Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Moravčík (* 1957)

• narodil se 14. května 1957 v Uherském Hradišti

• svědek invaze vojsk Varšavské smlouvy z 21. srpna 1968 v Uherském Hradišti

• po vyučení v roce 1978 získal maturitu na Střední průmyslové škole v Uherském Hradišti

• během 80. let organizoval hudební zájezdy do Budapešti

• na počátku 90. let spoluzakládal rockový klub Mír v Uherském Hradišti

Lidé v normalizačním Československu 70. a 80. let se snažili uniknout z neveselé šedi dnů různými způsoby. Vznikl tak například fenomén chataření a chalupaření či trampingu, jejichž popularita vzrostla právě v letech normalizace. Jiří Moravčík zase patřil do okruhu lidí, kteří žili hudbou. Namísto dobového plytkého středního proudu sháněli a zajímali se především o zahraniční progresivní rockové kapely. „Hudba mi vždy pomohla přežít absurdity režimu. Od povinných jaderných cvičení na průmyslovce až po vojenskou základní službu,“ říká Jiří Moravčík.

Jiří se narodil 14. května 1957 v Uherském Hradišti rodičům Danuši a Antonínovi. Rodina žila v tehdejších poměrech zcela průměrným a relativně klidným životem. Jiří Moravčík vzpomíná, že komunistický režim se nejvíce dotkl jeho rodičů v roce 1953, kdy kvůli měnové reformě přišli o veškeré úspory a museli začít znovu od nuly. Na Jiřího, ani na jeho o čtyři roky mladšího bratra Milana tyto události již nedosáhly. 

„Nepoznali jsme žádný hlad ani bídu. Měli jsme krásné dětství. Milovali jsme fotbal, který jsme sledovali a hráli. Cestou ze školy jsme se chodili za výlohu dívat na opravdický černobílý fotbalový míč, který stál tři sta padesát korun a byl pro nás zcela nedostupný,“ vzpomíná Jiří Moravčík na dny svého dětství. Díky tomu, že jeho maminka pracovala u ČSAD, měli jízdenku za korunu, ať jeli kamkoli. Léto trávili na dovolených v Tatrách anebo na Slapech. Jiří pak mnohem později právě díky levným jízdenkám na autobus organizoval zájezdy do Budapešti, kde vystupovaly hudební ikony jako Dire Straits, Sting či Peter Gabriel.

Soukromé kino a Manfred Mann

Ačkoli nebyli Moravčíkovi nijak movití, měli na počátku 60. let jako jedni z prvních v ulici televizi. Šlo o malou černobílou skříňku, u které se ve chvílích fotbalových a hokejových přenosů scházelo až dvacet lidí. „Byla jich plná kuchyň. Každý donesl něco k pití, bývalo u nás hodně veselo. Měli jsme takové soukromé kino,“ usmívá se Jiří Moravčík.

Rodiče jej také odmala brávali na koncerty, o něž nebyla v Uherském Hradišti nouze. „Chodili jsme na Rangers, Bacily, na takové ty nepopové věci. A do kina jsme chodili. Pamatuji si, jak jsme byli s otcem na filmu Golf [krátkometrážní americká komedie z roku 1922 obsazená duem komiků Stanem Laurelem a Oliverem Hardym] – z toho jsme pak dlouho žili. A pak samozřejmě filmy o Vinnetuovi,“ vzpomíná Jiří Moravčík.

Jako iniciační moment pamětník vnímá britský film Help!, kde účinkují písně a protagonisté legendární kapely Beatles. A druhým určujícím zážitkem se pro osmiletého Jiřího stal koncert britské beatové a rhythm and bluesové kapely Manfred Mann, která v Československu v roce 1965 odehrála koncerty v Praze, Bratislavě a také v Uherském Hradišti. Zajímavé je i to, jak se k tehdejší atmosféře doby vyjádřil Manfred Mann, zakládající člen kapely a klávesista.

„Bylo to hrozné hrát v tak chladné atmosféře, kde se publikum bálo. Chtěli si užít koncert, ale zároveň byli vystrašení. Když jsem žil v Jižní Africe, tak jsem byl komunistou, ale návštěva Československa mě velmi odradila od jakéhokoliv takového názoru. Byla to přímá totalita, fašismus nebo jak to nazvat, bylo to zkrátka hrozné.“ Jiří Moravčík k tomu dodává: „Předkapelou byli Bodláci, místní kapela. Ti byli naprosto vyjevení, když chodili kolem těch Marshallů [kytarová a další komba] a bez dechu na to zírali. Tahle událost zde silně formovala bigbítové povědomí.“

Největší machři měli nejdelší vlasy

Když měl Jiří jedenáct let, obsadila Československo vojska Varšavské smlouvy. „My jsme byli malí kluci. Hráli jsme toho dne fotbal. Když kolem nás začaly jezdit tanky, zvedli jsme na chvíli hlavu, podívali se a hráli jsme dál. Ale máma doma brečela. Všichni měli strach, že bude válka. A válku nechtěl nikdo, ani my kluci. My jsme už byli ovlivnění tím filmem o Beatles. Vím, že starší kluci u křižovatek přehazovali směrovky, aby okupanty zmátli. Jednou se takhle stalo, že vjel tank do naší ulice, která byla ovšem slepá. S bráchou jsme to pozorovali z okna a naši nám dali pohlavek a odtáhli nás pryč. Měli strach, že po nás vystřelí. My jsme ze všeho nejvíc byli naštvaní, že nesmíme v tu dobu ven, protože jsme chtěli hrát fotbal,“ vzpomíná Jiří Moravčík na srpnové okamžiky roku 1968.

Jiří odmala dobře a rád kreslil. Když se rozhodoval, kam půjde na střední školu, zatoužil po studiu na umělecké průmyslovce. „Tam jsem měl ale zavřené dveře. Tatínek se nikdy politicky neangažoval a odmítal vstoupit do komunistické strany. Kvůli tomu jsem měl špatný kádrový profil,“ říká Jiří Moravčík, který v roce 1971 nastoupil jako učeň v uherskohradišťském Mesitu, kde se rázem ocitl mezi lidmi svého kmene. 

Mladí rockeři se navzájem poznali podle dlouhých vlasů a džínových kalhot a bund, které se každý snažil vyzdobit, jak nejlépe uměl. Mladíci si doma vyráběli nášivky a odznáčky s ikonickým jazykem kapely Rolling Stones anebo si na bundy připínali znak hippies. „Dlouhé vlasy jsme měli všichni a samozřejmě, kdo je měl nejdelší, byl také největší machr. Ve škole to občas někomu vadilo, ale hlavně to záleželo na tom či onom učiteli nebo mistrovi. Šli na to přes rodiče, ale moje maminka s tátou mě nikdy nenutili, abych se ostříhal,“ říká Jiří Moravčík.

Počátky 70. let se nesly ve znamení nastupující normalizace. Mladý fanoušek Jimiho Hendrixe, Yes a Pink Floyd to nejvíce pocítil na skutečnosti, že z pultů začaly postupně mizet elpíčka jeho oblíbenců: „To dobré, co bylo, ještě stále dobíhalo, ale postupně to šlo dolů. Zanikal Gramoklub, v redakcích hudebních klubů proběhly personální rošády. Hudbu jsme museli začít hledat a shánět partyzánským způsobem. Kdo měl někoho na západě, občas něco dovezl a pak se to na páskách kopírovalo a šířilo. Nebo když jsme později mohli jet na dovolenou do Jugoslávie, tam se dala deska koupit za deset korun,“ vzpomíná Jiří Moravčík.

Kadeře padaly jak růže do hrobu, železná židle se otáčela

Jiří v roce 1974 získal výuční list a během následujících tří let si ještě doplnil maturitní vzdělání na Střední průmyslové škole v Uherském Hradišti. Hned na to jej, jako většinu mladých mužů, čekaly dva roky povinné vojny. „To bylo nejhorší, jak nás hned na začátku ostříhali. Jak vlasy padaly na zem a strojek drnčel kolem uší. Také nám hned na začátku řekli, ať nečteme Osudy dobrého vojáka Švejka. A co se nestalo, každý si tu knihu nechal okamžitě poslat z domova,“ usmívá se Jiří Moravčík, který většinu své vojenské služby prožil u posádky v Českých Budějovicích.

V roce 1980 opustil brány kasáren. Jak plynula 80. léta, začala se mezi lidi vracet i hudba, kterou režim v předešlé dekádě potlačoval. Jiří se zúčastnil několika Bratislavských lyr, kde shlédl vystoupení rockového zpěváka Rogera Chapmana (britská progressiv – rocková kapela Family), kapely Manfred Mann či později v roce 1989 americké folkařky Joan Baez. 

Zlatý hřeb ovšem přišel v roce 1985, kdy se Jiří vypravil do Budapešti na koncert Dire Straits. „Odehráli tam čtyři koncerty a všechny byly beznadějně vyprodané. Sehnali jsme lístek u nějakého překupníka v metru. Při koncertě jsme brečeli, jak to bylo krásný a silný,“ vzpomíná Jiří Moravčík, který pak během druhé poloviny 80. let díky tomu, že jeho maminka měla kontakty v ČSAD, kde pracovala, organizoval autobusové zájezdy právě do Budapešti, jež se tehdy stala Mekkou všech vyznavačů rockové hudby. Hráli zde například Jethro Tull, Bruce Springsteen, Sting, Peter Gabriel a Tracy Chapman.

Euforie a zklamání

„Na konci osmdesátých let bylo cítit, že je režim v koncích. Dopisoval jsem si v tu dobu s kamarády, co odešli do emigrace. Byli za to rádi. Cítili se osamělí. Vždycky říkali, že dopis přijde čas od času otevřený, že to někdo čte. Ale nikdy jsem z toho neměl jediný problém,“ říká Jiří Moravčík. Spolu s dopisy od přátel z exilu občas chodily i gramofonové desky nebo oblečení. „Stávalo se, že na celnici zmizely džíny. Desky se nám neztrácely. Jo, kdybychom poslouchali Boney M, tak možná, ale o Zappu nikdo z celníků nestál,“ usmívá se pamětník.

Bezprostředně po sametové revoluci 1989 se angažoval při zakládání rockového klubu Mír pod tehdejším kinem Hvězda v Uherském Hradišti. „Měl jsem v tom peníze a pouštěl jsem tam muziku. Počátek devadesátých let byla ohromná euforie, která pak ale postupně přešla v to, že každý se chtěl udělat pro sebe a skončilo na tom i mnoho přátelství, která přežila léta komunismu,“ dodává Jiří Moravčík, jenž po roce a půl práce pro rockový klub Mír odešel do Prahy a živil se jako montér optických kabelů. V roce 2022 žil v Uherském Hradišti.