Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Mikolín (* 1924)

Nemyslím na to, co už nemůžu, naopak se těším z toho, co ještě mohu

  • narozen 25. února 1924 v Brně

  • otec brněnský Němec, maminka Češka

  • zažil příjezd Němců do Brna v březnu 1939

  • nuceně nasazen v roce 1944 v továrně v Erfurtu

  • vzpomínky na bombardování Brna v roce 1945

  • vzpomínky na osvobození Brna Rudou armádou

  • v letech 1945–1949 vystudoval Střední průmyslovou školu v Brně

  • 1948 se oženil, má jednoho syna

  • zaměstnán v Moravskoslezských elektromontážních závodech

  • po vojně zůstal v armádě, dosáhl hodnosti plukovníka

  • souzen vojenským soudem kvůli událostem v srpnu 1968 v Táboře

  • v roce 1982 odešel do výslužby

  • v době natáčení v roce 2022 žil v Písku

Když Karel Mikolín přišel v roce 1924 na svět v sedmém měsíci těhotenství, málokdo mu při tehdejší chabé péči o nedonošené děti dával naději na přežití. V době natáčení v roce 2022 mu bylo 98 let a za svůj dlouhý život už přežil ledacos. Nucené nasazení, válečné bombardování a v roli velitele spojovacího vojska v Táboře i srpnovou invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa.

Dům pod ochranou úřadů

Narodil se 25. února 1924 do chudé brněnské rodiny jako první dítě Terézie, rozené Kochaňové, a Karla Mikolína. Tatínek byl řeznický tovaryš a pracoval v kuchyni Nejvyššího soudu v Brně. V době hospodářské krize byl ale často nezaměstnaný, a tak rodinu s vypětím všech sil živila maminka, nejprve jako služebná, později jako pradlena. Tři roky po Karlovi přišel na svět ještě jeho bratr a rodina, která už tak měla hluboko do kapsy a bydlela v plesnivém jednopokojovém bytě bez elektřiny, začala pronajímat otoman v kuchyni, aby dokázala zaplatit nájem.

Karel nastoupil do obecné školy v Brně na Rejdišti. „Paní učitelka se mě vždycky ptala, co bych potřeboval, a já jsem odpovídal, že třeba nemám punčochy. Hrozně jsem se za to styděl.“ Jakmile trochu povyrostl, začal rodičům pomáhat s roznášením vypraného prádla a na kole rozvážel obchodníkům nákupy pro zákazníky. Šlo mu to i ve škole a po roce měšťanky učitelé přemluvili rodiče, aby mu dovolili pokračovat ve studiu na reálném gymnáziu. Zapsali ho tedy do sekundy, ale Karel už učení, které ostatní spolužáci probírali v prvním ročníku, nedohnal. Měli třeba rok francouzštinu, kterou nikdy předtím neviděl. Výuku začal flákat a po kvartě raději odešel do reálného života.

V roce 1936 si Mikolínovi výrazně polepšili, když se stali domovníky v přepychovém činžovním domě U Botanické zahrady 10 v Brně (dnes Botanická 10, pozn.). Stavěl ho architekt Leopold Jungmann, který se s rodiči znal a zároveň měl v domě jeden z bytů. Měsíční nájem stál 1200 korun, a to byla vysoká částka i na tehdejší dobu. Rodina dostala k dispozici velkou obývací kuchyni a po večerech se u nich scházely služebné od nájemníků a probíraly se politické otázky. Karel byl za názory dospělých vděčný, dozvěděl se o životě víc než ve škole. Tehdejší Brno popisuje jako průmyslové předměstí Vídně. Za první republiky tvořili většinu nájemníků domu němečtí Židé, kteří v Brně vlastnili hlavně textilní továrny. Obvykle měli ve Vídni další byt nebo dům a v Brně pobývali jen přes léto. Bydlel tam i jeden advokát a také ředitel plodinové burzy v Brně Chytil.

Politická i společenská situace se na konci třicátých let začala velmi rychle měnit. Po vyhlášení mobilizace v září 1938 zavládla mezi lidmi radost a soudržnost, Karel obdivoval elán a vůli národa se bránit. Tatínkovi trvalo pouhých pětačtyřicet minut, než odešel z domu do kasáren. Jak podzim 1938 vybičoval v lidech národní povědomí, tak příchod německých vojsk v březnu 1939 byl pro všechny studenou sprchou. „Cítil jsem vůči Němcům zášť a brečel jsem zlostí. Otec pocházel z rodiny brněnských Němců, s prarodiči jsme se ale nestýkali. Nikdy totiž tatínkovi neodpustili, že si vzal maminku, služebnou a navíc Češku.“ Karlovi vadilo také to, že jako mladý nikam nesměl. Všechny spolky se postupně uzavíraly, a tak musel opustit box, atletiku i veslování v Moravské Slavii. Vstoupit do Kuratoria pro výchovu mládeže nepřicházelo v úvahu.

Většina židovských nájemníků v domě byla zřejmě dobře informovaná o tom, do jaké situace by se mohli dostat, a tak postupně Brno v tichosti opustili. Ti méně majetní nebo méně prozíraví občané zanedlouho chodili ulicemi se žlutou hvězdou na kabátech. Do uprázdněných bytů se nastěhoval mimo jiné protektorátní starosta Brna Oskar Judex, a tak byl Karel, který obden vytíral schodiště a chodby, aby rodičům pomohl, svědkem návštěv vysokých funkcionářů SS i řadových vojáků. Z těch prvních šel strach, zároveň ale dům požíval jistou ochranu německých úřadů, což se později hodilo.

Dalo se krásně sabotovat

Po opuštění reálného gymnázia v roce 1939 nastoupil Karel Mikolín jako učeň do elektrikářské firmy Válek, kde pomáhal na stavbách, nebo opravoval lustry a drobná elektrická zařízení. Válečný přídělový systém byl tvrdý a Mikolínovi neměli na venkově nikoho, kdo by jim mohl přilepšit. Karel tak tři roky školy svačil denně krajíček chleba s umělým medem a bílou meltu. Výuční list elektroinstalatéra získal v roce 1943 a toužil po tom, že až se trochu zaučí, zařídí si vlastní velkou elektrotechnickou firmu.

V únoru 1944 ale dostal předvolání, aby se jako ročník 1924 dostavil určeného dne na první nástupiště nádraží v Brně a zabalil si s sebou věci na měsíc pobytu. Nikdo netušil, kam pojedou, ale nešlo nepřijít. „Vím, že to bylo velice těžké loučení s matkou, poněvadž to znamenalo jet za války do ciziny a navíc v době, kdy už to s Němci nebylo slavné, kdy už byli hodně bombardovaní. Odvezli nás do Erfurtu, kde nás ubytovali v hledišti rozbořeného divadla. Bydlelo nás šest set v jedné místnosti, tak si dovedete představit, jak to vypadalo. Až později nás přestěhovali do obrovského lágru, který byl součástí továrny.“ Karla nuceně nasadili jako elektrikáře do firmy Feinmechanische Werke Erfurt, vyráběly se tam závěry do samopalů a pracovalo tam asi tři tisíce lidí ze všech koutů Evropy. Většina byla také nuceně nasazena, někteří tam ale vzhledem k válečné nezaměstnanosti šli dobrovolně. Zde se Karel poprvé seznámil s myšlenkou komunismu.

V elektrodílně, kterou vedl starý německý válečný veterán, měl na starost opravování strojů a nářadí. Sabotáže byly na denním pořádku. „Pracovalo se skutečně na minimum. Byl zavedený takový systém, že když se někomu polámala mašina, většinou si jen sám povolil pojistku, tak šel za svým mistrem, ten tomu pendrek rozuměl, vyplnil mu cedulku, žádost, a on s ní přišel do té naší dílny. A typické bylo: Wie viel? To znamená, jak dlouho nechce pracovat. Zwei Stunden. A to bylo znamení, že jsem přišel k té mašině, trochu jsem ji rozmontoval, aby to vypadalo, jako že na ní pracuji, a šli jsme si lehnout do takzvaných kabelschachte. A za dvě hodiny jsem přišel, utáhl pojistku a fabrika jela dál.“

V Erfurtu zažil i několikeré bombardování. Po každém takovém náletu měli dělníci za úkol odklízet trosky a vyprošťovat zavalené lidi. Jeden člověk, přepůlený traverzou, Karla prosil, aby ho zabil. Ale on neměl zbraň a umlátit ho kamenem nechtěl. Neudělal tedy nic a dodnes to považuje za své největší životní selhání, že dotyčnému od utrpení neulevil.

Z nuceného nasazení se spolu s kamarády pokusil utéct, a to hned dvakrát. Poprvé se snažili překročit v kraťasech Alpy a uprchnout do Švýcarska. Chytli je a tři dny věznili v plesnivé a zablešené šatlavě, ale protože byl elektrikářů nedostatek, zase je vrátili do továrny. V Erfurtu byl Karel místo původně avizovaného měsíce nakonec až do února 1945. Fronta se blížila a Němci je převezli vlaky do Dvora Králové nad Labem, pouze Drážďany museli obejít pěšky, protože byly krátce po těžkém bombardování. Umístili je do továrny Junkers, kde se vyráběla čerpadla do letadel. Tam už ale vládla naprostá anarchie a o počtech lidí neměl nikdo přehled. Po dvou týdnech se Karel s dalšími kamarády sebral a vlakem dojel až domů do Brna. Radost z opětovného setkání s rodinou se mísila se strachem, aby na něj nikdo nepřišel, a tak první týdny bydlel ve sklepě. Postupně to vzdal a zase začal umývat obden schodiště a chodby. Někdy v téže době se z domu i z Brna nenápadně vytratil starosta Oskar Judex. Při bombardování Brna pozoroval s bratrem letecké svazy z ploché střechy domu, a když Sověti konečně dorazili do města, vyrazil do ulic.

Soudruzi se mnou měli jiné plány

Poválečnou euforii a elán do obnovy země přirovnává Karel k tomu ze září 1938. Sám se jako elektrikář okamžitě nabídl na opravu železniční trati mezi Brnem a Blanskem. Ještě téhož roku se přihlásil na průmyslovku, kterou úspěšně dokončil v roce 1949. Při studiích dál pracoval v elektrotechnické firmě Válek a ještě si přivydělával jako noční hlídač. Měl za úkol obejít určitou část města a zkontrolovat, zda jsou obchody zamčené a výlohy neporušené. Aby neplýtval časem, kterého měl zoufale málo, stačil se pod lampami učit a někdy si i domluvit rande. Randil tak úspěšně, až se v roce 1948 oženil, a po mnohaletém čekání na dítě se jim s manželkou narodil jediný syn.

I když se o politiku do hloubky nezajímal, vstoupil pod dojmem hovorů se spolupracovníky v Erfurtu v roce 1946 do komunistické strany. Myšlence komunismu, která tehdy ještě nebyla pošpiněná, upřímně věřil a doufal ve změnu k lepšímu. Pro chudé byl život za první republiky nesmírně těžký a Karel vítal únorový převrat v roce 1948 jako naději na lepší zítřky.

Po maturitě nastoupil do Moravskoslezských elektrotechnických závodů, kde měl za úkol vyprojektovat elektroinstalace pro nově vznikající textilní továrnu v Indii. Místo aby po vyprojektování odjel do Indie stavbu realizovat, poslali ho na Slovensko na vojnu a do Indie se nikdy nepodíval.

Výcvik absolvoval v Turčianském sv. Martině, kde v závějích sněhu na Malé Fatře pátrali po banderovcích. Vybavení měli jen to, co v armádě zůstalo po Němcích, a Karlovi při nekonečném čekání ve sněhu omrzly nohy. Zbytek vojny sloužil v Novém Mestě nad Váhom a jako maturant vystudoval školu pro důstojníky v záloze. U armády nikdy zůstat nechtěl, ale soudruzi s ním měli jiné plány. „Poněvadž jsem byl komunista, tak mě donutili pod takovou hrozbou: Buď zůstaneš na vojně a můžeš si určit posádku, nebo odejdeš do civilu, za tři týdny tě povoláme a budeš tam, kde my chceme, kde tě potřebujeme. Neměl jsem na výběr.“

Karel Mikolín tři roky studoval vojenskou akademii v Praze a začínal v Táboře u spojovacího pluku jako zástupce velitele pro bojovou přípravu; po roce velení převzal a dosáhl hodnosti plukovník. Práce ho nakonec bavila, především proto, že byla pestrá a on byl pánem svého času. S útvarem se neustále účastnil různých cvičení, i těch pod velením Varšavské smlouvy, při kterých musel být schopný uřídit zhruba 1200 lidí rozmístěných po celé republice. Pořád vymýšlel nějaké zlepšováky a jako první měl na útvaru sekretářku. Pod jeho velení spadali spojaři, radiotelegrafisté nebo radiodálnopisci. Jejich výcvik byl nejtěžší. Zprávy přijímali v morseovce a zapisovali je v šifrovaném jazyce. On sám byl schopen chytit maximálně dvacet znaků za minutu, ti nejlepší jich ale běžně zapsali i 120. Po konzultacích s primářem z vojenské nemocnice v Plzni přišel na to, že ti nejlepší zapisují zprávy jako hudbu. Neslyší morseovku jako písmeno, ale jako tón.

Invaze byla vzhledem k situaci neadekvátní

Ačkoliv byl členem KSČ i okresního výboru strany, držel se většinou v opozici. Tři roky studoval na vysoké škole marxismus-leninismus a bylo mu jasné, že realita je úplně jiná, než jak to Marx s Leninem původně mysleli. Vadila mu hlavně izolovanost národa od okolních zemí v důsledku zavřených hranic, i když on sám jako nositel státního tajemství nikam vycestovat nesměl. Iniciativě občanů fandil vždycky, a tak byl rád, že se v roce 1968 leccos uvolnilo. Všemu ale učinil konec vpád vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Ani on tehdy nic netušil.

„V noci z 20. na 21. srpna byl v rámci armády plánován nácvik poplachu. My velitelé jsme o tom věděli, abychom tam mohli být a kontrolovat, jak to u toho našeho útvaru chodí. Věděl jsem, že poplach bude vyhlášen ve čtyři hodiny ráno. No a teď když začal houkat poplašňák, poněvadž jsme to měli v bytě, v jednu hodinu, povídám, který blbec to zvoral. No ale jel jsem do kasáren a u vchodu mě čekal dozorčí útvaru a řekl, že mám okamžitě přijít k veliteli armády. Tak jsem šel a dozvěděl jsem se, že jsme obsazováni a že mám čekat na rozkazy. Polil mě smrtelný pot, poněvadž jsem měl venku polovinu útvaru na různých cvičeních. Tak jsem se vrátil do kasáren a okamžitě jsem začal svolávat jednotky z cvičení zpět.“

Čtyři dny ale Karel Mikolín žádné rozkazy nedostal. Když přišel první, a to vyjet s plukem ven z kasáren a rozmístit se ve vyčkávacím prostoru, neuposlechl ho, protože nechtěl vystavovat svoje vojáky zbytečnému nebezpečí. Místo toho nechal zbudovat rádiovou linku mezi naším a sovětským velením, které se nacházelo kousek za Táborem, aby nemohlo docházet k nedorozuměním. Navíc ještě zapůjčil radiostanici členovi okresního výboru, což byla tehdy běžná praxe. Už si ale neověřil, že člen výboru už členem není. Za svou činnost, kterou dělal bez rozkazu, byl souzen vojenským soudem a také odsouzen. Nakonec však vyvázl pouze s kázeňským trestem.

Invazi vojsk považoval za neadekvátní reakci a chybu světového významu, která napořád znehodnotila původní myšlenku komunismu. Ze strany ale nevystoupil. Okupační vojska do naší armády nezasahovala a zpočátku se i vyhýbala kontaktu. V roce 1969 se Karlův útvar stěhoval do Písku. U vojska vydržel až do roku 1982, kdy odešel do výslužby. Nedokázal ale sedět doma a nic nedělat. Získal místo skladníka u malého vojenského útvaru, kde zásoboval spojovací oddíly materiálem, dělal předsedu ROH. Později dostal nabídku zmapovat a obnovit systém civilní obrany v Písku, který byl považován za možné místo dopadu atomových raket. Věnoval se tomu několik let, v jiných městech pak působil jako školitel. Definitivně do důchodu odešel až v roce 2006.

Revoluci v listopadu 1989 sledoval v televizi spíše s nedůvěrou. Chápal sice, že totalitní systém v Československu nemůže v téhle podobě dál fungovat, a demokracie mu přišla vhod, ale vadilo mu, že se všechno staré okamžitě zavrhlo jako špatné. Věřil, že systém šlo reformovat i za stávajících podmínek. Nejvíce ho mrzelo, že se postupně rozprodaly firmy a ikonické české značky, jako třeba Škodovka, vnímal to jako okradení republiky.

Dnes s hrůzou sleduje válku na Ukrajině a je přesvědčen, že ať dopadne jakkoliv, zadusí v Rusku všechny pokrokové myšlenky. Jako zkušený voják předpokládá, že válka bude dlouhá, protože ani jedna strana nebude mít dost sil konflikt jednoznačně vyhrát nebo ho brzy ukončit.

Karel Mikolín je dnes upoután na lůžko, přesto neustále sleduje světové dění a snaží se naučit něco nového, třeba pracovat na tabletu. Je optimista, a když se ohlíží za svým dlouhým životem, těší ho především to, že nikomu vědomě neublížil a že mu osud seslal skvělou manželku, se kterou byl až do její smrti. V době natáčení v roce 2022 žil Karel Mikolín v Písku.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Magdaléna Sadravetzová)