Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloslav Neuberg (* 1930  †︎ 2019)

• narozen 26. prosince 1930 v Praze

• otec tesař, matka v domácnosti

• bombardování Vysočan a kbelského letiště na konci války

• v mládí se věnoval hudbě, chtěl se dostat na konzervatoř

• vojenská letecká škola v Prostějově

• služba v Plzni, Milovicích a Líních u Plzně

• pilot proudových letadel

• 1953–1956 studium vojenské akademie v Moninu v SSSR

• 1957 zástupce velitele ve Kbelích

• 1957–1961 velitel pluku v Pardubicích

• 1962–1968 velitel letecké divize v Bechyni, zažil zde srpen 1968

• 1968–1970 studium Vorošilovovy akademie Generálního štábu Ozbrojených sil SSSR v Moskvě

• 1971 propuštěn z armády

• práce ve Svazarmu

• 1985 odchod do důchodu

• 1990 návrat do armády, krátce sloužil ve štábu Varšavské smlouvy v Moskvě

• 1991 druhý odchod do důchodu

• předseda Svazu letců v Hradci Králové

• zemřel 3. května 2019

Kousek od letiště ve Kbelích, v dnes již neexistující nouzové kolonii Čína se o Vánocích roku 1930 narodil Miloslav Neuberg. Dalo by se říci, že blízkost letiště předurčila jeho budoucí povolání. Přestože se v mládí věnoval hudbě, hrál na housle a snažil se dostat na konzervatoř, nakonec se stal stíhacím pilotem v Československé armádě, ve které sloužil v letech 1948–1971.

Dětství v kolonii Čína

Pamětníkův otec se živil jako tesař. „Byl řemeslníkem, který dělal kopuli pražského planetária na Výstavišti.“ Matka byla v domácnosti a později pracovala jako uklízečka a svačinářka v ČKD Praha. Miloslav Neuberg měl ještě starší sestru, která však v dětství zemřela na spálu.

V Číně žili Neubergovi v domku, který koupili od rodiny, jež ve 20. letech odešla do Sovětského svazu v rámci Interhelpa. „Protože tatínek byl tesař a strejda zedník, tak ten baráček přestavěli. Postavili jsme si tam malou chaloupku. Byly tam dvě místnosti. Tenkrát bylo sociální zařízení venku ve dřevěné kůlně. Pro vodu jsme chodili na ulici k veřejnému hydrantu. Svítilo se na petrolejkách. Když mi bylo šest nebo sedm let, tak se tam zaváděla elektrika.“

Život za války

„Válku jsme prožili v relativním klidu. Pamatuju si akorát, že bylo zatčeno několik sousedů z naší Číny. Dva nebo tři z nich byli členy komunistické odbojové buňky. Byli v lágru a ani jeden se po válce nevrátil.“

Koncem války se již Miloslav Neuberg učil hře na housle. Vzpomíná na to, že pan učitel Boček letoval během hodin houslí radiosoučástky. Na jaře 1945 pamětník vystupoval na koncertě. „Koncert skončil a pan Boček, když šel ven, tak dva chlapi v kožáku, v klobouku, typičtí gestapáci, ho vzali a už jsme ho neviděli. Odvezli ho do Terezína. (…) Z Terezína se vrátil s těžkým tyfovým onemocněním.“ Krátce po válce zemřel. Jak se Miloslav Neuberg později dozvěděl, během války opravoval radiosoučástky pro jednu odbojovou skupinu.

Hodně času pamětník trávil pozorováním letadel na kbelském letišti, kde byly dislokovány především školní jednotky. Až koncem války se na letiště dostaly bojové letouny. „Pamatuju na jednu velice krásnou epizodu. To bylo v dubnu roku 1945. Jedno odpoledne za velkého hukotu přistálo na letišti ve Kbelích asi deset těžkých bombardérů Henkel 117. (...) Druhý den v devět hodin dopoledne přilétla masa mustangů a všechny bombarďáky těm Němcům rozsekaly. Zbyly jim jen konce křídel a ocas.“

Otec byl koncem války nuceně nasazen v Pirně u Drážďan. Odtud při bombardování Drážďan utekl domů k rodině. Pod postelí si vykopal jámu, kam se chtěl v případě nouze schovat. Nikdy ji naštěstí nemusel využít. Samý konec války prožil Miloslav Neuberg u tety nedaleko Červených Janovic na Čáslavsku. Zde se setkal s týlovou jednotkou Rudé armády.

Letecká škola

Po válce si doplnil vzdělání v tzv. JUKu – Jednoročním učebním kurzu. „To bylo pro nás děti, které jsme chodily do školy za války. Doučovaly jsme se zeměpis, dějepis, to, co se za války neučilo. Dokončil jsem školu v roce 1946.“ Miroslav Neuberg toužil po studiu hudby a připravoval se na přijímací zkoušky na konzervatoř, přijat však nebyl.

Vybral si tedy jiné povolání. „Když jsem jel z prázdnin, přečetl jsem si letecký časopis. Tam byl nábor do vojenské pilotní školy v Prostějově. Já jsem to dal tatínkovi a říkám: ‚Co bys říkal, kdybych se přihlásil? Já mám vedle muziky rád i letadla.‘ Tatínek měl krásnou myšlenku, podíval se na mě a řekl: ‚Blboune, dělej si, co chceš.‘ Já jsem se přihlásil a stal se pilotem. Tatínek nikdy nečekal, že bych tam mohl být přijat a stát se pilotem.“

Nejprve byl Miloslav Neuberg pozván do plachtařského výcviku v Kralupech. „Začali jsme tam létat na větroních.“ Jednalo se také o první síto pilotních adeptů. Následovaly třídenní fyzické a psychické testy v Praze. Nakonec byl pamětník přijat a 1. října 1948 nastoupil ve Šternberku do přípravky vojenské pilotní školy. „Tam jsme se od října do jara učili teorii a absolvovali jsme vojenský výcvik.“ Dvakrát se konaly zkoušky, propadlíci v přípravce skončili. Následně v Olomouci prošel elementárním vojenským výcvikem na letounu C-106. V Prostějově již létal na cvičných letounech Arado a Messerchmittu 109 (respektice jeho československé verzi Avia S-199). „Tam jsme se naučili létat na bojovém letounu.“ Po dvou letech v roce 1950 byl vyřazen jako poddůstojník.

První služba

V roce 1950 přišel ke stíhacímu pluku do Plzně, kde začal létat na messerchmittech. „Zajímavé bylo to, že jsme přišli k útvaru a zahlásili jsme se veliteli pluku. On se na nás podíval, pozdravil se s náma a říkal: ‚Tak mládenci, máte dva dny volno, seženete si ubytování a za dva dny ráno nástup do služby.‘ Žádná starost, kde budeme bydlet.“

Přes území ČSR tehdy ve velkých výškách, kam se československé stíhací letouny nemohly dostat, létaly britské a americké průzkumné letouny Canberra. Roku 1951 se tak letectvo začalo přezbrojovat na proudovou techniku. „My jsme byli druhý útvar, který se přeškoloval v Milovicích v Mladé na MiG-15.“ Výcvik trval rok.

Následně byl Miloslav Neuberg umístěn na nové letiště v Líních u Plzně. „Tam jsme tenkrát přistáli. Kolem dráhy byly ještě pangejty, dělala se tam elektrika na osvětlení. Vedle dráhy byly dvě obrovské hory ornice, která byla stržena, když se dělala dráha. Tam jsme létali. Měli jsme ubytování, myli jsme se venku v korejtkách. Spali jsme, žádné topení, přišli jsme v létě. Bylo to takové skoro bojové.“ Zde v počínající studené válce sloužil až do roku 1953.

Studium akademie v Moninu

V roce 1953 se velitel Miloslava Neuberga zeptal: „Nechceš jít studovat do Sovětského svazu?“ Pamětník se rozhodl nabídku, která se již nemusela opakovat, přijmout. Před odjezdem do SSSR musel ještě do přípravky v Praze. „Tam jsme si udělali maturity.“ Samozřejmostí bylo také studium ruštiny. V září 1953 odjel vlakem do sovětské vojenské akademie v Moninu u Moskvy. „Byl jsem tam do roku 1956. Poslední rok jsem se tam oženil a přivezl jsem si i manželku.“

Miloslav Neuberg studoval velitelský směr. Společně s dalšími vojáky z Varšavské smlouvy nebo Číny byl umístěn na zvláštní cizinecké fakultě, Sověti se učili na jiných fakultách. Vzpomíná na jednoho instruktora, který studentům vyprávěl o svém působení v bitvě u Kursku. „Říkal: ‚Začal německý útok a z těch prvních zákopů vzali Rusové nohy na ramena a utíkali pryč. Já jsem to řešil s chladnou hlavou. Zavolal jsem veliteli roty v záloze: Až ti tam doběhnou ty lidi, tak je tam zastavte, do zákopů, dejte jim zbraně a bránit.‘ Nepoukazoval jenom na hrdinství, ale ukázal nám lidské parametry, charaktery, před tou hrůzou tanků, co se na tebe valí, a ty vidíš tu bezvýchodnost situace...“

V Sovětském svazu poznal také pozadí sovětské společnosti. „Tam byla celá řada dobrých věcí, ale celá řada věcí byla nedobrých. Tenkrát a hlavně po roce 1968 jsem říkal: ‚Takový socialismus, jaký vy máte v Rusku, to u nás nemůžeme akceptovat, ani to lidi nikdy nepochopí.‘“

Velitelem v Bechyni a rok 1968

Po návratu z Monina působil Miloslav Neuberg chvíli na velitelství letectva. Po třech měsících se stal zástupcem velitele pluku ve Kbelích. Ani zde však dlouho nevydržel, v roce 1957 byl jmenován velitelem 4. pluku v Pardubicích. „Mám tam kontakty do dneška. Každý rok tam jezdím na sraz. Chlapci mě rádi přijímají a vítají, jako velitele i jako kamaráda.“

„Odtamtud jsem v roce 1961 odešel s velikým brekotem celé rodiny do Bechyně, protože z Pardubic do Bechyně to byla katastrofa, to byla tenkrát díra. Pak se ale ukázalo, že Bechyně je krásné městečko, nádherné prostředí.“ Přišel do funkce zástupce velitele divize, v roce 1962 se stal velitelem 1. stíhací letecké zvolensko-ostravské divize.

V Bechyni prožil srpnovou okupaci státy Varšavské smlouvy. „U nás se zpočátku nikdo neobjevoval, žádní Rusové.“ Miloslavu Neubergovi se podařilo udržet ve svých jednotkách pořádek. „Asi třetí den do Bechyně přijely čtyři tanky. Nějaký velitel roty přišel ke mně, zahlásil se. Tak jsem mu řekl, kde mu dám místo. Dal jsem mu místo na druhé straně letiště na trávě, ať si s tankama kontroluje, co se děje na letišti. Do kasáren ať nechodí, protože vědí, jaká je situace. Kdyby něco bylo, tak ať za mnou přijde. Načež potom byl jeden takový mítink na letišti. Asi třikrát proletěl Il-28 s otevřenou pumovnicí a fotokamerami fotografoval, co se děje, a druhý den tam přistály letouny.“ Miloslav Neuberg začal debatovat s veliteli a otevřeně jim sděloval československý názor na srpnové události. Sověti zakázali Čechoslovákům létat, zamezili jim přístup k letadlům a zabrali na letišti dva domy.

Divize měla letiště ještě v Pardubicích a Plzni. Jednou musel pamětník odjet do Plzně, kde místní letiště již obsadila okupační armáda a docházelo ke konfliktům. „Přijel jsem do Plzně, velitel divize na svoje letiště, v bráně tank a proti mně osmdesátimilimetrový kanon. Tak jsem mu řekl, ať popojede dozadu, rusky jsem uměl.“ Zklidnil situaci a vydal se na dispečerskou věž, kde čekal sovětský generál. „Představil jsem se, podali jsme si ruce a já mu říkám: ‚Soudruhu generále, není vám to divné, když já, velitel divize, na svém letišti, musím z Bechyně jet autem 160 kilometrů, ani si nemůžu vzít aeroplán? (…) V bráně stojí tank?‘ Takhle jsem se s ním bavil.“ Generál si stěžoval, že se v okolí letiště v noci střílí, což Miloslav Neuberg odmítl a vysvětlil to tím, že v blízkých lesích je spousta divoké zvěře, které se nejspíš sovětští vojáci bojí a střílí po ní. „Já jsem se jich nebál, ani jsem neměl důvod.“

Odchod z armády

Přibližně týden po srpnových událostech odletěl Miloslav Neuberg znovu do Moskvy na studium na Vorošilovově akademii Generálního štábu Ozbrojených sil SSSR. „To byla nejvyšší válečná škola v rámci Varšavské smlouvy.“ Během studia se v Praze rozhodovalo o tom, jestli studium dokončí, či nikoliv. Několik studentů bylo tehdy odvoláno zpátky do ČSSR. Pamětník však nakonec studium dokončit mohl, jelikož se za něj zaručil hlavní československý letecký kádrovák.

Do ČSSR se vrátil v roce 1970. „Rozdělovaly se funkce, přičemž lidé, kteří se vrátili z Vorošilovovy akademie, šli na velitelské funkce a stávali se do půl roku generály.“ To však nebyl pamětníkův případ. Dostal se k 10. armádě, kde zastával funkci důstojníka pro bezpečnost létání. Znovu se vrátil do pilotní kabiny. Na jaře 1971 však byl z armády z politických důvodů propuštěn.

„Byl jsem tři měsíce mužem v domácnosti.“ Poté si Miloslav Neuberg našel místo ve Svazarmu. „Měl jsem na starost výcvik branců pro armádu. Plukovník letectva, absolvent akademie Generálního štábu, učil jsem brance rozebírat samopal vzor 58 a vykopávat okop pro ležícího střelce. Pak jsem dostal na starost civilní obranu v rámci Svazarmu.“ Začínal organizovat kluby důstojníků v záloze. V roce 1985 odešel do důchodu.

Návrat do Moskvy

Po sametové revoluci byl rehabilitován a byla mu navrácena hodnost. Tehdejší velitel letectva, který svoji kariéru začínal pod velením Miloslava Neuberga, mu nabídl místo náčelníka Vysoké vojenské školy v Košicích. Pamětník odmítl. Chtěl se však podívat ke tchyni do Monina. Do SSSR nesměl několik let jezdit, a proto poprosil generála o pomoc. Ten mu dopomohl k místu ve štábu Varšavské smlouvy v Moskvě. „21. srpna roku 1990 jsem odletěl do Moskvy do štábu Varšavské smlouvy.“

Jeho působení v Moskvě však mělo jepičí trvání. V prosinci 1990 se stal nejvyšším velitelem Varšavské smlouvy československý prezident Václav Havel, který prohlásil, že pakt zruší. Několik dní poté se Miloslav Neuberg s manželkou vrátili do Prahy. Pamětník zůstal ještě půl roku v armádě a v roce 1991 odešel podruhé do důchodu.