Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Mizera (* 1947)

• narodil se 12. 3. 1947 v Bílém Kostele nad Nisou

• otec po válce šel s rodinou do pohraničí, převzali zahradnictví po odsunutých Němcích

• dlouho odmítali převést zahradnictví do JZD, čelili kvůli tomu šikaně a poklesu tržeb

• po vstupu do družstva komunisté zahradnictví zničili

• Václav Mizera kvůli svému původu nemohl studovat lepší střední a vysokou školu

• 21. srpna 1968 se účastnil střetu demonstrantů s okupačními vojsky u liberecké radnice

• po vojně nastoupil do JZD, působil jako vedoucí na různých statcích

• aktivně se podílel na privatizačních procesech v zemědělství po roce 1989, sám vedl statek v Oldřichově

• rodina žádala o restituci zahradnictví, vrátily se jim pouze pozemky

• během povodní v roce 2010 přišel pamětník o svůj dům

• v roce 2022 žil v Bílém Kostele nad Nisou

Rodina pamětníka Václava Mizery převzala zahradnictví v Bílém Kostele nad Nisou po odsunutých Němcích. Po druhé světové válce na něm hospodařili úspěšně, dokud nezačala komunistická kolektivizace zemědělství. Vstupu do jednotného zemědělského družstva (JZD) vzdorovali dlouho, ale nakonec neměli pod nátlakem na vybranou.

„Rok po vstupu do JZD zahradnictví rozryly buldozery,“ říká pamětník. Sám pak kvůli tomu, že byl synem kulaka, nemohl studovat na vyšších školách. Zůstal věrný rodinné tradici a v zemědělství pracoval většinu života. Zažil tak v tomto oboru i bouřlivou dobu privatizace v 90. letech.

Otec díky bombardování utekl

Pamětník Václav Mizera se narodil 12. 3. 1947 v Bílém Kostele nad Nisou. Jeho otec Václav ale pocházel z Turnovska, do pohraničí ho dovedly až události na konci druhé světové války. Když Spojenci začali bombardovat průmyslové Porýní, podařilo se mu utéct z totálního nasazení v jedné z továren zpátky do Čech.

Zde pak během osvobozování Václav Mizera starší jako příslušník československé armády strážil vlaky v pohraničí. Během jedné z cest se seznámil s Marií Jelínkovou, která se dojížděla učit švadlenou do Liberce. Ještě v roce 1945 se vzali a později spolu měli čtyři děti.

Rodina pamětníkovy matky původně pocházela z Vysočiny. Otec Marie Jelínkové pracoval jako cestář, díky čemuž se za první republiky dostal do Bílého Kostela. Po obsazení Sudet hitlerovským Německem ale odešli zpět do vnitrozemí. Kraj jim však zřejmě přirostl k srdci, protože se sem s koncem války opět vrátili. 

S Němci žili v jednom domě

Pamětníkův otec si v pohraničí nevyhlídl pouze životní partnerku, ale také nový domov. „Zjistil, že jsou tady vesnice prázdné a vytipoval si dům v Bílém Kostele, stálo tam zahradnictví. Protože děda byl zahradník, tak táta přivezl celou rodinu a zabrali si to,“ říká Václav Mizera.  

Mizerovi ještě tři měsíce žili v zahradnictví společně s německou rodinou Wollomanových, kterým původně patřilo a kteří ho zde ve třicátých letech vybudovali. Wollomanovi záhy v rámci odsunu německého obyvatelstva museli zanechat své zahradnictví v Bílém Kostele a odejít za hranice.

Podnik se pyšnil moderním vybavením. Zahradnictví mělo dva skleníky vyhřívané kotlem, pařníky, pěstovaly se zde i okrasné květiny. Ke všemu patřilo také hospodářství se zvířaty.

„Živili jsme celou vesnici, lidé si chodili pro zeleninu a ovoce, mělo to vysokou úroveň. Děda také dělal vazby kytek na výročí a svátky nebo věnce na hřbitov. Uživili jsme se dobře,“ popisuje pamětník. Původní majitelé se z východního Německa občas přijeli podívat, jak se zahradnictví daří.

Začali jim dělat naschvály

Prosperita ale nevydržela dlouho, protože s nástupem komunistů k moci v roce 1948 se postupně rozjela kolektivizace v zemědělství. Vznikala jednotná zemědělská družstva a po okolí začali chodit agitátoři, kteří se snažili přimět hospodáře ke vstupu.

„Domkaři, co v rámci dosidlování přišli do pohraničí, většinou zemědělskou práci neuměli dělat. Dostali deset hektarů a neměli žádné stroje. Když viděli nabídku družstva, kde stroje byly a nemuseli by se dřít, tak si nechali jen malý záhumenek na brambory a zbytek vložili do JZD,“ popisuje tehdejší situaci v pohraničí Václav Mizera.

Jeho otec do družstva vstoupit nechtěl – a tím pro jeho zahradnictví začaly komplikace. Zákazníků ubývalo, někteří odběratelé odvezli například tisíc hlávkových salátů, nechali je záměrně zvadnout a odmítli platit. Tržby tak klesaly.

„Jednou si pamatuju, že nás máma drapla a odvedla do Liberce na partaj a říkala jim, ať si nás děti živí, když na nás takhle tlačí. Vyříkala si to s nimi a pak se to nějak uklidnilo.“

Není záhodno, aby syn studoval

V roce 1962 už se rodiče nechtěli dál trápit, spoustu zákazníků k nim přestalo chodit, a tak nakonec do družstva vstoupili. Rok po vstupu do JZD jejich zahradnictví rozryly buldozery. Pro květiny a zeleninu už zde podle družstevního plánu nebylo místo.  

Ani tím problémy pro rodinu nekončily. Václav Mizera se dobře učil a hlásil se na dvanáctiletku do Chrastavy, odkud by později s maturitou mohl pokračovat na univerzitu. Měl sen absolvovat zemědělskou architekturu, ale na střední školu ho nepřijali a místo toho se musel spokojit pouze se zemědělským učilištěm.  

„Později mi moje známá ukázala papír, na kterém bylo od předsedy JZD napsáno, že jsem syn kulaka a není záhodno, abych studoval střední školu,“ vysvětluje pamětník.

Tátu odvezli volhou neznámo kam

Po dokončení učiliště nastoupil Václav Mizera na dvouletou vojnu do Podbořan k tankistům. Na jaře roku 1968 měli společné cvičení se sovětskou armádou v Doupovských horách, tehdy se českoslovenští vojáci s ruskými ještě přátelsky bavili a zůstávali spolu v kontaktu. O pár měsíců později se to změnilo.

Václav Mizera dostal v létě dlouhou dovolenou a odjel domů do Bílého Kostela. Tam ho brzy ráno
21. srpna zastihla invaze vojsk Varšavské smlouvy. Jeho otce, který tehdy v obci působil jako starosta, okamžitě posadili do volhy a odvezli neznámo kam.

„Nevíme, kdo ho odvezl. Máma brečela, táta jí později zavolal, že zůstanou asi dva dny zavření v Liberci, že svezli všechny starosty z okolí, aby ve vsích neorganizovali nějaký odpor. Potom teda přijel domů a říkal, že spali na okresním národním výboru, s žádnými Rusy nemluvili, jen s policajty,“ líčí pamětník.

Sám ten den vyrazil do Liberce se svojí partnerkou Boženou Vaculíkovou, aby zjistili, co se děje. Stali se tak svědky tragického střetu demonstrantů s okupačními silami na náměstí Dr. Edvarda Beneše, následkem něhož zemřelo devět lidí a několik desítek utrpělo zranění.

„Viděli jsme, jak někdo hodil flašku na šoféra tanku, on strhl řízení a vlétl do prvního sloupu, začalo to padat, hromada prachu, tak jsme utíkali. Ze zasypaného tanku vystrčil velitel ruku s pistolí a mířil na okolí, ale nevystřelil. Vycouvali ven, přijely sanity, tak nacouvali do sanity, protože neviděl dozadu a prorazili si sudy s naftou. Lidé začali házet sirky, aby to podpálili, báli jsme se, a tak jsme s mojí paní odjeli zpátky domů.“

Zůstal věrný zemědělství

Pár dní po začátku invaze se Václav Mizera vrátil do Podbořan odsloužit zbytek vojny. Někteří jeho velitelé mezitím zmizeli, patrně kvůli tomu, že se postavili na odpor proti invazi. Armáda ještě dva měsíce fungovala v omezeném režimu, dokud se politická situace neuklidnila.

V roce 1969 odcházel pamětník do civilu s hodností podporučíka, měl nabídky práce u policie i v armádě, rozhodl se ale zůstat v duchu rodinné tradice zemědělcem. Nastoupil jako agronom a mechanizátor v JZD. Také se oženil se svojí partnerkou Boženou a měli spolu pět dětí.

Z JZD poté v roce 1972 pamětník přešel do státních statků v Hrádku nad Nisou. „V roce 1981 mě vytáhli dělat vedoucího hospodářství do Rynoltic, kde jsem to dva roky dával dohromady. Poté jsem šel do Grabštejna, kde bylo dobré hospodářství, zůstal jsem tam až do roku 1993,“ popisuje svou zemědělskou profesní dráhu Václav Mizera.

Restituenti začali chodit s nataženou rukou

Pro Václava Mizeru znamenala sametová revoluce v roce 1989 a přechod k demokratickému zřízení velké změny především v práci. Jako vedoucího pracovníka zemědělských statků ho čekalo spoustu svízelů s rozjíždějící se privatizací.

„Od roku 1992 to začalo natvrdo, ze státního statku Hrádek jsme udělali samostatné statky. Měli jsme problém je udržet nad vodou, ale udrželi jsme. Pak přišla druhá etapa privatizace, měli jsme vše ekonomicky a technicky připravené, ale začal v tom být bordel, vláda během dvou měsíců změnila podmínky, na ministerstvu přitvrzovali a s úředníky se těžko domlouvalo.“

Společně s privatizací probíhaly také restituce dříve zabraného majetku. V zemědělství to fungovalo tak, že nárok na restituce měli i ti, kteří kdysi do družstva dali například tři krávy.

„Začali chodit s nataženou rukou. Nárok měli, ale už s tím bohužel nehospodařili. Krávy dostali a odvezli na jatka, někteří nám třeba půdu pronajali a někteří ji prodali překupníkům – a to jsou největší pijavice na státu,“ říká Václav Mizera.

Dům sebrala voda

I on se svým otcem se rozhodli usilovat o vrácení zabaveného zahradnictví. Pozemky se Mizerovým vrátily, ale veškeré vybavení zůstalo v majetku libereckých technických služeb. O polnosti už neměl Václav Mizera starší sílu se starat, krátce po restituci podlehl infarktu.

Během privatizace se pamětník rozhodl získat vlastní hospodářství. Koupil od jiného restituenta statek z 19. století  v jizerskohorském Oldřichově a pustil se do jeho obnovy. „Držel jsem tam pěknou farmu, manželka dělala zootechničku. Postavil jsem novou krásnou halu za tři miliony, naplnil ji senem, ale dva malí kluci nám to hned první zimu podpálili,“ svěřuje se Václav Mizera.

V roce 1997 se tak oldřichovského statku vzdal, ještě chvíli dělal v zemědělství, ale po třech letech už tento obor zanechal nadobro. Nastoupil do práce ve fabrice, kde sice tvrdě pracoval, ale podle svých slov se „nervově vyléčil“.

Václav Mizera si s manželkou postavili dům poblíž Grabštejna, ale i o něj je připravil přírodní živel. V roce 2010 zasáhly Liberecko silné povodně a rozbouřená voda strhla i dům Mizerových. Pamětník si ale znovu dokázal poradit a s pomocí synů postavil nový dům v rodném Bílém Kostele nad Nisou. I v důchodovém věku dále pracoval jako údržbář a technik na Technické univerzitě Liberec.

„Základem všeho je dobrá rodina a dobrá práce, kterou je potřeba dělat zodpovědně a kvalitně. Spěch a dobu nejistoty musíme neutralizovat rodinou a mezilidskými vztahy,“ shrnuje na závěr svou životní zkušenost.