Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Herta Mondeková (* 1930)

Zaplatil pokutu, že chodí s Němkou

  • narozena 2. prosince 1930 v Adolfovicích (německy Adelfsdorf)

  • je německé národnosti

  • druhou světovou válku prožila ve Frývaldově (dnes Jeseník, německy Freiwaldau)

  • bratr Rudolf padl ve wehrmachtu v severovýchodním Polsku u města Gołdap

  • bratr Erich skončil v americkém zajetí

  • rodina nebyla zařazena do odsunu Němců

  • v roce 1948 byli ale vystěhováni na zemědělské práce na Kroměřížsko

  • rodině nebyl povolen dodatečný odchod do Německa

  • v roce 1953 se jim podařilo vrátit se do Jeseníku

  • v roce 2017 pamětnice žila tamtéž

Psal se rok 1947, když sedmnáctiletou Hertu Bernertovou (později Mondekovou) vyhodili ze zábavy a jejího přítele chtělo několik mužů zbít, protože jako Čech chodil s Němkou. Následující den za to ještě musel na úřadech zaplatit pokutu. O rok později celou rodinu Herty Bernertové naložili do vagonu původně určeného pro dobytek a odvezli na Kroměřížsko, kde museli pět let pracovat v zemědělství. Až po navrácení československého občanství se mohli vrátit do svého rodného kraje.

Bratr padl ve wehrmachtu

Herta Mondeková se narodila 2. prosince 1930 v Adolfovicích (německy Adelfsdorf) jako nejmladší ze tří dětí rodičům německé národnosti Rudolfovi a Emmě Bernertovým. Pětičlenná rodina neměla peněz nazbyt. Bydleli v podnájmu a k dispozici měli jen jednu velkou místnost. Otec pracoval jako dělník v továrně a matka si přivydělávala jako služebná. Finanční situace rodiny se ještě zhoršila, když dlouhodobě nemocný otec v roce 1935 zemřel na tuberkulózu. Matka se pak sama musela starat o tři děti v rozmezí od čtyř do osmi let.

Krátce po nástupu Herty do druhé třídy obecní školy v Adolfovicích podepsali zástupci čtyř evropských mocností mnichovskou dohodu a nacistické Německo následně obsadilo celé pohraničí a s ním i Jesenicko. O dva roky později se celá rodina přestěhovala do bytu v dělnické kolonii ve Frývaldově (dnes Jeseník, německy Freiwaldau) k matčinu příteli Aloisi Fietzovi. Matka potom pracovala v místní textilní továrně. V roce 1944 se ze vztahu s Aloisem Fietzem matce narodila dcera Helga.

Frontové boje druhé světové války se sice odehrávaly daleko od Frývaldova, ale do města přicházelo stále více zpráv o padlých vojácích. Herta Mondeková například vzpomíná, že jejich sousedce Hildegardě Gottwaldové ve válce padl jak manžel Rudolf, tak jediný syn Erwin. V roce 1944 musel do wehrmachtu i osmnáctiletý bratr pamětnice Rudolf. Měřil přitom jen asi 160 centimetrů a podle portrétové fotografie vypadal spíš na patnáct než osmnáct let. Jen o několik měsíců později v listopadu 1944 matce přišel dopis, že je její syn po bojích u města Gołdap v severovýchodním Polsku evidován jako nezvěstný, což v podstatě znamenalo, že padl. Právě někdy v tomto období narukoval další bratr pamětnice, teprve sedmnáctiletý Erich. Ten se později dostal do zajetí a nějaký čas pak strávil v zajateckém táboře v americké okupační zóně Rakouska. „Říkal, že tam měli takový hlad, že jedli trávu,“ dodává pamětnice, jejíž bratr se po propuštění už nemohl vrátit do Československa a nakonec se usadil ve městě Lörrach ve Spolkové republice Německo. S matkou se poprvé setkal až dvanáct let po válce, kdy jí úřady návštěvu konečně povolily.

Divoká poválečná doba

V roce 1945 už Herta po pololetí nenastoupila do posledního ročníku měšťanské školy ve Frývaldově. Všechny školy totiž zaplnili utečenci ze Slezska, kteří prchali před postupující frontou. Herta tak místo učení pro ně s dalšími dívkami vařila ve školní kuchyni. Někdy v dubnu 1945 prý ve Frývaldově proběhla evakuace části civilního obyvatelstva, zejména starších ročníků a rodin s malými dětmi. Byla mezi nimi i Herta se svou roční sestrou a těhotnou matkou. Několik týdnů pobývali ve sto kilometrů vzdálené Olešnici v Orlických horách. Když se dověděli o sebevraždě Adolfa Hitlera, vrátili se zpět do Frývaldova. Krátce poté do města vstoupili sovětští vojáci. Spíše než na ně ale pamětnice vzpomíná, jak se těhotná matka se svou sestrou a další ženou vydaly zpět do Olešnice v Orlických horách pro osobní věci, které tam při rychlém návratu zanechaly. „Všude byli ruští vojáci a ženským dělali peklo. Žili jsme v hrozném strachu, že se nám maminka nevrátí,“ vzpomíná Herta Mondeková a dodává, že za několik dní se matka i další dvě ženy ve zdraví i s věcmi objevily zpět ve Frývaldově.

Do města pak začali přicházet noví čeští osadníci. Herta Mondeková vzpomíná, že v dělnické kolonii vystěhovali několik německých rodin a lidé si vzápětí jejich byty zabrali. „I nás chtěli dva chlapi vyhodit z bytu. Matka byla v pokročilém těhotenství, tak nás nakonec nechali. Jenže se tak lekla, že cítila, že se uvnitř něco stalo. Hned nato se jí narodilo mrtvé dítě, protože každý se těch chlapů bál.“

Někteří z nově příchozích Čechů se ale chovali slušně. „Jeden chlap přišel k sousedce Hildegardě Gottwaldové. Na stěně ještě měla obraz syna ve vojenské uniformě a on byl tak slušný, že ho sundal a řekl jí, ať ho schová, nebo přijde další a bude zle.“

Herta musela nastoupit do zaměstnání. Nejprve jako služebná v jedné české rodině v České Vsi a pak ji pracovní úřad poslal uklízet do nemocnice. V roce 1946 však ve Frývaldově probíhal odsun Němců. Nevlastního otce Aloise Fietze jako odborníka v barvírně na prádlo v místní textilce do odsunu nezařadili, a tak celá rodina zůstala ve Frývaldově, jehož název se v následujícím roce změnil na Jeseník. Do Německa ale odsunuli prakticky všechny příbuzné a známé. Herta tak dál uklízela v nemocnici a následně v hotelu Praděd a poté pracovala jako služebná u paní Němcové v Jeseníku.

Přestože pamětnice neuměla pořádně česky, seznámila se s mladým českým chlapcem Ladislavem Víznerem, s kterým o víkendech vyráželi na zábavy. Jenže Němci na nich nebyli vítáni. Herta Mondeková vzpomíná, jak ji z jedné z nich v České Vsi vyhodili. „Musela jsem udělat svou práci, a tak jsem přišla pozdě a za chvíli volali, že všichni Němci musí ven.“ Následně několik chlapů vytáhlo Ladislava Víznera ze sálu, aby mu dali pořádnou nakládačku. „Chtěli ho zbít, že chodí s Němkou. Jenomže tam kdosi přišel a zabránil tomu. Ale na druhý den už dostal zprávu a musel do Jeseníku zaplatit pokutu pět set korun, že chodí s Němkou. Jenže my jsme stejně chodili dál na zábavy,“ dodává Herta Mondeková, která se nakonec s Ladislavem Víznerem po dvouletém vztahu rozešla.

Naložili je do vlaku a odvezli pryč

Dne 16. července 1948 musela rodina nastoupit do vagonu připraveného na nádraží v Jeseníku. Vůbec tehdy netušili, kam jedou a že jsou v rámci státem řízené akce o rozptýlení zbylých Němců posláni na zemědělské práce na Kroměřížsko. „Naši nikdy nepracovali v zemědělství a neuměli do ruky chytnout ani kosu, ani srp. Pro ně to muselo být hrozné,“ dodává pamětnice.

Rodina skončila v hospodářství Miroslava Sýkory v obci Trávník, kde dostali k dispozici celý výměnek. „Musím říct, že jsme se špatně neměli. Museli jsme makat, to je jasný. Naši dělali na poli a otec musel ještě poklízet koně a on se jich bál. A já jsem dělala všechno, na poli, ve chlévě. U sedláka jsme byli dva roky, jenže on nám málo platil. Maminka nebyla pojištěná a my to ani nevěděli. Pak šla k doktorovi a tam se to zjistilo.“

V květnu 1950 celá rodina přešla do dvacet kilometrů vzdáleného státního statku v lokalitě Plučiska, kde již pracovalo několik vystěhovaných německých rodin. V té době rodina několikrát žádala o dodatečný odchod do Německa. Herta dokonce jela dvakrát žádost urgovat na úřad do Prahy. „Stály tam ženské a brečely, že chtějí na odsun, že mají manžele nebo rodiny v Německu. Nepustili je,“ vzpomíná pamětnice a dodává, že i její rodině už odchod neumožnili.

Až po navrácení československého občanství v roce 1953 se rodina mohla vrátit zpět do Jeseníku, kde pak Herta až do penze pracovala v místní textilní továrně. V roce 1957 se vdala za Ladislava Mondeka. Patřil mezi Slováky z Rumunska, kteří v roce 1947 reemigrovali do Československa. Herta Mondeková vypráví, že během politického uvolnění v druhé polovině 60. let i s manželem uvažovali o emigraci do Spolkové republiky Německa, kde žila většina příbuzenstva, ale nakonec zůstali a pamětnice tak stále žije v Jeseníku. „Když už nás odsunuli, tak jsme měli jít pryč všichni a ne nás tady některé nechat,“ řekla na závěr Herta Mondeková svůj názor na odsun Němců.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Vít Lucuk)