Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marta Nedvědová (* 1929)

• narodila se 13. května 1929 v Bělehradě, ve státě Království Srbů, Chorvatů a Slovinců

• česko-srbská rodina, její otec byl Čech a matka Čechosrbka

• do Bělehradu se Ladislav Nedvěd dostal v roce 1924 jako úředník České úvěrní banky

• zažil bombardování Bělehradu na začátku války v Jugoslávii v dubnu 1941

• na jaře 1941 gestapo zatklo Ladislava Nedvěda, protože pomáhal lidem z protektorátu dostat se do Jugoslávie

• otec byl vězněn v civilní věznici v Rakousku, po roce propuštěn do protektorátu

• pamětnice se zbytkem rodiny se v roce 1942 přestěhovala do Prahy za otcem

• vystudovala státní konzervatoř v Praze a matematicko-fyzikální fakultu

• učila hudbu, od roku 1961 učila na ČVUT fakultě elektrotechnické

• po celý život byla věřící

Marta Nedvědová se narodila 13. května 1929 v Bělehradě, ve státě Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, do smíšené česko-srbské rodiny Ladislava Nedvěda a Berty Nedvědové, rozené Pejić. Měla ještě starší sestru Miladu a mladší Lídu.

Před válkou jsme si žili krásně

V době, kdy po první světové válce vznikl jugoslávský stát, přicházela tam silná česká menšina, která se podílela na rozvoji tamního kulturního života. „Měli Sokol, pěvecký spolek Hlahol, turistickou společnost, školu a další aktivity, při kterých mezi sebou vytvářeli krásná přátelství,“ říká pamětnice. Právě v této době rozkvětu, v roce 1924, do Bělehradu vyslala Česká úvěrní banka svého úředníka Ladislava Nedvěda, který zde pracoval na pobočce a aktivně se zapojil do spolkového života české menšiny. Nejaktivnější byl ve vedení bělehradské pobočky Československo-jihoslovanské ligy, což se mu za války stalo osudným.

Marta Nedvědová navštěvovala v Bělehradě českou školu, v níž měli dva české a další srbské učitele. Kromě češtiny se zde děti učily i srbsky.

Češi byli v nově vzniklém jugoslávském státě vážení a rodina bankovního úředníka Ladislava Nedvěda žila na tehdejší poměry luxusně. Marta Nedvědová nejraději vzpomíná na čas trávený s babičkou v botanické zahradě, kam si se sestrami chodily hrát.

Válka v Jugoslávii začala v roce 1941 bombardováním

„Na začátek války v Bělehradě si pamatuji úplně přesně. Začala tím, že z nebe padaly bomby. Byla jsem zrovna doma a babička se celá zoufalá vrátila z kostela. Přinesla tašku plnou chlebů do zásoby,“ vzpomíná Marta Nedvědová, které bylo tehdy třináct let. Bylo 6. dubna 1941 a německé letectvo právě napadlo Bělehrad. Nacistické Německo si tak jugoslávské království podmanilo.

Nálety nikdo nečekal, nastalo zděšení. Bomby padaly v blízkosti domu, kde Nedvědovi žili. Sousední dům se zbortil. „Museli jsme utéct na periferii a chleby, které babička přinesla, nás svým způsobem zachránily, protože to byly jediné potraviny, které jsme zrovna měli a vzali s sebou.“ Babička s vnučkami se uchýlila do jakéhosi vesnického domku, kde bylo bezpečněji. „Rodiče utíkali také, ale maminka vrátila tatínka s tím, že od ohně se neutíká. Foukal silný vítr a hrozilo, že se oheň ze spadlého baráku rozhoří a zničí i domy kolem. Rodiče tedy hasili požáry a zachránili tak nejen náš dům, ale celou ulici.“

Tatínka zatklo gestapo

Po nějaké době se babička s dcerami vrátila domů, ale brzy nato museli Nedvědovi čelit další tvrdé zkoušce. „V květnu 1941 tatínka zatklo gestapo, protože v rámci Československo-jihoslovanské ligy aktivně pomáhal uprchlíkům dostat se z protektorátu do Jugoslávie,“ vzpomíná Marta Nedvědová.

Ladislava Nedvěda naštěstí neposlali do koncentračního tábora, ale do civilní věznice v rakouském Vídeňském Novém Městě. V Bělehradu tak zůstala babička, matka a její tři dcery zcela bez prostředků. V jugoslávském království tehdy panoval chaos. Nebyl přídělový systém a vše se prodávalo načerno. Obyčejné mléko stálo desetinásobek, než byla jeho běžná cena. Dobře zaopatřená rodina tak za rok utratila všechny peníze.

Stěhování do protektorátu

Ladislav Nedvěd zatím seděl v rakouském vězení a měl velké štěstí. Jelikož nebyl politický vězeň a Rakušané s Čechy sympatizovali, rozhodli se ho po roce propustit. Mohl se však vrátit jen do protektorátu, kde nad ním gestapo drželo dohled až do konce války. Berta Nedvědová s babičkou a dcerami, již takřka bez prostředků, se za ním přestěhovaly do Prahy.

Stěhovaly se vagonem, který jim zajistil známý z bělehradského nádraží. „Podmínkou bylo, že si smíme vzít jen nábytek, ale například žádný psací stroj. Tak se vezlo pět. Také vlna a lahve se sádlem. To vše se pak hodilo. Upláceli jsme tím pak v protektorátu učitele, aby nás vzali do školy. Na sádlo každý slyšel,“ vzpomíná Marta Nedvědová.

Praha v roce 1942: Měli jsme strach z gestapa

Nedvědovi se usadili v Praze-Strašnicích, kde tatínek zajistil bydlení. „Když jsme přijeli, byla heydrichiáda a zrovna probíhala šťára. My jsme měli ještě nevybalené věci, seděli jsme doma na bednách a měli strach, protože kdyby nás našli sbalené, ze zahraničí, mohli by nás nacisti považovat za nespolehlivé. Byli u všech sousedů, jenom k nám nepřišli. Byla to velká úleva,“ říká pamětnice. V Praze pracoval Ladislav Nedvěd ve své domovské bance a celá rodina přežila bez újmy až do osvobození. „Tak jak pro mě válka v Bělehradě začala, tak v Praze i skončila, a to bombardováním,“ říká Marta Nedvědová, která v roce 1945 ve Strašnicích zažila letecké nálety.

Klavíristka a doktorka přírodních věd

Ještě za války přestoupila z gymnázia na státní konzervatoř, kterou dokončila v roce 1951. Čekala ji slibná kariéra klavíristky. Zamilovala se do hudby Jaroslava Ježka a hrála jeho skladby. První koncert měla v Městské knihovně, další na Žofíně a na mnoha dalších místech. V roce 1952 hrála Ježkův klavírní koncert s pražským symfonickým orchestrem (FOK) a Václavem Smetáčkem v Obecním domě. Podepsala smlouvu s Československým rozhlasem na nahrávky všech Ježkových skladeb...

Týden nato se jí však stal úraz a z velkých plánů navždy sešlo. „Nesla jsem v náručí malou dceru a na chodníku jsem šlápla do mezery po dlažební kostce. Ztrhla jsem si Achillovu šlachu a pak jsem dostala Sudeckův syndrom. Nemohla jsem rok chodit a hrozilo i ochrnutí rukou,“ říká Marta Nedvědová.

Po zdlouhavé, roční léčbě hrála dál, ale na velkou kariéru už musela zapomenout. Živila se jako učitelka klavíru. Večerně si také dokončila maturitu (na konzervatoři měli jen odborné předměty a maturita se neskládala), a protože v ní profesoři objevili matematický talent, přihlásila se na matematicko-fyzikální fakultu, kterou absolvovala ve svých 32 letech v roce 1961. Od té doby učila na ČVUT, fakultě elektrotechnické. V roce 1979 obhájila kandidátské minimum a získala doktorát přírodních věd. Podílela se na kolektivních publikacích katedry i na vědecko-výzkumné činnosti pracoviště.

Celý život jsem věřící, ale komunisté mě nechávali být

Marta Nedvědová nikdy nevstoupila do KSČ, a ačkoli byla celý život věřící a navštěvovala kostely, vyhnuly se jí jakékoli postihy. „Asi nade mnou držel Bůh ochrannou ruku, protože víra u kantorů na vysokých školách trpěná nebyla. Na elektrotechnické fakultě ale bylo hodně věřících profesorů. Možná nás nechávali být, protože jsme neučili humanitní obor,“ říká pamětnice. Do své rodné Jugoslávie se od války mohla poprvé podívat až v roce 1968. Její dcera Milada Nedvědová (1950) se rodišti své maminky přiblížila i jinak: vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy obory jugoslavistika – čeština, knihovnictví a vědecké informace.