Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Tomáš Mitáček (* 1968)

• narodil se 6. května 1968 v Kyjově

• dětství prožil ve Veselí nad Moravou

• po roce 1968 byl jeho otec vyloučen z komunistické strany

• v roce 1982 nastoupil na gymnázium ve Strážnici

• ve studiu od roku 1986 pokračoval na Vysoké škole zemědělské v Brně

• v lednu 1889 se zúčastnil Palachova týdne v Praze

• sametovou revoluci prožil ve Veselí nad Moravou a Brně, do dění se aktivně zapojil

• studium úspěšně ukončil v roce 1991

• v roce 1992 založil s Johannesem Gutmannem českou verzi rakouské společnosti Sonnentor, která se zaměřuje na produkci bio čajů a koření

• v této firmě působil do roku 2008 jako jednatel, poté vedení společnosti předal

Tomáš Mitáček se narodil 6. května 1968 v Kyjově. V témže roce proběhla invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa. “Bráchovi byly tři měsíce a viděl jsem, jak ho maminka držela v peřince na klíně, seděla u elektronkového rádia a plakala. Na lukách kolem Veselí nad Moravou, kde naše rodina žila, přistávaly vojenské vrtulníky, na chodník jsme s děckama křídou napsali „Dubče“. Písmeno K jsme pak dopsali cihlou, protože nám křída nevyšla.” Tak na srpnovou okupaci 1968 vzpomínala pamětníkova o sedm let starší sestra Marie.

Krátce po invazi odvezl pamětníkův otec několik lidí, kteří se rozhodli ze země odejít, na hranice do Mikulova. Tenkrát i rodina Mitáčkova dostala nabídku emigrovat za oceán, kde měl otec pamětníka dokonce přislíbenou práci. Mitáčkovi se nakonec rozhodli, že nebudou riskovat cestu s kojencem a zůstanou v Československu. Jelikož pamětníkův otec odmítl vyjádřit souhlas s „bratrskou pomocí“, byl vyloučen z komunistické strany, do které vstoupil v 50. letech. „Tenkrát se říkalo, že kdo nebyl ve straně po válce, neměl srdce, a kdo tam zůstal ještě po roce 1968, ten neměl rozum,“ komentuje Tomáš Mitáček.

Už brzy to krachne, říkal o režimu dědeček

Jeho dědeček z matčiny strany Bohumil Zelík k tehdejšímu režimu vždy říkal, že „už to krachne, už to krachne“. Narodil se na samém sklonku 19. století a vyučil se kovářem. Poté pracoval u Baťových závodů, díky kterým odjel pracovně do Besarábie (území dnešního Moldavska). Zpátky domů se dostal těsně před vypuknutím druhé světové války. Dlouho však doma nepobyl. Za války byl jako kovář totálně nasazen v Německu ve fabrice na výrobu zbraní. Po osvobození zůstal v Německu a pomáhal továrnu předělávat na mírovou výrobu, za což byl po návratu označen jako kolaborant a byl i krátce vězněn. Pak se jako živnostník musel vzdát svého řemesla. „Nesměl nikomu ani okovat koně,“ dodává Tomáš Mitáček. V roce 1946 se rodina Zelíků odstěhovala do obce Žulová na Jesenicku do domu po odsunutých Němcích.

Dědeček z otcovy strany Jan Mitáček měl v Hluku grunt. Obdělával čtyři a půl hektaru půdy, vlastnil dva koně a krávu. Během druhé světové války musel jak pro wehrmacht, tak i pro Rudou nebo rumunskou armádu zajišťovat se svými koňmi dopravu. „Nikdo se neptal. Prostě měl koně, tak musel.“ V 50. letech rodina Mitáčků poměrně dlouho odolávala kolektivizaci zemědělství. „Z vyprávění si pamatuji, jak říkali, že při kolektivizaci někteří sedláci čekali, až do družstva vstoupí Mitáček.“ Nakonec byl pamětníkův dědeček donucen přihlášku do JZD podepsat. V družstvu pak pracoval u koní a v zednické četě až do svého odchodu do důchodu a pak ještě sezónně dlouho v důchodovém věku ve vinohradech.

Když jsem se ptal otce, kdo je za železnou oponou, odpověděl, že my

Dětství Tomáše Mitáčka poznamenala normalizační šeď. „Nosit pionýrský šátek mi bylo proti srsti. Ale můj dětský svět vypadal jinak: plavili jsme se s kamarády na vorech po slepých ramenech řeky Moravy, četli foglarovky a každou chvíli jsme trávili někde v přírodě.“ Později si začal všímat neschopnosti režimu. „Prázdnota se projevovala jak v regálech obchodů, tak i v myšlenkách nejrůznějších hesel, která se objevovala ve veřejném prostoru,“ popisuje pamětník, na kterého působil úzkostně i fakt, že ze země, ve které žije, prakticky nelze uniknout. „S rodiči jsme podnikali výlety k Mikulovu. Okolo Sedlce jsme projížděli místy, kudy vedla železná opona. Tehdy jsem se zeptal otce, kdo je za těmi dráty. Odpověděl mi pohnutým hlasem, že za těmi dráty jsme my.“

V roce 1982 nastoupil Tomáš Mitáček na gymnázium ve Strážnici. Když mu bylo 15 let, musel vstoupit do Socialistického svazu mládeže, což zpočátku jasně odmítl. „V reakci na to za mnou přišla třídní učitelka Jitka Šmýdová a řekla mi: ‘Vykašli se na to, co to pro tebe znamená. Dostaneš knížku se jménem, zaplatíš členský poplatek a je to. Pokud na to nepřistoupíš, můžeš jít rovnou do ředitelny a ukončit studium.’ Tehdy jsem to bral jako konstatování, nikoli jako výhrůžku. Ona byla v komunistické straně, aby nás mohla chránit, jak jsem časem s odstupem pochopil,“ popisuje pamětník tehdejší normalizační atmosféru svou vlastní optikou.

Po Palachově týdnu přemýšlel, jestli má smysl být na světě

Po složení maturitní zkoušky v roce 1986 začal studovat na Vysoké škole zemědělské v Brně (dnešní Mendelova univerzita v Brně). Studium úspěšně absolvoval v roce 1991.

Během vysokoškolských let si začal uvědomovat neudržitelnost režimu. „Komunističtí pohlaváři působili směšně a celá politická reprezentace byla tak nějak nemocná,“ hodnotí pamětník. Když poprvé uviděl vystupovat Gorbačova, měl z něj radost. „Měl jsem pocit, že po Brežněvovi konečně přišel někdo, kdo mluví a myslí jinak. I když byl z nepřátelského tábora, těšil jsem se z toho, že se něco ve společnosti může změnit.“

Ještě jako vysokoškolský student se Tomáš Mitáček zúčastnil Palachova týdne v Praze v lednu 1989. „Šli jsme kordonem na Staroměstské náměstí, kde už čekaly obrněné transportéry. Vodní děla kosila první řady. Viděl jsem, jak přímý zásah tryskem vody zasáhl i pana Baťka, kterého jsem znal z Veselí nad Moravou. Byl už v důchodovém věku. Proud vody jej srazil na zem, byl celý mokrý a venku bylo opravdu chladno. Z vodního děla jej zasáhli mladí kluci,“ popisuje atmosféru Tomáš Mitáček. „Ještě dva týdny jsem se z toho vzpamatovával a přemýšlel, jestli má smysl být na takovém světě. Nemohl jsem strávit tu vlastní bezmocnost a také skutečnost, jak může někdo provést takovou represi proti vlastním lidem.“

Během sametové revoluce vyvěšoval letáky na zastávkách ve Veselí nad Moravou

Během listopadových událostí roku 1989 pamětník pendloval mezi Veselím nad Moravou, kde žila jeho rodina, a Brnem, kde studoval.

O událostech, ke kterým došlo v pátek 17. listopadu, se dozvěděl doma. Během víkendu odjel do Brna. Od nádraží zamířil přímo do studentského bytu svých starších kamarádů, kteří se pohybovali v prostředí brněnského undergroundu. „Již dřív jsem tam chodil takzvaně na rozumy. I tenkrát jsem se právě od nich dozvěděl, co přesně se stalo.“ Od těchto kamarádů si Tomáš Mitáček vzal několik letáků, které vylepil se svou tehdejší přítelkyní na zastávkách ve Veselí nad Moravou, aby si to lidi z fabrik mohli přečíst. „Tenkrát jsme nevěděli, jak se situace vyvine, jestli nebudou padat hlavy. Letáky jsme tedy vylepovali s dost staženými zadky,“ vzpomíná.

Když se po víkendu 18. a 19. listopadu vrátil do školy do Brna, hned první přednáška byla o politické ekonomii. „Profesor začal přednášet, jako by se nechumelilo a my jsme chvíli seděli jak na jehlách. Říkali jsme si, že to nemůžeme nechat jen tak. Nemůžeme poslouchat tyto kecy, když v Praze mlátí studenty. A tak jsme šli ke katedře a řekli mu to. Pak začala diskuze o aktuální situaci.“

Veselí nad Moravou se do sametové revoluce zapojilo jako jedno z prvních měst na Moravě. Během prvních demonstrací stáli před kinem milicionáři. „Nebyla to pro mě záruka ničeho dobrého, i přesto, že v jejich řadách byli otcové mých kamarádů,“ vzpomíná Tomáš Mitáček.

Mezi hlavní iniciátory demonstrací ve Veselí nad Moravou patřili manželé Jongepierovi a Reichsfeldovi nebo skaut Dušan Leitgeb. Právě s posledním jmenovaným odjel Tomáš Mitáček během listopadových dnů roku 1989 do Prahy. „Měli jsme dojem, že do Občanského fóra ve Veselí nad Moravou se infiltrovali komunisti, a tak jsme chtěli, aby nám s tím v Praze nějak pomohli. Všichni se v ty dny snažili dělat, co bylo v jejich silách.“

„Byla to neuvěřitelná euforie, doprovázená příslibem změny. Jsem vděčný, že jsem jako dvacetiletý kluk mohl něco takového prožít,“ dodává pamětník. Krátce poté, co se otevřely hranice, podnikl výlet do Rakouska, „aby se nadýchal čerstvého vzduchu“.

Začal podnikat v garáži, dnes má 180 zaměstnanců

V roce 1990 se pamětník seznámil s Johannesem Gutmannem, horlivým propagátorem ekologického zemědělství, který obchodoval s bylinkami, bylinnými čaji a kořením od místních sedláků v malé garážové firmě Sonnentor, kterou založil v roce 1988.

Tomáš Mitáček tohoto rodáka z rakouské vesnice Sprögnitz doprovázel po Moravě během jeho obchodní cesty. „I přes jazykovou bariéru jsme se dokázali domluvit, zřejmě srdcem. Johannese jsem vnímal jako Gándhího ve světě bioproduktů,“ popisuje pamětník, který ekologické zemědělství během svého studia na dnešní Mendelově univerzitě vnímal jako součást vzdoru proti tehdejšímu režimu. „Ve škole nás učili jen o klasickém konvenčním zemědělství, průmyslových hnojivech, pesticidech a nějaké racionalizaci.“

Záhy nabídl Johannes Tomášovi spolupráci. V roce 1992 tak založili společnost s ručením omezeným, čímž vedle rakouské firmy Sonnentor vznikla i jeho česká dceřiná společnost. Počátky této společnosti byly velmi skromné. „Kancelář jsme měli v našem bytě na sídlišti Hutník ve Veselí nad Moravou a produkty skladovali v garáži mých rodičů. Později jsme si na čas vypůjčili dům po mých prarodičích v Hluku,“ vzpomíná Tomáš Mitáček.

V roce 1993 se firma přesunula do Čejkovic na jižní Moravě, kde zakoupila starý válcový mlýn, který kompletně zrekonstruovala a přizpůsobila provozu a výrobě. O tři roky později se podařilo koupit zdevastovaný objekt bývalého kravína s pozemky na protějším kopci a přebudovat ho na sklad surovin. Tato nemovitost se postupem času přetvořila v moderní sídlo společnosti a firma zde funguje i v současnosti.

Zásadní změnu v podnikání přinesl vstup České republiky do Evropské unie v roce 2004. To znamenalo mimo jiné úlevu v celním řízení, které bylo do té doby pro pamětníka složité. „Zboží jsme si zprvu vozili sami. S každým překročením hranic z nebo do Rakouska se mi svíral žaludek. Když mě celníci nechali na hranicích čekat půl dne a pak po obědové pauze, kdy hodinu nic nedělali, mě ještě zlomyslně donutili vyskládat celé auto, aniž by cokoliv kontrolovali, uvažoval jsem, že snad spáchám demonstrativní sebevraždu.“

Vstup do Evropské unie přinesl také legislativní změny ve vztahu k ekologickému zemědělství, které vycházely z nařízení Rady Evropy.

Jsme na kolotoči, který jede čím dál rychleji

Tomáš Mitáček začal podnikat v dobách, kdy se kapitalismus v Československu teprve rozvíjel. Sám vyrostl v socialismu, který byl pro podnikatelského ducha jednoznačně demotivující. „Vtloukali nám do hlavy, že každý má být odměněn dle svých zásluh. Vytratila se přirozená soutěživost.“ Přesto brzy pochopil, jak se uplatnit na složitém trhu kapitalismu. „Je potřeba mít tah na branku, jít si za svým snem a nenechat se odradit.“

Z porevolučního vývoje i přes „všechny kauzy a svinstva“ není zklamán. „Čas je turbulentní, jsme na kolotoči, který jede čím dál rychleji. Na jednu stranu je to úžasné, na druhou stranu se nám z toho může dělat špatně,“ hodnotí Tomáš Mitáček.

Podle něj je potřeba si srovnat hodnoty. „Člověk má v prvé řadě povinnost a teprve potom nárok. Naše generace svým dětem nabídla mnohem větší možnosti, ale paradoxně jim to tím vůbec neusnadnila. To, co každému pomůže nejlíp, je to, co mu visí z ramenou: ruce na práci a mozek na přemýšlení.“