nechat a přemluvila tatínka, aby poslal na průmyslovku dopis. Domů Novákům přišla odpověď, ve které si tatínka pozvali přímo do Prahy. Když tam tatínek přijel, ukázali mu dopis od pana ředitele, který napsal: „Příjem nežádoucí.“ Nakonec tedy Vláďu museli na průmyslovku vzít, sice ne na elektrotechniku, ale alespoň na strojní.

Pionýr – první práce s dětmi

Novákovi byli kvůli své víře docela sledovaní a třídní učitel měl obavy, jestli bude moci Vláďa dál studovat. Jeho zákrokem tedy v osmé třídě Vladimír se svou kamarádkou nastoupil jako vedoucí malých pionýrů. Brzy se ukázalo, že se k dětem velmi hodí. Chodil s nimi ven do přírody a společně hráli všemožné hry. Školáky to tak bavilo, že z původních asi tří čtvrťáků měl nakonec skoro celou třídu.

Další léto však přišlo velké zklamání, kvůli kterému pak Vláďa organizaci opustil. Právě měl za sebou již první ročník na průmyslové škole strojní, a protože se Novákovi nechystali odjet na dovolenou, rozhodl se naplno zapojit do tzv. letní aktivity. To byla činnost pionýrů během prázdnin zaznamenaná v pěkně vedené kronice. Ta se odevzdávala k hodnocení a některá z družin pak byla vyhlášena vítězem. Vláďa tedy celé léto pořádal různé výlety po okolí pro děti, které by svůj volný čas jinak trávily doma. Na konci prázdnin odevzdali pečlivě vedenou kroniku plnou toho všeho, co podnikli. Letní aktivitu nakonec vyhrála vedoucí, o které věděli, že pořádná práce s dětmi jí není moc blízká. Když už s pionýry vyrazila někam ven, nechala je běhat po lese a moc se o ně dál nestarala. Skoro nic za to léto nedělali. Její tatínek malíř jí namaloval nádhernou kroniku, a když si do ní ještě navymýšleli spoustu zajímavých činností, nemělo toto ukázkové dílo těžkou cestu k prvnímu místu. „A to mě tenkrát tak vzalo, že jsem neměl odvahu prostě dětem říct, jak to…, a tak jsme prostě skončili a přestal jsem toho Pionýra vést.“

Jak se bratr Špalek dostal ke skautingu

Jakmile přišlo povolení skautingu roku 1968, na Kladně se rychle začaly obnovovat oddíly a také vznikat nové. Vláďa měl pověst nadšeného sportovce a člověka, který „to s dětmi umí“, proto ho jednoho dne přišel ing. Vojtěch Holeček ještě s Antonínem Roubalem požádat, zda by s nimi nechtěl založit skautský oddíl. Ke konci roku se tedy sešli, přizvali ještě Vláďovy dva mladší bratry, Pavla Zejška a Jana Dostála a vytvořili 9. oddíl střediska Kladno. Hlavním vedoucím byl zvolen ing. Vojta Holeček přezdívkou Roj a br. Špalek jeho zástupcem. Antonín Roubal, známý salesiánský botanik, se stal duchovním rádcem. Na první tábor jeli k Varnsdorfu, kde však ještě nebyla moc velká účast. Další rok na Kracláku to pak už bylo něco jiného. Špalek tam sice dorazil později, protože měl na motorce bouračku, ale na většině tábora byl. Spolu s 9. oddílem tábořily ještě další dva – Kobra se svými děvčaty a Tom Plajer s vlčaty.

Po roce 1970

Roku 1970 byl u nás skauting zakázán. Vedení bylo rozpuštěno a Karla Cibulku, který stál během krátké obnovy v čele střediska, dokonce na čas zavřeli. Jeden z těch, kteří chtěli dál pokračovat, byl Jiří Jeschke. S několika dětmi se zaregistroval pod rozdělovskou pionýrskou skupinu. Dále se však scházeli v klubovně a pokračovali ve stejném duchu jako před zákazem. „…kolik let je vedl, tak s nima taky jezdil, ale víceméně mu do toho nekecali, takže si jel trochu po skautským, a i ty šátky nevím, myslím, že ani nenosili. To nosili spíš takový svoje…“

Br. Špalek se sice dál nikam neregistroval, ale se staršími kamarády skauty pořádali puťáky po celé Československé republice. Tenkrát se také seznámil s budoucí manželkou a po čtyřech letech známosti se oženil. Děti pak vychovával tak, jak tomu byl zvyklý od skautů. Chodil do přírody, vyráběl s nimi ze dřeva, a dokonce jim vytvořil „cestičky“. Napodoboval tím vlastně skautské stezky, ale jen velmi opatrně, protože by to někdo mohl poznat a jeho už tak dost sledovaná rodina by mohla mít další problémy. Tím tedy jeho dcery poznaly skauting, a hned po další obnově se proto mezi prvními zapojily do střediska.

Po dokončení střední školy Vladimír pracoval rok a půl na Poldovce. Po tom, co jemu slíbené místo technika dali předsedovi KSM, šel pracovat do aerolinek. Odtud nakonec odešel až po dvanácti letech kvůli rodině. „… protože, dneska to je legrace, dneska tam staví každej autobus každou čtvrthodinu a v tý době tam nejezdilo, jeden ráno, jeden odpoledne, jenom couráky, takže já jezdil na motorce i v zimě, no hrozný…“  Kamarád mu tenkrát poradil, aby raději zkusil VKD – Výstavba kamenouhelných dolů Kladno (Dnes a.s. Energie – stavební a báňská). Měl to pak jen chvilku do práce a mohl se zase více věnovat rodině.

Protože ve Vladimírovi jeho sportovní duch nikdy neumíral, v aerolinkách hrál aktivně zejména volejbal, ale dělal i další sporty.  Když pak tedy přešel na VKD, hned se začal angažovat v rekreačním sportu. Pořádaly se i mezinárodní turnaje a za odměnu se dávaly jen malé odznáčky. Vláďa to tak nechtěl nechat, proto zavedl docházku, dostávali pak peníze a za ně vítězům mohli koupit lepší ceny, jako třeba míč nebo síť.

Středisko se opět rozbíhá

Ještě před koncem roku 1989 svolal br. Chytil všechny bývalé skautské činovníky na Kladně, na které sehnal adresu. Tak se tam dostavili i Špalek s Bobříkem a ještě se dvěma kamarády. Středisko Stopa, které mělo více vedoucích s dlouholetými zkušenostmi, obnovilo pět oddílů a přetáhlo si k sobě na pomoc některé činovníky. Špalkovi pak zbyli tři kamarádi, se kterými měl dát dohromady druhé středisko. Z tohoto střediska (později s přijatým názvem Orion) měl vůdcovský dekret pouze Špalek a jedinou pořádnou oporou byl Jeschke, který však už nechtěl dál aktivně fungovat, jen dát nějaké rady do začátku. I přes to všechno se jim ale podařilo sejít se s Pavlem Zejškem, Zdeňkem Novákem, M. Šrámkem a Bobříkem. Později se k nim ještě přidal Chytil a Mračková. Z posledních dvou zmíněných tam však ani jeden dlouho nezůstal..

Už v průběhu roku se Chytilův 1. oddíl pomalu rozpadal a členové postupně přecházeli pod Špalkův 9. oddíl. Po letním táboře, kdy si pro některé děti přijeli rodiče a nakonec byl i předčasně ukončen, se oddíl zrušil úplně. Přes to všechno však Orion pomalu rostl, vedoucí sbírali znalosti a zkušenosti a dnes je to největší středisko v kraji. Ve středisku panovala tradice a dodnes ještě funguje, že liché oddíly jsou chlapecké a sudé dívčí. Další v pořadí – 2. oddíl vedla Amazonka.

Nějaký čas ve středisku také fungoval romský smíšený 3. oddíl. Vedl ho Norbert Žofák, který s těmito dětmi uměl pracovat, ale byla to spíš charitativní činnost. Spoustu věcí se dětem muselo dát a nějaké půjčování společních věcí nebylo časté, protože se to ztrácelo a málokdy se něco do střediska vrátilo. Ostatní vedoucí to neviděli moc jako skautský oddíl. Každopádně však bylo právě na tento oddíl z ústředí nejvíce přispíváno. „… měli velký dotace, ono se tenkrát šlo Romům hodně na ruku, takže když nám potom snížili dotace, tak když jsme potom přijeli na ústředí, tak my jsme měli, já nevím, tak patnáct korun na dítě na den a oni měli dvě stovky…“

Na Kladně se na čas objevil i vodácký 5. oddíl. Vedla ho sestra Chladová a pak její manžel Chlad, vodák. Protože byl ale povoláním voják, stalo se, že byl přeložen do Českých Budějovic a oddíl se rozpustil. Většina z kluků přešla pod 7. oddíl, který funguje dodnes. Ve středisku pak existoval ještě jeden dívčí 8. oddíl, který vedla Marie Horská. Do něho právě vstoupily i Špalkovy dcery Sůvička s Krtkem. Později se k vedení připojily k Marušce ještě Beruška a Kaliméro. V roce 1994 se ale rozdělily na 8. a 18. oddíl. Z vyprávění tehdejších členů to vypadalo tak, že se do kroniky založil papír a každý se podepsal buď pod 18. nebo 8. Nový oddíl vlastně veškerou symboliku přebral, a když se potom Kaliméřina Osmička rozpadla, převzaly vlastně úplně všechno. Dodnes není na oddílové vlajce přišitá jednička k osmičce.

Kromě oddílu se obnovily či postupně nově vznikly různé střediskové akce. Byla to například podzimní Budečská stezka, která postupně zanikla, a jarní Soví den okolo svátku sv. Jiří. Tradice „Sováku“ stále trvá a každoročně se na něm sejdou družiny ze všech oddílů střediska, aby změřily své znalosti a dovednosti v závodě v okolí dokeské louky.

Prvním střediskovým vůdcem po obnově byl ing. Vojtěch Holeček – Roj, brzy však onemocněl, s přibývajícími problémy v práci ze střediska odešel a brzy na to zemřel. Další rok byl tedy zvolen Pavel Zejšek – Merkur. Br. Špalek dělal v tu dobu výchovného poradce ve středisku a v okresní radě tajemníka. Po dvou letech, roku 1992, byl pak zvolen vůdcem střediska po Merkurovi.

Klubovny

V době, kdy se střídal br. Merkur s br. Špalkem, byly velké problémy s vlastními klubovnami, které bylo nutno vyřešit, i když se do toho nikdo nehrnul. Nejprve se scházeli na Bressoně, potom dostali celý dům na Ostrovci, ale jen na chviličku, protože si o něj požádal Jágr, a tak se muselo hledat dál.

Na Ostrovci byla ještě jedna klubovna, kde se scházela většinou děvčata z 8. a 18. ještě s kluky ze 7. oddílu. Původně to byla mateřská školka a starosta na Kladně přislíbil, že původní školky budou sloužit dětem. Dopoledne se tam stravovali důchodci a odpoledne se tam scházeli skauti. Nakonec si o objekt požádala paní Kutilová, která ho také získala, a tak mělo středisko po další klubovně.

To už se přesunuli do té části Kladna, kde jsou i nyní. Město jim dalo celé patro jednoho domu ve staré části Rozdělova. Nájem však zvedal podnikatel, který bydlel v přízemí a nevadilo mu platit velké peníze za energie, takže nešetřil vytápěním celého domu. Středisko veškeré peníze muselo dát na nájem a ještě si vytvořilo dluh. Opět mu pomohlo město, když jim věnovalo dotace, ale bylo to spíš formální, protože tím se vlastně splatil nájem a město tak peníze dostalo zpět.

Špalek se však nevzdával a hledal dál. Mezi lety 1968 a 1970 se scházeli ve druhém rozdělovském věžáku ještě pod suterénem – v krytech, jenomže si to pak zabrala civilní obrana jako svůj archiv. Špalek se ale stejně vydal zjišťovat, jestli by se tam ještě nenašla nějaká místnost. Od obyvatel velkého domu získával různé nabídky, protože se jich dost stěhovalo, ale stále to nebylo ono. Až v suterénu podnikal nějaký zmrzlinář, který nepotřeboval všechny místnosti, které mu patřily. Nejprve uvolnil jednu a později, když odešel, tak i další dvě klubovny. Pak se k tomu začaly připojovat další a připojování trvá vlastně dodneška, protože v tomto roce 18. oddíl Svítání získal další dvě klubovny.

Tábory

Ani s tábořišti to nebylo jednoduché. Jeschke obnovenému středisku přenechal tábořiště Netopýří mýtina, ale věděl o tom jen Merkur, který nic neřekl. První tábor byl domluven s pražským oddílem na Kleti. Myslivci jim propůjčili svůj opuštěný statek na louce a kolem něho se postavily stany. Když se tam byli poprvé podívat, všude bylo nádherné sluníčko, tak to nazvali: „Sluneční stráň“. Těch 14 dní tábora však stále pršelo a byla zima. Vlčata museli přesunout na půdu toho statku, protože v promočených stanech jim byla moc velká zima. Zde se také Bobr se Špalkem domluvili, že mají velký oddíl a že by se měl rozdělit. Další rok tedy začal Bobr s vlčaty a Špalek si vzal skauty.

Špalek s Pražáky hledal dál nějaké lepší tábořiště. Společně našli louku u Ktiše na Šumavě. Kaliméro s Merkurem zajistili dřevo, ale když dva dny před zahájením přijeli skauti tábor postavit, zjistili, že těch 8 kubíků dřeva jsou velké silné osmimetrové klády, ze kterých se podsady neudělají. Špalek se svým bratrem se však jako jediní nevzdali. Zajeli do Ktiše, jestli snad na pile něco neseženou. Tam potkali kluka, který vyprávěl, že nedávno sháněl krajinky skautům z Českých Budějovic, tak ať si zatím zajdou do hospody, že se něco najde. A taky se nakonec našlo a tábor se mohl vybodovat. V roce 1991 tam společně tábořil dívčí oddíl, kde byla velká jídelna s kuchyní a Špalek s 9. oddílem tam 150 metrů ze svého tábora přicházel na oběd.

Další rok ale Pražáci volali, že se tábor musí zrušit, protože jsou problémy s povolením, tak ať Kladeňáci zajedou do Ktiše, aby si s nimi mohli majetek rozdělit. Rozdělování však dopadlo tak, že Pražáci nedali vědět a zajeli si tam pro to lepší vybavení. Až o Velikonocích se Špalek dozvěděl, že tam byli, a tak vzali auto, aby posbírali to, co tam zbylo. Cestou však Špalek dostal nápad. Protože měli adresu ochránce přírody, který ktišskou louku vlastnil, cestou u něho zastavili, aby se zeptali na přesné důvody zákazu táboření. K jejich velkému překvapení však první otázku položil ochránce přírody. „A proč vy letos nebudete tábořit?“ Špalek se na něj chvíli udiveně díval a pak řekl: „Vždyť jste nám to letos zakázali.“  – „To není žádná pravda,“ ohradil se hned majitel a společně zjistili, že to pražští skauti nějak špatně pochopili nebo to překroutili. Místo likvidace zbytků tábora tedy Špalek zajel rovnou za tím klukem na pilu. Tam však zrovna měli dovolenou a moc dřeva u sebe neměli. Nakonec se našly tři balíky prken, které ale chytaly plíseň, tak byly vyřazené. Po pětistovkách za balík to kladenským skautům prodali a mohlo se opět u Ktiše tábořit.

Jiný rok přišly další problémy. Přislíbené tábořiště jim na začátku června odřekli a bylo potřeba sehnat jiné místo, protože děti už měly tábor zaplacený. Špalek se tenkrát dozvěděl o Štílečku na louce u Sedlčan. Na poslední chvíli tam postavili velký tábor, který si pak středisko dlouho udržovalo a dodnes se tam jezdí. Nepatří to už kladenskému Orionu, protože ten to předal votickým skautům. Dlouho se tam totiž nejezdilo, a když se vyplavilo tábořiště Votičáků, Špalkova dcera o Štíleček poprosila.

Odchod ze střediska

Když Vladimír vedl středisko třetím rokem, jeho zdraví se na delší dobu zhoršilo a začal mít problémy s prací. Požádal tedy o uvolnění z funkce kvůli nedostatku času. Nebyl to však jediný důvod. Mezi vedením totiž narůstalo napětí. Začalo to nenápadně. V roce 1970 si někteří začali dělat vůdcovské zkoušky, ale protože byl skauting zakázán, nebylo jim uznáno jejich úspěšné dokončení. Na prvním táboře po sametové revoluci měl jako jediný ze střediska vůdcovský dekret právě Špalek, ale podle vedoucí dívčího oddílu nesměl být u slibu. Takže holky svůj slib pak o dva roky později opakovaly, protože musí být složen do rukou vůdce.

Na lesní instruktorskou školu jelo více vedoucích, ale nikdo Špalkovi včas neřekl, že nemusí odevzdávat žádnou velkou práci, na kterou v tu chvíli Vladimír neměl ani trochu času, ale že stačí odevzdat poznámky z přednášek. Špalkovi to bylo líto, protože potom nemohl být ve zkušební komisi pro střediskové vůdcovské zkoušky, ale před ostatními říkal, že mu to nevadí, že o nějaký šátek přece vlastně ani nejde. Po skončení kurzu ale na navazující semináře jezdil.

Taková a další nedorozumění se táhla už dlouhou dobu. Ale úplný odchod ze střediska následoval až po tom, co se rozhodl se svým oddílem po pěti letech opět navštívit jejich vlastníma rukama vybudované tábořiště. Ve středisku mu ale řekli, že tam pro ně ten rok již není místo. Po jeho odchodu si kamarád Včelička se svým oddílem přesunul klubovnu do místnosti v suterénu Gymnázia Kladno a nějaký čas vedl oddíl tam, po problémech s tehdejším vedením školy však skončil se skautingem úplně.

Špalek ale skončit nedokázal. Na církevní škole v Kladně, kde zrovna vypomáhal, ho paní ředitelka poprosila, jestli by nezaložil nějakou skautskou družinu při škole. Zároveň za ním přicházeli kluci z jeho bývalého oddílu, že by s ním chtěli zůstat, protože hodně sportuje a to je baví. Takže 9. oddíl se dočkal dalšího pokračování, i když se počet členů snížil. Z církevní školy přešli pod druhé kladenské středisko Stopa, která se od poslední obnovy zmenšila, protože staří zkušení skauti pomalu odešli. Z mladších jich zůstalo jen málo a navíc téměř ztratili odvahu pokračovat. Ale právě po částečné výměně vedení se opět počet členů částečně zvýšil a 9. oddíl v současnosti stále funguje.

V Orionu pak dělal vůdce střediska Vladimír Souček – Riki a po něm to převzal Michal Novák – Bobr, který je jím stále.

Ocenění

V roce 1997 byl br. Špalkovi udělen Řád skautské vděčnosti za věrnou a obětavou práci ve středisku. O sedm let později také Medaile Kraje modrých řek.* V roce 2009 díky návrhu ORJ vstoupil do Svojsíkova oddílu.

Současnost

Dnes bydlí pan Novák se svou ženou v Kladně-Kročehlavech. Doma se stará o nemocného tchána a jezdí navštěvovat své přátele a maminku do domova důchodců. Stále pomáhá s vedením 9. oddílu, který stále náleží středisku Stopa. Protože se kvůli zdraví už nemůže účastnit výprav, pomáhá alespoň na schůzkách a pak při větších úkolech, třeba dopravit materiál na tábor. S činovníky z Orionu udržuje nadále dobré vztahy a zajímá se o dění střediska.

Skauting je o službě

Špalek vidí změny, které za ta léta dopadly na skautskou organizaci. Některé z nich ocenil, jiné ho mrzí. Vidí, jak dříve byly děti šťastné, když si mohly jít ven zahrát, zasportovat, a dnes, v době počítačů,  raději každý sedí doma a reálné hry ho nudí. Přibývá jiných zájmů a jiných starostí. A když už někdo prožije nádherná léta na táborech a výpravách, v dospělosti od toho odejde, protože by měl začít nést nějakou odpovědnost. „Je to prostě trošku o službě. Já jsem něco dostal, to jsem vždycky tak považoval. Něco hezkého jsem prožil a měl bych to taky předat těm dalším. Něco pro to udělat. Vždyť každej slibuje skautem jednou a skautem navždy. Jo, čili já jsem něco dostal a něco bych měl taky dávat těm druhým. Něco udělat pro ty druhý a to bych řekl, že tady dost chybí.“

Poznámky

* Medaile „Kraje modrých řek“ byla zřízena roku 2003 usnesením Krajské rady Junáka Středočeského kraje jako ocenění za obětavou a aktivní práci pro junáckou organizaci v rámci Středočeského kraje.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Skautské století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Skautské století (Běla Samková)