Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. František Nekvinda (* 1941  †︎ 2019)

• narozen v roce 1941 v Proseči u Skutče

• v 50. letech byl rodině znárodněn obchod

• vojenskou službu absolvoval v Technických praporech (TP)

• po invazi vojsk Varšavské smlouvy rozšiřoval letáky

• v roce 1969 jako učitel vyhozen ze zaměstnání

• několik let pracoval v dělnických profesích

• v roce 1989 spoluzakladatel Občanského fóra v Proseči u Skutče

• člen svazu učitelů a školských pracovníků postižených z politických důvodů

• v roce 2009 byl oceněn Medailí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy

• v současnosti žije v Dolním Újezdu +zemřel 15. srpna 2019

František Nekvinda

 

Na listině nepřátelských osob

 

Mgr. František Nekvinda se narodil v roce 1941 v Proseči u Skutče. Jako dítě byl svědkem toho, jak komunisté znárodňují jejich rodinný obchod a snaží se zdiskreditovat celou rodinu. Během pražského jara roku 1968 se jako učitel angažoval v boji za demokracii a lidská práva a po invazi vojsk Varšavské smlouvy se v tom snažil pokračovat. Byl za to vyhozen ze zaměstnání a několik let musel pracovat na těch nejhorších místech v dělnických profesích a StB ho neustále sledovala.

 

Pan Nekvinda má vynikající paměť, a přestože válečné období zažil jako velmi malý chlapec, zůstaly mu konkrétní vzpomínky na osvobození Proseče sovětskou armádou a zastřelení jednoho vlasovce před jeho rodným domem. „Dá se říct, že jsem byl ještě opravdu malé dítě. A všichni ti starší mi říkali: ,Ty nic nepamatuješ.‘ Ale přesto mám takové útržkové vzpomínky na konec války. Pamatuji si, jak u nás před domem zastřelili vlasovce. Byl to takový blonďák. Mohlo mu být takových osmnáct let. A já jsem se tam zrovna do té přestřelky nějak připletl. Maminka přiběhla a rychle mě odvedla domů. Pak jsem vyběhl před dům a byl tam nádherný žlutý písek. Dítě a písek, to patří k sobě. Já jsem si nabral do rukou ten krásný žlutý píseček a najednou jsem měl ruce od krve. A přiběhla maminka, ruce mně umyla, protože tím pískem byla zasypána právě krev toho vlasovce.“

 

Vzpomíná také, jak při ústupu Němců pod tlakem sovětských vojsk si rodiny v Proseči musely za městečkem vybudovat kryty, kde se měly schovat před bombardováním. „Všechny rodiny měly povinnost si vybudovat kryty za městem. Takže my jsme měli takovou zemljanku a strop tvořila pancéřová deska silná dva centimetry, na které byly dány drny.“ Rodina nakonec kryt nevyužila, protože ho musela přenechat ustupujícím vojákům wehrmachtu a sami se ukryli v lese u takzvané Markovy stráně.

 

 

Komunisté rodině sebrali obchod a otce málem zavřeli

 

Rodiče měli v Proseči u Skutče malý obchod, který se nazýval – „František Nekvinda, obchod koloniální a železem“. V obchodě byl i výčep a lidé z okolí se tam chodili také občas najíst. Františku Nekvindovi st. proto práce v obchodě zabírala skoro veškerý čas. „Takže tatínek, když zavřel v osm hodin krám, tak ještě obsluhoval do půlnoci u výčepu a ráno už se zase usmíval a to ještě mezitím musel vyřídit objednávky a musel dělat účetnictví. Pochopitelně chodily kontroly z berního úřadu, takže to nebyl člověk, který by nepracoval. Ten naopak velice pracoval. Přesto mně soudruzi do posudku napsali, že jsme žili z bezprizorního zisku,“ vzpomíná pamětník.

 

Oba rodiče uznávali prvorepublikové masarykovské ideály a k lásce k vlasti a národní hrdosti vychovávali také své děti. Malý František chodil jak do Sokolu, tak do skautu. Již jako osmiletý chlapec tak společně se spolužákem Honzou Hábem kvůli skautskému slibu svým starším kolegům odmítl ve škole podepsat zdravici k sedmdesátým narozeninám Josifa Vissarionoviče Stalina. „To podepisování spočívalo v tom, že každé dítě bylo vyvoláno, vstalo a šlo ke stolku. Posadilo se na židli paní učitelky a ta dohlížela, aby byl podpis krasopisný. Vždyť to bude číst sám soudruh Stalin. (…) Když přišla řada na mě a měl jsem se posadit ke stolku a podepsat dopis soudruhu Stalinovi, tak jsem řekl, že to nepodepíšu. To jsem byl osmileté dítě, ale držel jsem skautské slovo. Paní učitelka zflekatěla a nejprve se zarazila. Potom u ní nějak stoupla hladina adrenalinu, v té době ještě ve škole běžně existovaly tělesné tresty, takže po mně skočila, chytla mě za vlasy a zatáhla do kouta klečet. Byla velmi rozčilená.“ Ve dvanácti letech dokonce malý František roznášel po městě letáky, které byly do země posílány ze západní Evropy prostřednictvím balonu, sbíral je a strkal lidem pod dveře.

 

Po únoru 1948 nastaly velmi těžké časy pro celo rodinu. Nejprve jim byl znárodněn koloniální obchod. „Nám potom zakázali nakupovat nové zboží. My jsme mohli jenom takzvaně doprodávat. Takže ten obchod byl jako v likvidaci. To potom nařídili tímhletím způsobem dokončit prodej.“ To byla pro celou rodinu obrovská ztráta nejen morální, ale i finanční. Otec sice nastoupil do uhelných skladů v Poličce, ale pamětník vzpomíná, že s jeho malým platem dokázali rodiče svých pět dětí jen těžko uživit. „Tatínek měl plat osm set a maminka byla doma s dětmi. Čili to byla situace zoufalá. Tlačili kočárek pro dvojčata a v tom měli tři děti, dva bratry dvojčata a ještě mladší sestru. Maminka natrhala šípky u lesa a prodala je ve sběrně, která byla při Jednotě, a zpátky nesla bochník chleba.“

 

Obchod byl zavřen v roce 1952, kdy byl František Nekvinda st. donucen odevzdat živnostenský list. Některé zboží zůstalo ještě v domě a to se později stalo podkladem k jeho trestnému stíhání pro spekulaci. Ještě než k tomu došlo, pokusila se StB v roce 1953, krátce po měnové reformě, obvinit Františka Nekvindu st. z přípravy boje proti republice. Podle vzpomínek pamětníka podstrčila StB do altánku na zahradě pistoli, kterou ale čirou náhodou dvanáctiletý František objevil a ukázal otci. Ten okamžitě pochopil, že situace je velmi vážná, protože těsně předtím našli zbraň u jeho bratra Josefa Nekvindy, který měl také malý obchod v Nových Hradech u Vysokého Mýta a spolu s manželkou byl zatčen. V bezradnosti řekl synovi, ať s pistolí udělá, co chce, že ji našel a on s tím nechce mít nic společného. František pistoli vzal a odnesl na SNB. Tím nejspíš otce zachránil od dlouholetého vězení, protože esenbáci neměli žádné informace o chystané akci StB a pistoli uschovali v trezoru.

 

Když o dva dny později proběhla v domě prohlídka, muži z StB zuřivě hledali v domě pistoli. Takto na tyto chvíle, které rozhodovaly o osudu celé rodiny, vzpomíná pamětník: „Čtrnáct dnů po měnové reformě u nás byla domovní prohlídka. Já jsem cvičil v sokolovně na hřišti. Bylo tam nějaké vystoupení. Říkalo se tomu Sokolský den. (…) Měl jsem to blízko domů. Tak jsem si tam zaběhl, abych se tam ukázal v tom cvičebním a abych se nějak občerstvil. A když jsem vyběhl na náměstí, tak jsem viděl, že z druhé strany náměstí chodí lidé a dívají se takhle doprava. Bylo to v neděli v devět hodin. Takhle se ohlíželi všichni směrem k našemu domu. Tak jsem se podíval a před naším domem stály dva vojenské bojové tudory. (…) Měli jsme prosklené dveře a viděl jsem, že u nich stojí uniformovaný příslušník SNB se samopalem, a věděl jsem, že je zle. Pověsil jsem se na kliku a dal jsem se do pláče, protože v sobotu zavřeli mého strýce v Nových Hradech. To je sedm kilometrů od Proseče. Také měli obchod. Stejný jako náš. A tetu zavřeli později také, když zjistili, že polovina domu patří jí. Takže my jsme už věděli, že tam byla domovní prohlídka. Že strejdu zavřeli. Že ho odvezli. Teď já jsem přiběhl od té sokolovny domů a vidím tam ty bojové tudory a pohledy těch lidí a teď toho uniformovanýho esenbáka se samopalem. Přivedli maminku. Já jsem tam brečel a do těch dveří jsem kopal. Přivedli maminku a ta se mě snažila uklidnit a říkala: ,Neboj se. Tatínek má všechno v pořádku. Neboj se, nic zlého se nestane. (…) Všechno vyházeli, všechno prohledali. Právě u strýce v těch Nových Hradech našli pistoli a dvě krabičky nábojů, a kdyby to našli u otce, tak mu nic nepomohlo.“

 

Prohlídka se několikrát opakovala a při jedné z nich otce odvezli. „Já jsem se snažil tatínka bránit. Chtěl jsem se s nimi prát, chtěl jsem je škrábat a kousat a maminka mě musela uklidňovat, že mě dají do polepšovny a tatínkovi tím uškodím.“ Otec nakonec v roce 1959 skončil u soudu, kde byl obviněn ze spekulace – z obchodování s vlastním zbožím, které zůstalo po znárodnění obchodu v domě. Lidový soud v Poličce byl třikrát odročen a nakonec pro nedostatek důkazů nebyl otec pamětníka odsouzen, a to i přesto, že proti němu stál obávaný prokurátor JUDr. Miroslav Švestka. „Takovou metlou všech těchhle bývalých živnostníků, ale i zemědělců byl prokurátor JUDr. Miroslav Švestka, který byl jako mladý prokurátorem v Poličce. Já jsem ke vší hrůze zjistil, že ten člověk po sametové revoluci šéfoval prokuratuře v Rychnově nad Kněžnou.“

 

Otec měl velké štěstí, ale jeho bratr se švagrovou vězení neunikli. Takto pamětník vzpomíná na tetin návrat domů po dvouletém vězení. „Když se vrátila domů, já jsem ji poznal jenom podle hlasu. Ona byla velmi hezká, ale to se vrátil člověk úplně zničený. Psychicky zlomený a nemocný. I podoba byla jiná. Takže já jsem na tomhle případě viděl, co je to komunismus.“

 

 

Synem buržuazního obchodníka

 

František Nekvinda mladší byl zvídavý už jako malý chlapec a také kvůli perzekuci rodiny si dobře všímal, co komunisté provádějí s lidmi, kteří s nimi třeba jen domněle nesouhlasí. Vzpomíná například, jak v Základní škole v Proseči u Skutče, kterou navštěvoval, dostalo v 50. letech několik učitelů výpověď, protože odmítli vstoupit do komunistické strany. „Tak ty nejlepší učitele, které jsem znal, vyházeli. Vyhodili pana učitele Morávku, ten nosil pytle v hospodářském družstvu. Když jsme šli kolem něj do školy, tak jsme ho vždycky zdravili a on s tím pytlem na zádech pokyvoval hlavou. Pan učitel Háb pracoval v kamenolomu. Toho vyhodili dokonce dvakrát. Pak to v tom lomu dotáhl dokonce na nějakého úředníka. Dál tam vyhodili pana učitele Kmentu. To byl člověk, který byl velmi tělesně slabý. Byl malé postavy a byl slabý a ten navážel cihly do cihlářské pece v Poličce. Jeho ženu vyhodili. Ta pletla ručně na jehlicích svetry. Vydělávala asi dvě stě padesát korun za měsíc. Vyhodili pana učitele Krejcara. Toho, co mě poslal pro ty větvičky, jak jsem při tom objevil tu nastrčenou pistoli. Ten jezdil s traktorem v JZD. To byl člověk, který měřil skoro dva metry. On než tam ty nohy naskládal za traktor, tak mu to dalo dost práce. A měl na hlavě čepičku. Tu ruskou forušku nebo masaryčku, jak se jí říkalo. A vždycky nás zdravil a v ústech měl prázdnou špičku bez cigarety. S tou špičkou a tou čepičkou byl typická postava. A s tím traktorem. A my jsme ho vždycky zdravili. Byl jsem mu samozřejmě i na pohřbu.“ Právě tato škola byla v roce 1949 přejmenována na osmiletou střední školu Klementa Gottwalda.

 

I přestože se František výborně učil, měl po základní škole jako syn bývalého živnostníka omezený výběr. Mohl se stát kominíkem nebo jít do hornických oborů. Nakonec si vybral hornictví a k tomu studoval večerní průmyslovou školu. Po studiích musel na prezenční vojenskou službu a byl zařazen do Technických praporů (TP), které byly od roku 1954 pokračováním zrušených a nechvalně proslulých Pomocných technických praporů (PTP). František Nekvinda ml. vzpomíná na různorodý původ vojáků v jejich složkách. „Byli tam duchovní a ti tam strašně moc zkusili. Dál tam byli negramotní Cikáni. Takže jsme si dávali socialistické závazky, že je naučíme psát, takže jsem je tam také vyučoval psaní. Potom tam byli kriminálníci, kluci tetovaní od hlavy až k patě. (…) Byli tam dva kluci, kteří bojovali ve francouzské cizinecké legii ve Vietnamu, ti už byli prošedivělí. Pak tam byli ti, co měli příbuzné v zahraničí. Synové těch obchodníků, živnostníků, zkrátka třídní nepřítel, a to jsem byl i já. Z naší třídy v Proseči jsme se k těm jednotkám dostali čtyři.“

 

 

Po vojně nastoupil jako mistr odborné výchovy v Berouně v královédvorské cementárně a po dalším dálkovém studiu jako učitel v učňovské škole v Trstěnicích, kam odešel za svou manželkou Marií, oženil se v roce 1963.

 

 

Nemínil se smířit s vpádem vojsk Varšavské smlouvy

 

Ve škole v Trstěnicích prožil František Nekvinda pražské jaro roku 1968. Poprvé otevřeně slyšel o politických procesech v padesátých letech, a protože byl aktivní ve společenském životě obce, začal se angažovat ve svém bydlišti v Dolním Újezdu. Vystupoval na schůzích, kde to v té době názorově vřelo, zajímal se o politické procesy v padesátých letech v okolí a pomáhal s žádostmi o rehabilitace postižených. „Moje angažovanost byla dost velká, takže do Újezdu na veřejnou schůzi přijeli čtyři tajemníci okresního národního výboru a chtěli mě poznat, protože o mně slyšeli. Takže se to doneslo až na okres a tím pádem jsem byl naprosto jasný.“ Přitom byl ještě jediným nestraníkem v učitelském sboru v Trstěnicích a otevřeně mluvil o situaci ve státě se svými žáky.

 

Invaze vojsk Varšavské smlouvy proběhla v srpnu 1968, v době letních prázdnin. Když potom následně pamětník nastoupil do nového školního roku, nestačil se divit nastalým změnám. Na místo bývalého ředitele nastoupil nový, který svým okolím nebyl vnímán jako férový člověk. Ten také ze školy vyhodil osm zaměstnanců a mezi nimi jako jediného učitele Františka Nekvindu. Ten totiž nemínil ani po invazi ustoupit od svého přesvědčení, což dokázal při vyplňování dotazníku o souhlasu se vstupem vojsk. „Já jsem po roce ‚68 byl taky vyhozenej ze školy, protože byly prověrky. Každej okusoval tužku a přemýšlel, jak to napsat. Já jsem si to teda udělal trošku sám, protože jsem v dotazníku, který jsme dostali, napsal. Doslova si pamatuju: ,K vyjádření k dotazníku k bodu 1-10: domnívám se, že dotazník sám se rovná kampani, která nemá v československém školství obdoby. Po dosavadních zkušenostech se domnívám, že dotazník nebude sloužit k objektivnímu posouzení odborných a morálních hodnot, ale pouze jako prostředek k eventuálním represáliím. Z tohoto důvodu žádám, aby moje nedůvěra k této kampani byla pochopena, proč se jí nezúčastňuji.‘ Podepsal, odevzdal, letěl jsem jako špinavý prádlo.“

 

Nejen tato příhoda dokazuje velmi statečný postoj pamětníka v těžkých chvílích našeho státu. Začal dokonce psát letáky, které pak nenápadně rozšiřoval mezi lidi. Vzpomíná, jak vlakem rozvážel přepsané projevy Karla Kyncla a Františka Kriegela. „Na městském výboru KSČ v Praze vystoupil Karel Kyncl, později redaktor BBC. A dnes se dokonce uděluje cena Karla Kyncla. Všichni novináři vědí, kdo byl Karel Kyncl. Ozýval se z Londýna, já jsem ho poslouchal. Takže tyhlety dva projevy se ke mně dostaly. A já jsem je opisoval na průklepový papír. Protože jiné možnosti rozmnožování nebyly. Byl sice ormik nebo cyklostyl, ale všechny blány musely být evidovány a musely být skladovány. Chodily na to kontroly od StB a nebylo jednoduché v tomhletom nějak podvádět, protože když to mělo evidenční číslo, tak tam nesměla žádná blána chybět, a pokud by tam něco takového našli, tak by to byl pochopitelně podnět k nějakému trestnímu stíhání. Takže jsem to opisoval na průklepový papír. Těch kopií se nechalo udělat deset, ale ta desátá byla už velmi málo čitelná a ta první od psacího stroje tak nějak poškozená, přeražený papír. Takže to bylo velmi pracné. Když jsem takhle vyrobil pár letáků, tak to bylo strašně pracné. Opisoval jsem teda ten projev Karla Kyncla a doktora Kriegela, a aby to mělo nějakou účinnost, abych to nehodil jen tak někde ve svém nejbližším okolí, tak jsem v noci jezdil vlakem, většinou rychlíkem z Chocně do Pardubic, a vždycky, když jsme projeli stanicí, tak jsem prošel do zadního vagonu a z okýnka záchodu, z posledního vagonu jsem tam nějaké letáky hodil.“

 

 

Na listině nepřátelských osob

 

Pro Františka Nekvindu po výpovědi z místa učitele nastalo velmi těžké období. Musel nastoupit do dělnických pozic a byl posílán na ta nejhorší pracoviště. Byl zaměstnán například u železniční dopravy, kde spával v maringotce skoro se samými Romy ve špíně a kouři. „Tam jsem přestal úplně spát. Chodil jsem spát do čekárny a pak jsem už přestal úplně spát. Musel jsem se obrátit na lékaře pro nějaké léky. Bylo to období velmi kruté a pro mě asi jedno z nejtěžších.“ Doma byl pro změnu na každém kroku sledován. Několikrát si všiml, že na zahradě se pohybovali tajní policisté. Také říká, že mu byl odposloucháván telefon. StB zapisovala každý jeho odchod a příchod a známé a kamarády, kteří navštěvovali jeho dům. I rodiče manželky těžce snášeli nastalou situaci a tlačili na dceru, aby se rozvedla. Ta však pevně stála po boku manžela.

 

Ani později v zaměstnání nedocházelo ke zlepšení. Dělal sice jinou práci, a po nějaké době se mu dokonce podařilo nastoupit na dálkové studium Vysoké školy zemědělské v Brně, ale tam se setkal s Janem Vodehnálkem (polistopadový ministr zemědělství), vysokým funkcionářem komunistické strany v Dolním Újezdu, který podle tvrzení pamětníka zapříčinil jeho vyhození jak ze studia, tak ze zaměstnání. Pracoval potom u vodohospodářské správy v Litomyšli jako strojník odpadních vod. „Byla to práce, která byla velmi špinavá. Musela se například čistit čerpadla, která byla třeba po Silvestru, když jsem měl službu, ucpána prezervativy a všude se pochopitelně v těch kanálech pohybovali potkani.“ Z těžké životní situace mu pomohl jeho známý Jiří Šeda, který zařídil jeho přijetí jako učitele tělesně postižených v Novém Bydžově. Nakonec se mu podařilo i dostudovat a získat vysokoškolský titul magistra. Jako učitel potom vystřídal ještě několik škol. Po sametové revoluci se stal ředitelem školského úřadu ve Svitavách, potom inspektorem české školní inspekce a těsně před důchodem byl ještě civilním zaměstnancem BIS v Praze.

 

V listopadu 1989 byl jeden se zakládajících členů místní organizace OF a dnes je členem svazu učitelů a školských pracovníků postižených z politických důvodů. V roce 2009 byl oceněn největším resortním vyznamenáním – Medailí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Z dnešní politické i společenské situace není příliš nadšen a připadá mu, že naši společnost silně ovlivňuje materialismus. Takto zní jeho odkaz pro budoucí generace. „Aby nezvítězilo sobectví, aby člověk nebyl jenom zbožím, aby neprodával jenom svoji pracovní sílu, aby byl respektován jako bytost, jako osobnost.“ František Nekvinda zemřel 15. srpna 2019.

 

Pro Post Bellum v roce 2011 natočil a zpracoval:Vít Lucuk, mail: vitlucuk@seznam