Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Mlynář (* 1950)

Narodil jsem se jako třídní nepřítel, a taky tak zřejmě zemřu

  • narodil se 6. prosince 1950 v osadě Dědek u Poličky

  • matka ovdověla den před jeho narozením

  • matka Marie Mlynářová odolávala tlaku na vstup do JZD, kam vstoupila až v roce 1959

  • od roku 1965 studoval obor kovář - podkovář na učilišti v Jaroměři

  • po vyučení pracoval v JZD v Borové

  • v roce 1991 začal soukromě podnikat a pronajal si kovárnu v Borové

  • vedl 11 let trvající restituční spor

  • od roku 1999 pořádá v Borové Formanský den

Josef Mlynář se narodil rodičům Josefu a Marii Mlynářovým 6. prosince 1950 v osadě Dědek, která tehdy patřila pod obec Oldříš ležící nedaleko Poličky. Na svět přišel za tragických okolností, jelikož den před narozením jeho otec Josef zemřel přímo na operačním stole. Jeho předci a stejně i rodiče se věnovali chovu koní a také drobnému hospodaření na pozemcích čítajících osm hektarů zemědělské půdy a podobné výměře zalesněné plochy.

 

Kůň poslouchal jenom mě

Na těžkou a namáhavou práci v hospodářství tak zbyla ovdovělá Marie prakticky sama. Většina koní se rozprodala a doma zůstal jen jeden valach. Toho si sousedi vlastnící jen krávy občas propůjčili na výpomoc, málokoho ale poslechli tak jako malého Josífka. “Motal jsem se kolem něj odmalinka. Od první třídy nebo snad ještě dříve, a poslouchal jenom mě. Ode mě snesl všechno a strýcové koukali, co všechno jsem si k němu mohl dovolit,” komentuje Josef Mlynář. O pár let později, jen co přijel ze školy domů a poobědval, hned spěchal na valacha nachystat ohlávku. Poté, co ho zavedl na dvůr, aby na něj ze stoličky nasoukal chomout a pobočnice, mohli vyjet za maminkou Marií na pole.

 

Dlouhou dobu se bránila

Za dětstvím bez otce a těžké práce v rodinném hospodářství se ale ukrývalo ještě jedno trápení. Celé desetiletí musela maminka Marie vedle výchovy Josefa i jeho starší sestry bránit i své soukromé hospodářství před dorážející socialistickou kolektivizací, která je neúnavně tlačila ke vstupu do jednotného zemědělského družstva. Marie si však trvala na svém, když viděla, že syn Josef je schopen těžkou práci na gruntu zastat. “Z Poličky k nám jezdíval soudruh, agitátor, který se na matku strašně zlobíval, že nechce podepsat družstvo a že kvůli ní a takovým dalším pak ve městě nebudou kupovat tak drahý chleba,” vypráví pamětník.

Ke vstupu se používalo i donucovacích prostředků - navyšování dodávek zemědělských surovin nebo výhrůžek se záměnou pole, kterými se tlačilo i na Josefovu matku.

V listopadu 1959 došlo v sousední vsi Borové k požáru, při kterém stavení Josefova strýčka Jana Červeného lehlo popelem. V domě žil strýček do té doby spolu se svojí rodinou, a protože se blížila tuhá vysočinská zima, na čas se nastěhovali do zdejší pošty. Skromný příbytek bylo nutné časem nahradit a vystavět nový dům, který se neobešel bez dřevěné vazby, a tudíž nutné potřeby dřeva. Dohodlo se, že se pokácí stromy z lesů, které po zesnulém otci vlastnila Josefova matka Marie. Místní hajný však s rodinou nebyl zadobře a dřevo si museli ze svých lesů doslova nakrást. Pokácené stromy se potají navozily na pilu a řezivo putovalo k chalupě Mlynářových. O utajené nezákonné činnosti se dozvědělo však mnoho místních a to nevěstilo nic dobrého.

“Využili toho k tomu, aby matku dotlačili k podpisu vstupu do družstva s tím, že krádež už se nebude více řešit. I když to bylo naše dříví, bylo to nezákonné a jednalo se o rozkrádání socialistického státu,” vysvětluje Josef. A tak Marie Mlynářová vstup do JZD skutečně podepsala. Odevzdala i Josefem vycvičeného valacha, kterého však pro svou špatnou pověst nechalo družstvo utratit. Až do svých osmnácti let pak Josef zůstal bez koně.

 

Prapory Engelse v roští

Josef započal svoji školní docházku v Oldříši, kam docházel po dva roky, a poté docházel do základní školy v Telecí. Přes zimní období pobýval on i jeho sestra u příbuzných, protože za těch zimních sněhových nadílek se často nedalo dopravit ani do školy. V sobotu odpoledne si pro ně Marie přijela, aby je zavezla domů, a v pondělí ráno se sněhem brodili zase nazpět. Jelikož se Josefa držel stále vřelý vztah ke koním, po završení deváté třídy nastoupil roku 1965 na odborné učiliště v Jaroměři, kde se vyučil v oboru kovář – podkovář.

Šedesátá léta procházela známým politickým rozvolněním a i on si všímal jisté rozdělenosti učitelského sboru na dva tábory. “Měli jsme dělat čelo prvomájového průvodu. Dostali jsme československé prapory i prapory, kde byl Engles a Marx, a měli jsme je průvodem nést. Po cestě jsme je ale naházeli do roští a v cestě pokračovali jen s prapory československými. Zvláštní bylo, že ti jedni učitelé z toho měli radost a ti druzí zase dělali strašné dusno.” Mezitím se u nich doma organizovala tajná a nepovolená setkání salesiánů, o kterých blíže věděla spíše Josefova starší sestra Marie. 

Po získání výučního listu Josef nastoupil do dílny JZD v Borové. To se později roku 1976 sjednotilo s družstvem v Oldříši, kam se i celý provoz sestěhoval. Když se družstvo rozhodlo obnovit slávu tradičního plemene Českomoravský belgik, dostal péči o ně na starosti právě pamětník.

S pádem komunistického režimu a příchodem svobodného podnikání začal roku 1991 svoji soukromou činnost i Josef Mlynář a pronajal si v Borové zdejší kovárnu s tím, že nemovitost později odkoupí. V restitučním řízení žádal o navrácení podílu, který musela jeho matka při vstupu do družstva vnést (dobytek, pole, zemědělská technika). Postupným odvoláním přešla celá záležitost až k mezinárodnímu Štrasburskému soudu a soudní spor trval dlouhých jedenáct let, ovšem bez kýženého výsledku. Mimo to se Josef Mlynář angažoval i v komunální politice a po dobu dvaceti let působil v obecním zastupitelstvu Borové. V současné době (2020) se věnuje chovu koní a od roku 1999 pořádá každoročně v Borové Formanský den.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Královehradecký kraj

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj (Rostislav Šíma)