Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Močuba (* 1931)

• narozen 19. června 1931 v Praze

• dětství a válku prožil na Pankráci

• v květnu 1945 se stal svědkem Pražského povstání

• po válce vstoupil do Junáka a později i do Sokola

• v říjnu 1945 se s rodinou přestěhoval do pohraničí do Petrovic u Jablonného v Podještědí na zemědělskou usedlost po odsunutých Němcích

• v roce 1950 maturoval na Obchodní akademii v Liberci

• po maturitě nastoupil do účtárny Československých stavebních závodů v Liberci (později Pozemní stavby)

• v roce 1998 odešel do důchodu

• v době natáčení (2022) žil v Liberci

František Močuba prožil krásné dětství v Praze na Pankráci. V době, kdy ještě nejezdila žádná auta, prožíval s partou kamarádů volnost a hry v pražských ulicích a dobrodružství nejen na Pankráci, ale i v okolních pražských čtvrtích a v jejich přírodě, kterou s kamarády společně objevoval a užíval si. Období protektorátu mu však do života přineslo zážitky zcela jiné spojené s hrůzami druhé světové války. Stal se očitým svědkem nejtragičtějšího náletu na Prahu 14. února 1945 a jeho následků, kdy na otcovo nákladní auto pomáhal nakládat mrtvé a odvážet je k identifikaci. Největší strach v životě však zažil během Pražského povstání, kdy oddělený od svého otce, který bojoval na nedaleké barikádě, ve sklepním krytu čekal, jak dopadne boj mezi pražskými obránci a německými vojáky a jestli otec přežije. Po válce s ostatními Pražany zažíval vlnu euforie a radosti z osvobození. 

Víra, že Československo bude zase vzkvétat, však postupně díky měnící se politické situaci vyprchala. V říjnu 1945 se otec nečekaně rozhodl, že se rodina přestěhuje do pohraničí a začne hospodařit na zemědělské usedlosti po odsunutých Němcích. Nezůstal zde dlouho, po roce odešel studovat na střední školu do Liberce. Věnoval se studiu a sportu, našel si zde práci a založil rodinu. 

 

František Močuba (19. června 1931) strávil své dětství v Praze na Pankráci na nově budovaném sídlišti Zelená liška. Jednalo se o projekt výstavby malých sociálních bytů především pro chudší sociální vrstvy obyvatel. Oba rodiče Františka Močuby pocházeli z početných rodin, otec František Močuba z Polné a matka Alžběta, rozená Svobodová, z Duchcova. Její otec byl původně kovářem. Po konci vojny, kterou strávil v Duchcově pracoval za velmi těžkých podmínek jako horník. Rodina žila velmi skromně. Dědeček z otcovy strany pracoval v Polné jako kočí. Jeho osoba se stala předlohou pro kočího z Hrabalových Postřižin i kočího z filmu Zločin v Polné, který odvážel T. G. Masaryka v době vyšetřování hilsneriády před rozezleným davem na nádraží. 

Otec Františka Močuby v osmnácti letech, v roce 1914, narukoval do rakousko-uherské armády. Bojoval v Itálii. Byl třikrát raněný a padl do zajetí. Tři roky zůstal v zajateckém táboře. Celkem 1600 československých zajatců začalo už od září roku 1917 tvořit dobrovolnické průzkumné skupiny a postupně pak další československé bojové jednotky. Jejich vytvoření bylo italskou vládou povoleno na základě dohody podepsané 21. dubna 1918 mezi generálem M. R. Štefánikem a italskou vládou. Tyto jednotky se staly součástí Československé legionářské armády. Od prosince 1918 do srpna 1919 vznikly na území Itálie také tzv. Domobranecké prapory, se kterými se do Československa vrátil až v roce 1919 také otec Františka Močuby. V jednom z praporů si pak odsloužil řádnou vojenskou službu, v jejímž rámci byl poslán na Podkarpatskou Rus, kde probíhal vojenský konflikt známý jako Maďarsko-československá válka, respektive válka o Slovensko. 

Otec Františka Močuby se po vojně v roce 1921 usadil v Praze, kde se seznámil se svou ženou. Matka Františka Močuby odešla ve 14 letech se svými kamarádkami do Vídeňského Nového města (Wiener Neustadt). Během 1. světové války zde pracovala v továrně na výrobu zbraní, kde střelným prachem plnila dělostřeleckou munici. Otec pamětníka pracoval v Praze jako dělník v uhelných skladech. Postupně se vypracoval na obchodního zástupce a nakonec se osamostatnil. Pro svou rodinu získal na Zelené lišce na Pankráci malý byt se skladem uhlí, které rozvážel po Praze. Matka zde prodávala tzv. „detaily“. Malé množství uhlí lidem, kteří neměli dostatek peněz na větší zásoby. Často prodávali i na dluh. 

Příděly byly za války nízké a tak bujel černý obchod. Tatínka Františka Močuby někdo několikrát udal za to, že prodával známým uhlí načerno, za což ho vyslýchalo gestapo. „Taky tam byl celou noc. Jednou se z toho máma zhroutila,“ vypráví František Močuba. V době pamětníkova dětství se zboží v Praze rozváželo hlavně koňskými povozy. Dva koně si také koupil jeho otec. František Močuba si pamatuje, jak s otcem rozváželi uhlí po různých podnicích v pražských čtvrtích i třeba hotelech na Václavském náměstí. Když se jeden z koní smrtelně zranil, pořídil otec nákladní auto a zaměstnal řidiče. Jako mladý chlapec otci o prázdninách s rozvozem pomáhal.

Praha pro něho byla v dětství Eldorádem

Přestože žil v Praze, užil si s partou kamarádů nádherné a svobodné dětství, kdy zde byl ještě volný pohyb dětí bezpečný. „Ulice byly prázdné, absolutně žádné auto… Vyřádili jsme se, abych tak řekl, na takovém prostoru – Michle, to byla naše hranice. Tam jsme nechodili, ale chodili jsme na Pankrác, Horní Krč, Podolí, Braník, Dolní Krč, Kunratice. To bylo naše Eldorádo… Chodili jsme do podolských skal, koupat se na Slovanský ostrov,“ vypráví pamětník. Po škole hráli skoro každý den na ulici fotbal. Na Zelené lišce žily chudé rodiny. „To nebyla Bertramka…Představte si, že kopací kožený míč jsem měl z celé ‚Lišky‘ jedině já,“ vypráví pamětník. Dodává, že kolo měl v celé čtvrti jediný chlapec, syn známého motocyklového závodníka Vladislava Vlka. František Močuba strávil hodně času také na nedalekém atletickém hřišti Jawy Praha, kde vídal trénovat i světového rekordmana v chůzi Václava Balšána a kde i sám začínal se svou nejoblíbenější atletickou disciplínou skokem vysokým stylem Horine. U zájezdní hospody U Dubu blízko hřbitova a na přilehlém hřišti hrávala Dubová XI amatérský fotbal, kde v některých zápasech hrával i jeho otec. 

František Močuba rád vzpomíná na svou maminku, která ho brávala na různá divadelní představení a zajímavé kulturní akce. Mezi nimi i na X. všesokolský slet, který se konal v červnu a v červenci roku 1938 na Strahově. „To bylo tenkrát něco úžasného,“ vypráví. S účastí 300 000 cvičenců a 2,3 milionu návštěvníků to byl největší všesokolský slet v dějinách, který vyzněl jako demonstrace jednoty Československa proti nacizmu. Nikdo ze cvičenců ještě netušil, že v následujících letech pět tisíc sokolů bude zavražděno ve válce za odbojovou činnost nebo v důsledku věznění i v koncentračních táborech.

Základní školu jim zabrali nacisté

Během květnové i zářijové mobilizace v roce 1938 musel otec Františka Močuby armádě odevzdat svoje nákladní auto, což komplikovalo jeho podnikání. Po zabrání Sudet nacisty byl bratr matky Františka Močuby Rudolf jako Čech propuštěn z funkce soudního vykonavatele u soudu v Mostě a jako uprchlík našel azyl u rodiny své sestry. Bohužel během jednoho roku zemřel. Přestože rodina žila v malém bytě s kuchyní a jedním pokojem, pomáhala v těžké době i dalšímu příbuznému, otcovu bratrovi ševci Josefovi, který ve skladu na uhlí spravoval boty.

V září 1937 nastoupil František Močuba do 1. třídy obecné školy v novém moderním areálu obecné a měšťanské školy na Zelené lišce, jejíž budovu však v roce 1941 obsadili nacisté. Působilo zde výcvikové středisko SS. Žáky musely přijmout jiné školy, i když pro ně neměly dostatečnou kapacitu. František Močuba vypráví, že v jedné lavici se tísnily tři děti a ve třídě bylo až 50 žáků. Během školního roku mívaly děti za války často prázdniny. „V zimě, když nebylo uhlí, tak se nechodilo do školy. Chodilo se jenom pro úkoly,“ vzpomíná. Ve školním roce 1942/43 byly uhelné prázdniny dlouhé dokonce tři měsíce. Od vzniku protektorátu požadovaly německé okupační orgány, aby české školství vedlo své žáky a studenty k loajalitě k nacistické ideologii a k Velkoněmecké říši. V rámci germanizace českého obyvatelstva byla do výuky povinně zavedená němčina. „Museli jsme zdravit arijským pozdravem. Před každou hodinou přišel učitel, zvedl pravici a my všichni žáci jsme museli taky… Museli jsme se nabiflovat a učit celé pasáže třeba o Hitlerovi, Hitlerjugend, SS, SA,“ vzpomíná František Močuba.

Velký strach zažíval pamětník během heydrichiády. Pamatuje se na vystavené věci parašutistů u Bati na Václavském náměstí a opakované vyhlašování jmen lidí, kteří údajně atentát schvalovali. „Už nevím, kolik milionů marek za dopadení pachatelů. Neustále hlásili v rozhlase a v ampliónech jména popravených za schvalování atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. A teď byl takový strach a šířila se panika a šeptanda, že bude každý desátý Čech zastřelený,“ vypráví František Močuba. 

Mrtvé s tatínkem odváželi na Karlovo náměstí do kostela

S blížícím se koncem války uskutečnili Spojenci v listopadu 1944 a v únoru a v březnu 1945 nálety na Prahu, ale i další česká města. V listopadu 1944 se jednalo o nouzový odhoz pum jediného amerického letadla, které spadly do Holešovic. Březnový nálet už záměrně cílil na průmyslové podniky ČKD v Libni a ve Vysočanech a na letiště v Čakovicích, Kbelích a v Letňanech. Nejtragičtější byl nálet na Prahu 14. února 1945, kdy si spojenci spletli Prahu s Drážďany a v jehož důsledku zemřelo 701 osob a 1184 bylo zraněno. František Močuba vypráví: „Letěli nízko. Koukám jako blázen. První letadlo udělalo ‚vžššš‘ dolu. Letka letěla v šipce – 62 letadel nad Prahou a teď to začali sypat. Vzali to od Radlic, Smíchova, Palackého most, Emauzy, Vinohrady, Nusle, Pankrác a poslední bomby dopadly u soudu… Poslední byly blízko našeho domu u Zelené lišky. Bylo to několik set metrů.“ Spojenci nebombardovali jen Prahu, ale i další česká města jako Plzeň, Karlovy Vary, Cheb a další.

František Močuba vypráví, jak se lidé připravovali na odchod do krytu: „Když byl letecký nálet, tak každý musel mít připravený kufr se základními potřebami, aby v krytu přežil. Hlášená příprava byla vždycky dlouhé houkání, tak jsme si vzali připravený kufr, a jak bylo už slyšet krátké přerušované houkání, tak už lidé museli do krytu rychle.“ Když nálet skončil, pomáhal s otcem a jeho řidičem nakládat na jeho nákladní auto mrtvé, které pak odváželi do kostela sv. Ignáce na Karlovo náměstí k identifikaci. „Bylo to hrozné, ale bylo to nutné, tak se to dělalo. Bylo to nutné, ty lidi někam odvézt,“ vzpomíná.

Největší strach zažil během Pražského povstání

Hrůzné zážitky má František Močuba z Pražského povstání. Poslední týdny války lidé slyšeli poplašné sirény tak často, že děti přestaly chodit do školy. Na 5. květen 1945 si pamatuje přesně, protože hrál s kamarády na hřišti Dubové XI fotbal. Na druhé půli hřiště stálo zrovna v pozoru družstvo asi osmnáctiletých esesáků: „5. května mám v paměti pořád… Hrál jsem na pravém křídle, kopl jsem těsně vedle branky a trefil jsem posledního esesáka do břicha. Tak jsem zatrnul, jestli mi něco neudělá. Ani se nepohnul. A v tom začalo pršet, tak jsme to rozpustili.“ František Močuba pak běžel domů, kde už zaslechl z vysílání rádia prosbu o pomoc při obraně Československého rozhlasu. 

Nejkrvavější boje mezi pražskými obránci a nacisty probíhaly právě na Pankráci. Na obranu Prahy získávali lidé zbraně živelným odzbrojováním Němců, ale třeba i ze zbrojovky Františka Janečka, tzv. „Janečkárny“, která stála na Zelené lišce. František Močuba viděl, jak si esesáci vybudovali na střeše měšťanské školy Na Zelené lišce, kde hlídali muniční sklad a kterou před válkou navštěvoval, kulometné hnízdo, ze kterého ostřelovali bojovníky, kteří na ně útočili ze hřbitova. Na obranu proti těmto útokům vznikla na Budějovické ulici na křižovatce u „Janečkárny“ 5. května odpoledne první pražská barikáda. František Močuba na barikádě viděl převrácenou tramvaj, popelnice a spoustu věcí, které lidé přinášeli ze sklepů a z půd. „A jediný z našeho domu, můj otec, byl na barikádě a střílel tam panzerfaustama,“ vypráví. Pražané měli štěstí, že Prahu na Pankráci bránila dobře organizovaná skupina bojovníků, a to pod vedením plukovníka Františka Vejmelky a podplukovníka Františka Pešky. Němcům však přijela na pomoc divize SS Wallenstein z benešovského cvičiště a obě barikády před Soudním náměstím 7. května prorazila. Obráncům se za pomoci oddílů generála Vlasova podařilo zastavit postup nacistů na úrovni Soudního náměstí u barikády na křižovatce ulic Táborská a Petra Rezka. 

Na Jezerce, kde bydlela teta s ani ne roční dcerkou a strýc Františka Močuby, nacisté jako odvetu za neočekávaný odpor obránců a své neúspěchy drancovali byty a mstili se na civilních obyvatelích. „Vyváděli lidi ze sklepů, vypalovali celé bloky, vykrádali cennosti, zapalovali to tam a děly se hrozné, hrozné masakry,“ vypráví. Strýce Zmeškala vyvedli z domu a musel s dalšími lidmi dělat nacistům rukojmí – štíty před tanky, které ustupovaly. Strýc naštěstí přežil. František Močuba vypráví, že největší masakr se stal v Úsobské ulici (dnes Obětí 6. května), kde byly zastřeleny spolu s dalšími 49 lidmi i jeho dvě čtrnáctileté spolužačky Marta Bartošová a Věra Hájková. V Krči v Dolnokrčské ulici pak nacisté zabili ve vlastním domě ředitele jeho měšťanské školy Antonína Stallicha: „Představte si, že ho zahnali do sklepa, stříleli po něm a ještě za ním hodili granát, který jeho tělo roztrhal,“ vzpomíná.

Nejhorší strach zažil František Močuba ve sklepním krytu: „Byli jsme čtyři dny v krytu. Maminka chodila pro jídlo do bytu a kulky prolétávaly chodbami. Měl jsem největší strach v životě a to jsme v krytu prožili jenom čtyři dny od 5. do 9. května. A když si uvědomíte, že teď na Ukrajině byli v krytu někde až dva měsíce, neviděli světlo… Proti tomu, jak jsme to měli my, to bylo nic, jenom čtyři dny.“ S matkou a sestrou měli velký strach o tatínka. Naštěstí se mu nic nestalo a po dvou dnech, kdy Němci prorazili barikádu, přišel za rodinou do krytu. František Močuba si pamatuje, jak 8. května až do sklepního krytu uslyšeli velkou ránu, když již ustupující esesáci u školy odpálili jejich muniční sklad. 

Sověti přišli pozdě

František Močuba si pamatuje, jak se Sověti 9. května utábořili na hřišti Dubové XI. „Lidé je vítali, ale přijeli dost pozdě… Přijeli až 9. května, když už bylo po všem,“ říká. Podle odhadů v Praze během jejího osvobozování zemřelo asi tři tisíce lidí. František Močuba zmiňuje, že tak vysoký počet obětí způsobila dohoda mezi USA a Sovětským svazem, že Prahu na základě demarkační linie osvobodí Sovětská armáda, i když jí postup na území bývalého Československa trval o několik dní déle než americké. 

Bezprostředně po válce se šel pamětník s maminkou podívat k hřbitovu, kde viděli nákladní valník plný padlých českých bojovníků, a prohlédli si i sídlištní veřejnou prádelnu, kde se mrtví identifikovali. Mnoho lidí se nestačilo ukrýt a bylo zabito na ulici. František Močuba vzpomíná na hrůzný pohled na zohavené a zavražděné oběti včetně dětí. 

Pak následovala doba euforie a nadšení z osvobození: „Všichni lidi byli rozradostnění a byli ve velkém budovatelském nadšení. Ale trvalo to jenom krátce,“ vzpomíná František Močuba. Lidé si mysleli, že jsou osvobozeni a že země bude zase vzkvétat. „Později jsme poznávali, že jsme se stali satelitem Sovětů a že všechno bude řízené z Moskvy,“ dodává. Vypráví o velké euforii a o tom, jak se lidé nechali zmanipulovat. V nadšení a víře, že komunistická strana přinese lepší svět, do strany vstoupili i oba jeho rodiče a sestra. Otec několik let vykonával funkci předsedy národního výboru v Petrovicích. Po čase ale „vystřízlivěli“ a ze strany vystoupili. „Za Německa byly všude plakáty, na nich ruské bolševické krvavé drápy s nápisem: Zachvátí-li tě, zahyneš!“ vzpomíná František Močuba.

Otec rozhodl, že se z Prahy odstěhují

V létě roku 1945 se František Močuba účastnil akce pro pražské děti, které se posílaly k sedlákům na venkov, aby se dostaly po těžkých časech ven z Prahy. Krásné dva týdny strávil při žních v Podkrkonoší na statku u rodiny se dvěma syny, se kterými se skamarádil. Krátce poté, co v září nastoupil do posledního ročníku měšťanské školy, vstoupil do Junáku a později i do Sokola. V říjnu ale na rodinu čekala velká změna. V září v Praze ještě stihl stát s několika skauty z oddílu čestnou stráž na schodišti před soudem na Pankráci u příležitosti odhalení pomníčku s přísahající rukou a přejmenování náměstí ze Soudního na náměstí Hrdinů. Viděl také stavbu šibenice pro veřejnou popravu kolaboranta a bývalého náměstka pražského primátora Josefa Pfitznera před soudní budovou na Pankráci. 

Nikdy si nemyslel, že by žil někde jinde než v Praze. Manžel sestřenice Františka Močuby Jaroslav Vnouček, který bydlel v nedaleké ulici, byl během Pražského povstání zastřelen kulkou do hlavy v okamžiku, kdy vykoukl za rohem jejich činžovního domu. Dodnes je na domě umístěna pamětní tabulka s nápisem: Zde padl Jára Vnouček 7. 5. 1945. Jeho žena se dvěma malými dětmi nechtěla zůstat v Praze sama a požádala otce Františka Močuby, aby ji odstěhoval k rodičům do pohraničí do Jablonného v Podještědí, kde žil s rodinou i jeho bratr. Když se s bratrem setkal, vyprávěl mu, jak se v pohraničí krásně žije a je tam po odsunutých Němcích plno prázdných domů. „V rádiu stále vyzývali: ´Pojďte nám pomoct osidlovat pohraničí.´ Zvali lidi do pohraničí, aby po odsunutých Němcích začali hospodařit a podnikat,“ vypráví František Močuba. 

Když se otec vrátil, rodině oznámil, že je z Prahy unavený a že se stěhují také. „Teď si představte, že jsme přijeli tím naším autem do Petrovic. Nějaký správce pan Němeček nám tam předal usedlost. My pražské děti a v chlévě čtyři krávy a jalovice,“ vzpomíná na příjezd do vysídleného pohraničí a začátky rodinného hospodaření. Maminka dojila krávy a tatínek začal orat. V 50. letech však zůstala rodičům z hospodářství jenom malá část (tzv. záhumenek). Většinu museli odevzdat státnímu statku. Jinde vznikala jednotná zemědělská družstva. V Petrovicích ale František Močuba nezůstal dlouho. Po roce začal studovat na Obchodní akademii v Liberci a přestěhoval se na internát. 

Radost mu dělal sport

Po komunistickém převratu v únoru 1948 nastala podle pamětníka úplně absurdní doba. Situaci bral takovou, jaká byla, a věnoval se studiu a sportu. Stal se výborným atletem a v různých disciplínách se umísťoval na předních místech v soutěžích jednotlivců i družstev. Závodně se věnoval i fotbalu i basketbalu. Fotbal si zahrál i vedle budoucího reprezentanta Ladislava Přády proti ligovému Slavoji Liberec, tehdy pod vedením trenéra legendárního fotbalisty Josefa Bicana. V libereckém podniku Československých stavebních závodů, kde po maturitě nastoupil do účtárny, se stal sportovním referentem závodního výboru a hodně času věnoval sportu.

S režimem se museli naučit žít

V roce 1952 narukoval na vojnu do Žiliny, kde však strávil jen čtyři měsíce a kde stačil ještě s ostatními vojíny pod nátlakem vystoupit z církve. „Museli jsme všichni vystoupit z náboženství, zřeknout se církve. Nad námi stáli důstojníci a tady to podepište,“ vzpomíná František Močuba. Kvůli obnovenému zranění, které si způsobil při sportu ještě před vojnou, dostal nakonec modrou knížku a vrátil se do Liberce. 

V Pozemních stavbách zůstal pracovat na podnikovém ředitelství na úseku financování až do jejich zániku v roce 1990. V nově vzniklé organizaci PS – Stavoservis pracoval jako vedoucí finančního oddělení až do roku 1998, kdy v 67 letech odešel do důchodu. Po obnovení Sokola v roce 1990 cvičil na všech Všesokolských sletech, naposledy v roce 2018. V roce 2018 podruhé po 46letém manželství ovdověl. K životu za komunistického režimu říká: „Byla to taková doba, že kdo chtěl existovat, tak musel s režimem žít. I kádrování a špiclování a StB tady bylo zkrátka vedle nás, ale každý se s tím musel osobně nějak vyrovnat. Buď mohl dělat hrdinu a skončit jako politický vězeň, nebo u ‚pétépáků‘.“