Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloslav Moulis (* 1921  †︎ 2010)

Vždycky jsem se zajímal o veřejný život a politiku

  • narozen 30. dubna 1921

  • otec legionář a právník

  • poprvé zatčen gestapem

  • podruhé zatčen a převezen do Terezína a Osvětimi

  • nakonec vězněn v Buchenwaldu

  • jeden z týmu historiků píšících paměti Ludvíka Svobody

  • zemřel v březnu 2010

Chtěl se stát novinářem

Narodil se v Praze v rodině právníka. Jeho otec pracoval na ředitelství Československých drah, v roce 1923 byl přeložen do Plzně, a tak se rodina přestěhovala. Postupně se narodili ještě dva Miloslavovi bratři (1923? a 1931). V roce 1939 mu umírá matka a hned po začátku okupace se Miloslav přidává do Hnutí pracující mládeže, kterou založili jeho spolužáci z gymnázia, které navštěvoval (Reálné Masarykovo gymnázium). Toto hnutí bylo velice neprofesionálně vedeno, chlapci neměli ani tušení, jak se pohybovat v odboji, a po roce fungování (25. března 1940) celou skupinu zatklo gestapo (někteří se ještě před tím vydali bojovat do zahraničních armád). „Pro nás přišli ráno v šest hodin 29. května (1940), já jsem chodil do gymnázia ještě, chystal jsem se, tak měl jsem jít normálně do školy, jo. Do školy jsem nepřišel, teď ty žáci, spolužáci a profesoři říkali: ‚Co s tím Moulisem je? Tak je nemocnej nebo co?‘A teprve tentýž den se dozvěděli, že prostě jsem na gestapu, otec taky, a já už jsem pak prakticky s otcem nemluvil, vůbec. My jsme byli oddělení. Mě potom odvezli do káznice Ebrach v Německu a tam odtud do káznice Amberg taky. Mě shodou okolností pustili, ale jak se později ukázalo omylem teda na štědrý den čtyřicet dva. Nechali mě doma dva a půl měsíce a zatkli mě znova. Teď ani výslechy, nic, no ale no já jsem tam měl v tom zuchthausu to bylo, káznice Amberg jsme se…takhle jsme se dozvěděli, že byl spáchán atentát na Heydricha. A jelikož jsem pracoval v lomu, tam jsme měli aspoň trochu přístup k německejm novinám, ale ty naši kamarádi v té káznici nic nevěděli. A my jsme jim psali takový noviny nebo letáčky nebo motáky, co se děje, a shodou okolností, když já jsem předával jednomu tomu, tak mě chytl bachař a to už jsem měl strach potom.“
 

Druhé zatčení

Na Vánoce 1942 pustili Miloslava domů, ale dlouho na svobodě nezůstal. 15. března ho znovu zajali, tentokrát ho rovnou poslali do Malé pevnosti Terezín, zde pobyl jen krátce. A poslali ho dál do Osvětimi. „Já už jsem to znal, protože tam jsem byl pár dní, odvezli mě do Malé pevnosti Terezín a za měsíc mě odvezli, to jako zřejmě se mě chtěli zbavit na dobro, do toho koncentráku, do toho Osvětimi. Kde to teda hrozný poměry byly, jo.“

Naštěstí ani v Osvětimi nebyl dlouho a transportovali ho do Buchenwaldu. Zde strávil zbytek války. „Ten Buchenwald byl podstatně, podstatně lepší než Osvětim. Tam teda v tý Osvětimi byly prostě dvě skupiny lidí. Někteří byli, přišli a šli rovnou do plynu, ty židovský transporty. A ty politický, ty byli, ty byli v tom v tak zvaným hlavním táboře, kde teda v hrozných podmínkách, ale prostě tam to fůra lidí mohla přežít a hlavně tam to mohli přežít ty, co šli brzo pryč… a to jsme byli my…No a Buchenwald, no takhle oni… ten tábor bylo obrovský město, jo, kde bylo 20-30 000 těch vězňů. To sami ty esesáci prostě nemohli řídit nebo zvládnout, to nebylo možný, čili oni si vybrali vězně, který, já nevím, dělali v kuchyni a nebo dělali v lazaretu a nebo ve skladu a nebo prostě tyhle ty…No a teď záleželo na tom, kdo tyhle ty vězňové, taky vězňové, ale v ňáký tý funkci, co to bylo za lidi. Původně to byli kriminální vězňové, který byli stejní lumpové jako ty esesáci, ale v tom Buchenwaldu se podařilo politickejm věžňům se prostě zmocnit těchhle funkcí, a když byli v těch funkcích, tak prostě  pomáhali kamarádům. A jelikož v Buchenwaldu bylo 4000 Čechů, tak ty Češi zase samozřejmě měli možnost, a prostě pomáhali si navzájem. Přišel starej nemocnej chlap, jo. Tak se podařilo ho dát do… na pracoviště, kde se štupovaly ponožky, ponožky nebo spalovaly kalhoty nebo něco takovýho, aby byl chlap pod střechou a nedělal žádnou těžkou práci. No a nebo se zachraňovali vězňové, kteří měli jít třeba do nějakýho těžkýho třeba do tý Osvětimi zpátky, tak se zachraňovali, nějakejma těma postavenýma, že v tom Buchenwaldu zůstali. Dostal třeba jiný jméno nebo takhle…“

Koncentrační tábor Buchenwald byl osvobozen Američany 11. dubna 1945.

„Pak tam byl ňákej chlapeček, to je známé, tříletej chlapeček tam byl, kterýho tam propašoval jeho táta a kterej…jinak by ho esesáci samozřejmě, by to dítě zabili, ale ty ostatní vězňové ho prostě ukrejvali několik měsíců až do konce. V nějakým tom skladišti šatů, kde byly šaty stotisíců lidí, tak tam ten chlapeček běhal a přežil to...“

Historik a spisovatel

Po válce se Miloslav Moulis vrátil domů do Plzně, kde bydlel s bratry u své tety, a pracoval jako novinář. V roce 1946 se přestěhoval do Prahy a začal publikační činnost. V roce 1966 začal spolupracovat s týmem historiků na pamětech Ludvíka Svobody.

„Ale když jsme dávali dohromady ty paměti jeho, tak nás poslal na dva takový zájezdy. To už ale bylo v roce 69, nás poslal do Sovětského Svazu ouředně jako. A my jsme tam byli, ňákej Richter, taky píše (Pavel Richter) a Janeček, ten umřel, no a když jsme tam přišli v tom 69, tak byli více méně vojenská taková delegace, no a teď se nás všichni ptali, ty důstojníci sovětský, a my jsme říkali: ‚Tady žádná kontrarevoluce nebyla… To je blbost! To je nesmysl!‘A oni koukali… ‚Jéžiš Marjá, co to říkáte! Dyť nám tady tvrděj, co se u vás dělo!‘No, ale potom když přišel Husák, to byla taková složitá situace, prostě ty paměti, tam jsou některý kapitoly, který se tomu novýmu stalinskýmu vedení nelíbily. A z toho důvodu prostě tu naší skupinu rozpustili. Protože on tam třeba psal, jak byl legionář za války, a nebo byl proti tomu sovětsko-německýmu paktu. Prostě takovéhle věci… Tak zase bylo hodně lidí, kteří se chtěli dostat na naše místa… No tak potom nás rozpustili… Ale stejně žádný jiný paměti už nevyšly než ty, co jsme psali my.“

Až do roku 1993 působil Miloslav Moulis v redakci Národního osvobození při Svazu bojovníků za svobodu. Psal knihy o druhé světové válce, konkrétně ho zajímá tématika koncentračních táborů a mladých lidí zapojených v odboji. Miloslav Moulis zemřel v březnu roku 2010 ve věku nedožitých 89 let.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Lenka Faltýnková)