Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Míchal (* 1939  )

Být nemocnej, chudej a ještě blbej, to nejde dohromady

  • narozen 20. července 1939 v Jindřichově Hradci
  • otec národní socialista a politický vězeň
  • pamětník člen poválečného skautského oddílu v Nové Včelnici od roku 1947 jako vlče
  • vyučen jako automechanik – karosář
  • pracoval krátce v uranových dolech v Příbrami
  • v mládí se věnoval profesionálně boxu za České Budějovice
  • jeden z obnovujících členů Junáka v roce 1968 v Nové Včelnici
  • hokejista a trenér za Novou Včelnici
  • v roce 1989 se stal členem Občanského fóra v Nové Včelnici
  • jeden z obnovujících členů Junáka po roce 1989 v Nové Včelnici
  • na začátku devadesátých let místostarosta Nové Včelnice
  • podílel se na získání statutu města pro obec Nová Včelnice

„Po válce jsem měl smůlu, protože otec byl národní socialista a měl autodílnu a to se projevilo na celém mém životě.“

Josef Míchal se narodil 20. července 1939 v Jindřichově Hradci jako nejstarší syn v rodině Míchalových. Jeho otec měl autodílnu v Nové Včelnici (tehdy Novém Etinku) a matka byla v domácnosti. Rané dětství tak Josef prožil během nelehkého období protektorátu, na které vzpomíná takto: „Táta nemohl spravovat auta, protože nesměla žádná jezdit. Mohl jezdit akorát doktor a podobně. Tak dělal vázání na lyže, lisoval bábovičky a také dělal zemědělcům šroťáky. A tenkrát zaměstnával nejvíce lidí – sedm, protože tady dělali vždycky čtyři Pražáci a ty dělali za jídlo jenom.“

V Nové Včelnici se také dočkal konce druhé světové války „Táta ze sklepa udělal kryt, podepřel to, zadělal okna kameny, abychom se měli kde schovat.“

Skauting pro mě byla srdeční záležitost

Po skončení války došlo k obnově zakázaných organizací, včetně Junáka, do kterého později Josef vstoupil, tehdy ještě jako malé vlče. „Ve čtyřicátém sedmém roce na podzim ve škole přišli s tím, jestli bychom chtěli jít do skautu. Tak mně byl skauting blízký, tak jsem se hned přihlásil, že se do skautu dám.“ Tam krátce prožil svá klukovská léta, jako vlče se zúčastnil v roce 1948 tábora pod Komorníkem (poblíž Strmilova), ze kterého si uchoval vzpomínky:

„Dělali jsme bobříky hlavně, chodili jsme se koupat, tam to bylo dobrý. Největší program bylo plnění bobříků – samoty, odvahy a mlčenlivosti. Například Eduard Verner plnil bobříky několik let a nemohl udělat bobříka mlčenlivosti. Když mu zbývaly asi poslední dvě hodiny, tak zrovna kolem projížděl americký jeep a ostatní skauti jako Jaroslav Hanus ho tak hecovali a povídali, že to je škodovka a není to jeep, až to Eda nevydržel a řekl: ,Vy blbci, já to musím vědět!‘ A měl zase po bobříkovi. A na druhý straně Strmilova měli pražští skauti stanový tábor, tak s těma jsme se navštěvovali a hráli hry.“

Skautingu si Josef bohužel dlouho neužíval – na konci čtyřicátých let byl zlikvidován a splynul s Československým svazem mládeže, takže na své skautské okamžiky mohl Josef vzpomínat jen při návštěvě klubovny, kde místo toho probíhal kroužek modelářů, do doby, než byla definitivně srovnána se zemí. „Byl tam kroužek modelářů, tam jsem byl a vždycky, když jsme tam šli dělat ty modely, tak jsem si říkal, tady jsem užil pěkný chvíle, nejenom modelaření, ale tenkrát ten skauting. Vždycky jsem si tam na to vzpomněl, když jsme tam přišli. A pak se to zbouralo.“

Špatný kádrový posudek a boxování

S příchodem „vítězného února“ v roce 1948 se začala stahovat mračna i nad rodinou Míchalů. Jako první byl perzekvován otec, člen Československé strany národně socialistické, který byl krátce uvězněn za protistátní výrok, kvůli čemuž přišel o autodílnu. To se pak v plné míře projevilo na životě celé rodiny, Josefa nevyjímaje, který měl v kádrovém posudku vždy uveden špatný třídní původ.

„A táta tam prohlásil, že je nedostatek cukrovky, tak že se bude dávat na lístky polovina hned a polovina až z nové výroby a že budou trpět živnostníci. Všechno věnujeme těžkému průmyslu a na zbrojení, a tudíž na malé řemeslníky nemyslíme. Za to dostal čtrnáct dní basy natvrdo.“

Po vystudování měšťanské školy neměl Josef příliš mnoho škol na výběr, naštěstí se mu podařilo dostat se do Třince, kde se v letech 1953–1955 vyučil „opravářem strojního, průmyslového a ostatního zařízení“. Tam také začal s boxem a později v dospělosti boxoval za Slavoj České Budějovice. Díky svému úsilí získal titul přeborníka kraje, dostal se na mistrovství Čech a nakonec i přes špatný kádrový posudek vyjel boxovat na Západ.

„A když jsme měli jet boxovat na Západ, tak mě tam místní hodnostáři nepustili. A když jsem byl na vojně – sloužil jsem v Jindřichově Hradci a za České Budějovice jsem boxoval – tak tenkrát soudruh Fialka, major a kontrarozvědčík, mě tam pustil a já jsem se divil, proč on mě pouští, když o mně všechno ví? A napřed mě nepustili a na rovinu mi řekl, že tenkrát mě nepustili místní funkcionáři a teď si mě bere na riziko on, ale musel jsem napsat šestnáct životopisů. A to kontrolovali, jestli nelžu, to mi řekl on konkrétně, a když jsem psal čtvrtý, tak mu říkám: ,Vždyť to je pořád stejné.‘ A on na to:  ,Ne, bude jich šestnáct a budeme tě kontrolovat, jestli lžeš, nebo ne.‘ Takže jsem se jako voják dostal boxovat na Západ.“

Zaměstnání a druhá obnova Junáka

Po vystudování ve snaze vyhnout se hornictví nastoupil Josef na rok do Státních statků v Žirovnici, a nakonec šel jako sedmnáctiletý fárat uran do dolů v Příbrami. „Když jsem chtěl utéct ze zemědělství, tak jsem šel fárat v sedmnácti letech a to se smělo fárat na uranu od osmnácti až, vůbec na to nebrali ohled.“ V uranových dolech vydržel také pouhý rok, než se začal věnovat svému oboru – automechanik. I přesto vystřídal ještě několik pracovních pozic, převážně souvisejících s opravy aut a karoserií.

S příchodem pražského jara v roce 1968 nastalo uvolnění poměrů v zemi a s ním i obnovení skautské organizace, nejinak tomu bylo v Nové Včelnici, kde po dvaceti letech mohli skauti znovu zahájit svou činnost. Toho se zúčastnil i Josef, nikoliv však jako aktivní vedoucí, neboť v té době se již hodně věnoval trénování hokejového mužstva. Po vpádu vojsk Varšavské smlouvy bylo jasné, že se skauting dlouho neudrží, a tak byl Junák zase, k nevůli velkého počtu skautů a skautek v Nové Včelnici, zakázán.

Hokejová dráha trenéra a úspěchy

Kromě boxu se Josef věnoval také hokeji. Již v mládí jej hrál v Nové Včelnici. „V padesátých letech se zakládal hokejový oddíl a z těch podsad, co jsme měli na táboře, se udělaly zadní mantinely na hřišti, takže to bylo strašně rychlý. To se hrál hokej ještě na Továrenském rybníku a po stranách byly jenom prkna a zadní mantinely, co byly vyšší, tak ty byly jenom z podsad ze stanů.“

Díky svým hokejovým zkušenostem se poté, co skončil s boxem, rozhodl vrátit k hokeji a v šedesátých letech začal trénovat včelnické hokejové družstvo, se kterým se mu podařilo dostat z okresního přeboru až k vítězství v krajském přeboru.

„No a s vlastními odchovanci, to je rarita vůbec Jihočeského kraje, jsme vyhráli krajský přebor bez porážky. My neprohráli jediný zápas. Akorát, když jsme hráli kvalifikaci o divizi, tak jsme nemohli sehnat soupeře a hráli jsme s Dynamem Jihlava, a když to bylo po první třetině 2:1 pro nás (ti hráli druhou ligu), tak si vzali pět hráčů, kteří hráli extraligu, a když jsme přijeli domů, tak nám klukům zpívali devětatřicátníci, tak jsme jich dostali třicet osm k tomu, když si vzali celou pětku z Jihlavy.“

To vše se podařilo i přes nelehké finanční podmínky a absenci hokejového stadionu, na který museli hokejisté dojíždět do Českých Budějovic a Jihlavy, zejména v době, kdy nebyl mráz. Díky práci v Československé automobilové opravně (ČSAO) se tak Josefovi navíc podařilo získat výhody pro svůj hokejový tým.

„Třikrát týdně tvrdý dvouhodinový trénink a pak jsme jezdili i za vlastní peníze, protože jsme všichni skládali deset korun, abychom si mohli zaplatit zimní stadion v Českých Budějovicích. A pak jsme jezdili hodně do Jihlavy. Když jsem dělal v Hradci v opravně, tak přijel hokejový tým Dynamo Jihlava, jestli by šel opravit jejich autobus Nisa. Oni to měli shnilé a já dělal hlavně karosařinu a říkám: ,Kolik na to máte peněz?‘ Oni, že patnáct tisíc. Tak jim říkám: ,Víte, kolik stojí generální oprava?  Šedesát tisíc. Co chcete za patnáct?‘ A oni, že to potřebují udělat, a nabídli, že nám zajistí led, kdy budeme chtít. Tak jsem to udělal za patnáct tisíc a my měli led v Jihlavě, kdy jsme chtěli.“

Nejsme jako oni, ti se utlučou sami

V roce 1989 odešel Josef do invalidního důchodu. Ale kdo by si myslel, že si již jen užíval volného času, ten by se mýlil. Sametová revoluce znamenala zlom v jeho životě a věrný odkazu svého otce se okamžitě zapojil do politického dění ve své obci a stal se členem Občanského fóra a posléze dvě volební období dělal místostarostu obce.

„A potom jsem byl kooptovaný do zastupitelstva. No a po volbách jsem rok nedělal nic, pak po roce jsem nastoupil znova na radnici hned jako místostarosta a druhý volební období jsme jako nezávislí vyhráli ve Včelnici volby. Ale říkal jsem, že se nedá svítit, starostu jsem dělat nemohl, protože zdravotně jsem na tom nebyl nejlépe, tak jsem starostování pustil Oldřichu Šívrovi, protože to nešlo. Jak jsem si říkal, že při hokeji se nenechám zabít, tak se nenechám zabít ani na radnici. První volební období jsem to dělal jako neuvolněný a pak jako uvolněný. Třeba na pečovatelské domy jsem sehnal peníze, na plynofikaci Včelnice jsem sehnal peníze. No a měl jsem štěstí, když jsem dělal v Jindřichově Hradci v ČSAO, tak jsem nikdy nikoho neošidil, nikoho neokradl, a když jsem teď u někoho něco potřeboval, tak mi to všichni vraceli.“

Jako aktivní politik a člověk se vztahem k přírodě i městu se podílel na založení ekologického sdružení, se kterým se zasazoval o to, aby nedošlo k umístění vyhořelého radioaktivního odpadu v blízké Radouni. Společně s dalším skautem Ladislavem Šmolem se podílel na sbírání podkladů pro získání statutu města pro Novou Včelnici.

„A pan Šmol na tom měl velkou zásluhu, protože on, jak byl v důchodu, tak si vytahoval z knih, kde se co o Včelnici psalo. A pak nám pomáhal i pan Matějka, a to jsme dávali dohromady žádost, kterou tady mám, já jsem si tu žádost celou okopíroval. Ale nedovede si někdo představit, co to dalo mravenčí práce, ty hodiny, během zaměstnání i po zaměstnání, abychom to dali dohromady.“

Kromě toho se Josef ještě krátce v Nové Včelnici zapojil do poslední obnovy Junáka po roce 1989, tenkrát už pouze jako přispívající člen kmene oldskautů. S vědomím toho, co jako skaut za svůj život prožil, by dnešním skautům vzkázal: „Aby to dělali tak, jak to dělali naši předkové, ne já, ale ti předkové. To byl pravý skauting. Protože my jsme byli jen taková přestupní stanice, vždycky chvilkový. Ale ti mohli dělat ten skauting, jak se má dělat. Pak jak začaly padat facky a začalo se rušit, to už nebylo ono.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století