Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Mukařovský (* 1934)

• narozen 15. srpna 1934 v Chrášťanech u Českého Brodu

• období protektorátu prožil v rodné obci

• v červnu 1948 cvičil na XI. všesokolském sletu

• vyučen zedníkem v důsledku zákona o státních pracovních zálohách z roku 1951

• v 50. letech svědkem kolektivizace

• rodina odevzdala hospodářství do státního statku v roce 1959

• v roce 1960 byl jedním z iniciátorů volební revolty v Chrášťanech

• v září 1968 svědkem dezinformačních fám v Maďarsku o okupaci Československa

• v 70. a 80. letech byl členem obecního zastupitelstva jako nestraník

• po listopadu 1989 získala jeho rodina zpět pozemky odevzdané státnímu statku

Válečná pozorovatelna na topolu

Karel Mukařovský se narodil 15. srpna 1934 v Chrášťanech u Českého Brodu. Jeho otec byl francouzský legionář a za první republiky pracoval u správy silnic, jezdil s parním válcem. Spolu s manželkou Marií se staral o malé hospodářství – dvě pole a dobytek. To mělo pro rodinu své výhody zejména za protektorátu, kdy vládla nouze o potraviny. Karel si z dětství dobře pamatuje na utajenou domácí zabijačku, při které se jeho rodina dělila o prase se sousedy.

Do Chrášťan také čas od času přijížděli lidé z města a kupovali nebo směňovali cenné věci za maso, máslo, mouku, cukr a další nedostatkové potraviny. Rodiče Karla Mukařovského byli dobře informováni o vývoji druhé světové války díky vysílání západního rozhlasu. „Tu du du dum, tu du du dum... tak se vždycky ohlašoval Londýn. Poslouchali jsme na stařičké krystalce, ve které svítilo typické rozhlasové oko. Londýn nebo Moskvu tu poslouchalo víc lidí, antény byly takové tenké dráty namotané na dřevěných bidlech, která se dala schovat,“ vzpomíná Karel Mukařovský a dodává, že lidé v obci drželi při sobě a věřili si, takže nepamatuje žádné udání nebo přepadovku gestapa.

O soudržnosti místních lidí svědčí i vzpomínka pamětníka na pomoc parašutistům. Ti se po seskoku měli dostat k panu Sahulovi, který byl příbuzný Karla Mukařovského. Mířili na Vysočinu, kde se chtěli připojit k partyzánům. Jednou ze zastávek prý byly Chrášťany, kde se měli setkat s otcem Karla Mukařovského a ukázali mu lístek se jménem tehdejšího starosty Pavla Kratochvíla. Dovedl je k němu a v jeho statku nalezli na následující týden útočiště. Spali ve chlévě, dostali najíst a pak pokračovali na Vysočinu. Po válce od nich přišel dopis, takže se jim podařilo úkol splnit a přežít válku. Starostu Chrášťan Pavla Kratochvíla, který měl parašutisty ukrývat, komunisté po roce 1948 z obce vystěhovali. Tolik pamětníkovy vzpomínky.

Snad se mohlo jednat o příslušníky skupiny Tungsten, kterou tvořili Rudolf Pernický a Leopold Musil. Jejich výsadek vskutku mířil na Vysočinu, ale vinou navigační chyby seskočili u Libenic na Kolínsku (pamětník sám hovořil o sestřeleném letadle u Kralup nad Vltavou). Po čase se jim přesun na Vysočinu podařil a do konce války plnili zadané úkoly.

Chrášťany leží na dohled od hlavní silnice z Kolína na Prahu. Právě tady byl Karel Mukařovský svědkem výměny armád na území protektorátu v květnu 1945. „Vylezli jsme s klukama na vysoké topoly a z nich jsme dobře viděli, jak po té hlavní silnici číslo 12 ustupovaly jednotky wehrmachtu. Pak byla mezera a za ní už rudý prapor a sovětská armáda. Úplně na konci jeli Malinovského ‚koníčkáři‘, tedy vojáci, které posbírali různě cestou.“ Karel Mukařovský svou vzpomínkou z května 1945 potvrzuje i mnohá svědectví o ziskuchtivosti sovětských vojáků. „Jeden si vzal kolo, ale neuměl na něm a hned z něj spadl, protože si myslel, že jezdí samo. Nebo hodinky... Co ukazují, moc nerozuměli, ale jejich typická věta zněla: ‚Davaj časy!‘ – takže měli pak na ruce třeba čtvery.“

Po blízké hlavní silnici po skončení války procházely i skupiny německých zajatců. V Chrášťanech jich jednou na návsi nocovalo i 400. Karel Mukařovský si vzpomíná také na incident, který se odehrál na odbočce z kolínské výpadovky na Kostelec nad Černými lesy. „Domobrana tam odzbrojovala německou jednotku, jenže to neudělali pořádně, Němci měli schované zbraně a kousek dál několik domobranců postříleli. Zbytek byl pak internovaný v sídle wehrmachtu v Českém Brodě, odkud je vysvobodili Američané, projíždějící tudy do Lázní Velichovky, kam jeli na velitelství Schörnerovy armády vyjednávat o míru.“

Byli jsme a budem, za Benešem pudem!

V roce 1948 bylo Karlu Mukařovskému čtrnáct let a už dobře vnímal, jaké společenské změny se v Československu dějí. Z komunistického puče v únoru 1948 jeho rodina nadšená nebyla, všichni tušili, jaká nebezpečí z toho mohou plynout. Jeden z nejsilnějších projevů odporu proti nastupující totalitě se odehrál během XI. všesokolského sletu v červnu 1948, na kterém Karel Mukařovský cvičil jako dorostenec. „Jeden proud se řadil v Sokolské ulici, druhý ve Vinohradské. Pod koněm jsme se spojili a bylo nás asi 30 tisíc. Šli jsme slavnostním průvodem přes celý Václavák, na tribuně stála už nová komunistická vláda v čele s Klementem Gottwaldem, a my jsme přesto skandovali: ‚Byli jsme a budem, za Benešem pudem!‘ To s nimi pěkně cloumalo, ale nemohli nic dělat, protože tady byli sokolové z Ameriky nebo z Austrálie.“

Komunisté se cítili být Sokolem ohroženi, proto celou organizaci postupně včlenili do sjednocené tělovýchovné organizace a mnoho sokolských náčelníků a vedoucích pozavírali. Karel Mukařovský už pak do žádné mládežnické organizace nechodil, nebyl ani pionýrem, ani svazákem, necvičil ani na žádné ze spartakiád.

Soud o krávu

Rodná obec Karla Mukařovského leží v zemědělském kraji, kterého se logicky dotkla také kolektivizace. Část statkářských rodin komunisté z vesnice vystěhovali a nahradili je lidmi odjinud, například z okolí Hradce Králové, Lázní Bohdaneč, Mladé Boleslavi, ale i východního Slovenska. Jedním z vystěhovaných byl pan Holeka. Jako všichni ostatní měl zákaz přibližovat se ke svému dřívějšímu majetku. „Vždycky přišel na kopeček, asi půl druhého kilometru za vesnicí, a koukal z kopce na svůj statek. Nesměl sem. To bylo drastický.“ Jen jedné rodině s největším hospodářstvím dovolili strůjci kolektivizace zůstat. Otci nicméně zabavili 30 tisíc v hotovosti, které už nikdy neviděl. Jeho synovi, který byl nejlepším kamarádem Karla Mukařovského, zase zabavili motocykl. Otec ovšem podle podrobných záznamů o svých výdělcích dokázal, že na motocykl vydělal, a tak ho dostali zpět.

Rodiče Karla Mukařovského odevzdali hospodářství do státního statku až v roce 1959 a matka tam následně nastoupila do zaměstnání. Za část majetku dostali zaplaceno, ale ne za všechno. Otec byl později odsouzen k finanční náhradě dodávek, které neodevzdal. Bylo to ovšem za období, kdy už hospodářství nespravoval. Dále státní statek rodině nezaplatil za jednu krávu, matka se proto v roce 1965 soudila. Verdikt soudu zněl šalamounsky: buď už je nárok promlčen, nebo ještě smlouva nenabyla splatnosti. Požadovaných šest tisíc za krávu tedy rodina nikdy nedostala.

Celkově ale Karel Mukařovský hodnotí kolektivizaci zemědělství v jeho obci jako klidnou. „Zdejší lidi si svých hospodářství taky vážili, protože je zdědili po rodičích, ale neviseli na nich tolik, jako třeba sedláci na Vysočině.“ Sjednocené zemědělství v okolí Chrášťan řídili dva bývalí tramvajáci z Prahy, což Karel Mukařovský komentuje s úsměvem. „Tady jsou všude pole druhé bonity, na těch by mohl hospodařit i blbec, takže se to jakž takž dařilo i jim. Ale stejně to postupně vedli od desíti k pěti.“

Volby se musely opakovat

Na jaře roku 1960 přijelo do Chrášťan asi 40 děvčat ze Slovenska, která v obci a okolí pomáhala zejména s tříděním řepy, ale i s různými jinými pracemi. Dívky tu byly i v období voleb do místních národních výborů, při kterých pomohly vyšachovat některé funkcionáře. Jedním z iniciátorů této odvážné akce byl i Karel Mukařovský. „Pořádali jsme tu pro ta děvčata čaje, dalo by se říct takové diskotéky. A s kamarády jsme jim řekli, že když budou zvoleni tři kovaní komunisti, kteří nám leželi v žaludku, tak že nám ty čaje zruší. Dívky podle naší rady chodily při volbách za plentu, což se tehdy běžně nedělalo, a tam příslušná jména škrtly. Ti tři pak skutečně neprošli a o týden později se musely volby opakovat. To už byli na kandidátce jiní, rozumnější lidé,“ popisuje Karel Mukařovský událost z roku 1960. Kdyby se tehdy přišlo na to, že byl jedním z iniciátorů této svobodné volby, hrozilo by mu prý i vězení. Podle vzpomínek Karla Mukařovského tehdy v celém Československu nebylo do místních národních výborů zvoleno celkem 23 kandidátů, z toho tři v Chrášťanech. Dobový tisk, konkrétně přehled v Lidové demokracii i Rudém Právu z 15. června 1960 uvádí, že nebylo zvoleno celkem 12 kandidátů.

Fámy o věšení policajtů na lucernách

Karel Mukařovský pracoval celý život jako zedník. Původně chtěl být automechanikem, ale jeho plány změnil zákon o státních pracovních zálohách z prosince 1951. Učni si mohli vybrat ze čtyř oborů – stavebnictví, hornictví, hutnictví a zemědělství. Vybral si zedničinu. Pracoval většinou na bytové výstavbě v Praze, Kostelci nad Černými lesy, Úvalech i ve své rodné obci. Později působil 20 let jako mistr v učilišti v Kolíně.

V srpnu 1968 zrovna stavěl bytovku v Chrášťanech. Když jel 21. srpna ráno na mopedu na stavbu, přelétalo mu nad hlavou jedno vojenské letadlo za druhým. Hned mu bylo jasné, že je to okupační armáda. Na stavbě proto ten den demonstrativně stávkovali a nepracovali.

O měsíc později jel Karel Mukařovský s podnikovým zájezdem do Rakouska a na hranicích zažil něco nevídaného. „Měli jsme autobus asi pro 20 lidí. Čekali jsme, že bude kontrola, ale celník se ani nezvedl ze židle, nohy nahoře a jen mávnul, abychom jeli. Později v Maďarsku se nás vyptávali, jak drsné to u nás doopravdy bylo. Šířily se tam totiž fámy, že před invazí vojsk Varšavské smlouvy se v Československu sekaly policajtům hlavy nebo že se věšeli na lucernách. Tak jsme jim vysvětlovali, že to jsou nesmysly.“

O emigraci Karel Mukařovský nikdy neuvažoval, nechtěl opustit rodinu. V 70. a 80. letech žil poklidný život v Chrášťanech, kde byl dokonce zvolen i do obecního zastupitelstva – jako jediný nekomunista. Podstatná byla jeho zednická profese, dělal totiž předsedu stavební komise. Při brigádách postupně s dalšími postavil v obci chodníky nebo dešťovou kanalizaci podél hlavní silnice. Dnes se směje, že byl příliš dobrosrdečný. „Kdybych to dělal jako melouchy, tak bych si dobře vydělal. Takhle jsem to dělal o sobotách a nedělích zadarmo.“

Po listopadu 1989 dostala jeho rodina pozemky v restituci zpět. Posledních 30 let žije Karel Mukařovský spokojeně. Za tu dobu hodnotí negativně jen privatizaci, která byla podle jeho názoru uspěchaná a zmizelo při ní mnoho peněz do soukromých kapes. Lituje také ztráty potenciálu našich továren a podniků, například Poldi Kladno nebo ČKD. Dnes si užívá klidné stáří, radost má z dcery a syna, který je v současnosti v Chrášťanech starostou. Kolo sice už vyměnil za elektrickou trojkolku, ale radost ze života ho rozhodně neopouští.