Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr., CSc. Ervín Najman (* 1921  †︎ 2016)

• narozen 26. ledna 1921 v Otnici nedaleko Brna

• po maturitě v roce 1940 na gymnáziu v Brně nastoupil do Hasičské pojišťovny

• v letech 1942–1945 totálně nasazen v říši

• v roce 1942 zatčen za poslech zahraničního rozhlasu

• odsouzen k devíti měsícům vězení

• po návratu do vlasti byl přijat ke studiu práv v Brně – promoce 9. února 1948

• pracoval jako právník v Hasičské pojišťovně, od 70. let v JZD Tuřany

• od konce 90. let velmi aktivní v žabovřeské Nadaci přátel Dona Bosca

• zemřel 15. února 2016

Dětství

Ervín Najman se narodil 26. ledna 1921 ve vsi Otnice poblíž Brna. Jeho otec Jan Najman pocházel z dělnického prostředí, matka Josefka z rodiny zemědělců. Pamětník měl dva bratry a sestru a jako nejstarší byl vedený k tomu, aby s péčí o své mladší sourozence pomáhal. Všechny děti se už odmala nějakou měrou podílely na práci v hospodářství i na poli, které rodinu živily.

Od dětství byl Ervín Najman velmi bystrý a ve škole prospíval výborně. Jeho nadání si všiml i otnický farář, který kladl manželům Najmanovým na srdce, aby chlapce dali na studia. V roce 1936 proto nastoupil na klasické gymnázium v nedalekém Brně, které také úspěšně dokončil. „Bydleli jsme všichni v jedné místnosti, i s babičkou a dědečkem. Já jsem studoval, když rodiče už leželi a sourozenci spali. A já jsem na lavici studoval gymnázium.“

Vynikal zejména v humanitních předmětech, obzvláště v jazycích, a proto plánoval nastoupit na Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity na studia latiny a němčiny. Bohužel, v červnu roku 1940, kdy maturoval, byly vysoké školy v Protektorátu Čechy a Morava uzavřeny. 

Totální nasazení

Ervín Najman nastoupil jako administrativní pracovník v Hasičské pojišťovně, kde pracoval do roku 1942, kdy byl spolu se svými vrstevníky povolán k totálnímu nasazení v německé říši. Když se tuto zprávu dozvěděl, nečekal na náhodu a sám si dopředu domluvil práci v pojišťovně v Durynsku na pracovní pozici, jež se podobala té, kterou dosud vykonával. „Němci se k nám chovali špatně, (...) i když ne velmi špatně. Já jsem tam přišel jako Čech, bylo mi tehdy dvacet let. Se mnou nezacházeli špatně, naopak mě obdivovali, že jsem ve dvaceti letech už mluvil německy, a dobře jsem mluvil. To u mě obdivovali. (...) Zacházeli špatně s těmi cizinci, kteří nebyli příznivě nakloněni Němcům.“

Ubytován byl u staršího bezdětného páru v Gotě, ale hned v roce 1942 zatkli pana domácího za poslech zahraničního rozhlasu a posléze si gestapo odvedlo k výslechu i Ervína Najmana. Výslechy trvaly devět měsíců a poté soud pamětníka odsoudil na dalších devět měsíců vězení.

Po propuštění se vrátil do bytu v Gotě i ke svému zaměstnání v pojišťovně, kde setrval až do osvobození českého území na jaře 1945. „Když bylo bombardování, tak jsem se vždycky schoval do nějakého bytu a tam jsem zůstal až do konce. (...) Bombardování trvalo třeba celou noc. To nebylo jednoduché. (...) Měl jsem strach. Bomby padaly. (...) Viděl jsem, že mě mohou zasáhnout, ale nezasáhly. Měl jsem štěstí.“

Studia

Po návratu do vlasti se znovu otevřela možnost nastoupit na vysokou školu. V protiněmecké atmosféře po druhé světové válce ale studium němčiny nebyla správná volba a v kontextu nastupujícího socialismu upustil Ervín Najman i od latiny. Nakonec zvolil právnickou fakultu v Brně, kam byl obratem přijat, protože jedinou podmínkou k nástupu byla maturita z latiny a tu pamětník splňoval. Během studií se na škole seznámil se svou budoucí manželkou a týden před únorovým převratem, 9. února 1948, úspěšně promoval.

Po škole si domluvil místo v Hasičské pojišťovně, kde již dříve pracoval, tentokrát jako právník na pozici vedoucího likvidace právních škod. Šťastně se oženil a s manželkou měli syna a dceru. Manželka práva nedokončila, zůstala v domácnosti, později se starala o děti, a když povyrostly, nastoupila do zaměstnání jako sekretářka. Manželé Najmanovi spolu zůstali osmapadesát let až do její smrti.

Zatčení za komunismu

V padesátých letech byl Ervín Najman znovu zatčen a i tentokrát to bylo z důvodu zatčení osoby z jeho blízkého okolí, konkrétně bratra manželky. Ten byl podezřelý z toho, že se podílel na protikomunistickém odboji, kterého se však neúčastnil. Pamětníka odvedla policie bez udání důvodu a v táboře nucených prací v Ostravě-Kunčicích pobyl osmnáct měsíců.

„Přišli pro mě ve čtvrtek večer, ale já jsem nebyl doma. Byl jsem tenkrát s manželkou na Zelném trhu, kde měl Vyšehrad pobožnost. Takže si pro mě přišli druhý den ráno a zůstal jsem tam osmnáct měsíců. Zatčení probíhalo škaredě. Přišli a řekli, že mě odvádí do tábora nucené práce. Nebyl jsem odsouzen, šel jsem hned do tábora nucené práce v Ostravě. Nekonal se žádný soud. Pořád jsem psal, aby mě propustili, že nevím, co jsem udělal. Ale oni mi vždycky odpověděli: ‚Vaší žádosti se nevyhovuje.‘ To mi napsali asi desetkrát.“

Nikdo z rodiny Najmanových netušil, kde pamětník je ani co se s ním stalo. Ten na ně ve vězení vzpomínal a přemýšlel, jak by jim dal o sobě vědět. „Jednou jsem propouštěl jakožto pracovně nadřízený nějakého Slováka. Už šel domů a já jsem mu řekl, aby zajel k mým rodičům a pověděl jim, že jsem zavřený. A on k nim šel a řekl jim, že jsem byl popravený. Byl to nějaký blázen. (...) Moji rodiče za mě tedy nechali odsloužit mši a já jsem se potom vrátil. Kdybyste viděla maminku, jak byla šťastná…“

Po ukončení trestu se Ervín Najman vrátil ke své rodině a k práci v pojišťovně. Zaměstnání změnil až v sedmdesátých letech, když nastoupil na záskok do JZD Tuřany, ale nakonec zůstal do důchodu.

Penze

Velmi činorodý a aktivní byl i během své penze, od srpna roku 1989 vypomáhal jako právník na radnici Brno-Žabovřesky. V Žabovřeskách se dostal do skupiny salesiánů kolem Petra Barana, který spolu s ostatními slíbil ve vězení, že pokud se dostanou na svobodu, vystaví v Brně-Žabovřeskách kostel ke cti Panny Marie. Plány na výstavbu kostela začaly hned po listopadu 1989, v roce 1991 byla utvořena stavební komise a později, v roce 1993 před samotným začátkem stavebních prací, byl Ervín Najman oficiálně do této komise jmenován. Vlastní stavbu kostela zahájili symbolickým výkopem 16. listopadu 1993.

Kostel Panny Marie Pomocnice křesťanů byl dostavěn 27. května 1995, kdy byl slavnostně vysvěcen. Od roku 2000 se stal i kostelem farním pro brněnskou část Žabovřesky. Dokončení stavby kostela a naplnění cílů Nadace a Salesiánského střediska mládeže byly pro pamětníka osobně velmi důležité a tato práce ho naplňovala. „Vztah k Bohu mi hodně pomohl. Vždycky jsem věřil na Boha. (...) Od dětství jsem chodil do kostela a také jsem ministroval a to mi vždycky pomáhalo, i v tom kriminále. Nikdy jsem se nedostal do situace, že bych přestal věřit v Boha. Nikdy. To by bylo špatné.“

V devadesátých letech JUDr. Ervín Najman přednášel na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Za zmínku stojí konference na téma Církev a stát, které uváděl a jeho rozsáhlý příspěvek 20. září 1996 měl značný ohlas. Vzpomínky na své starší kamarády, se kterými se setkal během druhé světové války, sepsal v knize Opravdoví hrdinové, jež vyšla v roce 2005.

Ervín Najman zemřel ve věku pětadevadesáti let 15. února 2016.