Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohuslav Neumann (* 1947)

• narodil se 10. července 1947 v Kolíně

• v roce 1965 nastoupil studium na ČVUT

• vojenskou službu absolvoval jako volejbalista armádního týmu Dukla Mladá

• stal se ligovým volejbalistou v Chemičce Ústí nad Labem

• dálkově vystudoval Stavební průmyslovou školu v Děčíně

• vrátil se do Kolína a působil ve stavebnictví

• v roce 1971 neprošel podnikovými prověrkami kvůli nesouhlasu se sovětskou invazí

• v listopadu 1989 stál u zrodu Občanského fóra v Kolíně

Bohuslav Neumann se narodil 10. července 1947 v Kolíně, kde s malými přestávkami žije dodnes. Jeho rodiči byli Bohuslav a Olga Neumannovi a společně s Bohuslavem vychovávali ještě o tři roky starší dceru. Otec vychodil průmyslovou školu a poté pracoval v Tesle, chodil cvičit do Sokola. Matka se starala o děti a domácnost. Později, když už byly děti starší, našla si uplatnění ve stejné firmě jako její muž. Aby Bohuslavova sestra mohla studovat, vstoupil jejich otec roku 1959 do Komunistické strany. Z KSČ poté vystoupil v roce 1968, ale se svým členstvím se potýkal do konce života.

O fotkách z Masarykova pohřbu nesmíš nikde mluvit

Během svého dětství Bohuslav ve svém okolí projevy režimní politiky nijak zvlášť nevnímal. Až v jeho třinácti letech ho „zasvětil“ jeho otec, když si ho pozval k sobě a otevřeně mu vyprávěl o době první republiky a o politické situaci. Ukázal Bohuslavovi například i fotky z pohřbu Tomáše Garrigue Masaryka, které měl doma schované. Důrazně ale Bohuslava upozornil, že o tom nesmí nikde mluvit. Od té doby se Bohuslav stal na téma politiky citlivějším.

V roce 1953 nastoupil do první třídy základní školy v Kolíně. V té době byl jeho nejlepším kamarádem syn policisty Buriana. Právě jeho osud podle Bohuslava dobře ilustruje tehdejší dobu. Pan Burian byl zatčen, kvůli tomu, že ho den před útěkem bratří Kasparidesů spatřili, jak s těmito později pronásledovanými osobami sedí v hospodě. Byl zadržen, obviněn z pokusu o útěk ze země a odsouzen na deset let vězení. Nakonec ho po šesti letech propustili. „Vůbec jsme ho nepoznali. Oni ho vykrmili, aby vypadal jako zdravý. Znali jsme ho jako dva a šedesáti kilového a on vážil skoro metrák. (…) Po týdnu měl opět sedmdesát kilo,“ popisuje Bohuslav stav pana Buriana po propuštění.

Postupně se Bohuslav začal o režimu bavit i se svými kamarády a spolužáky. Na základní škole ještě své postoje tolik neřešili, ale na gymnáziu, kam později nastoupil, už údajně „měli všichni jasno“. Zde se také setkával i s vrstevníky, jejichž rodiče byli přesvědčení komunisté. Popisuje, jak si od těchto spolužáků s podobně smýšlejícími kamarády nejprve drželi odstup. Až později zjistili, že možná nesdílejí názory svých rodičů. „Pak se poznalo, že třeba ten kluk, jehož táta je okresní tajemník, je úplně normální a tátu má za blbce a nechápe jak tomu může věřit. Nebo pak pochopil, že to je kvůli prachům, že z toho nechce odstoupit, že je to dobrý džob.“   

S volejbalem prošel vojnou a okupací

Studium ho ale moc nenaplňovalo a mnohem víc se tehdy zajímal o sport – již od třinácti let se věnoval volejbalu. Nakonec se rozhodl školu přerušit, kvůli čemuž ale musel nastoupit na vojnu. Vojenská služba mu měla začít v listopadu roku 1966, ale už nějakou dobu předtím se snažil dohodnout, aby mohl v rámci vojny nastoupit do volejbalového týmu Dukly. To by pro Bohuslava prakticky znamenalo, že by vojenskou službu mohl strávit sportem. Dukla navíc tehdy trénovala v rodném Kolíně, takže by mohl být blízko domovu a rodině. Po nástupu na vojnu ho ale přiřadili k posádce do Čáslavi, přičemž tehdejší systém trval na tom, že místo svého zařazení nemůže jen tak změnit. Po mnoha peripetiích se to Bohuslavovi nakonec přece jen povedlo a byl zařazen do mužstva Dukla Mladá.

Dodnes vzpomíná na to, jak byly podmínky pro sportovce v rámci vojny rozdílné od běžné služby. Na cimře, kde byli společně s dalšími hráči ubytovaní, si ale i přesto užívali tvrdých podmínek jako ostatní. Bohuslav vzpomíná i na buzeraci ze strany nadřízených, z nichž někteří hleděli na sportovce s despektem.

Na vojně zažil také okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Vzpomíná, jak první reakcí vojáků na zprávy o okupaci bylo, že se připravovali na konflikt. „Drápali jsme se po zbraních, že budeme střílet,“ vzpomíná. Když okupační vojska dorazila i na základnu v Milovicích, kde sloužil Bohuslav, vojáci z kasáren beze zbraní konfrontovali okupanty na tamějším shromaždišti. Ti ale ani nevylezli z tanků a začali rovnou na české vojáky najíždět. „Tak jsme to vzdali a šli jsme do háje,“ říká. Posléze ale Bohuslav i další zjistili, že vojáci v tancích se patrně cítili ještě zmateněji než českoslovenští vojáci. „[Já] jsem na ně koukal a oni [byli] vyvalení jak jetel, polovička z nich šikmé oči. Nevěděli vůbec, kde jsou. Řekli jim, že je tady povstání a nikdo na ně nestřílel, tak byli zmatení jak včely.“

Okupace silně zapůsobila i na další členy Bohuslavovy rodiny. Záhy po příjezdu tanků vystoupil Bohuslavův otec z KSČ. Právě na základě tohoto aktu se po zbytek svého života dostával do nepříjemných situací. Ve snaze zabezpečit rodinu během normalizace například začal chovat drobnou zvěř. Stal se dokonce i předsedou Svazu chovatelů drobného zvířectva. O tuto pozici ale záhy přišel, právě kvůli svému postoji z roku 1968.

Po vojně Bohuslava přijali do týmu Chemičky Ústí nad Labem. Přemýšlel o tom, zda má pokračovat ve studiu. Na vojně si představoval, že po jejím konci půjde studovat pedagogiku. Hlavně se chtěl ale věnovat volejbalu. To, že o něj měl zájem právě zmíněný tým, mu nakonec otevřelo dveře na stavební průmyslovku do Děčína, kam ho přijali právě kvůli jeho volejbalové kariéře. Přes týden tedy hrál a trénoval v Ústí a o víkendech dálkově studoval v Děčíně. Studium nakonec ukončil specializovanou maturitou.

V srpnu roku 1969 v Ústí proběhly velké demonstrace. Bohuslav sám se jich ale neúčastnil, protože byl s týmem zrovna na soustředění v Dobřichovicích. Vlastně o demonstracích vůbec nevěděl, tedy až do té chvíle, než ho den po demonstraci po návratu ze soustředění s několika spoluhráči zadržela policie a obvinila z účasti na demonstraci. Naštěstí je z toho vysekal otec jednoho spoluhráče, který byl právník.

Práce, volejbal a rodina v době normalizace

Po škole se rozhodl věnovat se naplno stavařině. Nastoupil do Kolína do podniku KORAMO. Nepracoval zde příliš dlouho, když v roce 1971 procházel prověrkou, zda souhlasí se vstupem sovětských vojsk. Odpověděl, že ne, což mu přivodilo výpověď a umístění do třídírny olejů. Poté byl ale přijat zpět na svou původní pozici. Tam dělal dva roky. Měl stavět v Kolíně nemocnici. Poté koordinoval stavbu tiskárny v Kolíně. Vystřídal ještě několik technických pozicí a zároveň také doma ve volném čase projektoval rodinné domky.  

I nadále se ale Bohuslav věnoval volejbalu. Díky němu se také několikrát podíval na západ, když s mužstvem vyjeli na nějaký turnaj nebo zápas. Závodně přestal Bohuslav hrát až ve svých 38 letech. Dodnes se ale volejbalu věnuje rekreačně ve svém volném čase.

Během svého života byl dvakrát ženatý. V roce 1989 již nějaký čas žil se svou druhou ženou, se kterou vychovával také dceru Kláru, kterou vyženil. Tou dobou také pracoval jako investiční technik a projektant ve Stavebních izolacích Praha.

Sametová revoluce v Kolíně

Právě jeho dcera Klára byla v době vypuknutí sametové revoluce ve výkonném studentském výboru Filosofické fakulty Univerzity Karlovy a angažovala se předtím také v neoficiálním Hnutí pro občanskou svobodu. Po událostech na Národní třídě 17. listopadu 1989 svého otčíma seznámila se situací v Praze a s prohlášením studentů. Bohuslav se rozhodl, že je třeba studenty v jejich aktivitách podpořit. Pomáhal tak Kláře přepisovat ono prohlášení, které poté společně vyvěšovali po Kolíně. Bohuslav jej umístil i na nástěnku ve svém tehdejším zaměstnání, což vyvolalo rozruch.

Nakonec byla svolána podniková schůze, kde komunističtí předáci naváděli své zaměstnance, aby se od prohlášení studentů distancovali. Na oné schůzi Bohuslav přečetl celé prohlášení, protože vedení podniku svým zaměstnancům předneslo jen vybrané body. Přesto tehdejší dění hodnotil skepticky: „Nevěřil jsem tomu, protože jsem znal spoustu lidí, kteří byli tak arogantní, zlí a zalezlí v tom systému, že to vypadalo, jakože na ně nikdo s holýma rukama nemůže.“  

Vzpomíná na následné setkání s herci v kolínském divadle, které znamenalo počátek Bohuslavova krátkého angažmá v politice v rámci Občanského fóra. Dalo by se říci, že kolínské Občanské fórum vzniklo velmi spontánně právě onen večer. Jeho základnu tvořil Bohuslav a dalších zhruba sedm lidí. Trvalo prý ale až do března 1990 než se k nim začalo připojovat lidí víc, což si Bohuslav vysvětluje tím, že lidé měli zkrátka strach a nevěřili, že je s režimem konec.

Na zmíněném setkání v divadle také zazněla výzva k účasti na generální stávce, plánovala se demonstrace na kolínském náměstí. Tam promluvila řada řečníků včetně samotného Bohuslava. Měl zde vystoupit i předseda okresního výboru KSČ, k tomu ale nedošlo, protože se předseda zhroutil a odvezla ho sanitka.

Členové Občanského fóra v Kolíně nadále pořádali informační schůze a vydávali prohlášení. „Museli jsme třeba lidem vysvětlovat, kdo je Václav Havel,“ vzpomíná. Kolínské Občanské fórum mělo také na starost přeobsazení úřednických pozic a vedení podniků. Vyzývali i komunistické vedoucí kolínských firem, aby odstoupili. Ti se ale ve svých funkcích často drželi velmi dlouho, v některých případech až do června 1990. V tomto ohledu Bohuslav vzpomíná, jak si právě tito představitelé padlého režimu zachovávali své postavení, začali podnikat a i později, když Bohuslav pracoval na městském úřadě, se nimi ještě dostával do křížku. Na Bohuslavových vzpomínkách lze tak vidět prorůstání lidí a praktik z doby před revolucí do nového společenského zřízení.

Po prvních volbách v roce 1990 odjel do Kanady a USA za sestrou, která tam emigrovala v roce 1978. Po jeho návratu se politická situace v Československu tak změnila, že již Bohuslav zpátky do politiky nevstoupil. Stal se vedoucím odboru výstavby na městském úřadě a stál například u návrhu zřízení odboru rozvoje města. Po čase ale odešel a zřídil si vlastní stavební kancelář. Dlouhá léta se ještě angažoval ve stavební komisi města Kolína. Mimo jiné se podílel na znovu vztyčení Masarykova pomníku, který v Kolíně stával.

Dnes je mu líto, že nedošlo k tvrdšímu vypořádání se s komunistickým režimem a s komunistickou stranou. „Neudělali jsme tu tlustou čáru,“ říká a dodává, že právě kvůli tomu jsou v současnosti v politice lidé, kteří jsou často – dle jeho názoru – nekompetentní.