Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Rajna Milunič Sopková (* 1945)

• narozena 8. dubna 1945 ve městečku Sombor

• pochází ze čtyř dětí, rodiče byli lékaři, působili v odboji

• za tuto práci dostali rodiče po válce dvouleté stipendium v USA

• rodiče při návratu v roce 1948 vyjádřili nesouhlas s Josipem Titem a usídlili se v Praze

• v roce 1956 se pamětnice přestěhovala za rodiči do Prahy, kde vystudovala gymnázium

• na UMPRUM vystudovala knižní grafiku

• manžel Jiří, výtvarník, po roce 1970 nesměl z politických důvodů vystavovat

• v roce 1989 se účastnila průvodu na Vyšehrad i Národní třídu

• s Václavem Havlem a jeho rodinou se znala více než padesát let

Blížil se konec druhé světové války, když se Rajna Milunič Sopková 8. dubna 1945 narodila v městečku Sombor, dnes na severozápadě Srbska poblíž hranic s Maďarskem a Chorvatskem. Její rodiče, původně lékaři, tehdy oba působili v odboji a pocházeli ze Záhřebu. Po konci válečného konfliktu a postupném osvobozování se tak chystali na návrat domů.

„Čekali pár týdnů, až bude osvobozený okupovaný Záhřeb, aby přijeli domů za babičkou, která hlídala tři starší sourozence. Viděli se po dlouhé době, ve válce ne, tak po dlouhé době přijeli a moji sourozenci je samozřejmě nepoznali, protože si je nepamatovali,“ vzpomíná Rajna. Její babička dokonce tehdy ani nevěděla, že rodiče mají čerstvě čtvrtého potomka, tedy Rajnu.

Dětství bez rodičů

Za práci v odboji po dobu druhé světové války dostali Rajnini rodiče dvouleté stipendium ve Spojených státech amerických. Rozhodli se na něj odjet a po dobu jejich pobytu v zahraničí se o Rajnu a její tři sourozence starala právě babička. Tedy o malou Rajnu, jedna sestra byla starší o tři roky, bratr o čtyři a nejstarší sestra skoro o šest let.

Zpátky domů, do Záhřebu, se rodiče vraceli v roce 1948. Jenže tehdy, jak upřesňuje pamětnice, doplatili na roztržku mezi Jugoslávií a Sovětským svazem. „Rodiče byli levicoví a říkali si, že teď se bude budovat ten správný socialismus, a věřili, že po válce bude všechno bezvadné. Proto řekli, že nesouhlasí s Josipem Titem. A všichni členové strany, což oni byli, museli na vyslanectví podepsat, že buď souhlasí s Titem, nebo se Stalinem,“ popisuje Rajna.

Rodiče se tak kvůli svému politickému postoji nemohli vrátit za svými dětmi do Jugoslávie, a protože chtěli setrvat v nějaké východní zemi, jak říká pamětnice, rozhodli se, že se usadí v Praze. „Celá věc se protahovala a protahovala, až to bylo deset let. Žili jsme u babičky, oni byli v Praze,“ vzpomíná Rajna na nelehké dětství bez rodičů. Ti se v Praze živili jako lékaři a opakovaně žádali o povolení, aby za nimi mohly přijet děti. 

Prostý, ale dobrý život

Poté, co rodiče emigrovali, tak babičku i s dětmi z bytu v Záhřebu vystěhovali. „Jednoho dne přišli stěhováci, byly mi tenkrát tři roky, pamatuji si útržky, že začali stěhovat nábytek ven na zahradu,“ popisuje pamětnice. Nejprve získala babička s dětmi útočiště u strýce ve městě Opatija, které dnes leží na východním pobřeží Istrie. Bydlení to bylo skromné, ale dobré. „V jednom pokoji, jen postele, mezi nimi ulička,“ vzpomíná Rajna.

Zhruba po roce se babičce podařilo získat třípokojový byt se zahradou, kam se s vnoučaty mohla nastěhovat. A bydlet alespoň o trochu lépe. „Rodiče nemohli posílat žádné peníze, bylo to složité, žili jsme z babiččiny penze. Občas něco prodala, například jsme měli stříbrné svícny nebo něco takového, jinak jsme žili skromně,“ vysvětluje pamětnice. Přesto dnes říká, že se v Opatiji měla spolu se sourozenci dobře.

Setkání s neznámými rodiči

Rodiče v Praze mezitím žádali o povolení rodinu opět sloučit, to se však stalo teprve v roce 1956. „Na ruzyňském letišti jsem poprvé viděla rodiče, na které jsem si vůbec nepamatovala. Byla jsem malá, když odjeli,“ vysvětluje Rajna a přiznává, že zvyknout si na maminku a tatínka bylo po dětství stráveném s babičkou těžké, navíc ani nemluvila česky. Navíc se Rajna a její sourozenci po příletu do Prahy pohybovali spíše mezi jugoslávskou komunitou, s českou rodinou do styku nepřicházeli.

Začátky tak pro tehdy jedenáctiletou Rajnu nebyly v Praze vůbec jednoduché. „Všechno mi připadalo smutné, hrozně se mi stýskalo po palmách, slunci, tam bylo všechno takové veselejší, nebyl to takový přísný režim,“ popisuje pamětnice.

V Praze začala navštěvovat francouzské gymnázium, kde byly mezi jejími spolužáky především děti vojáků a důstojníků. A tomu také odpovídala atmosféra. Díky událostem, které Rajna zažila už v takto mladém věku, podle svých slov také dříve dospěla. „Musela jsem se vyrovnávat se změnou, já jsem nechtěla jet do neznámé země za neznámými rodiči,“ říká dnes.

Vzpomínky na Palachův týden

Po maturitě se pamětnice rozhodla přihlásit na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, kde vystudovala obor knižní grafika v ateliéru profesora Františka Muziky. Toto období Rajna prožívala v atmosféře Pražského jara. Se svým budoucím manželem, výtvarníkem Jiřím Sopkem, se seznámila na hodině tělocviku, která byla společná pro pražské umělecké školy. Stalo se tak o Velikonocích v roce 1968 na výletě na Luční boudu v Krkonoších. Její muž Jiří tehdy jel jako instruktor, neboť byl o tři roky starší. 

„Na 21. srpna jsme byli v Praze, manžel byl u nás a zvonil telefon, volala známá, že jsme okupovaní,“ vypráví pamětnice. První, co ji a její rodinu napadlo, bylo, že vojáci a tanky jsou německé. „Celý život jsme byli zvyklí, že oni nás okupovali,“ vysvětluje s tím, že všichni byli překvapeni, když zjistili, že jde o vojska Varšavské smlouvy.

Vzpomíná také na události kolem upálení Jana Palacha v lednu 1969. „Škola je naproti filozofické fakultě. Měla jsem v ruce Palachův index, protože koloval po naší škole. Pamatuju si na jeho pohřeb, průvod, na který jsme se dívali z okna. A zažila jsem studentskou stávku, kdy jsme tři dny byli ve škole a lidé zvenku nám nosili svačiny,“ vzpomíná dnes Rajna a stávku označuje spíše za „takový velký večírek“.

Poslední veselí

Školu dokončila v roce 1970 a v té době stála před podobným rozhodnutím jako její rodiče při návratu z USA do Evropy. Ona se s nástupem do zaměstnání musela vyjádřit k tomu, zda souhlasí se vstupem vojsk Varšavské smlouvy do Československa, či nikoliv. „Většina kvalitních lidí musela odejít nebo dělat jinou, méně kvalifikovanou práci. Doba byla dost hrozná,“ říká k tomu pamětnice.

Po studiu začala pracovat v užité grafice, věnovala se například různým časopisům a tiskovinám a například u Supraphonu pracovala na obalech pro desky. Manžel Jiří, malíř a sochař, měl poslední výstavu v roce 1970. Z politických důvodů.

Vernisáž se konala v galerii ve Voršilské ulici v Praze, kam přišel i Jiří Stivín se svojí kapelou. „Trvalo to až do šesti hodin ráno. Bylo to takové poslední veselí, od té doby nemohl vystavovat,“ dodává Rajna. Ve vzniklém svazu umělců totiž byli, jak sama říká, kovaní komunisté nebo ti, kteří s příchodem okupačních vojsk vyjádřili souhlas. To se jí a jejího manžela netýkalo. „Bylo to těžké období, byli jsme bez peněz,“ popisuje pamětnice s tím, že v té době se manžel Jiří věnoval restaurátorství, a to často mimo Prahu.

Ona sama si v té době vydělávala například výrobou titulků do filmů, v té době ještě ruční. „Večer, když děti ulehly, jsem do rána dělala titulky,“ upřesňuje Rajna. Kromě toho pracovala také u Krátkého filmu, tvořila kostýmy třeba pro film Ctibora Turby Tři brouci či pro snímky Zdeňka Podskalského. 

Soused Václav Havel

V té době bydlela pamětnice i s rodinou v domě hned u pražského Jiráskova mostu, poblíž dnešního Tančícího domu, a za sousedy měla rodinu Václava Havla. 

„Znali jsme ho padesát let, bydleli jsme v jednom domě, bydlel nad námi. Věděli jsme, že je to slušný člověk. Sice jsme se nezapojovali do disidentských kruhů, protože manžel měl vůči těm lidem skepsi a říkal, že mezi nimi je spousta donašečů, tak jsme se drželi stranou. Ale Havlovi byli vždy slušní, znala jsem i rodiče a bratra Ivana, všichni byli ohleduplní a slušní lidé,“ vzpomíná Rajna.

Během sametové revoluce se s nejmladší dcerou Norou, které bylo tehdy dvanáct let, účastnila jásajícího průvodu nejprve na Vyšehrad a poté na Národní třídu. „Byla strašná zima,“ říká pamětnice s tím, že lidé byli nadšení, jásali a neustále se k davu přidávali další a další.

„Najednou se tam objevily červené barety, atmosféra začala houstnout a najednou jsme slyšeli křik. Nora se rozbrečela a říkala, že se bojí. Takže jsem se rozhodla, že půjdeme domů,“ popisuje Rajna. Současně ale věděla, že v davu je také její nejstarší dcera, která byla v té době studentkou pedagogické fakulty.

„V rádiu jsem slyšela, že se mlátí, tak jsem se šíleně bála, co s ní je. Ale za chvilku přišla ještě s dalšími spolužáky a říkali, že jen taktak unikli, že je tam začali mlátit,“ dodává pamětnice na závěr.