Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alois Navrátil (* 1936)

• narodil se 16. března 1936 v Rousínově

• zažil budování zákopů přímo před jejich domem

• stal se učitelem a byl umístěn na Ostravsko

• vojnu absolvoval v Českém Krumlově

• odsoudil srpnovou invazi a byl vyhozen ze strany i funkce zástupce ředitele

• na konci své kariéry se stal školním inspektorem, učil 46 let

Chleba vysypal na zem a zašlapal do bláta

Alois Navrátil se narodil 16. března 1936 v malém moravském městečku Rousínov nedaleko Brna. Ač byl ještě malý kluk, na válku si zachoval mnoho vzpomínek. „Můj tatínek byl vyučený tesař, ale v té době byl nasazen do Zbrojovky Brno, tam se vyráběly zbraně pro německou armádu. […] Když jel tramvají, nešikovně šlápl nějakému mladíčkovi na nohu – a on to byl člen organizace Hitlerjugend,“ vypráví pamětník a pokračuje: „Ten mladík vytáhl dýku, ale otec mu zkroutil ruku, vytáhl dýku a říkal: ‚Půjdeš se mnou na policii.‘ Šli na policii a tatínek tam říkal tomu šéfovi, stalo se to a to, vytáhl na mě dýku. Ten šéf přišel a tomu mladíkovi vrazil strašlivou facku. Říkal, že mu dal facku ne proto, že na něj vytáhl dýku, ale že si ji nechal vyrvat.“

Začátkem roku 1945, když už fronta ustupovala, začala německá armáda i v jejich malém městečku budovat zákopy a stavět zátarasy. „A zrovna před naším domečkem kopali základy takový čtyři otrhaní, špinaví, buďto byli zajatci, anebo ti, co utekli z fronty, a nad nimi stál voják a hlídal je,“ popisuje pamětník. Otci bylo prý mladíků líto, a tak rozhodl: „Zavolal bráchu, ukrojil čtyři krajíčky chleba a na to položil plátek slaniny. ‚Zanes to těm chlapcům, ať si něco sní.‘ A tak brácha tam šel – a teď ten voják říkal: […] ‚Co tady děláš? Was ist das? Co se děje?‘ ‚No, já jsem přinesl těm chlapcům malé pohoštění.‘ A říkal: ‚Das nicht. Tak to teda ne.‘ A vzal ty krajíčky s těmi chleby, vysypal to na zem a zašlapal to do bláta.“

Strana a vláda potřebuje na Ostravsku mladé

Po základní škole vystudoval Alois Navrátil znojemské gymnázium pro učitele prvního stupně. Povolání si vybral proto, že měl skvělého kantora na hudební výchovu, jenž ho inspiroval. „To mě tak nadchlo, že jsem se rozhodl, že budu taky kantorem.“

Na konci studia pak absolventy rozmisťovali podle umístěnek. „Byli jsme smíšená třída, asi dvanáct chlapců a třináct děvčat. Nařídili nám, že pět lidí zůstane na kraji brněnském, pět lidí na kraji gottwaldovském, pět lidí na kraji jihlavském a pět lidí půjde na kraj ostravský. Děvčata, jak se dozvěděla, že by měla jít na Ostravu, začala brečet. Tak jsme se sešli pět kamarádů a řekli jsme: ‚Víte co, my jsme gentlemani, my se na tu Ostravu přihlásíme dobrovolně.‘ Dostali jsme děkovný dopis, že jsme pochopili, že strana a vláda potřebuje na Ostravsku mladé. Tak jsem se dostal na Ostravsko.“ V roce 1955 nastoupil pamětník jako učitel v Dolní Suché.

Tam také začal vést smíšený pěvecký sbor při sboru Dukla, ve kterém se seznámil se svou pozdější ženou Marií. V druhé polovině 50. let musel nastoupit na dva roky na vojnu. „Na vojnu rád vzpomínám – naučil jsem se ovládat vlastní vztek, potkal jsem tam své nejlepší kamarády, poznal jsem krásné město Český Krumlov.“

Po návratu z vojny se oženil a také rozhodl, že vystuduje vysokou školu. „Ohromně mě lákalo vystudovat tělocvik nebo hudební výchovu, ale ředitel říkal, že potřebují ruštináře.“ Vystudoval tedy ruštinu a hudební výchovu.

Vystoupil jsem a ostře invazi odsoudil

Rok 1968 prožíval Alois Navrátil intenzivně, a tak byl také velmi zklamán z toho, jak pražské jaro skončilo. „Já jsem to nevydržel, a když byla městská konference komunistické strany, tak jsem tam vystoupil a ostře jsem to odsoudil. To jsem si dal. Tehdy jsem byl ještě ve funkci zástupce ředitele základní školy, tak mě vykopli ze strany i z funkce a šel jsem dělat opět malého učitelíčka na jednu základní školu.“ Postupně se pamětník vypracoval opět na zástupce ředitele školy a svou kariéru zakončil jako okresní školní inspektor. Učitelské profesi se věnoval 46 let.

S manželkou žili v Dolním Žukově u Českého Těšína, kde si zařídili hospodářství. „Přál jsem si, abychom mohli žít na venkově, a ono se nám to podařilo. Objevili jsme krásné místečko v Dolním Žukově, tam jsme si postavili domeček, tam jsme pěstovali zvířata a tam jsme byli spokojení.“

V roce 2022 žil se svou ženou v domově seniorů v Českém Těšíně.