Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Nosková (* 1936  †︎ 2015)

Válku jsme přežili díky emigraci do Anglie

  • narozena 20. 8. 1936 ve Skutči

  • dětství ve Dvoře Králové

  • 1939 – emigrace do Velké Británie

  • život v Pateley Bridge

  • 1945 – návrat do Československa

  • zabavení majetku rodiny a další perzekuce

  • pedagogická škola

  • čtyři roky učitelkou v karlovarském pohraničí

  • seznámení s manželem, narození první dcery

  • 1960 – zemřela maminka, návrat do Dvora Králové

  • práce ve škole, ve slévárně, v cihelně, v textilce

  • narození druhé dcery a syna

  • 1978 – první návštěva Izraele

  • práce u benzínové pumpy

  • 1990 – neúspěšné restituce

  • výuka angličtiny v královédvorské ZŠ a na gymnáziu

  • památník zbourané synagogy a snaha o zřízení památníku zničeného židovského hřbitova

  • zemřela 10. března 2015

Eva Nosková, rozená Weissová, přišla na svět 20. srpna 1936. První roky svého života strávila ve Dvoře Králové. Ze svého krátkého dětství v Československu ráda vzpomíná na rodnou vilu v areálu textilní fabriky. „Byla to krásná vila. (…) Vila Ella, po tátově sestře, která zemřela na zápal mozkových blan.“

 

Za první republiky bydlelo ve Dvoře Králové a jeho okolí na pět stovek občanů židovského vyznání. Vzhledem k blízkosti Sudet zde žilo také mnoho Němců a smíšených rodin. Přesto žádné konflikty nevznikaly. „Všichni žili v takový symbióze.“

 

V této době bylo Královédvorsko proslulé textilní výrobou. „O Židech se ví, že jsou podnikaví a chytrý a pracovitý, tak prostě začali tady zakládat textilní průmysl. Nejdřív to byly malinký továrničky, přádelny, šlichtovny, tkalcovny, barevny a tiskárny.“ Evin pradědeček, Vilém Weiss, patřil k průkopníkům podnikajícím v tomto oboru. Začátky byly těžké, objížděl město s kárkou a sbíral staré oblečení, které potom cupoval a vyráběl z něj textilní nitě. Pracovitost se mu ale vyplatila, a když Eva přišla na svět, rodina Weissova již vlastnila největší textilku ve Dvoře. Patřil k ní také rozsáhlý park a několik desítek vil a rodinných domů. „Textilka se jmenovala Weiss & synové. (…) To byla historie Dvora. Dyť se Dvoru říkalo českej Manchester, před válkou. Proslavenej nejenom tady v Evropě, ale i za mořem. (…) To všechno byly židovský rodiny.“

 

Děd Otta Weiss vedl fabriku mezi světovými válkami a za jeho řízení patřila k největším podnikům v regionu. V roce 1925 se dokonce stala akciovou společností. Otta Weiss zemřel před válkou a zanechal po sobě pět dětí. Čtyři dcery a Evina otce Roberta.

 

Otec vystudoval vysokou školu v Brně a poté převzal vedení rodinného podniku. Evina maminka Valerie se narodila v místech pražského židovského ghetta v Josefovské ulici. V Praze pracovala v obchodě s koženým zbožím a často cestovala po světě. Po seznámení s Robertem se přestěhovala do Dvora. Na maminku i tatínka Eva vzpomíná jako na velmi milující rodiče, kteří se vždy dokázali postarat. „Oba byli inteligentní, pracovití a ovládali pět řečí.“

 

Emigrace do Velké Británie

 

Když ještě Evě nebyly ani tři roky, začala válka. Rodina se ihned v březnu 1939 rozhodla pro emigraci. Eva s maminkou šly nejprve k babičce do Prahy. „Tam jsme byly měsíc asi a nějak 27. dubna jsme utekly do tý Anglie.“ S otcem měly smluvený sraz v Londýně.

 

I když dlouhá cesta Evy s maminkou neproběhla bez problémů, do Londýna se nakonec dostaly. „Maminka říkala, že jsme byly v Holandsku tejden zavřený.“ Kromě šťastného shledání s otcem potkaly v Anglii ještě dvě rodiny známých z Československa, které také utekly před válkou. Byli to Bondyovi z České Skalice a Pickovi z České Třemešné. „Oni tam měli taky továrny.“

 

Nejprve žili krátce v Londýně, ale nebylo tam bezpečno. „Hodně času jsme museli strávit v podzemí a dokonce moje maminka z toho měla zmrzačenou jednu ruku. (...) Shodou okolnosti přišla do takový situace, že šrapnel jí zmrzačil tři prsty.“ Rozhodli se tedy přestěhovat. Chvíli žili v Bedfordu. „To je místo, kde skončilo spousta českejch dětí Nicholase Wintona.“ A nakonec se usadili v malém městečku Pateley Bridge v severním Yorkshiru. Zde začala Eva navštěvovat školu a maminka, protože emigranti nesměli pracovat za mzdu, se starala o osiřelé děti.

 

Všechny tři rodiny zůstávaly stále spolu a bydlení nacházely u hodných anglických rodin. „Jeden pokoj nám věnovali a všechno ostatní jsme s nima měli společný.“ Evina maminka před Angličany nechtěla mluvit česky, považovala to za nezpůsobné. „Tak jsem mluvila jen anglicky a po návratu jsem se musela znovu učit.“ Většinu času trávila Eva hrami se svými dobrými kamarády Petrem Bondym a Hubertem Pickem. „Byly jsme tři děti stejnýho věku. (…) Našli jsme si tam spoustu kamarádů.“

 

Otec ve válce působil u jednoho z tankových praporů čs. samostatné obrněné brigády. „Táta prošel všechny ty velký bitvy. Bojoval u Dunkerque, u Remagenu, v Ardenách a nakonec skončil v Normandii. Všechno přežil. Zaplať pánbůh.“ Za celý pobyt ve Velké Británii tak otce viděla pouze dvakrát. „Jednou přijel domů a jednou dostal tři dni dovolenou, tak jsme za ním jeli do Skotska.“ Také otcové Pick a Bondy působili v zahraniční armádě, u RAF. Pick dělal vojenského fotografa v pozorovacím letounu, Bondy létal na bombardérech.

 

Když válka skončila, rodina se rozhodla pro návrat do Československa. Otec se zpět do vlasti dostal s armádou v květnu 1945, Eva s maminkou se vrátily s belgickým Červeným křížem v listopadu. „Všichni jsme válku přežili, ale vrátili jsme se jenom my.“ Bondyovi a Pickovi se rozhodli zůstat v zahraničí.

 

Návrat do Československa a nástup komunismu

 

Po návratu mohla rodina až do roku 1950 bydlet ve své vile. Eva vzpomíná, že měla svůj vlastní pokoj, což byl oproti pobytu v Anglii velký luxus. Přesto byl rodině všechen ostatní majetek zabaven a otec mohl nastoupit do své fabriky pouze jako správce. Ani to ale netrvalo dlouho a po čase musel fabriku opustit úplně.

 

Po skončení války se rodina také začala dozvídat o osudech svých nejbližších příbuzných. „Otcovy dvě sestry i maminka zemřely v koncentráku.“ Vrátila se pouze jedna sestra s dcerou, které přežily pochod smrti z Dachau. Většina ostatních takové štěstí neměla. „My jsme teda přežili válku. Táta, máma a já. Protože jsme byli v emigraci v Anglii.“

 

Židovská komunita však nebyla poznamenána pouze válečnými zločiny nacistů, ale i perzekucemi ze strany nastupujících komunistů. Synagoga ve Dvoře Králové přežila obě světové války, ale po roce 1948 musela jít k zemi. „Ministerstvo kultury prohlásilo, že to není žádná kulturní památka. Ale byla to úžasná dominanta města a spoustu lidí bylo proti tomu, aby se zbořila.“ Evin otec dokonce na obnovu synagogy organizoval sbírku. Od lidí se mu sice podařilo sehnat dostatek peněz, ale ani to demolici neodvrátilo. Peníze ze sbírky pak odevzdal židovské obci v Praze. „Ty z toho financovali starý Židy, který přežili a zůstali v republice bez jakýhokoliv zajištění.“

 

„A židovský hřbitov dopadl stejně jako synagoga, prostě se zlikvidoval.“ Eva vzpomíná, že po zákazu pohřbívání si tam komunistická mládež dělala večírky. Vybavení hřbitova se rozkradlo a půda byla použita na stavbě.

 

Život za komunismu

 

Evin otec byl Žid, fabrikant a člen zahraniční armády. Stal se tak zcela nepohodlným pro nový režim. Komunisté ho ihned po návratu do Československa degradovali na vojína a další perzekuce na sebe nenechaly dlouho čekat. „Nechtěl zůstat v republice. My jsme tady zůstali jako jediná židovská rodina.“ Protože se krátce po válce Evě narodila malá sestřička, otec se neodvážil riskovat útěk za hranice. Několikrát sice zkusil požádat o vystěhovalecký pas, ale komunisti ho vždy odmítli s argumentem, že Československo si nemůže dovolit přijít o textilního odborníka. „Tatínkova textilní záležitost byla, že na pile tloukl bedny. Pak dělal někde v nějakým skladišti tady v Borovničce. Skladiště vyřazenejch textilních strojů a náhradních dílů. A pak, já nevím, kolik let, ale pak tady dlouho naproti v Tibě mazal stavy. Tak to teda byla využitá jeho odbornost.“

 

Maminka po návratu z emigrace také nemohla pokračovat ve své práci a musela nastoupit do kantýny ve fabrice. „Ženský v kuchyni jí dávali nejtěžší práce. (…) Každý den musela ráno škvárovat, to ještě byly takový obrovský kamna přes celou místnost. (…) A potom ji donutili vzít si dvoukolák a jet k řezníkovi pro čtvrtky masa.“

 

A komunisté nezapomněli ani na Evu. „Když jsem vycházela z deváté třídy, tak mi bylo řečeno, že žádná škola.“ Přesto absolvovala přijímačky na gymnázium, odkud ji ale po několika týdnech docházky vyhodili. „Není vhodné, aby člověk mého původu chodil někam do školy.“

 

Začala tedy pracovat v textilce, kde se naučila tkát koberce. „To mě bavilo.“ Další rok se pokusila opět dostat na gymnázium, ale bez úspěchu. Nastoupila alespoň do dívčí školy pro ženská povolání v Hořicích. „Maminka říkala: ‚Lepší nějaká škola než žádná škola.‘“ Podmínkou studia v Hořicích bylo ubytování na internátu a návštěvy domova pouze jedenkrát za dva týdny. „Aby na mě rodiče neměli špatnej vliv.“

 

Po roce dívčí školu zrušili a na jejím místě vznikla pedagogická škola pro učitele. Eva tam byla automaticky přeřazena. Když začínala druhý ročník, její otec musel nastoupit na mimořádné vojenské cvičení. „Byl tam půl druhýho roku.“ Pracoval v Košicích na stavbě, v Novákách v hnědouhelných dolech, pak onemocněl a mohl se vrátit domů.

 

Ode dne, co otce zavřeli, začaly Evě chodit peníze na školu. „Vždycky to bylo z jiný adresy, z jinýho města, z jinýho jména. Já jsem několikrát teda odepsala s poděkováním, ale vždycky se mně to vrátilo zpátky, že je adresát neznámej. Takže dodneška nevím, kdo mě to podporoval.“

 

Ani maturita na hořické škole neproběhla bez problémů. V posledním ročníku bylo Evě a několika dalším studentkám sděleno, že nemohou školu ukončit. „Jedna byla dcera nějakýho římskokatolickýho faráře, holky kulacký a nějaký další nekalý živly.“ Naštěstí se děvčat zastala paní profesorka Rudlová, zakladatelka komunistické strany v Hořicích. „Ta se za nás postavila.“

 

Práce v pohraničí

 

Po absolvování pedagogické školy dostala Eva umístěnku na Karlovarsko. Tam strávila čtyři roky suplováním v pohraničí. „Takovej kraj hnusnej, sešla se tam veškerá verbež, co se nastěhovala do domů po Němcích. (…) Denně se odvšivovalo. Ráno se přišlo do školy, každej měl svůj všiváček, svůj papír a teď to jelo. Pak si museli umejt obličej a krk, protože byli špinavý jako čuňata. Ruce taky a na nohy jsem se jim radši nedívala. To byl denní rituál, takže se začínalo učit až od devíti hodin.“

 

Přesto Evě její žáci přirostli k srdci. Chudé děti z vesnice byly rády za každé zpestření bídného života. „Někdy jsem je pozvala domů a krmila, taky jsem jim nosila do školy svačiny.“ S manželem brávali děti stanovat a hráli s nimi loutkové divadlo. „Dětem se to strašně líbilo.“ Každé prázdniny také jezdili na několikatýdenní výlet na kolech. Jednou z Karlovarska až na Macochu, další rok na Sázavu a třetí rok po kraji. „Ty děti byly fakt úžasný, na to z jakejch poměrů pocházely.“

 

V Karlových Varech se Evě dařilo i v osobním životě. Potkala zde svého manžela a narodila se jim první dcera. Profesně byla také celkem spokojená. Kromě výuky si načerno udělala atest na vady páteře. „Dostala jsem potvrzení, že můžu učit nápravný tělocvik.“

 

Po čtyřech letech pedagogické kariéry Evě oznámili, že už dál učit nemůže, a dostala práci placené pionýrské vedoucí. „To mi přišlo k smíchu.“ Krátce nato, v šedesátém roce, Evě zemřela maminka, a protože sestře bylo teprve dvanáct let, rozhodla se vrátit k rodině do Dvora Králové.

 

Otec v této době získal místo ve výzkumném ústavu, kde vytvářel textilní katalogy ve francouzštině a angličtině. Z jeho bývalé továrny se mezitím stal národní podnik JUTA, který vyvážel textilní produkci do celého světa.

 

Návrat do Dvora Králové

 

V rodném Dvoře Králové nabídl Evě práci ředitel z učňovské školy. „Chudák, nadělal si do bot akorát. Třikrát mě musel vyhodit, třikrát mě zase vzal zpátky. A počtvrtý mu došla trpělivost.“ Evě totiž komunisté odmítali uznat pedagogické vzdělání.

 

Našla si tedy práci ve slévárně. Zprvu v přípravně, pak i na přímo na place. „Když jsem poprvé měla tu fanku s tím žhavým železem v ruce a teď jsem dostala ten struskovák, abych z toho sundala tu strusku, než to budu lejt, tak ve mně byla taková malá duše.“ Ve slévárně byla jedinou ženou, a tak jí kolegové rádi pomáhali. Přesto si těžká práce po čase vybrala svou daň a Eva kvůli problémům se zády odešla do modelárny, kde byla práce méně fyzicky náročná. „Bavilo mě to, líbilo se mi to.“

 

Na začátku sedmdesátých let se Eva s rodinou nastěhovala zpět do jedné z vil u fabriky. Otci se ji podařilo získat výměnou za tři byty. Když ale o několik let později chtěl vilu přepsat na Evu a její sestru, zjistil, že jim barák nepatří. „My jsme se o něj starali, opravovali ho a platili daně.“

 

V této době se Evě a jejímu manželovi narodila druhá dcera. Pan ředitel z textilky jí nabídl alespoň na poloviční úvazek vyučovat tělocvik. Měla tak nějaké peníze na živobytí. Po narození syna ale musela práci opustit. „Byl divokej. (...) Musela jsem s ním pět let zůstat doma, protože ho nikde ve školce nechtěli.“ Se synem absolvovala řadu vyšetření, ale doktoři se shodli, že je zdravý, akorát s přebytkem energie. „V pět ráno už vstával a o půlnoci ještě nespal. (...) Prostě postrach domácnosti a všech dokola.“

 

V roce 1978 bylo Evě poprvé dovoleno navštívit Izrael. Teprve tam, v Terezínském muzeu, zjistila osudy svých dalších příbuzných. „A tam já jsem vlastně zjistila, že celá moje rodina odešla z baráku 21. prosince 1942. (...) Tady bydlelo víc židovskejch rodin, protože před odchodem do koncentráku se židovský rodiny akumulovaly do jednotlivejch baráků, aby aspoň nezaváněly lidem. Každá rodina měla vyčleněnou jednu místnost a tam prostě žily do tý doby, než šly do transportu.“

 

Když začal syn chodit do školy, nalezla si Eva práci u benzínové pumpy. „Mně se hrozně u pumpy líbilo. (...) Nikdo o mně nevěděl, nikdo se mě na nic neptal, celejch těch devatenáct let mně dali pokoj.“

 

Eva nejprve pracovala u staré pumpy v centru Dvora. Po třinácti letech přešla na pracoviště u zoologické zahrady. Vzpomíná, že k ní často chodil na návštěvy pan ředitel Josef Vágner. „Byl to milý člověk.“ Jednou však přišel zcela vyčerpaný a rozrušený. Bylo to noc potom, co v jeho zahradě postříleli 56 žiraf. Většina z nich byla březí. „To střílení bylo hrozný, trvalo to celou noc. (...) Žirafy měly nějaké problémy s trávením a komunisti si usmysleli, že to je slintavka a musej se jich zbavit.“ Pan ředitel Vágner se zrovna vrátil z Indie, odkud pro žirafy přivezl léky. „Už bylo pozdě. (...) Tak si tam u mě sedl, já mu uvařila kbelík kafe a dokonce jsem mu dala i svačinu, kterou jsem měla, protože měl hlad. A teď on spustil. To bylo jedno sprostý slovo za druhým.“

 

Na začátku osmdesátých let Evě konečně uznali maturitní vysvědčení. V roce 1985 zažádala o odchod z práce, výpověď ale nebyla přijata. Na benzínové pumpě tak zůstala na plný úvazek až do revoluce a jako výpomoc až do odchodu do důchodu v roce 1992.

 

Po revoluci

 

Po revoluci vyhledal Evu ředitel z královédvorské základní školy a gymnázia s tím, že potřebuje zkušené angličtináře pro výuku prvních ročníků. V této době bylo jen velmi málo lidí, kteří měli potřebné znalosti. Od 1. září 1990 tak Eva začala po čtyřiceti letech opět vyučovat. Původně měla nastoupit pouze na dva roky, ale ve škole zůstala až do roku 2003.

 

Se svými žáky absolvovala také několik studijních výletů do Velké Británie. Při té příležitosti navštívila i místa, kde žila s maminkou za války. „Tam se nezměnilo za těch padesát let snad nic. Dokonce jsem našla dům, kde jsme bydlely.“

 

Evě se také podařilo navázat kontakt s kamarády z dětství. S Hubertem Bondym se několikrát viděla již v sedmdesátých letech. „On byl expert na počítače, tak měl povolenej přístup.“ Zjistila, že žil nejprve v Irsku a poté se přestěhoval do Francie a následně do USA. Do Česka přijížděl na Velikonoce nebo na Vánoce. „Dokonce jsme měli i ten Christmas Pie. Hrůza, to se vařilo čtyři hodiny v páře.“ Petr Pick se usadil v Kanadě a do Česka přijel poprvé až po převratu. „Neviděli jsme se víc než padesát let.“

 

Po pádu komunismu se Eva samozřejmě snažila také o navrácení rodinného majetku. „Bylo to v rámci Benešovejch dekretů, takže to nevyšlo. (...) Z továrny jsme nedostali ani pětník.“ Pokusila se alespoň zažádat o fabriku v rámci privatizace, ale ani zde neuspěla. Nyní je z podniku jejího otce světově známá JUTA, a.s., s miliardovým ročním obratem a odběrateli po celém světě. V rámci restitucí se rodině podařilo získat pouze vilu, ve které žili. „Po devadesátým roce, jako jeden z pětadvaceti baráků, který patřily k fabrice, nám ho vrátili, milostivě.“

 

Přesto, že byl k Evě i její rodině osud krutý, nikdy na svůj život nezanevřela a nepociťovala žádnou zahořklost. Stejně jako její rodiče se snažila těšit z těch dobrých chvil a překonávat ty špatné.

 

Před několika lety se Evě a dalším podařilo zajistit vybudování památníku zbourané synagogy. Na místě jejího bývalého vchodu tak nyní stojí Davidova hvězda a pamětní deska. V současné době se Eva Nosková zasazuje o zřízení památníku také v lokalitě židovského hřbitova.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Adam Duchač)