Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Myslík (* 1921  †︎ 2022)

• narodil se 15. července 1921 v Praze

• jeho rodiče František a Emílie, roz. Danihelková, působili v protirakouské odbojové organizaci zvané Maffie

• vystudoval střední obchodní školu v Praze, maturoval v roce 1940

• v letech 1942 – 1944 byl totálně nasazený v Německu

• pracoval v Berlíně v kanceláři u firmy Argus

• po válce se oženil a pracoval v organizaci UNRRA

• v UNRRA se poznal s komunisty Eugenem Löblem a Vojtěchem Schlesingerem

• od roku 1948 pracoval v Centrotexu jako referent dopravy

• v roce 1950 se zastal ředitele Centrotexu Ludvíka Kaliny, který byl v roce 1950 zatčen a odsouzen na šest let pro údajnou vlastizradu

• vyslýchán na StB

• potrestán vyškrtnutím z KSČ

• v letech 1951 – 1955 byl dělníkem v kladenských ocelárnách

• v roce 1954 mu KSČ vrátila legitimaci

• v letech 1955 – 1966 pracovníkem organizačního oddělení v n. p. Aritma a podniku Kancelářské stroje

• od r. 1967 zaměstnán na generálním ředitelství Hutnictví železa

• v létě 1971 ho začala verbovat StB jako kandidáta na spolupráci

• dle spisů měl spolupracovat s StB několik let, Vladimír Myslík to odmítá

• s manželkou Jiřinou vychovali dvě děti

• zemřel 19. dubna 2022

Vladimír Myslík se od mládí vypořádával se ztrátou mnoha iluzí o tom, jaký svět je. Na prahu dospělosti musel odjet do Německa do totálního nasazení, kde poprvé poznal sílu nelidskosti. Po válce chtěl o to více pomáhat a dělat svět lepším. Myslel to upřímně. Vzory našel ve dvou o generaci starších mužích, v nichž možná viděl i otce, který mu zemřel v jeho 12 letech. Volili jedinou stranu, která ‚měla v programu lásku k lidem‘. Líbilo se mu to a volil komunisty taky. V roce 1950 ale přišel otřes, když strana, jíž tolik věřil, dva lidi, které považoval za své životní vzory, zlikvidovala. Byl varován, že dopadne stejně. Byl lámán a učen nedůvěřovat.

Třicátá léta

Vladimír Myslík se narodil 15. července 1921 v Praze. Jeho otec František Myslík (žil v letech 1869-1933) byl ředitelem Úrazové pojišťovny dělnické a vrchním inspektorem, matka Emílie, rozená Danihelková, byla o 24 let mladší než její muž, zemřela v roce 1951. Vladimír měl o dva roky starší sestru Emílii.

Myslíkovi bydleli v Praze Nuslích v Sámově ulici. Rodiče působili v letech první světové války jako kurýři v protirakouské odbojové organizaci zvané Maffie. Seznámili se ve vinárně U Šuterů, kde se odbojáři scházeli. Kavárna tehdy patřila matčinu švagrovi Šuterovi, který ovdověl, a Emílie se starala o jeho děti.

Vladimír od svých pěti let navštěvoval Sokol v Nuslích. V šesti letech se začal učit francouzsky, o dva roky později poprvé navštívil biograf ve Štěpánské ulici, kde viděl němý film. Vychodil měšťanskou školu na Vyšehradě. Jako kluk chtěl být pilotem a přihlásit se do letecké školy dorostu v Mladé Boleslavi, ale maminka mu to zakázala a přihlásila ho na obchodní akademii hlavního města Prahy Na Santošce. Nechodil tam příliš rád. Otec už tehdy nežil. Zemřel, když bylo Vladimírovi dvanáct let. „Trpěl rakovinou žaludku. Praskl mu bércový vřed a vykrvácel,“ dodává.

Vladimír vyrůstal v demokraticky smýšlejícím prostředí. Rodiče byli tzv. Kramářovci a členové Národní demokracie. Po smrti otce měla maminka slušnou penzi a Vladimírovým poručníkem byl strýc Emanuel, inženýr a autor několika patentů, které si později přivlastnili Němci.

Ve třicátých letech Myslíkovi sledovali události a politický vývoj v Německu a nástup Hitlera k moci považovali za největší nebezpečí pro celý svět. V roce 1938 byli účastníky protiválečných demonstrací, na kterých se dle vzpomínek Vladimíra Myslíka volalo: „Praha, Paříž, Moskva, ať si Hitler prská!“

První láska na celý život

V červnu 1940 Vladimír maturoval na obchodní škole a nastoupil do Uhelné akciové společnosti. Při pracovních pochůzkách do firmy Sklenář se seznámil se slečnou Jiřinou Suchou, která zde pracovala. „Začali jsme randit, ale ještě půl roku jsme si říkali ‚slečno‘ a ‚pane‘ a vykali si,“ vzpomíná Vladimír na začátek celoživotního vztahu. Mladí milenci ale ve válečných letech museli ještě překonat dlouhé odloučení. V říjnu 1942 Vladimíra pracovní úřad vyslal v rámci takzvaného totálního nasazení do Německa, kde nakonec strávil více než tři roky. Vztah spolu udrželi i díky čilé korespondenci. Vladimír napsal Jiřině 370 dopisů.

V totálním nasazení

Vladimír se dostal spolu s dalšími šestnácti českými kluky na práci do Berlína do firmy Argus, kde díky znalosti němčiny pracoval v kanceláři v oddělení kalkulace. V listopadu 1942 si vedení firmy pozvalo všechny kluky na pohovor, ke kterému přicházeli každý zvlášť. Ptali se jich na názor ohledně atentátu na Heydricha, který Češi provedli v protektorátu. „Všichni jsme věděli, co by nás čekalo, kdybychom řekli pravdu. Odpovídali jsme tedy, že to byl vynikající představitel Německé říše a podobné bláboly. Museli jsme jít také uctít jeho památku k jeho hrobu. Tím jsme si zachránili životy.“

Továrna, ve které pracoval, byla nově postavená, prvotřídně vybavená švýcarskými stroji. Vzpomíná, jak se jednou na chodbě přichomýtl k hloučku Němců, kteří se čímsi bavili. „Měli malou kostku čehosi. Řekli mi, že je to plovoucí mýdlo. Bylo pro mě neuvěřitelné, že by mohlo mýdlo plavat. Mýdlo se přece ve vodě vždycky potopí. Na těch kostkách bylo vyraženo: R. J. F. Nechtěli mi říct, co to znamená. Asi za měsíc jsem se dověděl, že ta písmena v překladu znamenají zkratku: ‚Čistý židovský tuk.‘ Pocházel z mrtvých těl spálených Židů. Byl jsem tím naprosto otřesen,“ říká Vladimír Myslík, kterého poznamenalo mnoho dalších drsných zážitků z válečného Berlína. Dodejme, že zvěsti o mýdle z tuku židovských obětí jsou dnešní historiografií považovány za nedoložený mýtus. Tato fáma však byla během válečných i poválečných let velmi rozšířená.

Vladimír vzpomíná například na nálety a mimořádně přísné tresty pro ty, kteří by se opovážili po náletech cokoli sebrat z trosek obydlí. „Seznamy jmen odsouzených k trestu smrti za prohřešky byly vylepované ve výlohách obchodů. Četl jsem tam například, že dva tři řezníci byli odsouzeni mimořádným lidovým soudem k trestu smrti za to, že dávali do uzenin kůže a mleté šlachy, čímž ohrožovali výživu berlínského obyvatelstva. A přitom jídla bylo tak málo!“ Po jednom náletu prý byly k dostání v restauraci jen brambory na loupačku.

Pracovní poměr v Říši mu sice skončil v dubnu 1944, ale domů se kvůli onemocnění tuberkulózou vrátil až v roce 1945.

Svatba, UNRRA i Norimberské procesy

Tři poválečné roky Vladimír považuje za nejšťastnější v životě. V roce 1946 se oženil s Jiřinou Suchou a poznával nové lidi, pracovní možnosti, ideje.

Když složil zkoušku z angličtiny, aby se mohl zapojit do humanitární organizace UNRRA (Správa Spojených národů pro pomoc a obnovu), přijímal ho Eugen (Evžen) Löbl, který byl později v procesu s Rudolfem Slánským odsouzen za velezradu na doživotí.

V rámci UNRRA se zaučil do problematiky námořní lodní dopravy a šéf UNRRY ho měl pověřit vytvořením slovníčku z oblasti dopravy a zbožíznalství pro zaměstnance UNRRA. Pracoval v evidenčním oddělení a měl na starosti zajišťování dopravy zboží v západoevropských přístavech.

Díky tomu prý pracovně vycestoval do Hamburku a dalších měst. Dostal se prý také do soudního dvora k Norimberskému procesu. Vladimír Myslík vypráví, že tam pomáhal překládat. Popisuje, že se tam například promítaly filmy zabavené nacistům. „Ty otřesné, nelidské záběry si pamatuji dodnes. Například jak jeden SS vezme matce miminko, chytne ho za nožičku, vyhodí do vzduchu a další ho rozstřílejí. Ta žena se samozřejmě zhroutila, v dalším záběru prostřílejí také ji. A pak to samé udělají znovu, jiné ženě s dítětem.“ Vladimír Myslík líčí, že viděl také dopis Reinharda Heydricha, který psal v březnu 1942 Hitlerovi. Heydrich v něm informuje Hitlera o tzv. bezpečnostní situaci ve Velkoněmecké říši. „Pro každou zemi, kterou Němci obsadili, bylo pár vět. Dopis obsahoval přílohu s informacemi o každé obsazené zemi. ČSR tam bylo rozděleno na Sudety, Čechy, Moravu a Slovensko. Byly tam počty obyvatel podle věku, počty gestapáků, ale také počty kolaborantů.“ 

V programu měli lásku k lidem

V roce 1947 Vladimír Myslík vstoupil do Komunistické strany Československa. Byl zřejmě ovlivněn Eugenem Löblem a Vojtěchem Schlesingerem, kterých si velice vážil. Oba poznal v UNRRA. „Byli to jediní dva lidé z KSČ, kterým jsem důvěřoval. A pak ještě Kalina.“ K těmto jménům se Vladimír Myslík vrací ve svých vzpomínkách velice často. „Do KSČ jsem tehdy vstoupil proto, že tam od třicátých let byli Löbl i Schlesinger a byla to jediná strana, která měla program. V programu měli lásku k lidem.“

Poté, co ale v únoru 1948 komunisté soustředili moc, začal mít Vladimír Myslík dost důvodů proto, aby začal být obezřetný.

Dva pro mě důležití lidé, které zničili komunisti

Jméno Vojtěcha Schlesingera už upadlo v zapomnění. Svědectví o zmařeném životě a devastaci jeho rodiny vydává už jen spis s opakovanými žádostmi jeho manželky o rehabilitaci.

JUDr. Vojtěch Schlesinger byl dne 24. března 1950 zatčen pro podezření z provádění protistátní činnosti. Tehdy byl na vrcholu svých sil, byl ředitelem firmy Metrans a měl styky se zahraničními obchodními zástupci. Po čtyřech měsících v samovazbě a mnoha dlouhých, i nočních výsleších byl nalezen oběšený v pankrácké cele na pyžamu. Zanechal po sobě vdovu a dva syny ve věku šest a třináct let. Státní orgány jeho smrt kvalifikovaly jako sebevraždu a odmítli jakoukoli vinu na jeho smrti, přestože nebyly ani oprávněné důvody k jeho vazbě. Rodinu jeho nečekaná smrt naprosto zdrtila. Manželka i děti nesly stigma ‚nepřátelských‘ osob, přátelé se odvrátili, Anna Schlesingerová dlouhodobě onemocněla, starší syn nemohl studovat „pro podvratnou činnost zemřelého otce“. V roce 1960 se Schlesingerovým podařilo získat povolení k vystěhování do Anglie. Vojtěch Schlesinger byl nakonec po mnoha letech rehabilitován.

O tom, že Vojtěch Schlesinger spáchal údajnou sebevraždu, se pamětník dověděl od známých. V roce 1950 už se nevídali. Vladimír Myslík pracoval v Centrotexu jako dopravní referent a smrt Schlesingera, o které šly různé zvěsti, ho šokovala. Šeptalo se, že byl k sebevraždě dohnán, nebo mu někdo pomohl.

Stejně tak druhý muž, jemuž Vladimír Myslík důvěřoval, Eugen Löbl, byl zatčen v roce 1949. Po třech letech strávených ve vazbě se ocitl po boku Rudolfa Slánského ve vykonstruovaném procesu. V listopadu 1952 byl odsouzen na doživotí za velezradu, vyzvědačství a sabotáž. V roce 1955 prodělal infarkt, z vězení ho propustili roce 1960, o tři roky později byl rehabilitován. Po srpnové okupaci v roce 1968 emigroval a pak přednášel ekonomii a politické vědy na několika univerzitách v USA.

Buď tě oběsíme my, nebo se oběsíš sám

Kolem roku 1950 se cítil být v ohrožení také devětadvacetiletý Vladimír. Tehdy u něj platilo: co na srdci, to na jazyku, nesouhlasil s tím, co se děje pod taktovkou komunistů, a se svými názory se netajil. Od roku 1948 pracoval v Centrotexu a v roce 1950 se zúčastnil shromáždění ve Veletržním paláci. „Bylo tam přes čtyři sta lidí a předsednictvo. Byl jsem v davu lidí. Bylo nám oznámeno, že zatkli Ludvíka Kalinu, obchodního ředitele Centrotexu. Prý jestli proti tomu někdo něco má. Já jsem se jako jediný přihlásil a řekl jsem, že Kalina nikomu nic neudělal, nic neukradl a nezpronevěřil a že s tím nesouhlasím,“ vypráví Vladimír Myslík.

Nutno doplnit, že Ludvík Kalina byl v roce 1950 zatčen v souvislosti s případem Rudolfa Slánského a spol. Po šesti letech ho z vězení propustili. V roce 1964 byl politicky i pracovně rehabilitován a finančně odškodněn. V roce 1967 se s rodinou vystěhoval do Velké Británie.

Výslechy na StB. Vyhrožovali mi vězením

Reakce na to, že Vladimír Myslík projevil nesouhlas s Kalinovým zatčením, přišla záhy. Pamětník líčí, jak ho vyslýchala Státní bezpečnost v domě U Hybernů, vyhrožovali mu vězením, ale nakonec ho pustili. “Vezli mě tam v želízkách na rukou. Výslech trval například od čtyř hodin odpoledne až do rána. Jako občerstvení jsem dostal skleničku vody. Ptali se mě na to, na co v Centrotexu: ‚Můžete nám říct, co máte společného s těmi Židy, kteří se táhnou až ke Slánskému?‘ Já jsem jim odpověděl, že jsem poznal spoustu Židů a že všichni měli odborné znalosti, byli velmi slušní, nikdy nenadávali na KSČ. Nikdy si na nic nestěžovali. Řekli mi, že dostanu patnáct let za spolupráci s protistátním spikleneckým centrem. Pak k tomu jednomu jednání přizvali jednoho pána, aktivního spolupracovníka ÚV KSČ, a ten mi řekl, že s tím nesouhlasí a že bych měl dostat pětadvacet let vězení. Pak mu řekli, že děkují a že může jít,“ vypráví Vladimír Myslík, který prý napsal dopis Nejvyššímu soudu, že nemůže uvěřit tomu, co říká StB, a aby si ho prověřili. „Trvalo to několik let a nakonec to vyřídili kladně.“

(O tom, že by byl někdy vyslýchán Státní bezpečností a podezříván z protistátní činnosti, neexistuje v archivu bezpečnostních složek jediný záznam, ani záznam o tom, že by takový spis existoval nebo byl zničen, což je velmi neobvyklé. Existuje jen jedna parafráze ve složce zavedené na Vladimíra v sedmdesátých letech o dávném “podezření z činnosti se skupinou Rudolfa Slánského“. Je tedy možné, že ho v roce 1950 chtěli pouze vyděsit, zastrašit, zmáčknout, varovat.)

V Centrotexu mu vyhrožoval jakýsi Fišera. „Byl to uvědomělý, poúnorový partajník, hrál si na velkého bolševika. A ten mě varoval, že dopadnu stejně jako JUDr. Vojtěch Schlesinger. S tím jsem mluvil naposledy někdy v roce 1949, pak jsem se dověděl, že je mrtvý. Fišera mi řekl: ‚Buď oběsíme my tebe, nebo ty oběsíš sebe. Ale nezapomeň, že po tobě půjdeme,‘“ vzpomíná Vladimír Myslík.

Vyškrtnut ze strany a za trest do dolů

Komunisté vyslovili Vladimírovi Myslíkovi nedůvěru a v roce 1951 byl z KSČ vyškrtnut „pro podezření z činnosti se skupinou Rudolfa Slánského,“ jak se uvádí tehdejším žargonem v materiálech ze sedmdesátých let v Archivu bezpečnostních složek.

Vladimír se dověděl, že při večerním jednání, které probíhalo za jeho zády, z rozhodnutí šéfa partaje Centrotexu měl být údajně poslán za trest na práci do Jáchymova. „Dověděl jsem se to ale velice rychle. Takže jsem ten další den do práce do Centrotexu už nedojel a nejbližším autobusem jsem se dostal do Kladna do oceláren a podepsal tam pracovní smlouvu jako dělník. V Centrotexu se pak divili, jak to, že nepůjdu do Jáchymova,“ vysvětluje. Jako dělník v ocelárnách pracoval do roku 1955. Vypráví, jak těžká a nebezpečná to byla práce. Jak prý dokonce přišli partajníci z Centrotexu na Kladno dohlédnout na to, aby dostal těžkou a špatně placenou práci. „Jenže šéf je vyhodil. Řekl, že tady dělají dělníci, a oni, s límečky, do toho nemají co mluvit.“

Zpátky do strany

V roce 1954 mu byla členská legitimace vrácena na základě projednávání disciplinární komise KSČ. „Nejdříve navrhli vyloučení ze strany. Já s tím ale nesouhlasil.“ Dostalo se mu poučení jednoho z partajníků, že se má mít na pozoru před provokatéry, kteří ho budou chtít trápit a pokoušet. „‚Jsou mezi námi lidi, kteří pro slovíčko udají druhého. Dávej si pozor a zařiď se podle toho.‘ Já se tehdy rozhodl, že se podle toho zařídím, nebudu nikoho provokovat a že souhlasím s tím, aby mi vrátili členství. Řekli, že mě tedy vezmou zpátky, když ukážu, že to se stranou myslím vážně a ponesu prapor v průvodu z Vokovic na Václavské náměstí. Tak jsem to udělal. Neměl jsem vyhnutí,“ vypráví Vladimír Myslík.

Vladimír Myslík často měnil práci, prý také pro neshody s nadřízenými. V roce 1955 se nechal zaměstnat v n. p. Aritma jako pracovník organizační služby a v roce 1959 přešel do podniku Kancelářské stroje. Poté pracoval v n. p. Geologický průzkum a od roku 1967 byl zaměstnán na generálním ředitelství Hutnictví železa.

Pražské jaro prožíval s nadějemi na změny. „Byl jsem rád, že je generálním tajemníkem Alexandr Dubček. Sovětská invaze byla ale další velké zklamání. Podepsal jsem na pracovišti rezoluci proti vstupu vojsk. Nemohl jsem s tím souhlasit,“ vypráví Vladimír Myslík a dodává: „V roce 1969 po mně komunisté chtěli, abych vstoupil do Lidových milicí, což jsem odmítl.“ Poté prý přišel o práci a nemohl najít jinou.

S StB jsem nespolupracoval, archivy lžou

Tato jeho slova jsou ale v rozporu s materiály, které se nacházejí v Archivu bezpečnostních složek, dle kterých o práci nepřišel. V létě 1971 o něj projevila zájem StB a zavedla na něj svazek (č. 647198, registrační číslo 17898) jako na kandidáta verbovky. Pro Státní bezpečnost byl zajímavý tím, že pracoval jako odborný specialista výpočetní techniky v oboru hutnictví železa a byl ve styku se zástupci britských a amerických firem. Chtěli od něj získávat informace. (Zdroj: viz Dodatečné materiály, Výňatky ze svazku č. 647198, str. 3)

Rezoluce ohledně nesouhlasu vstupu vojsk, které na pracovišti skutečně podepsal, neměly velký význam ani vliv při prověrkách a nepřišel tedy ani o členství v KSČ. Podpis rezoluce pracovníkům StB zdůvodnil tím, že v roce 1968 -1969 neměl možnost získat bližší informace o celkové politické situaci ve státě. (Zdroj: viz Dodatečné materiály, Výňatky ze svazku č. 647198, str. 4)

Dle spisů ABS Státní bezpečnost ukončila spolupráci s Vladimírem poté, co v listopadu 1971 nastoupil do nového zaměstnání na generální ředitelství Prago-Union jako referent organizačního oddělení a přestal být pro StB jako informátor užitečný. (Zdroj: viz Dodatečné materiály, Výňatky ze svazku č. 647198, str. 5)

Vladimíra StB pak oslovila ještě dvakrát, a to v roce 1973, kdy působil na generálním ředitelství TST. Spolupráce trvala tři roky a pak ještě v roce 1983, kdy trvala necelý rok. (Zdroj: viz Dodatečné materiály, Výňatky ze svazku č. 647198, str. 6 a 8)

Dle spisu Vladimír na spolupráci ochotně přistoupil. „Myslík uvedl, že je ochoten sdělovat poznatky o problematice GŘ TST, které se na jeho pracovišti vyskytují, a o jeho stycích se zástupci kapitalistických firem (IBM, ICL), se kterými přicházel a přichází do styku. Svoji ochotu zdůvodnil již dřívějším dobrým stykem na pracovníka MV, se kterým byl ve styku v r. 1971 (mjr. Beneš).“ (Zdroj: viz Dodatečné materiály, Výňatky ze svazku č. 647198, str. 7)

Vladimír Myslík však odmítá, že by s StB spolupracoval. „Mohli si tam psát, co chtěli, aby vykázali činnost. Lžou.“

Věřil jsem jen manželce

V roce 1984 odešel Vladimír do penze. Se svou ženou vychovávali syna a dceru. V roce 1979 rodinu zasáhla tragická událost, když se jejich dospělá dcera otrávila svítiplynem.

Vladimír Myslík se od mládí vypořádával s válečnými zážitky a pak také s velkou ztrátou iluzí po převzetí moci komunisty a zřejmě i strachem, když ve svých třiceti letech začal zjišťovat, čeho jsou mocní ve straně, které věřil, schopni. Naučil se nedůvěřovat. „Komunisti měli v programu lásku k lidem. Ale ten program nenaplnili. Nedůvěřoval jsem nikomu z KSČ. Nepotřeboval jsem se nikomu zpovídat a svěřovat se svými niternostmi. Ti, kterým jsem věřil, zemřeli, nebo emigrovali. Věřil jsem jen manželce. Tu jsem měl nejraději ze všech lidí, celý život,“ uzavírá svůj příběh Vladimír Myslík.

Vladimír Myslík zemřel týden po posledním natáčení ve svých nedožitých 101 letech dne19. dubna roku 2022.