Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Antonín Mikolášek (* 1927  †︎ 2023)

Jako lékař jsem horníkům předepisoval saunu. Nic jiného nechtěli

  • narodil se 4. srpna 1927 ve Sloupnici

  • otec, český vojenský lékař v Dalmácii, matka z německého evangelického rodu

  • měl šest sourozenců, dva bratři se stali evangelickými pastory

  • v roce 1938 nastoupil na gymnázium do Litomyšle

  • válka a smrt jeho kamarádů se zaryly hluboko do jeho duše

  • v roce 1953 promoval na medicíně

  • pracoval jako obvodní a závodní lékař na několika místech

  • byl dvakrát ženatý, spoluvychovával šest dětí

  • celý život propagoval saunování a jeho blahodárné účinky

  • v roce 2022 žil v Dolní Dobrouči

  • zemřel 9. července roku 2023

V osudovém roce 1938, kdy Československo přišlo na úkor nacistického Německa o pohraniční území, nastoupil Antonín Mikolášek na gymnázium do Litomyšle. Už v roce 1942 ale musel kvůli nacistickým represím studium přerušit. Protože měl z němčiny trojku, ze střední školy ho vyloučili.

Válka se vryla hluboko do duše mladého chlapce. O to víc, že měl kolem sebe několik kamarádů a spolužáků, kteří se zapojili do odboje a skončili ve spárech gestapa a na popravišti. Po válce vystudoval medicínu a poté pracoval na několika místech jako obvodní nebo závodní lékař. Ve svých sedmadvaceti letech na sobě jako astmatik poprvé pocítil blahodárné účinky saunování a tehdy se z něj stal celoživotní nadšený propagátor saunování. 

Když pracoval v lázních Karlova Studánka, ordinoval vážně nemocným pacientům právě saunu. Horníci a hutníci tam pobývali většinou s vážným, neléčitelným plicním onemocněním ze své práce – silikózou. Způsobuje ji dlouhodobé vdechování prachu s kysličníkem křemičitým. „Sauna jim ulevila a nic jiného ode mě předepisovat nechtěli,“ říká Antonín Mikolášek.

Jeho sourozenci přišli na svět v Dalmácii

Narodil se ve Sloupnici u Vysokého Mýta v roce 1927 jako poslední dítě otce Antonína a matky Matyldy. Do jeho rodné obce přišli rodiče se šesti sourozenci dva roky předtím z Dalmácie, kde otec sloužil na několika místech jako vojenský lékař.

Pamětníkův otec MUDr. Antonín Mikolášek (1876–1958) přišel v roce 1908 do Sutivanu, malého přístavu na ostrově Brač, se svou manželkou Matyldou (1884–1952) a dvěma malými dětmi ze Lvova v Haliči, kde předtím žili čtyři roky.

Matylda, rozená Schofferová, pocházela z německého rodu v Haliči. Antonín Mikolášek pocházel z Osíku u Litomyšle a část svého života sloužil jako vojenský lékař rakousko-uherského vojska v Bosně a Hercegovině.

Rodina lékaře Mikoláška žila skromně

Do Dalmácie přišli Mikoláškovi s malou Editou, narozenou v roce 1905, a Leopoldinou, narozenou v roce 1907. Tam se jim narodily další čtyři děti: Vlasta v roce 1909, Miroslav v roce 1911, Tusnelda v roce 1917 a Adrian v roce 1921. Sourozenci mluvili německy, chorvatsky, maminka navíc polsky, ukrajinsky a italsky. „Příbuzní z otcovy strany byli katolíci, z matčiny strany přísní evangelíci, takže nás děti všechny převedla na evangelickou víru. Naše rodina nebyla rigorózní, ale chodili jsme do sboru. Měli jsme v sobě pevné mravní zásady. Věděli jsme, že člověk má žít podle Desatera. Snažili jsme se žít čestně, nepodvádět, a především pomáhat druhým,“ uvedl pamětník. 

V chudém rybářském Sutivanu sloužil Antonín Mikolášek za malý plat jako obecní lékař. Na léto k Mikoláškovým přijížděla řada přátel z Čech, kteří u moře v Dalmácii trávili svoji dovolenou.  Rodina na tom však nikdy nebyla materiálně nejlíp. Možná i proto se – s vidinou lepšího živobytí – často stěhovali: v roce 1912 do Blata, malého vnitrozemského města na poloostrově Korčula, o dva roky později do horské vesnice Kuna na poloostrově Pelješac. Odtud odešel kapitán Mikolášek do první světové války a sloužil jako plukovní lékař v Zatonu, Muo a bosenské Foči, kam za ním rodinní příslušníci občas přijeli na návštěvu.

Čtvrt litru mléka muselo stačit pěti dětem

Matka zůstala sama s dětmi. Starší sourozenci se museli starat o ty mladší. Přestože otec občas poslal rodině balík s jídlem, leccos jim scházelo, jak jemně uvádí ve svých pamětech Leopoldina. Nejvíc topivo, ale i voda a jídlo. Vzpomíná, že jako dítě chodívala pro čtvrt litru mléka na samotu vzdálenou půl hodiny od vesnice. Mléko bylo určené pro nejmladší sestru, ale maminka vždy dala po lžičce ochutnat i ostatním dětem. Jednou jí dobrá žena přidala k mléku hromadu roští. Leopoldina ji nesla domů v naději, že se maminka zaraduje. Ale ta, když těžké břímě snímala ze zad své dcerky, zaplakala nad tím, co děti musí za války snášet.

V roce 1920 se přestěhovali zpět do Sutivanu. Protože tam po první válce byla velká bída, odešel lékař Mikolášek v roce 1922 pracovat na jih Dalmácie, do Budvy. A rodina šla opět s ním. Byl tam sice lepší kraj, ale i tam žili Mikoláškovi víc než skromně, jak popsala Leopoldina ve svých vzpomínkách: „Otec mnoho nevydělával, i když se snažil a namáhal. Za nemocnými na pobřeží jezdil loďkou, do hor chodil pěšky a na oslech po kamzičích stezkách.“

Z Balkánu se vydali zpátky do Čech

V roce 1925 se proto Mikoláškovi rozhodli pro návrat do Čech. Usadili se ve Sloupnici, kde Antonín sehnal s pomocí svého otce místo obvodního lékaře. Tam se také 4. srpna 1927 narodilo jejich poslední dítě, syn Antonín. Ani ve Sloupnici se však neměli o mnoho lépe. Řada pacientů se u doktora Mikoláška léčila jen za „zaplaťpámbu“.

„Nejstarší sestra tehdy pracovala na poště u Poličky, Mirek a Adrian studovali gymnázium,“ vzpomínal pamětník. „V rámci stipendijních pobytů v zahraničí se Mirek dostal v kvintě do francouzského Nimes, kde vystudoval lyceum, a pak teologickou fakultu v Paříži. Tam poznal svoji ženu a jako misionáři nastoupili společně v roce 1935 pro švýcarskou misijní společnost do Kamerunu. Tři roky tam vždy pracovali a rok trávili v Evropě.“ Bratr Adrian se stal – podobně jako Miroslav – evangelickým pastorem.

Antonínovo dětství poznamenalo astma, časté záchvaty nemoci a časté absence ve škole. Ani on sám nebyl ve škole příliš pilným studentem, raději dával přednost kamarádům a fotbalu. Rodiče už na posledního synka neměli moc energie, takže péči o něj převzaly starší sestry. S reparáty z matematiky později vypomáhal bratr Adrian, z latiny Manka Sedláčková. Na základní škole ve Sloupnici je učitelé vedli k vlastenectví. V září 1938 nastoupil Antonín Mikolášek do primy litomyšlského gymnázia. Pod vlivem všech historických událostí, které tehdy mladí studenti prožívali – zábor pohraničí, okupace, válka – a díky svým učitelům pěstovali v sobě odpor proti nacismu, pocit soudržnosti a naději ve vítězství spravedlnosti.

Sedláci hubovali, že musí jezdit vpravo

První den okupace německými vojsky 15. března 1939 pamětník ve svých písemných vzpomínkách popsal: „Sedláci toho pošmourného rána jezdili vpravo, když předtím vydatně hubovali, že to není možné, koně že si nezvyknou. Cestou ze školy domů z autobusu jsme viděli přijíždějící Němce na sajdkárách. Autobus už musel jet vpravo, což panu Krejzovi dělalo potíže. Ten den, když jsem přišel ze školy, při zprávě o okupaci z rozhlasu nějaká známá paní, která byla u nás na návštěvě, usedavě plakala. Černoška Sapfó, která pečovala o děti mého bratra, přišedšího k rodičům do Sloupnice na roční dovolenou ze své misie v Kamerunu, se ale nelíčeně radovala z čerstvě napadaného sněhu, který viděla poprvé. Nějaká okupace jí vůbec nevadila.“ 

Jízdu na silnicích vpravo zavedli po vpádu do Československa Němci, až do obsazení republiky wehrmachtem jezdila auta a ostatní vozidla po britském vzoru nalevo.

V listopadu 1939 nacisté uzavřeli vysoké školy a většinu středních škol v protektorátu. Profesoři ve škole museli zdravit studenty árijským pozdravem. Přístup k této povinnosti byl u různých učitelů různý, jak píše pamětník ve svých vzpomínkách na gymnaziální studia: „Profesor Řepa, propuštěný z koncentráku na intervenci prezidenta Háchy, zdravil s viditelnou nechutí. Jiní profesoři hajlovali nezapomenutelným stylem. Naproti tomu profesor Barták trval na milimetrovém sklonu všech našich paží a sám byl příkladem. Neušlo mi, že se přitom jaksi usmíval – asi pro nabytý poznatek, že je snadnější přivést třídu k šaškování než k slovesným vidům.“

Trojkaři nesměli pokračovat ve studiu

Výroční zpráva litomyšlského gymnázia připomíná tíživé září 1939, kdy se studenti Jan Sedlický a Bedřich Pešl pokoušeli o útěk do zahraničí k československé armádě. Na Slovensku je ale dopadli a předali gestapu. Ve školním roce 1940/1941 vyloučili ze studia z rasových důvodů židovské žáky Roberta Löwingera, Olgu Löwingerovou, Evu Eisnerovou a Josefa Štolce. „Žijeme v tichém, ale soustavném odporu vůči všemu německému. Víme, že na gymnáziu máme nespolehlivé jedince. Jsme na stráži,“ uvádělo se ve výroční zprávě. Řádění gestapa vyvrcholilo po útoku na Heydricha popravou litomyšlských studentů gymnázia Klemta, Jiřího Krále, Vládi Pekárka, Jiřího Šperla. Aby se vyhnul gestapáckému výslechu, spáchal 1. června 1942 sebevraždu profesor Alois Knotek.

„Popravy neminuly také Sloupnici,“ popsal pamětník ve svých vzpomínkách. „Můj otec byl s devíti dalšími vzat jako rukojmí a určen k popravě, jestliže Ota Průšek neprozradí úkryt staršího studenta Kužely z Litomyšle, kterého skrývali u nich na statku. Ota raději prozradil, aby uchránil své spoluobčany. Ale popravě neušel, a s ním i jeho otec, sestra a manželé Mikuleckých, kteří Kužela také nějaký čas ukrývali.“

Další represe dopadly i na české školství. Uzavřela se gymnázia v České Třebové, Vysokém Mýtě a Poličce. Zpřísnily se limity na počty žáků. Kritériem pro postup do další třídy byl prospěch z němčiny. Kdo měl trojku, nesměl ve studiu pokračovat. Tehdy řada studentů včetně Antonína Mikoláška už do kvinty nenastoupila. Pamětník se po kvartě v září 1942 přihlásil do Jednoročního učebního kurzu na sloupnické měšťance. Po prázdninách 1943 nastoupil na učitelský ústav do Chrudimi.

Chrudim se tehdy nazývala východočeskými Aténami pro vysoký počet škol. Antonín jezdil domů jen občas. Cestování bylo složité a vlaky přeplněné: „V kupé jsme byli jak slanečci, ale byli jsme rádi, že vůbec jedeme. Kolikrát jsme v polích čekali, než začne další drkotání vagónů. Tehdy během dne začali létat ‚kotláři‘ RAF, kteří prostřelovali kotle lokomotiv. Jezdíval jsem raději až k večeru a přes Moravany, abych se vyhnul Pardubicím,“ vysvětloval pamětník ve svých písemných vzpomínkách.

Sloupničtí sedláci podporovali obyvatele měst

Potraviny i všechno ostatní se dalo koupit pouze na lístky. „Čtvrtka chleba na den, osminka litru mléka, jednou týdně nějaké maso nebo uzenina. Z toho jsme žili. Ve Sloupnici byla výhoda, že sedláci, i když museli odevzdávat, tak přesto živili ještě lidi z okolí. Baťůžkáři chodili přes les z Ústí nad Orlicí, České Třebové, Litomyšle, Chocně k sedlákům do Sloupnice a tam dostali výživu. Někdo keťasil – tedy prodával předraženě. Poctiví dávali za úřední cenu,“ vysvětloval pamětník. Obyvatelé Sloupnice jezdili do okolních závodů v Chocni, Vysokém Mýtě nebo Ústí nad Orlicí, kde se vyráběly zbraně. Hoši ze zemědělství na nucené práce nemuseli, protože vyráběli výživu pro wehrmacht.

V zimě 1945 prošel Sloupnicí pochod smrti. „Němci převáděli ruské zajatce a vězně z koncentračních táborů. Přenocovali v okolních vesnicích, zvláště v Jehnědí, Heřmanicích, Bohuňovcicích. Ve statcích vyjídali, co našli – i melasu. Lidé pokládali k silnici chléb a šatstvo.“

Ke konci dubna 1945 se pamětník nechal dosadit na práci do zemědělství, aby se vyhnul německému povolání na technické práce. „Otec domluvil v hospodě se starostou, že u něj na statku budu dělat zemědělského asistenta. Tam jsem poznal svou budoucí manželku. Kydali jsme společně hnůj a krmili dobytek,“ vyprávěl Antonín Mikolášek. 

Manka Sedláčková natírala okupantům kliky tyfem

Z tragických válečných událostí, které zažili obyvatelé Sloupnice, uvedl Antonín Mikolášek dva příběhy. První byl případ rodiny Průškových, která u sebe na statku ubytovala člena odboje z Litomyšle. Gestapo u nich na udání udělalo prohlídku, ale nic nenašlo. Dali občanům Sloupnice ultimátum – když do určité hodiny nikdo neohlásí úkryt odbojářů, zabijí každého desátého muže ze vsi. Mezi nimi měl být i Antonínův otec. Na vyšetřovnu do Pardubic s sebou odvezli Otu Proška.

Ten se po nelidském týrání rozhodl sám obětovat a úkryt prozradil. Gestapáci zastřelili nejen Otu, ale i jeho otce, matku a sestru. Odbojář využil náhradního ubytování u Mikoleckých ve vatárně. Ty zastřelili také. „Jejich syn byl můj kamarád. Celý konec války jsme prožili spolu a ještě s jedním kamarádem, aby nebyl sám,“ vzpomínal pamětník. 

Po osvobození se dozvěděli o krutém osudu starší spolužačky Marie Sedláčkové (1923–1945). Kultivovaná, inteligentní dívka pocházela z česko-německé rodiny. „Manka studovala gymnázium v Litomyšli a tam měla milého Jiřího Šperla, který se zapojil do odboje. Celou jejich skupinu včetně Jiřího nacisté v červnu 1942 postříleli. Manka se rozhodla, že to Němcům oplatí. Na radu mého otce šla pracovat do laboratorního ústavu v Ivanovicích na Hané a posílala tatínkovi ve zkumavkách různé infekční kultury. Pak si pro ně přišla a Němcům na zámku natírala kliky tyfem. Několik jich skutečně onemocnělo,“ vzpomínal její dávný kamarád. Netrvalo však dlouho a statečná Manka skončila ve spárech gestapa. „V Kounicových kolejích ji mučili. Ze zoufalství si tam neúspěšně podřezala žíly. V dubnu 1945 odjela s transportem do Mauthausenu a 10. dubna ji tam poslali do plynu. Byla to výborná holka,“ uzavřel Antonín Mikolášek.

Začínající lékař nastoupil do terénu

Po válce pamětník nastoupil zpět na gymnázium do Litomyšle. „Stálo nás několik před gymnáziem, když tu jel koňský povoz, který řídilo mladé německé děvče. Dívka stála zpříma, pevně držela opratě a mě zaujala bílá páska na její paži. Němce, takto označené, letěly vstříc přes silnici dost oplzlé výzvy a gesta. Ani se neotočila, asi nerozuměla. Bylo mi trapně. Stejný pocit jsem měl v květnu po válce, když jsem se vypravil do Prahy. Na Bělohorské třídě jsem viděl z tramvaje dlouhý průvod Němců s bílým N na zádech kabátů, jak je vyvádějí ven z Prahy,“ popsal pamětník ve svých vzpomínkách.

V roce 1947 Antonín odmaturoval a nastoupil na medicínu – nejprve do Plzně a pak do Prahy, kde v roce 1953 promoval. „V Praze jsme museli chodit na brigády. Na fakultě vznikly ‚vyučovací kroužky‘, které měl na starosti vedoucí, komunista. Cílem nebylo doučování, ale brigády. Každou sobotu jsem chodil budovat stadion Slavie. Což mě jako slávistu těšilo, že můžu rovnat lopatou svah, kde bude stát tribuna,“ řekl pamětník. 

V roce 1952 se oženil s kamarádkou ze Sloupnice, Alenou Mikuleckou (1928–1966), se kterou měli tři děti, narozené v letech 1953, 1956 a 1958. Alena pracovala jako dětská zdravotní sestra na Bulovce. Její babička, senátorka Anna Chlebounová, zastánkyně selských žen a jejich práv, sehnala tehdy své vnučce místo v Praze.

Antonína jako začínajícího lékaře poslali v roce 1954 v zájmu pracujícího lidu do terénu. „To už bylo národní pojištění, nesměly se brát peníze za práci lékaře. Jako nekomunista jsem si nemohl dovolit to, co lékaři, kteří byli u komunistů. Ačkoli s těmi rozumnými se dalo vyjít. Také mě lákali k nim. Mé názory, které jsem měl díky evangelické výchově, se jim asi zdály blízké. Říkali mi: ‚Vy jste náš! Pojďte mezi nás!‘ Já jsem říkal, že nemůžu, že mí dva bratři jsou faráři. A měl jsem klid,“ vyprávěl pamětník.

Úřady ho umístily do Rýmařova na dětské oddělení s nástupním platem 900 korun. A bylo to skutečně všeobecné lékařství, včetně domácích porodů. „Už jsme měli syna a bydleli jsme v nouzovém bytě na půdě interny. Pak nám nabídli Karlovu Studánku i s krásným bytem,“ popisoval pamětník. V Karlově Studánce měl dobrou práci v lázních a poznal tam také svůj celoživotní zájem – saunování.

V Karlově Studánce poznal lásku na celý život saunu

„Jezdil jsem po parku s kočárkem a přijel jsem ke staré chatrči, což byla sauna. Odtud vyšel starý růžolící pán, který řekl: ‚Do sauny se sotva dobelhám, ale když vyjdu, udělám dřepy!‘ Jako lékař jsem horníkům a slévačům předepisoval právě saunu. Obvykle nic jiného ani nechtěli. Ve svých sedmadvaceti letech jsem tam poprvé zkusil saunu. Nejdřív jsem se bránil v domnění, že horko a chlad v bazénu mně jako astmatikovi uškodí. Ale už po prvním saunování jsem pocítil lehkost svého astmatického dechu,“ vzpomínal lékař na své saunové začátky.

V padesátých letech ani dlouho poté nebyla v Československu dostupná téměř žádná odborná literatura ohledně saunování. A tak se Antonín Mikolášek dal do práce. Dělal pacientům různé zkoušky, vážil je, měřil fyziologické funkce a po letech prokazatelně zjistil pozitivní efekt saunování. Napsal o tom první článek do časopisu Praktický lékař. Postupně se empiricky dobral k poznání účinků saunování. „Dochází k pozitivním změnám v srdečním a cévním systému, v hormonálním systému, uvolňování dechu, zlepšení imunity, nálady a psychického komfortu,“ vysvětlil.

Díky bratru Miroslavovi, který žil ve Francii a kterého mohl každý rok navštívit, se dostal na saunologické kongresy do západní Evropy. Nebylo to však jednoduché, jak vyprávěl: „Nebyl jsem oficiální osoba, nikdo mě nepodporoval. Bratr mi poslal pozvání, kde musel potvrdit, že mě bude živit, šatit, platit za mě léčbu, a když umřu, zaplatí mně kremaci. Na základě tohoto přípisu mně zdejší esenbáci dali výjezdní doložku, kterou samozřejmě musel schválit uliční výbor KSČ. Děti ani manželka se mnou nesměly. Přednášel jsem v Německu, Holandsku, Finsku. Když tam viděli exota z Východu, dokonce mi zaplatili pobyt.“

Po třech letech v Karlově Studánce se Mikoláškovi přestěhovali se dvěma dětmi do Bruntálu, kde měl pamětník místo obvodního lékaře. Koncem jeho působení bylo už v okolí přes šest desítek saun, do kterých dojížděla řada lidí. V Bruntále mu v roce 1966 zemřela manželka. Měli tři děti. Martinovi bylo tehdy třináct let, Zuzaně deset a Tomášovi osm let. Antonín se v roce 1967 oženil s druhou ženou, Věrou Janíkovou, narozenou roku 1933. Společně měli dceru Jitku, narozenou v roce 1970, a k tomu adoptivní děti z Věřina prvního manželství – Alenu, narozenou v roce 1957, a Iva, narozeného v roce 1963.

I lékaři v Československu se postupem času začali zajímat o saunování a pomáhali prosazovat veřejné sauny v obcích a městech. V roce 1970 se MUDr. Mikoláškovi spolu s dalšími zakládajícími členy Janišem, Vojtou, Posekaným a Vaculíkem podařilo po dlouhých průtazích legalizovat Čsl. společnost pro saunu.

Saunování propagoval celý život

Početná rodina bydlela v Porubě, kde Antonín Mikolášek pracoval v Nových hutích jako závodní lékař. Po dalších třech letech se vydali do Dolní Dobrouče, kde pamětník pracoval jako obvodní lékař. Děti vystudovaly, jeho paní pracovala v kulturním podniku Dílo Praha, dělala výstavy obrazů a zprostředkovávala výtvarníkům prodej jejich děl.

Protože pracovala v Praze, chtěl se i její manžel dostat někam poblíž. A tak se na konkurz dostal jako závodní lékař do Čelákovic. V Dobrouči zatím rekonstruovali dům, a mezitím Antonín Mikolášek přešel na obvod do Peček u Prahy. Před důchodem dělal posudkového lékaře v Ústí nad Orlicí. Celý život propagoval saunování. 

Ještě v roce 2022 psal každý měsíc článek do časopisu Bazén a sauna, do kterého přispívá již pětadvacet let. Při oslavě svých devadesátin v roce 2017 zjistil, že v široké rodině mají jeho potomci celkem dvanáct domácích saun, a má z toho radost.

„Myslím, že pro zdraví člověka je saunování důležité. Aby měl člověk saunu doma a kdykoli ji mohl použít na dýchací, kloubní nebo svalové potíže,“ uzavřel své vyprávění Antonín Mikolášek, který v roce 2022 žil s manželkou v Dolní Dobrouči v obdivuhodné psychické kondici a činorodosti.  

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Iva Marková )