Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiřina Mrázová (* 1932)

Uhlí jim vzalo statek s pekárnou, pole a domov. Stěhovali i rodinný hrob

  • narozena 25. března 1932 v Konobržích u Mostu

  • vyrůstala v Mostě, Praze a Rozdělově u Kladna

  • vystudovala obchodní školu v Teplicích

  • v roce 1951 se provdala za Josefa Mráze

  • rodina přišla o statek, pekárnu a pozemky v Souši u Mostu kvůli těžbě uhlí

  • rodinu vystěhovali ze starého Mostu kvůli těžbě, později i z Rudolic kvůli stavbě sídliště

  • od roku 1965 žila v Praze

  • do roku 1987 pracovala jako sekretářka ředitele Konzerváren a lihovarů

  • v roce 2023 žila v Praze

Život Jiřiny Mrázové a jejích příbuzných nabízí možnost nahlédnout do jednoho z příběhů 20. století odehrávajících se na Mostecku. Těžba uhlí jim sebrala pole, půdu, statek a domov. Stěhovali se hned třikrát, naposledy když museli opustit vlastníma rukama opravený domek kvůli stavbě nového sídliště. Prožitá příkoří jim přiblížila Werichův citát: „Člověk je doma tam, kde si pověsí klobouk“. Přerušení rodinných vazeb v místě, kde po léta hospodařili, nuceně ukončené živnosti a hroby přesouvané na nové hřbitovy, to vyžadovalo sílu i schopnost se neohlížet.

Dědeček měl první parní pekárnu v Souši

Jiřina Mrázová se narodila manželům Heleně a Antonínu Zárubovým 25. března 1932 v Konobržích u Mostu. Maminka pocházela z početné rodiny, měla sestru a pět bratrů. Živil je statek s poli a pekařství, kam otec matky jako první v Souši pořídil parní pekárnu. Rané dětské vzpomínky zahrnují několik obrazů právě ze statku. Je v nich dědeček Josef Šetek s fajfkou v koutku úst, chladný sklep se studnou sloužící jako lednice, i místo na skříni, kde měla pamětnice svůj kout a pozorovatelnu. Babička Leontýna pekla bílé vánoční řezy, chléb se pekl v bílých pecích. Dědeček moc nespal, aby mohl práci dělit mezi pole a pekárnu, a když si odpoledne na chvíli lehl ve světnici, sesypaly se na něj děti.

„Ve třicátých letech jsme se odstěhovali do Prahy do Šárky. Táta byl podnikavej, tak mámě koupil do jedné místnosti mandl, moderní na elektriku. Já jsem se tam šmrdolila, a když se mandlovaly nějaké spodky, vykoukla tkanička, já jsem za ni vzala a ono mi to začalo nabalovat ruku na mandl. Máma přiskočila, všimla si, ruka mi zas jela zpátky. Doktor říkal, že to dopadne dobře, protože všude byly chrupavky, tak ruce potom sloužily. Ale máma už tam nechtěla zůstat a stěhovali jsme se zpátky do Mostu, že tady máme v Praze smůlu,” vypráví.

Brzy ale představitelé evropských mocností podepsali Mnichovskou dohodu a po vzniku Říšské župy Sudety se mnoho neněmeckých obyvatel stěhovalo do vnitrozemí. Stejně tak rodina Jiřiny Mrázové, která se přesunula do Rozdělova u Kladna. Rodina matky zůstala na svém statku kvůli česko-německému původy babičky Leontýny.

Tatínek v Německu odklízel oběti bombardování

Antonín Záruba, který se vyučil obchodním příručím a ve dvacátých letech pracoval jako vedoucí prodejen potravinářského družstva Včela, začal v Rozdělově provozovat koloniální obchod. Rodina zde žila v letech 1938–1945. Otec byl za války nuceně nasazený v Německu. „Sbíral tam mrtvoly po bombardování. Máma mu posílala balíčky s jídlem, které vydrželo, a vždycky všechno dostal. Jednou přijel a řekl, že už se tam nevrátí. Měl známého doktora, který mu udělal operaci slepého střeva, takže ležel v nemocnici a opravdu se tam nevrátil. Ten doktor i táta nasazovali krk.”

Maminka v té době vedla obchod. Pomáhal jí příručí Karel a Helena Umlaufová, česká Němka, kterou vnímali jako rodinu a říkali jí Umlaufka. V dochovaném dopisu z roku 1944 maminka svému manželovi do Německa psala: „Právě hlásí zprávy, že byl nálet na západoněmecké území, zvlášť ve Wuppertále, a že obyvatelstvo mělo velké ztráty. Ježíši, jakou já mám o tebe starost, já se snad zblázním, mně to jde tak na nervy…Raději končím, nemohu dál myslet, mám o tebe takový strach. Nedovedu si představit, jak ty nálety vypadají, ale musí to být hrozné, viď? Do takového pekla jsi se dostal. Pán Bůh tě opatruj a dobrou nerušenou noc.”

Jiřina Mrázová vzpomíná, jak šla s matkou v Rozdělově podél potoka, když se na obzoru objevila letadla hloubkařů. Maminka se s ní ukryla do prázdného kanálu ústícího do strouhy, kde nálet přečkaly. Jiné vzpomínky související s válkou pamětnice nemá. Měla hezké dětství, válečné strasti si neuvědomovala, rodiče ji od nich dokázali odstínit. Později jí ale vyprávěli, jak její strýc Vládík házel tajně housky a rohlíky sovětským zajatcům, kteří byli na Mostecku zadržováni v zajateckých táborech a s nimiž bylo podle dostupných pramenů[1] zacházeno ze strany nacistů zvlášť krutě.

Z padáku od Američanů jsme stříhaly pláštíky do kadeřnictví

Když se druhá světová válka chýlila ke konci, určila se demarkační linie pro rozlišení území, které připadne během osvobozování pod vliv Spojenců nebo Sovětů. Jako předzvěst budoucího rozdělení sféry vlivu měla americká armáda osvobodit co nejmenší část československého území. Díky jejímu rychlému postupu se čára dotyku posunula ještě o kus na východ a v mapách se usadila na linii Kraslice – Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice. https://www.aic.cz/osvobozeni/americka-vojska-v-cechach/demarkacni-linie/

Kladno do americké oblasti nespadalo, a tak se otec Jiřiny Mrázové na demarkační čáru vypravil: „Američani tam přišli dřív a táta tam samo sebou musel z Kladna jet. Pamatuji se, že přivezl hedvábný padák, nějaké konzervy a čokoládu.” Části padáku má pamětnice doma dodnes. Uchovávali ho, a když se její dcera Milena o mnoho let později učila na kadeřnici, posloužil jim jako ideální materiál na výrobu holičských plášťů.

Nový domov jsme našli ve starém Mostě

Když válka skončila, našla si rodina pamětnice nový domov na III. náměstí starého Mostu, kam se přestěhovali do nárožního domu pravděpodobně po vysídlených Němcích. První, druhé a třetí náměstí si lidé pojmenovali sami a tyto názvy se postupně vžily. Oficiální jména se s historickými proměnami doby měnily, poslední jméno znělo Náměstí Dr. Šmerala. Otec vedl s maminkou koloniál. Jiřina Mrázová dochodila měšťanskou školu a poté jezdila do obchodní školy. Když mohla, pomáhala v obchodě. Jak říká, prožila zde svá nejhezčí léta, tehdy se také narodil její bratr Pavel. Ve společné domácnosti s nimi žil ještě dědeček Záruba, který ovdověl před válkou. Choval kanárky a vnučce Jiřince dal párek hrdliček, které žily na půdě.

„Táta po tom pětačtyřicátém, jak to tenkrát bylo, vozil zboží, maminka byla v krámě, já jsem jezdila do školy do Teplic, ale často mi po návratu táta řekl: ‚Vezmi si plášť a jdi pomoct mámě.’ Jenže potom přišli komunisti a z táty udělali národního správce. To se mu nelíbilo, tak se odstěhovali do Rudolic, dali si dohromady bydlení vedle maminčiny sestry. Potom ale opět přišly v Mostě úpravy a zase to šlo do háje.”

Takto shrnula pamětnice turbulentní desetileté období, které Zárubovi prožili po roce 1945. Mezitím ale ještě stačila prožít šťastná sokolská léta a potkat svého budoucího manžela.

Když slet vystřídá spartakiáda

Sokolskou tradici měli v rodině, sama Jiřina Mrázová začala při poválečném obnovení činnosti spolku opět cvičit. Našla si kamarádky, z nichž dvě, Eva a Dana, zůstaly celoživotními přítelkyněmi až do jejich smrti. Černobílé fotografie připomínají výlety a letní tábory a jako klenot si pamětnice uchovává také řadu snímků dokumentujících okrskový slet z roku 1946.

Čas změny a úplného zákazu činnosti Sokola se ale opět nezadržitelně blížil. Protesty některých sokolů proti únorovému puči během všesokolského sletu pořádaného po desetileté odmlce v roce 1948 v Praze posloužily jako dobrá záminka k postupnému zákazu sokolské činnosti, respektive k jeho „integraci” do komunisty řízené tělovýchovy[1]. Jiřina Mrázová se na tento slet připravovala jako sokolská dorostenka, ale nakonec do Prahy neodjela. Vzpomíná ráda na veřejná vystoupení a šibřinky, sokolské maškarní plesy.

Místo sletů se pravidelně až na jednu výjimku v roce 1970 konaly každých pět let od roku 1955 socialistické spartakiády. Pamětnice pokračovala se cvičením ve sjednocené tělovýchově. Sport ji provázel po celý život.

Místo houslí hutě

V roce 1951 se Jiřina Zárubová provdala za Josefa Mráze. V Plzni měli obřady v kostele i na úřadě. Potkali se v Mostě, kde pracoval jako inženýr v ocelárnách. O deset let starší Josef Mráz měl velmi rád hudbu a hrál na housle v symfonickém orchestru v rodné Plzni. Na přání otce, který trval na jiném než pouze hudebním vzdělání, vystudoval hutní inženýrství na Vysoké škole báňské, kde složil státní zkoušky na podzim roku 1946. Čekala ho kariéra hutního inženýra. Aby však mohl v novém společenském uspořádání stoupat výš, ocitl se jako mnozí jiní před rozhodnutím, zda docílit profesního růstu skrze členství v Komunistické straně Československa (KSČ). Rozhodoval se tehdy s kolegou a kamarádem Bohoušem Dvořákem a oba se rozhodli pro vstup. „Pepa dělal v ocelárnách, Bohouš ve válcovně. Bylo to těžký. V rodině se to ale nijak neřešilo, každý věděl, jak to je.”

Manželé Mrázovi žili v Mostě do roku 1957. Pamětnice vzpomíná na staré mostecké divadlo, kam rádi chodili. Narodila se jim dcera Helena, jen o necelé čtyři roky starší než mladší bratr pamětnice. Vyrůstali tak alespoň po nějaký čas blízko sebe. Poté Josefa Mráze přeložili do Ejpovic u Rokycan. Tam se Mrázovým narodila dcera Milena. V roce 1965 se přestěhovali do Prahy, kde v proluce po válečném bombardování nechaly hutní závody postavit dům, ve kterém rodina žila a v němž bydlí pamětnice dodnes.

Statek, pekárna, hřbitov už tam není nic

V té době už začala likvidace obce Souš, kterou tehdejší stát postupně vysídlil a srovnal se zemí před zahájením těžby. „Ještě když žil dědeček Šetek, přišla doba, kdy dědeček s babičkou jako někdejší živnostníci neměli žádnou penzi, tak se jim děti, aby to oni nevěděli, na důchod skládaly a posílaly jim to vždycky na měsíc.”

Pole, statek a pekárna ve vlastnictví maminčiny rodiny ustoupily těžbě uhlí. Rodinný statek si pamatuje z dětství ještě bratr pamětnice Pavel. Čas vystěhování rodu Šetků připadl na konec 50. let. Obec Souš zmizela téměř celá včetně gotického kostela sv. Martina.

„Dostali velký dům v Mostě, kam až těžba nešla. Pole jim nějak zaplatili, ale pakatel.” Stejný osud potkal také Konobrže, kde se Jiřina Mrázová narodila. Když vysidlovali obě tyto obce, přestěhoval během 70. let bratr s otcem také pozůstatky předků na hřbitov v Mostě, kde mají dnes hroby nedaleko od sebe jak Šetkovi, tak Zárubovi.

Systematická likvidace chátrajícího historického Mostu započala v roce 1964 a trvala přes dvacet let. Kromě gotického kostela, jehož přesun do těžbou nezasažené části města sledoval v roce 1975 fascinovaně snad každý, špitálu a hradu Hněvín se nedochovalo nic.[3]  Výjimkou byl mariánský sloup z III. náměstí, který odstěhovali dříve kvůli přestavbě náměstí na autobusové nádraží.

Věděli jsme, že tu Sověti nemají co dělat

Josef Mráz pracoval na Generálním ředitelství hutí v Praze do roku 1968. Tehdy po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy odmítl podepsat souhlas s „bratrskou pomocí”. Toho léta byla Jiřina Mrázová s kamarádkou na rekreaci Revolučního odborového hnutí (ROH) na Šumavě: „Tam pro nás přijeli Bohouš s Pepou. Měla jsem s sebou i brášku. Jeli jsme domů, po cestě jsme viděli tanky v příkopech. Měli jsme strach.”

Poté, co Josef Mráz i jeho kolega Bohouš odmítli podepsat souhlas s invazí, vyloučili je z komunistické strany. Manžel Jiřiny Mrázové nesl celou situaci velmi těžce, dostal infarkt, v řadě již třetí, a ačkoli o práci nepřišel, dlouho se do ní nevrátil. Později přesto ještě v ocelárnách pracoval, do důchodu odešel v 60 letech. Zemřel v roce 1991, když mu bylo 71 let, ve stejný rok jako otec pamětnice Antonín Záruba.

Jiřina Mrázová pracovala od roku 1968 v Praze jako sekretářka ředitele Konzerváren a lihovarů. Do strany vstoupit nemusela. Vzpomíná ale, že zaměstnavateli zatajila emigraci příbuzných: strýce Františka do Velké Británie a bratrance Petra do Švédska.

Dneska už je to všechno zahlazený

V Rudolicích bydleli rodiče s bratrem a dědečkem Zárubou několik let. Chovali králíky a obhospodařovali hezkou zahradu. Plán výstavby sídliště je ale zase postavil před rozhodnutí, kde hledat nový domov. Mohli si vybrat byt na sídlišti, nebo domek. Zvolili si druhou variantu a přestěhovali se pod Hněvín. Tatínek si našel nejdříve práci na šachtě jako horník, později v panelárně.

Jiřina Mrázová žila v lednu 2023 v Praze, má dvě dcery, tři vnoučata a tři pravnučky. Pravidelně k ní každé úterý část rodiny chodí na oběd. Na oslavu svých pravnuček Sáry, Mariany a Anny vždy peče dort podle jejich přání. Dvacet let také pomáhala s péčí a výukou vnuka Tomáše, který se narodil se zdravotním a mentálním postižením. 

Ke všem prožitým těžkostem Jiřina Mrázová závěrem svého vyprávění dodává: „Kdyby člověk podlehl všemu a litoval se, tak co z toho? Nic.” Bolest a vzpomínky na staré domovy už zahladil čas.

 

 

 

[1] K 14. 3. 2023 dostupné z: https://www.mesto-most.cz/druha-svetova-valka-na-mostecku/d-20180

[2] K 14. 3. 2023 dostupné z: https://www.sokol.eu/historie-sokola-pamatky

[3] K 14. 3. 2023 dostupné z: https://plus.rozhlas.cz/rok-1964-co-takhle-zbourat-mesto-osudy-stareho-mostu-ze-ktereho-se-zachoval-jen-7643958

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Helena Pěchoučková)