Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing., Mgr. Jiří Mikeš (* 1942)

• narozen 21. března 1942 v Praze

• vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze

• jako propagační poradce působil v československé reklamní agentuře Rapid

• vedoucím oddělení propagace cestovního ruchu podniku Merkur

• ředitelem české pobočky agentury McCann-Erickson

• ředitelem Asociace komunikačních agentur

• členem řídícího výboru Evropské asociace komunikačních agentur (EACA)

• jako hostující profesor přednáší na Vysoké škole ekonomické

Jiří Mikeš se narodil 21. března 1942 v Praze. Jeho otec Jan – nadaný výtvarník z chudých poměrů – se vyučil malířem pokojů a provozoval svou živnost na pražském Spořilově. Za první republiky vstoupil do komunistické strany, po válce se však odmítl stát funkcionářem okresního národního výboru. Jeho tajemníkem se prý tehdy stal člověk, který byl známý svou kolaborací s nacisty, na poslední chvíli se mu podařilo přeběhnout na stranu vítězů. Mikeš starší měl o směřování strany po únoru 1948 pochybnosti. Nechodil proto na schůze a neplatil členské příspěvky, vyloučen však nikdy nebyl. Do komunistické strany vstoupila i jeho manželka Anna Mikešová, která pečovala o domácnost a děti: Jiřího, jeho sestru a staršího bratra.

 

Vepřové se Zápotockým

Jiří začal v roce 1948 chodit na Spořilově do školy. Na letní tábory se už nevydával s Českobratrskou církví evangelickou, ale s pionýrem. O metodách komunistické strany a o politických vězních však prý neměl tušení a do problémů se dostal jen jednou, když po smrti Stalina hrál s kamarády na ulici fotbal. „Rodiny si dokázaly děti vychovat a ve škole mohli plácat, co chtěli,“ prohlašuje k poměrům ve třídě, kde prý třídní nenávist neexistovala. Děti proletářů a drobných živnostníků údajně dobře vycházely i se synem továrníka, přestože se všichni čas od času „museli na Vítkově dívat na tu vycpanou osobu“. Díky otci spolužačky, který ho před hospodou na Spořilově naložil do svého Tatraplanu, aby jeho dceři dělal společnost, se prý Jiří ocitl i na zámku v Lánech. Tam pak údajně strávil dva příjemné týdny ve společnosti prezidenta Antonína Zápotockého - „muže z lidu“, který prý při společném stolování s oblibou dojídal tučné odřezky.

Přestože Mikešovi „nebyli bohatí“, otec se Jiřího a jeho sourozence snažil vést kulturně. Platil dětem lekce cizích jazyků, obstarával knihy a doufal, že jeden ze synů uskuteční jeho sen a stane se výtvarníkem. Jiří ale výtvarným talentem neoplýval, na rozdíl od svého bratra, který se nakonec skutečně stal studentem Uměleckoprůmyslové školy v Praze. Než aby maloval nebo fotografoval, Jiří hrál raději fotbal nebo tenis a později i hokej za žákovský a dorostenecký oddíl Sparty. V roce 1958 absolvoval gymnázium v Kodaňské ulici a chtěl se přihlásit na FAMU. Jeho otec však prohlásil, že „je třeba, aby alespoň jeden syn provozoval seriózní povolání“.

Rozhodl se proto pro Vysokou školu ekonomickou, kde se chtěl zaměřit na zahraniční obchod. Jakožto syn živnostníka však mohl zpočátku studovat jen obchod vnitřní. Jiří považoval studium za formalitu, která mu má otevřít cestu ke slušnému společenskému postavení. Věnoval se tak i dalším zálibám a školu reprezentoval jako člen studentského tenisového družstva. Po smrti otce už také nemohl počítat s podporou rodiny. Nějaký čas pracoval jako nosič na nákladovém nádraží na Žižkově, když se mu ale naskytla možnost stát se komparzistou, rád toto vyčerpávající zaměstnání opustil. Samotná škola pak prý posluchače seznamovala především s ekonomií marxistickou, z níž prý někteří profesoři vyvozovali, „že kapitalismus rozmlátíme napadrť, protože máme soustředěné zdroje, zatímco oni jsou rozdělení, protože mají soukromé firmy,“ ale našli se prý i přednášející méně ideologičtí.

 

Oportunistou, straníkem a zaměstnancem podniku zahraničního obchodu

„Kdo vstoupil do strany, byl kariérista, ale jak jinak by se dostal k tomu vysněnému fleku? Každopádně už si nemohl říkat, že má nějaké ideály,“ prohlašuje Jiří, který se sám během studií stal členem komunistické strany. Zpočátku se prý pokoušel nabídku odmítnout a prohlašoval, že jako přesvědčený oportunista nebude pro věc socialismu přínosem. Když byl ale opakovaně ujištěn, že strana potřebuje právě „mladé lidi plné nápadů“, nechal se nakonec přesvědčit. Členství v této organizaci, „která si už tehdy vybírala“, mu pak prý během studií „život vůbec neusnadňovalo“. Vyneslo mu však funkci školního nástěnkáře, takže mohl připravovat panely o „zakázaných zpěvácích“, čímž si prý vysloužil posměch intelektuálněji profilovaných spolužáků včetně Václava Klause. Fakulta pak byla také „profízlovaná“ a řada spolužáků už tehdy údajně spolupracovala se Státní tajnou bezpečností. Stačilo tak prý třeba, aby Jiří s kolegy na večírku prozpěvoval Není maso, není kmín, jen když lítá Gagarin! a už druhý den v poledne ho navštívila tajná policie. Osudu spolužáků, kteří byli za podobné přestupky vyloučeni, se mu však podařilo uniknout.

Na praxi v podnicích zahraničního obchodu si pak Jiří uvědomil, že práce obchodního referenta by pro něj byla utrpením. Nepovažoval se totiž za dobrého obchodníka, děsila ho rutina a toužil po profesi, kde by mohl uplatnit svého tvůrčího ducha. Rozhodl se proto věnovat svou diplomovou práci na škole tehdy opomíjené reklamě a public relations a s prací o vyvezení tisícího piana Petrof do Itálie také školu v roce 1964 absolvoval. Protože už při studiu ovládl angličtinu a španělštinu, nastoupil po vojně jako reklamní poradce do agentury Rapid, „podniku zahraničního obchodu a reklamní agentury v jednom“. Tento podnik zřízený Ministerstvem zahraničního obchodu „měl na starosti celkem zajímavou klientelu, jako byla Merkuria nebo Motokov“, a disponoval i značnými částkami na propagaci Československa v zahraničí.

V podnicích zahraničního obchodu se potkávala „komunistická smetánka“ s lidmi, kteří byli díky svým jazykovým znalostem nebo své odbornosti nepostradatelní pro fungování „státu, který každý třetí nebo čtvrtý strojírenský výrobek vyvážel“. V Rapidu proto Jiří spolupracoval mimo jiné s kolegou Pařízkem, gentlemanem ze staré školy s buřinkou a parapletem, který býval šéfem propagace Škodových závodů, nebo s kolegou Kulovaným, který svého času vedl reklamní oddělení firmy Baťa. Oba navzdory svému silně buržoaznímu původu mohli vychovávat novou generaci reklamních a marketingových specialistů. O služebních cestách do zahraničí si však mohli nechat jen zdát.

Spolupráce se Státní tajnou bezpečností prý byla v podnicích zahraničního obchodu běžnou záležitostí. „Stejně jako v podobných podnicích v zahraničí“ vybraní lidé „chránili hospodářské zájmy státu a někteří i udávali kolegy za jejich názory“. Členové strany pak prý měli podobnou činnost v popisu práce v podstatě automaticky. Jiří však zdůrazňuje, že je třeba rozlišovat vědomé udavače a ty, kteří pouze odhalovali případnou korupci a informovali o obchodních partnerech. Při cestách na Západ tak na Jiřího a jeho spolupracovníky dohlíželi „divní lidé“, mimo jiné i zástupce ředitele přidělený z Ministerstva vnitra a jeho muži, kteří monitorovali kontakty zaměstnanců Rapidu s cizinci a dohlíželi na zadávání zakázek. I Jiří se stal opakovaně obětí provokace tajné policie. Na veletrhu v Göteborgu mu například polský dodavatel elektroinstalace, kterého zřejmě StB použila jako volavku, nabídl provizi za zprostředkování zakázky. Jiří však prý rychle odhadl situaci, peníze odmítl a prohlásil: „Vy, co mě posloucháte, tak si ten magnetofon vypněte.“

 

Kdyby nepřišli Rusové, byli bychom dneska před Rakouskem

V nadějné atmosféře druhé poloviny šedesátých let prý „všem bylo jasné, že ti sklerotici, co tam jsou, půjdou do háje“. A Jiří stranu, jejímž členem byl jen formálně, nějaký čas skutečně považoval za „jisté východisko“. Za sílu, která může s příchodem nových lidí přispět ke zlepšení poměrů v zemi. V roce 1967 se svým spolupracovníkem a přítelem Holým absolvoval tříměsíční kurz v londýnském Institute for Public Relations. „Hodný ředitel“, který jejich studijní pobyt podpořil, jim sice mohl na cestu poskytnout pouze sto liber na osobu, během pobytu v Londýně se však českých studentů „ujala spousta zajímavých lidí“. S úspěšnými, štědrými a zvědavými britskými kolegy tak Jiří v hostincích, restauracích a také na praxi v reklamní agentuře Pembertons pronikal do nejnovějších trendů v oblasti reklamy a public relations. Ve stejném roce získal i stipendium od Johns Hopkins University. Díky zásahu z vyšších míst však prý ve Spojených státech nakonec studovat nemohl. Vystupoval také v pořadu Pierra Bertona, který přijel do Prahy pohovořit se studenty a mladými profesionály.

Že „socialismus skončil“ a čeká ho už jen pomalé vyhnívání, si prý Jiří uvědomil už v srpnu 1968, když sledoval, jak mu nad hlavou přelétávají těžké dopravní letouny sovětské armády. Protože dálnopis v Rapidu nebyl během invaze vojsk Varšavské smlouvy odříznutý od sítě, z kanceláře podniku se s Jiřího přispěním „přes Švédsko hrnuly informace do Evropy“. Krátce po vpádu vojsk však musel odcestovat na služební cestu. Letecká doprava byla přerušena, na veletrh v Soluni se proto dopravil vlakem přes Vídeň. V Řecku byl pak Jiří svědkem toho, jak Stylianos Pattakos ujišťuje osazenstvo československého pavilonu o nehynoucí podpoře řeckého lidu. Dostal také řadu pracovních nabídek od přátel z Británie a Kanady. Protože však nechtěl ohrozit rodiče a bratra a měl krátce před svatbou, rozhodl se nakonec pro návrat do Československa s vědomím, že „v cizině by stejně žít nemohl“. Hned poté, co dorazil na ruzyňské letiště, tehdy už pro civilní lety opět otevřené, vybavený pěti kartony cigaret, demižonem koňaku a baterií lahví, se pak skutečně oženil a během následujícího roku se mu narodil syn.

 

Vyhodili mě ze strany, ne z práce

V roce 1970 Jiří ještě zpracovával podklady pro světový veletrh Expo 70 v Ósace, do Japonska už ale odletět nemohl. Stejně tak film „bez libreta a scénáře“ Země a lidé od Jana Špáty, který prostřednictvím Rapidu financovalo Ministerstvo zahraničního obchodu, mohl být po zvláštní projekci pro komisi ÚV KSČ komentován slovy Vasiľa Biľaka uveden „len na tej Osake“. Během normalizace na počátku sedmdesátých let prý z Rapidu „vyhodili spoustu zajímavých, dobrých lidí“, které nahradili „spolehlivými idioty“. A služebně mladší zaměstnanci, kteří „se před nimi sklonili a žrali jim z ruky“, měli kariérní postup zaručený.

Členové prověrkové komise prý Jiřího vyzvali, aby udal kolegy, s nimiž umožnil novinářům přístup k dálnopisu. Dali mu čtyřiadvacet hodin na to, aby uznal, „že byl mladý a pomýlený“, a uvedl jména všech, kteří se na „okupaci“ zařízení podíleli. Řekl si však, že „radši půjde dělat třeba k popelářům, s klukama, kteří byli vyloučeni už předtím.“ Při dalším setkání tedy prohlásil, že si nic nepamatuje. Vyhodili ho však nakonec jen z komunistické strany, protože díky svým zkušenostem byl pro fungování podniku jako absolvent londýnského institutu užitečný. „Soudruzi mě nechali pracovat s tím, že mám zakázán jakýkoliv výjezd do kapitalistické ciziny,“ popisuje tedy situaci, kdy sice mohl svým kolegům připravovat podklady pro cesty na Západ, sám však mohl cestovat jen do Sovětského svazu, „kam se jim nechtělo“. Od „sovětských soudruhů“, kteří ho „měli převychovat“, se však Jiří naučil především pít vodku a s mnoha zajímavými lidmi včetně zavedených žurnalistů se i spřátelil. V Moskvě také zajišťoval propagaci československých výrobků na několika mezinárodních veletrzích.

V roce 1976 Jiří opustil Rapid a přešel ke známým do „úžasného reklamního podniku“ Merkur. Tam se zpočátku zabýval propagací v rámci vnitřního obchodu jako vedoucí oddělení médií. Pak prý ale „začala haprovat státní propagace“ a Jiřího oslovili, aby v Merkuru vytvořil vlastní oddělení propagace cestovního ruchu, kde se mu podařilo zaměstnat řadu výrazných postav včetně Františka Kinského, známého též jako Maria Franz Emanuel Johannes Silvester Alfons Graf Kinsky von Wchinitz und Tettau. „Když kluci z Rapidu někam jeli a scházely jim peníze, brali si nás s sebou na propagaci cestovního ruchu,“ popisuje pak Jiří, jak se na počátku osmdesátých let začal znovu vydávat na služební cesty do zahraničí. Pokud se mu totiž podařilo obstarat finance, mohl se připojit k bývalým kolegům a vycestovat třeba i na Západ jako osvětlovač nebo montážník. „Dělnická třída“ prý totiž nebyla pod kontrolou a „proklouznout komunistickým funkcionářům, kteří v tom měli binec“, nebylo nijak obtížné. V té době také s kolegy připravoval pro vnitřní potřebu ÚV KSČ „přísně utajovanou výstavu ‚Nekvalitní zboží pro export‘“. Ředitel ho prý sice předem upozornil, že „jestli budou soudruzi nespokojeni, je to jeho konec“, když se však ze sálu začala ozývat harmonika a rozjařené hlasy, Jiří věděl, že „všechno dobře dopadlo“. Za odměnu pak prý obdržel sedm set korun.

 

Potřebujeme vědět, kdo jak krade

Od roku 1972 Jiřího soustavně prověřovala Státní tajná bezpečnost a postupem času tlak ještě zesílil. V oddělení propagace cestovního ruchu – které zpracovávalo mimo jiné i zakázky pro National Geographic nebo The Financial Times – totiž disponoval na zvláštním účtu i desetimilionovými částkami a za peníze osobně odpovídal. Podařilo se mu také odhalit „amerického podvodníka Johnnyho Krause“, který se podnik pokusil okrást. Oslovil ho proto major StB a na schůzce ve vinárně se ho pokusil naverbovat jako informátora. „Mohl jsem říct ‚jděte do háje‘, pak už bych ale nedělal práci, která mě bavila. Šlo ale jen o ochranu státních peněz,“ uvádí Jiří, který nabídku nakonec přijal. Výslovně však odmítl poskytovat jakékoliv informace o svých spolupracovnících. A protože v okruhu Jiřího známých „občas někdo přiběhl do hospody“ a zvolal: „Už po mně jdou, já jsem podepsal Chartu,“ pokoušela se ho proto prý StB také „nasadit do disentu“. Prý se mu ale podařilo pracovníky Ministerstva vnitra přesvědčit, že v tomto ohledu by pro jejich věc nebyl přínosem. O těchto „velmi zajímavých lidech“ se tak dozvídal jen od známých, z vysílání rádia Svobodná Evropa nebo ze zahraničních periodik, jimiž byli zaměstnanci podniků zahraničního obchodu na rozdíl od většiny obyvatel Československa dobře zásobeni.

Během svého působení v Rapidu pak byl pod neustálým dohledem dvou kolegů. Ti se však prý později – na rozdíl od operativců tajné policie, kteří se vůči svým „svěřencům“ dopouštěli někdy i „náramných svinstev“ – přišli Jiřímu omluvit a své skutky mohli odčinit několika láhvemi whisky. Zajímavé bylo prý i porevoluční náhodné setkání s plukovníkem StB, který před rokem 1989 „dělal v podniku ty největší svinstva“. Už tehdy mu prý Jiří vykládal, že „ho ty můry noci dostanou“, nebyl proto překvapený, když zjistil, že tento kdysi mocný muž změnu poměrů neunesl a zjevně zešílel.

 

Půjdeme nahoru, ale musíme se zbavit byrokracie

Během Palachova týdne v lednu 1989 Jiří prý neodolal a z okna své kanceláře na Václavském náměstí hodil s kolegy pytel vápna na policisty, kteří napadali demonstranty i náhodné kolemjdoucí. 17. listopadu 1989 byl se synem na Národní třídě, zúčastnil se i následujících demonstrací a v Merkuru založil s kolegy stávkový výbor. Jako zavedený profesionál se snadno uchytil i v nových poměrech a s potěšením své nové spolupracovníky a obchodní partnery ze Západu přesvědčoval o tom, „že umí nejen jíst vidličkou a nožem, ale dokonce i kouřit doutník“. Působil jako ředitel československé pobočky agentury McCann-Erickson, poradce v agentuře Leo Burnett, vedl Asociaci reklamních agentur a zasedal i v řídícím výboru Evropské asociace komunikačních agentur. Přednášel na českých i zahraničních univerzitách a dnes je hostujícím profesorem na Vysoké škole ekonomické v Praze.