Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Němečková (* 1936  †︎ 2022)

Tenhle kabát už nenos!

  • narozena roku 1936 ve Spáleném Poříčí

  • účastnila se plzeňského povstání v červnu 1953

  • zdravotní sestra – pracovala v dětském domově ve Kdyni, na dětské klinice v Plzni, na dětské chirurgii ve Fakultní nemocnici v Plzni a v zubní ordinaci

  • skautka

  • členka Sokola, závodila ve sportovní a moderní gymnastice

  • cvičila na celostátní spartakiádě v roce 1960

  • v roce 2016 žila v Plzni

  • zemřela v roce 2022

Někteří lidé v sobě mají jakési vnitřní světlo, malý plamínek, který stále hoří, nezhasíná. Tyto osobnosti kolem sebe šíří nezdolnou energii a optimismus. A to navzdory tomu, že často zažily bolestné ztráty a čelily náročným situacím. Když se osobně setkáte s Janou Němečkovou, brzy pochopíte, proč jí její kamarádi ze Skautu kdysi dali přezdívku Sluníčko, která ji provází dodnes. Přestože třicet let působila jako vrchní sestra na dětské chirurgii, kde se dennodenně setkávala s bolestí, utrpením i smrtí těch nejnevinnějších a bezbranných stvoření a sama v krátkém rozpětí ztratila rodiče i manžela, Jana nezahořkla a neztratila své pozitivní naladění a elán. Sama sebe charakterizuje jako typického Blížence, který by všechny buď objímal, nebo proplesknul. Člověk jí to rád věří. I v osmdesáti letech se v ní nezapře láskyplná, avšak rázná paní vrchní, která řídila chirurgické oddělení pevnou rukou a dle potřeby utěšovala malé plačící pacienty nebo naopak stavěla do latě sestřičky.

Až skončí válka, udělám stojku

Jana Němečková, rozená Honsová, přišla na svět v roce 1936 v západočeském městě Spáleném Poříčí. Její otec Jan Hons se živil jako lakýrník. Provozoval dvě dílny, v nichž zákazníkům lakoval nábytek, vytvářel ozdobné nápisy na automobily apod. Janina matka se starala o domácnost a své dvě dcery. Rodina se hlásila k českému vlastenectví a zvláště maminka těžce nesla německou okupaci Československa. „Maminka byla temperament a zapálená vlastenka. A dávala to najevo. Bála jsem se, že ji zavřou. Nakonec nezavřeli. Ale stála na gestapu s botami a taškou v ruce. Měla 42 kilo a často omdlívala. Měla jsem o ni hrozný strach.“

Janino rodné městečko osvobodila v květnu 1945 Rudá armáda. Se sovětskými vojáky místní lidé vycházeli dobře. Jan Hons jim dal k dispozici jednu svou dílnu, v níž přespávali, a každý den je zval domů na oběd. „Měli jsme denně snad sedm Rusáků na obědě. Ale to byli takoví ubozí kluci. Jen jednou jsem měla strach zase o tatínka. Přišel za ním učitel z Leningradu a požádal ho, jestli by u nás mohl přespat nějaký generál – šarže veliká. Tatínek souhlasil. Ten dotyčný přišel. Ale v té době tam byli ti obyčejní vojáci, seděli u stolu a jedli. Jéé, a když přišel generál, vypadal jako gestapák, měl rajtky. Byl ošklivý od pohledu, ale čišelo z něj, jak je důležitý. Takový malý Napoleon. Když ho vojáci viděli, třásli se, zasalutovali a prchali pryč. Tatínek se rozčílil, proč jdou pryč. Učitel to vysvětloval, že když je veliká šarže v místnosti, tak obyčejný voják tam nemá co dělat. A tatínek řekl: ‚Tak to tedy ne! To jsou naši přátelé, kteří sem přišli a tady jí. A tomuhle jestli se to nelíbí, tak ať jde!‘ Generál byl úplně plamenný, když mu to učitel vysvětloval. Bála jsem se, že o tatínka přijdu. Nakonec to ale dopadlo dobře.“

Jana ke vzpomínkám na druhou světovou válku přidává ještě jednu perličku: „Pásla jsem naše husy u potoka, byl tam se mnou ještě jeden kluk. Přiběhla jeho maminka, začala na něj volat, že je konec války. A moje maminka nám říkala: ‚Děti zlatý, až bude konec války, já udělám stojku, koupím si šňůru buřtů a půllitr piva.‘ Já jsem se nejvíc těšila, že udělá tu stojku, moje maminka – sportovní antitalent. Přišla jsem domů a maminka plakala, vzala nás do náručí. Já byla tak zklamaná koncem války, že máma neudělala stojku.“

Skauti z Poříčí

Jana Honsová navštěvovala základní školu ve Spáleném Poříčí a od dětství se aktivně zapojovala do dění v obci. Cvičila v místním Sokole, zpívala v kostelním sboru. A když po válce farář Kozlík založil v městečku skautský oddíl, vstoupila i do něj. Na malém městě, kde děti neměly moc příležitostí k vyžití, představoval skautink ve 40. letech něco mimořádného a těšil se obrovské popularitě. Děti poznávaly přírodu, jezdily na tábory do Vráže u Písku a do Svojšína. Vznikla zde přátelství, která přetrvala až do dnešních dnů. Nadějný rozvoj organizace bohužel zmrazil komunistický převrat. V roce 1948 Junák ztratil nezávislost a byl začleněn do Svazu československé mládeže a v roce 1950 jej československé úřady rozpustily. Některé oddíly ale hledaly náhradní řešení, jak dále v mezích zákona fungovat. Uchýlily se například pod záštitu turistických oddílů a pokračovaly v činnosti pod hlavičkou TOM (turistický oddíl mládeže) nebo TOTEM. Také skauti ze Spáleného Poříčí udržovali vzájemné kontakty a setkávali se i po oficiálním zákazu. A na pravidelné schůzky se sjíždí dodnes – nyní již jako oldskauti.

Jana považuje za velkou výhodu, že Junák nikdy nefungoval pouze jako zábavný kroužek, ale předával rovněž mravní vzory a vedl mládež k občanské odvaze i křesťanským hodnotám. Proto se řada skautů zapojila do druhého a třetího odboje, nebála se bojovat proti totalitním systémům a často za to pak trpce pykala v kriminálech. Tento případ nastal i v Janině oddíle. Několik starších chlapců po únoru 1948 otevřeně protestovalo proti komunistickému režimu, šířili „podvratné“ letáky, a dokonce svůj názor demonstrovali veřejným symbolem: soše mistra Jana Husa na náměstí ve Spáleném Poříčí zavázali oči, aby neviděla, co se v zemi děje, a ústa, aby nemohla hlásat své poselství „Pravda vítězí“. Někdo je však udal, zatkla je Státní bezpečnost a oni strávili další roky ve vězení.

Sestřička mezi škodováky

Do střetu s vládnoucí mocí se dostala i pamětnice. Po základní škole pokračovala ve studiu na střední zdravotní škole, která sídlila v centru Plzně, v Tylově ulici. Kromě teoretické výuky ve vzdělávacím ústavu chodily studentky na praxe do nemocnice. Stejný režim měly i v pondělí 1. června 1953, kdy v Československu probíhala měnová reforma, na niž reagovali pracující po celé zemi stávkami a demonstracemi. Největší bouře probíhaly v Plzni, kde vyšli do ulic zaměstnanci Škodových závodů, k nimž se připojilo mnoho dalších obyvatel města. Jana měla dopoledne praxi na dětské klinice v nemocnici na Borech. Vedoucí ji poslali, aby odnesla vzorky na vyšetření do Purkyňova pavilonu. Cestou míjela budovu Československého rozhlasu, kde uviděla vojáky. Když se vrátila z pochůzky, jedna doktorka se zajímala, jestli se ve městě něco děje, a potom Janu vyslala do centra, aby zjistila, o co běží.

„Já jsem zastihla průvod škodováků, co šli. Takže jsem se k nim přidala. Ze začátku jsem nevěděla, o co jde. Až potom tedy mi to bylo jasné, a tak jsem se dala do toho pochodu. Jak jezdí tramvaj Prešovskou na náměstí (Republiky – pozn. ed.), tak tam už stáli péesáci, které povolali. Protože někdo v milici byl rozumný, tak milicionáře (k potlačení demonstrací – pozn. ed.) nepustili. S těmi nastavenými bodáky tam jsem se cítila jako hrdinka. Došli jsme na náměstí. Protože jsem šla vepředu, tak mne proud (lidí – pozn. ed.) vytlačil až za radnici, dnes je tam (obchod – pozn. ed.) Žabka. A tam už stála vodní děla. Ta mne polívala asi ze dvou metrů. Já jsem měla oblečenou sesterskou uniformu a přes to koženkový kabát. Ze dvou metrů na mne lili vodu hadicemi, byl to děsný proud. Tak nás de facto vytlačili z náměstí. Vím, že lidé vyhazovali tehdy z radnice peníze a nějaké papíry.“

Jana už nešla do školy na odpolední vyučování, ale odjela prvním vlakem domů. Díky tomu se vyhnula problémům, které čekaly její kamarádky: „Mé spolužačky věděly, že když jsme šli průvodem, tak mne kluci, asi to byli študáci, vysadili a já jsem dávala kytičku k pomníku Masaryka. Děvčata byla pak všelijak vyslýchána a mne se nikdo neptal, mne nikdo k výslechu nevolal. Ty holky přišly (1. června 1953 – pozn. ed.) z praxí do školy a oni je tam zamkli, aby nemohly ven. A dívky vyskákaly oknem. Nějaký svazák je viděl, že jdou po městě, ještě na něj měly uštěpačné poznámky, že z toho má na kahánku. Ve škole se pak konalo velké vyslýchání. Všechny vyslýchali a mne pořád nikdo. Připadalo mi to, že si holky musí myslet, že jsem je udala já. To mě hrozně žralo, ale pořád jsem čekala, že se mě někdo bude na něco ptát. Potom jsem šla po městě a měla jsem na sobě stejný kabát (jako při demonstracích – pozn. ed.). U nádraží mne zastavil nějaký pán, ukázal mi fotku, jak dávám k pomníku kytičku. A říká: ‚Tenhle kabát už nenos!‘ Nevím, kdo to byl, nějaká dobrá duše. Takže jsem z toho vyšla a ostatní holky vyhodili ze školy. To mě hrozně mrzelo.“

Jana Honsová v roce 1954 studium úspěšně dokončila a nastoupila jako dětská sestra a vychovatelka do dětského domova v Kdyni, kde pracovala rok a půl. Poté se na naléhání rodičů vrátila do Plzně a našla uplatnění na dětské klinice.

Výslechu na Státní bezpečnosti se nakonec nevyhnula, nejspíše se stala obětí připravené provokace: „Jednou jsem byla zavolaná na gestapo (budova v Plzni na nábřeží, kde za války sídlilo gestapo a po roce 1948 Státní bezpečnost – pozn. ed.). Na výstavišti se konaly trhy a cukrář ze Spáleného Poříčí tam vystavoval velký dort na způsob kolotoče. Já jsem se tam na to dívala a měla jsem radost, že je město pěkně reprezentováno. A na druhé straně se na mne usmívali dva pánové, protože věděli, že mne toto zajímá. Když jsem vycházela ven, tak se mne jeden z nich ptal, jestli nevím, kde by se v Plzni dobře najedli. Že tady má kolegu, to je Rakušan, a že by někam chtěli na oběd. Tak jsem jim říkala, že do Slovanu. A pak jsem byla volaná na nábřeží, co mám za známosti, jak to bylo, s jakým cizincem (jsem v kontaktu – pozn. ed.) A až ten cizinec přijede, abych jim to nahlásila. Já jsem říkala: ‚To vy už dávno budete vědět.‘ Takže mne podezírali, jestli nepáchám nějakou kontrašpionáž. A jestli se mne cizinci neptali, kolik má Škodovka zaměstnanců. Já jsem říkala: ‚Mě jo? Já ani nevím, jestli je jich tam dvě stě nebo tři sta nebo kolik tisíc.‘“

Po šesti letech na dětské klinice Jana přešla na oddělení dětské chirurgie, kde potom třicet let působila jako vrchní sestra. Zůstala zde až do důchodového věku a i v důchodu pracovala ještě dvacet let jako sestřička v zubní ordinaci. Dnes už si užívá zasloužené penze, což však neznamená, že by seděla doma v křesle, spíše naopak – s přáteli jezdí na kole, s turistickým oddílem chodí na výpravy, navštěvuje setkání plzeňských i poříčských oldskautů. A na podnět svého syna si dokonce nedávno seskočila s padákem z letadla. Celoživotní sportovkyně, která cvičila v Sokole i na spartakiádě, závodila ve sportovní i moderní gymnastice a dlouhá léta trénovala děvčata, se prostě nezapře.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Eva Palivodová)