Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Němejc (* 1962)

Asi bych nemohl jinak

  • narozen 3. srpna 1962 ve Strakonicích

  • vyučil se truhlářem v Českých Budějovicích

  • bratr Antonín Němejc podepsal Chartu 77

  • pamětník se rovněž zapojil do aktivit disentu

  • 1981 bratr Antonín donucen Státní bezpečností k emigraci

  • vyloučen ze střední školy

  • v letech 1983–1984 absolvoval vojenskou službu u pracovního útvaru

  • od roku 1985 pracoval jako skladník v továrně Fezko

  • rozmnožoval samizdat a podporoval petice za propuštění politických vězňů

  • podílel se na dění sametové revoluce ve Strakonicích v roce 1989

  • v roce 2021 žil ve Strakonicích

Miroslav Němejc se narodil 3. srpna 1962 ve Strakonicích. Pamětníkova matka Mária, rozená Penzešová, pocházela z Nitranského kraje a měla maďarskou národnost. S otcem Antonínem se seznámili během jeho povinné vojenské služby na Slovensku. Rodina bydlela na strakonickém předměstí Podsrp v areálu pily, která do roku 1948 patřila dědovi z otcovy strany. Otec se živil jako dělník, matka pracovala ve zdravotnictví.

Bratr Antonín mi byl vzorem

Miroslav vyrůstal s o pět let starším bratrem Antonínem. Krátce před Miroslavovým nástupem do první třídy základní školy, v srpnu 1968, došlo k okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Vojenské transportéry tehdy parkovaly nedaleko domu Němejcových a hladoví vojáci si chodili k otci pro jablka. Rodiče ani učitelé situaci dětem nijak nevysvětlovali.

Zhruba v sedmé třídě základní školy si pamětník začal uvědomovat, že socialistický systém, ve kterém žije, není v pořádku. Po rozvodu rodičů žil s otcem, vzorem a inspirací byl pro Miroslava starší bratr. Antonín se učil v Českých Budějovicích truhlářem. Studia nedokončil, stýkal se s lidmi zaměřenými proti totalitnímu režimu, nosil dlouhé vlasy a poslouchal muziku, které režim nepřál. V roce 1978 podepsal Chartu 77. Podle vzpomínek pamětníků měl Antonín Němejc charisma, lidé mu rádi naslouchali, oblíbili si ho. Střídal různá zaměstnání, pobýval v Praze a Sušici, kde se stýkal s ostatními disidenty.

Padesátihodinový výslech

Miroslav absolvoval základní školu ve Strakonicích a učil se truhlářem v Českých Budějovicích. Po vyučení nastoupil na střední školu ve Volyni, kde chtěl získat maturitu. V té době se již stýkal s lidmi z undergroundu, poslouchal nahrávky západních kapel a četl samizdatovou literaturu. Pravidelně sledoval Svobodnou Evropu. V roce 1981 se poprvé osobně setkal se Státní bezpečností (StB). Její příslušníci ho zadrželi ve škole ve Volyni, odvezli na služebnu a udělali mu osobní prohlídku. Našli fotografie členů Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) a časopis o Chartě. Zadržovali a vyslýchali ho déle než 50 hodin.

Miroslav se během vyšetřování snažil zatloukat, z bytových seminářů u manželů Němcových věděl, že lépe je neříkat nic. Estébáci se ve výsleších střídali, za vytrvalé mlčení pamětníkovi uštědřili i několik facek. Nabízeli mu vydání cestovního pasu a možnost vystěhování na Západ. Zároveň mu vyhrožovali vězněním. Provedli i domovní prohlídku, při které zabavili řadu věcí, mimo jiné bibli v hebrejštině a řečtině, psací stroj včetně průklepových papírů a některé starožitnosti. Pracovníci tajné policie zaplnili dům, prohrabovali se v osobních věcech. Ty podezřelé si odnesli do auta. Ve stejný den zatkla StB i bratra Antonína a strakonického chartistu Petra Hlavatého.

Bratra Antonína nutili estébáci různými výhrůžkami k emigraci, například jej strašili odebráním modré vojenské knížky. Nakonec ho obvinili ze stržení sovětské vlajky a vyhrožovali nepodmíněným trestem. Řada Antonínových přátel a známých již odešla na Západ a on se ze strachu rozhodl využít možnosti a emigroval do Rakouska. Přišel o české občanství a rodnou zemi opustil s jedinou taškou. Po čase přesídlil do USA.

Vyloučen ze všech středních škol v republice

Na základě informací od tajné policie dostal Miroslav podmínečné vyloučení ze školy. Na konci školního roku dostal čtyřku z chování a ze školy ho nadobro vyhodili. Ihned podal odvolání, na které mu škola neodpověděla. Pamětník tak v září opět nastoupil do výuky. Ředitel mu zakázal docházet do školy a nutil ho ostříhat si vlasy. Miroslav nakonec školu opustil. Krátce nato obdržel dopis z ministerstva, v němž mu sdělili, že je vyloučen ze všech středních škol v republice. Za komunismu se nezaměstnanost trestala a postih hrozil každému, kdo neměl v občanském průkazu potvrzení od zaměstnavatele. Miroslav tak potřeboval najít rychle práci. Hlásil se tedy u správy silnic, podniku, ve kterém pracoval otec Antonín a kde zaměstnali každého. Pro disidenta zde místo neměli. Nastoupil na pozici skladníka do továrny Fezko, po 14 dnech mu vedoucí sdělil, že za ním přišli příslušníci StB a musí ho propustit. 

Miroslav zjistil, že ve Strakonicích ho nikdo nezaměstná a odešel do Prahy. Nastoupil k vojenským stavbám, ve volném čase navštěvoval přednášky na bohoslovecké fakultě. Našel si známost, oženil se a narodil se mu syn. Po vzoru bratra se Miroslav snažil získat modrou knížku neboli průkaz osvobozující dotyčného z všeobecné branné povinnosti.

Cvrček

Jeho předstírání psychické nemoci lékaři neuvěřili, a tak roku 1983 nastoupil povinnou vojenskou službu. Dva roky strávil u pracovního útvaru v Dukovanech. Vojáci u této jednotky neměli zbraně a pracovali jako dělníci na stavbě atomové elektrárny. I zde čelil Miroslav osobním prohlídkám, v jeho pracovní skříňce mu našli knihu filozofa Zdeňka Neubauera a napříště musel být obezřetný.

Během dvouleté služby se Miroslavovi rozpadlo manželství. Po skončení vojny se vrátil do Strakonic a vzal si na výchovu svého syna. Nastoupil na místo skladníka v podniku Fezko. Stýkal se s místními disidenty a chartisty, účastnil se bytových přednášek a seminářů, rozmnožoval samizdatovou literaturu, společně s chartistou Miloslavem Tréglem vydávali samizdatový časopis Cvrček. Vzhledem k tomu, že svého potomka vychovával sám, netroufal si podepsat Chartu 77. Ale nadále se snažil šířit mezi lidmi informace. Zároveň se účastnil podpisových akcí za propuštění vězněných disidentů.

Myslel jsem, že se z toho už nikdy nevyhrabeme

Změnu totality v demokracii – tak, jak proběhla na konci roku 1989, pamětník neočekával: „Já jsem si do prosince 1989 myslel, že režim bude navěky, nebo minimálně ještě dalších dvacet třicet let. Já jsem to bral, že je to setrvalý stav a že se z toho již nikdy nevyhrabeme. Protože člověk už věděl, čeho jsou schopni. A zároveň věděl, jak to pak dopadá. Člověk reflektoval osmašedesátý rok.“ Sametové revoluce ve Strakonicích se aktivně účastnil, zakládal Občanské fórum, podílel se na organizaci hlavních demonstrací a generální stávky. Jako člen občanské komise schvaloval pracovníky nově vzniklé policie. V roce 1990 vstoupil do Křesťanskodemokratické strany založené Václavem Bendou. Po jejím sloučení s Občanskou demokratickou stranou opět vystoupil.

Na totalitním režimu vadila Miroslavovi nejistota. Nikdy nevěděl, zda mu Státní bezpečnost neprovede další prohlídku a nezabaví mu jeho knihovnu. Štvalo ho, že nemůže svobodně cestovat. Špatně snášel věznění a pronásledování přátel z disentu a undergroundu. Do revoluce se mu podařilo vyjet za hranice pouze jednou, roku 1980 navštívil sousední Polsko.

S bratrem se od emigrace neviděl

Bratr Antonín se po revoluci do Čech nevrátil. K roku 2021 žije ve Spojených státech, kde má i dceru. Často mění adresu pobytu a rodinu informuje o svém životě pouze občasnými dopisy. Kdyby znal Miroslav jeho adresu, rád by bratra navštívil.

Systém nuceného exilu disidentů, nesoucí krycí název Asanace, vycházel z rozhodnutí nejvyšších představitelů režimu a ukotvil ho rozkaz federálního ministra vnitra Jaromíra Obziny v prosinci 1977. Tehdy používané estébácké techniky nebyly přípustné ani podle socialistických právních předpisů. Když v devadesátých letech dvacátého století prošetřovala celou akci policie, zajímala se i o případ vyhnání Antonína Němejce a s dotazy kontaktovala Miroslava. Vzhledem k chybějícímu svědectví Antonína nedošlo v tomto případě k potrestání viníků.

V roce 2021 žil Miroslav Němejc ve Strakonicích. Mladším generacím ve svém poselství doporučil, aby se zajímaly o dějiny a vzaly si z nich ponaučení.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Jihočeský kraj

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Jihočeský kraj (Eva Trnková)