Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Netušil (* 1961)

Kdykoliv si vzpomenu na vojnu, tak je mi hrozná zima

  • 1961 – narozen v Plzni

  • 1980 – nastoupil povinnou vojenskou službu u ženijního praporu 17. tankového pluku, se kterým se účastnil cvičení Krkonoše 1980

  • 1982 – po vojně pracoval u stavebního podniku v Praze 1

  • v roce 1989 se účastnil demonstrací, ale v listopadu byl v Mnichově

  • 2004 – našel zaměstnání ve výchovném ústavu pro mládež jako asistent vychovatele

Dětství

František Netušil se narodil 22. června 1961 v Plzni. Jeho matka pochází z Vejprnic, vesnice ležící na sever od Plzně, kde se v roce 1944 narodila do německé rodiny. Její otec sloužil za druhé světové války jako mechanik u německého letectva, padnul do sovětského zajetí, z něhož se vrátil až v roce 1947. Matka Františka Netušila dostala po válce českou národnost, přestože oba její rodiče dál měli německou. Navzdory svému původu se vdala za pamětníkova otce, který se narodil v roce 1936 v Praze a zastával protiněmecké názory.

U Netušilových se tak setkávaly oba vlivy, český i německý. Pamětník velmi rád jezdil k prarodičům z matčiny strany a dědeček byl v jeho životě velmi významnou postavou, na niž často vzpomíná.

Krátce po narození Františka Netušila se celá rodina přestěhovala do Prahy. Protože neměli vlastní byt, často měnili bydliště, chvíli žili u příbuzných a chvíli v podnájmu. Otec pracoval jako správce na poliklinice. Ze srpna 1968 si malý František pamatuje tanky v ulicích a především to, že jako sedmiletý roznášel různé menší balíky, které mu dával otec.

Po absolvování základní školy chtěl nastoupit na střední školu do Písku, to však nevyšlo, a proto se stal malířem pokojů. Ze začátku ho tato práce ani trochu nenaplňovala. Mistr, u něhož se vyučil a později také pracoval, byl velmi přísný. Vzájemné vztahy se však zlepšily a po roce 1989 dokonce oba společně založili malířskou firmu. 

Vojenská služba a šikana

V osmnácti letech se František Netušil podrobil odvodu a 10. dubna 1980 nastoupil povinnou vojenskou službu u ženijního praporu 17. tankového pluku (VÚ 4409) v Týnu nad Vltavou. Hned po příchodu do kasáren se projevovala šikana od „mazáků“.[1]

„Na vojně vládla obrovská šikana. Mladý voják se první půlrok vůbec nezastavil. Především odpoledne, když odešli důstojníci domů a zůstal pouze dozorčí útvaru, museli bažanti sloužit o rok starším vojákům. Každý mazák měl svého ,mladého‘. Já jsem vyfasoval dva. A protože jsem měl v té době zlatý zub, tak jednoho mazáka se zlatým zubem.“

V ČSLA nebyla šikana výrazným problémem až do sedmdesátých let 20. století. Mezi běžné formy šikany patřilo například nošení čerstvého vzduchu v ešusech do světnice, „bufet“, což znamenalo připravit něco k jídlu, „barevná hudba“, kdy se dotyční museli převlékat postupně do všech stejnokrojů, tepláků a pyžama. „Metro“ spočívalo v plazení se pod postelemi na světnici a v každém prostoru mezi postelemi se musela hlásit nějaká stanice metra. „Jukebox“ se praktikoval zavřením nováčka do plechové skříňky na výstroj, kde musel zpívat pro obveselení mazáků. Na konci sedmdesátých a v osmdesátých letech se šikana nejen výrazně rozmohla, ale navíc také přitvrdila. Poměrně často se objevovaly případy brutální šikany, jako byly „odběry krve do ešusu“, kdy nováček dostával pěstí do nosu, dokud mu netekla krev, nebo „kosmonaut“, kdy nováčka zavřeného v plechové skříňce pouštěli ze schodů.

Pokud byl přijímač oddělen, například byl součástí poddůstojnické školy nebo některého z odborných přípravných kurzů, šikana se výrazně neprojevovala. Horší situace nastala po příchodu nováčků k útvarům nebo tam, kde nebyli během přijímače odděleni od starších vojáků. U odborných jednotek k šikaně docházelo výjimečně, naopak u tankových rot se projevovala častěji a nejhorší stav byl u motostřeleckých rot.

Problémem bylo šikanu objevit a prokázat. Šikanovaní se jen málokdy odvážili něco nahlásit. Zpravidla se řešila pouze v případech, kdy došlo například k vážnějšímu zranění, nahlášení rodiči, kterým to voják napsal, nebo byla odhalena svědomitějšími důstojníky.[2]

Přijímač byl náročný, hodně času vojáci trávili na cvičeních. Poté Františka Netušila přiřadili ke spojařské četě. Protože mu elektronika nic neříkala, měl s vysílačkami problémy. A po dvou nebo třech měsících, po několika průšvizích, jej přeřadili k ženistům. Po měsíci z něj udělali pancéřovníka.[3] Ženijní cvičení se konala na Šumavě a často i s ostrými minami, jak jejich pokládání, tak vytváření průchodů v minových polích.

Nepokoje v Polsku

V polovině roku 1980 kulminovala v Polsku nespokojenost s komunistickou vládou. Vlna nepokojů začala s určitým zpožděním po zvýšení cen masa vládním nařízením z 1. července 1980. K prvním stávkám dělníků, železničářů a úředníků došlo v Lublinu, významném „centru“ komunistické moci. Zpočátku však nevyvolaly téměř žádnou odezvu u vládnoucí Polské sjednocené dělnické strany (PSDS). Až v polovině července se situací začal zabývat ústřední výbor strany. Situace se přiostřila během následujících čtyř týdnů, kdy docházelo ke stávkám i v jiných částech Polska. V druhé polovině srpna se začali bouřit dělníci na severu, centrem se stala města Štětín, Gdyně a Gdaňsk.

Před Solidaritou vznikl 17. srpna 1980 v Gdaňsku Mezipodnikový stávkový výbor (MKS), který měl koordinovat stávkovou činnost a zároveň jednat s ÚV PSDS o uznání politických práv. Částečný úspěch ale hatil fakt, že si ústřední výbor zakládal na tom, aby MKS neměl sílu politické strany, a dokonce uznal PSDS a její vedoucí úlohu v zemi. Když 5. září prvního tajemníka PSDS Edwarda Gierka stihl infarkt myokardu, nadešla vhodná chvíle pro diskusi o dalším vývoji. Gierek přišel záhy po infarktu o svou funkci, MKS vystoupil z oficiální odborové organizace a vznikl tak prostor pro novou iniciativu – v Gdaňsku byly 17. září 1980 založeny Nezávislé samosprávné odbory, tzv. Solidarita. Solidarita je neodmyslitelně spjata s jejím vůdcem Lechem Wałęsou, původně elektrikářem, který se stal hlavním symbolem Solidarity a o tři roky později získal dokonce Nobelovu cenu za mír.

Událostmi v Polsku se zabývalo také nejvyšší politické a stranické vedení Sovětského svazu, které mělo zájem na uklidnění situace, aby nedošlo k oslabení vládnoucího režimu a nedostaly se k moci síly „podporované kapitalistickým imperialistickým Západem“. Jedním z projevů nátlakové akce Sovětského svazu a jeho spojenců v rámci Varšavské smlouvy na Polsko se stala vojenská cvičení armád Varšavské smlouvy v blízkosti polských hranic.

Velení v Moskvě rozhodlo, že Československá lidová armáda (ČSLA) zorganizuje a provede divizní taktické cvičení Krkonoše, které mělo dvě fáze. V úvodní fázi, která měla trvat pět až šest dní, se konalo samostatné divizní taktické cvičení na území ČSSR. Celkově se do něj zapojilo 17 309 vojáků, 541 tanků, 261 bojových vozidel pěchoty, 335 obrněných transportérů, 139 kusů dělostřelecké a velké množství automobilové techniky. Jedním z nasazených útvarů v rámci cvičení byl také ženijní prapor 17. tankového pluku (VÚ 4409) v Týnu nad Vltavou, u kterého sloužil František Netušil.

K druhé fázi akce, frontovému velitelsko-štábnímu cvičení se soustředěním vojsk na území Polska, nakonec rozkaz vydán nebyl a po několika dnech se vyvedené jednotky postupně vracely do svých kasáren. Přesto některé útvary ČSLA ještě během roku 1981 držely pohotovost.

Cvičení Krkonoše 1980

Začátkem prosince probíhalo další cvičení na Šumavě, ale předčasně skončilo. Ženisté se vrátili do Týna nad Vltavou a důkladně se kontrolovala výstroj. A do šesti OT-62 jejich roty naložili ostré protitankové miny. Druhý den všechny vyndali a opět naložili. Působilo to dost zmateně. Až je jeden den zavolali do kinosálu, kde jim promítli záběry z Prahy ze srpna 1968. Tak jim došlo, že i podle těch málo zpráv, které měli o situaci v Polsku, je situace velmi vážná a hrozí, že tam pojedou. Další večer v mrazu vyrazil celý útvar z kasáren. „Při přesunu vládlo hrozné počasí. Byly mrazy 10 až 15 stupňů pod nulou. Jel jsem na V3S, která měla korbu jen zaplachtovanou. Vpředu u kabiny stála malá kamínka, ale ta neměla vůbec šanci ten prostor vytopit. Nemohli jsme se hýbat a všichni jsme tam hrozně promrzli. Byla mi hrozná zima. Měl jsem u sebe pancerfaust, který jsem nesměl ztratit, protože jinak by mě určitě zavřeli do Sabinova.[4] Věděli jsme, že jedeme na Poláky. Mluvili o tom i důstojníci, občas od nich něco problesklo. Měli také strach. Najednou jsme nebyli kreténi a debilové. Nezapomenu na slova svého velitele: ,Ještě budete rádi, že máte na hlavách ty ocelový blembáky. Teď se vám budou hodit. Teď jedete naostro.‘ Při představě, že budeme do někoho střílet, byl jsem z toho úplně schlíplý. Ale na druhou stranu byli i tací, kterým to svědčilo a těšili se, že budou moci střílet. Už aby byli v akci.“ Druhý den se V3S, na které jel, rozbila a všechny vojáky přesunuli na druhou, kde se museli mačkat s dalšími vojáky, kteří se na ní již vezli.

Vypadalo to jako ve válce. Všude stála nebo jela spousta vojenské techniky. Do Chrudimi ze šesti OT-62 jejich roty dojela jen dvě. Dostala se k nim i zpráva o převráceném tanku, ve kterém zahynula celá osádka. Naštěstí až do Polska se nedojelo. A po pár dnech se vrátili do kasáren. „Nevím, jak to vnímají lidé, kteří u toho nebyli, ale my jsme opravdu jeli na Poláky. Bylo obrovské štěstí, že se hranice nepřekročily… Nedovedu si sám sebe představit, abych tam jel střílet.“

Po návratu do kasáren se už oficiálně mluvilo o tom, že se jednalo jen o cvičení. Avšak bojová pohotovost trvala dál, ještě minimálně půl roku. Stále se nakládaly a vykládaly miny z OT-62. Kontrolovala se veškerá technika. Vojáci spali se zbraněmi vyrovnanými v ubikacích.

Protože měl příbuzné v SRN, tak Františka Netušila překvapilo, že jej úkolovali soulepy map, což se považovalo za tajnou činnost a byli podle toho náležitě kontrolováni, zda něco nevynášejí. Ke změně došlo poté, co mu do kasáren přišel dopis z Mnichova. Zjevně neměli komunisté tak dokonalé záznamy, jak se tvrdilo...

Zbytek vojny proběhl poměrně v klidu. Jen v létě 1981 si na cvičení na Šumavě pamětník polil nohu horkým asfaltem. Díky tomu dostal i nějaké úlevy, mohl například chodit v polobotkách místo v kanadách. Za celou vojnu odseděl jedenadvacet „ostrejch“, které musel nasluhovat.

Za několik měsíců mu přišel dopis, že má nastoupit na cvičení a projít kurzem pro důstojníky, což bylo divné, protože po ukončení povinné vojenské služby odcházel jako vojín. Protože měl František Netušil problémy se zády, podařilo se mu získat potvrzení od doktora, aby na cvičení nemusel. I když mu na okresní vojenské správě vyhrožovali, že se cvičení nevyhne, již se žádného dalšího neúčastnil. Asi proto, že nikdo nechtěl řešit, že údaje ve vojenské knížce, kmenovém listu, případně nějakém věstníku se vzájemně lišily. Až po několika letech se znovu musel hlásit na okresní vojenské správě, že musí na povinné cvičení. Ale stačilo, aby obešel několik adres na sídlišti, dle seznamu, který dostal na OVS, a zeptal se lidí, jestli ví, kde mají být v případě poplachu civilní obrany, a zapsali mu do výkazu, že cvičení prodělal...

V civilu

Po vojně se pamětník oženil a má tři děti. Vrátil se do práce u stavebního podniku v Praze 1 jako malíř pokojů. Práce jej docela bavila, protože opravovali památky.

V roce 1989 se účastnil v Praze demonstrací, ale v listopadu 1989 pobýval na návštěvě u příbuzných v Mnichově, kde v televizi viděl demonstrace v Praze. Litoval, že při nich nebyl. Po revoluci jeho manželka získala nějaký majetek v rámci restitucí. Koupili velký statek na Vysočině. Bohužel po pár letech se rozvedli a statek prodali. František Netušil musel začínat od nuly. Prošel různými zaměstnáními. Pronásledovaly jej problémy se zády, prodělal i dvě operace. V roce 2004 našel zaměstnání ve výchovném ústavu pro mládež jako asistent vychovatele. Musel si doplnit vzdělání, pedagogické minimum. Absolvoval i různé kurzy, jako poradenství pro drogově závislé, psychoterapeutický kurz atd. V roce 2014 prodělal těžký infarkt, ale doufá, že na jaře 2016 se bude moci vrátit do práce alespoň na částečný úvazek.

[1] Vojáci jednotlivých nástupních ročníků se dělili na nejmladší „bažanty“, po půl roce se z nich stali tzv. „půlky“, po roce „mazáci“ a po roce a půl „supráci“.

[2] Podrobněji viz např.: Kubánek, V.: Historie 1. tankové divize (VÚ 3858 Slaný), Brno 2012.

[3] Voják vyzbrojený protitankovou pancéřovou pěstí.

[4] Vězení pro vojáky.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Polský rok 1980 a československá reakce na něj

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Polský rok 1980 a československá reakce na něj (Martin Čížek)