Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Mertová (* 1939)

Když si představím, že naši rodiče zažívali dvě světové války a pak komunismus, tak co měli ze života

  • narozena 14. března 1939 v Kuchařovicích

  • za druhé světové války bratr Jan Hlávka uprchl z nuceného nasazení a několik týdnů se pak ukrýval

  • během kolektivizace rodinu pod nátlakem donutili ke vstupu do JZD

  • bratr Antonín Hlávka vstoupil v Olomouci do řádu Kapucínů

  • bratr Antonín v roce 1950 internován v klášteře v Broumově

  • v roce 1959 se Anna Mertová přestěhovala do Nových Losin

  • v roce 2020 bydlela v Nových Losinách

„Hlavně ať se pro budoucí generace zachová demokracie. Když si představím, že naši rodiče zažívali dvě světové války a pak komunismus, tak co měli ze života,“ vyslovuje své přání Anna Mertová. A z jejích úst to nejsou prázdná slova. Za druhé světové války její nejstarší bratr Jan uprchl z nuceného nasazení a několik týdnů se pak ukrýval na půdě rodinného domu. Během kolektivizace se pak rodina pod nátlakem vzdala svého rodového hospodářství a vstoupila do jednotného zemědělského družstva. Bratr Antonín vstoupil do řeholního řádu, ale místo služby Bohu putoval do internačního tábora v Broumově a následně ho jako politicky nežádoucího komunistický režim využil jako levnou pracovní sílu v pomocných technických praporech.

Na hranicích protektorátu

Na matričním úřadě je uvedeno, že se Anna Mertová, rodným příjmením Hlávková, narodila 14. března 1939 v Kuchařovicích. Sama říká, že na svět přišla o den později a popletené datum vzniklo vyhrocenou situací. V tyto dny totiž na naše území vpadla nacistická vojska a na obsazeném území byl následně zřízen Protektorát Čechy a Morava.

Rodné Kuchařovice tehdy stály na samé hranici protektorátu. Vedlejší Znojmo se ale v říjnu 1938 stalo po podepsání tzv. mnichovské dohody součástí regionu Gau Niederdonau v Německé říši, a to i přesto, že dvě třetiny jeho obyvatel se tehdy hlásily k československé národnosti.

Anna se narodila jako deváté z deseti dětí rodičům Janovi a Marii. Početná rodina v obci vlastnila hospodářství s 15 hektary polností, jejichž součástí byl i malý vinohrad. „Měli jsme velký stůl, aby se tam všichni vlezli. Na noc se z toho sundal vrch a udělala truhla, v níž jsem se sestrou spala. Všichni ostatní spali po dvou v jedné posteli,“ vzpomíná pamětnice, jak se všichni tísnili ve dvou místnostech. V létě si ale starší bratři raději ustlali v seně ve stodole.

Bratr se ukrýval na půdě

V roce 1942 povolaly nacistické úřady jako ročník 1922 nejstaršího bratra Jana k nucenému pracovnímu nasazení. Pamětnice vzpomíná, že ke konci války pracoval ve zbrojním průmyslu někde na území dnešního Rakouska. S kamarádem se mu podařilo uprchnout a dostal se až domů. Několik týdnů se pak oba ukrývali na půdě. „Nebyla to žádná legrace. Kdyby se to vyzradilo, tak by na to rodiče určitě taky doplatili,“ dodává Anna Mertová. Nucené nasazení hrozilo i sestře Marii (ročník 1924), ale na úřadech zhodnotili, že je nezbytná pro práce na hospodářství, což ji zachránilo od cesty do nacistického Německa.

První silné vzpomínky má ale pamětnice ze samého konce druhé světové války. Vedlejší Znojmo zažilo v druhé polovině dubna roku 1945 několik náletů sovětskými bombardéry cílené hlavně na oblast tamního nádraží. „Byl slyšet hrozný hukot, když přilétala hloubková letadla. Museli jsme mít zataženo a nikde nesmělo proniknout světlo, aby tam taky náhodou nezačali pálit. Chodily kontroly, jestli nikde světlo neprosvítá,“ vypráví Anna Mertová.

Těsně před příchodem sovětské armády ustupovaly přes Kuchařovice svazy německých vojáků. „To byl nepřetržitý houf lidí, vozů, aut, vojenské techniky. Nedalo se ani přejít silnici. Chodili hlavně v noci, aby je nezpozorovala letadla,“ vzpomíná pamětnice, která se společně s rodinou v tomto vypjatém období většinu času tísnila v úkrytu ve sklepě umístěném na zahradě.

Několik německých důstojníků u nich chtělo přespat. Když ale viděli, kolik lidí žije v domě, využili jen stodolu k zaparkování dvou nákladních vozidel. Naneštěstí zrovna v místě, pod nímž rodina vytvořila úkryt s tajnými zásobami. „Dali jsme tam sádlo, zavařené maso, mouku, obilí na mletí. Bylo to zatarasené fošnami a přikryté slámou. Když tam najeli, tak naši měli starost, aby se to neprolomilo a neprozradilo. Protože kdo se chtěl tehdy mstít, tak se mstil za všechno,“ vypráví Anna Mertová, která dodává, že v obci naštěstí neproběhly žádné boje, protože Němci z obce včas odešli a sovětští vojáci Kuchařovicemi pouze projeli.

Otce předvolali na StB, poté podepsal vstup do JZD

Anna Mertová vzpomíná, že rodiče s dalšími příbuznými žijícími v okolí po válce uvažovali, že založí vlastní družstvo, aby tak mohli zefektivnit využití strojů a pracovní síly. Než k tomu ale došlo, přišel únor 1948 a komunistický režim převzal veškerou moc ve státě. Jedním z jeho hlavních programů bylo združstevňování zemědělské výroby a s tím spojené zakládání jednotných zemědělských družstev. Cílem ale ani tak nebylo zefektivnit zemědělství, jako spíš zlikvidovat selský stav a z rolníků vytvořit poslušné státní zaměstnance.

V Kuchařovicích vznikl v prosinci 1950 přípravný výbor, jehož kroky měly vést ke vzniku JZD. „Angažoval se v tom jeden nádražák, který pak dělal předsedu. Právě to ty sedláky taky štvalo, že to vede někdo, kdo tomu vůbec nerozumí,“ dodává pamětnice. Neustálá agitace, tlak a restrikce v podobě vyměňování polností, předepsání vysokých dodávek zemědělských komodit a zabavování strojů byly hlavními prostředky pro zlomení vůle sedláků. „Třeba přes léto tady několik větších sedláků za neplnění dodávek zavřeli do vězení.“ Přesto soukromí hospodáři dál odolávali tlaku. „Sedlák měl jen jedno živobytí z polí. Nic jiného neměl. Když mu to vezmou, tak co si měl představit? Z čeho bude žít?“ poznamenává Anna Mertová.

Vysoké dodávky musela odevzdávat i rodina Hlávkova. „My jsme kupovali vajíčka od jiných lidí, abychom je splnili.“ Otec jako bývalý člen Československé strany lidové a pokladník na místním národním výboru měl v obci určitou autoritu. „Do družstva pořád nikdo nechtěl jít, tak na něj tlačili. Jednou ho předvolali, říkalo se tomu krajzák. Byl tam celý den, až přišel, tak to šel podepsat. Co mu tam všechno řekli, jsme se jako děti nedozvěděli. Jak podepsal vstup do družstva, tak šli i druzí,“ vypráví pamětnice. Ve zmiňovaném krajzáku ve Znojmě tehdy sídlila Státní bezpečnost a právě tam nejspíše otce předvolali.

Rodina tak v roce 1953 v podstatě ze dne na den přišla o své hospodářství, které se po generace dědilo z otce na syna. Otec pak pracoval ve skladu a matka v kravíně. Do JZD museli nastoupit i někteří ze sourozenců pamětnice. Zpočátku v chlívech a stájích alespoň zůstala hospodářská zvířata, ale i ta jim následně odtáhli. „Tak to bylo taky pro sedláky hrozné, když jim odváželi krávy. Nejstarší brácha měl rád koně, to bylo jeho hobby. Když je odváželi, tak to těžce nesl.“

Bratra internovali v Broumově

Komunistický režim se ale snažil zlikvidovat všechny své - ať už skutečné, nebo domnělé - odpůrce. Jedním z jeho největších ideologických protivníků pak byla logicky katolická církev. Bratr pamětnice Antonín se rozhodl pro službu Bohu a vstoupil do řádu kapucínů v Olomouci, na což byla silně věřící rodina náležitě hrdá. Jenže v dubnu 1950 během tzv. Akce K příslušníci SNB, StB a oddíly lidových milicí obsadili kláštery a na 2376 řeholníků poslali do internace. Antonína uvěznili s dalšími řeholníky v broumovském klášteře. Po návratu domů byl pak jako politicky nežádoucí poslán na „převýchovu“ do pomocných technických praporů (PTP), které režimu sloužily k získání levné pracovní síly. „Stavěli letiště v Sliači. Asi po třech letech ho pustili. Potom hledal práci. Dělal průvodčího nákladních vlaků, potom lapiducha v nemocnici. Tam se seznámil se svou budoucí manželkou, která tam pracovala jako zdravotní sestra a původně chtěla být taky v klášteře. Po svatbě šli do Brna a měli syna a z toho syna je teď kněz,“ dodává Anna Mertová. Zmiňovaný jediný syn je dnes známý katolický farář na farnosti ve Velké Bítýšce Marek Hlávka.

Odešla do pohraničí

Anna po absolvování jedenáctiletky ve Znojmě (dnešní gymnázium) nastoupila v roce 1957 jako účetní ve zotavovně ROH (Revoluční odborové hnutí) v horské obci Ramzová na Jesenicku, kde pracovala pět let. Tam se také seznámila s budoucím manželem Stanislavem Mertou. Po svatbě v roce 1959 se přestěhovali do blízkých, před druhou světovou válkou Němci osídlených, Nových Losin, kde se jim v letech 1962 až 1967 narodil syn Stanislav a dcery Marta a Jana.

Rok po narození Jany do Československa v srpnu 1968 vpadla vojska Varšavské smlouvy. Manžel pracoval u drah a tři dny se tehdy doma neobjevil. S přáteli prý převraceli orientační tabule, aby tak dezorientovali okupační vojska. Mobilní telefony tehdy neexistovaly, a tak Anna plná obav zůstala sama s třemi malými dětmi. „Nevěděla jsem, co se děje a měla jsem strach, že bude válka,“ vzpomíná.

Okupace uvrhla Československo na dalších dvacet let do totality. Anna v roce 1973 nastoupila jako prodavačka do obchodu v Nových Losinách, kde nakonec pracovala 20 let až do odchodu do důchodu. Pád komunismu na konci roku 1989 sledovala z televizní obrazovky. „Byla jsme moc ráda, ale měla jsem strach, aby se to neotočilo,“ dodává. V následných restitucích dostala rodina zpět své polnosti v Kuchařovicích. Po bezmála čtyřiceti letech se ale situace zcela změnila a nikdo již neměl zájem soukromě hospodařit, a tak pozemky poskytli k pronájmu.

V roce 2020 bydlela Anna Mertová stále v Nových Losinách v podhůří Hrubého Jeseníku. Od jejího příchodu v roce 1959 se ale obec zcela změnila. Ztratila svoji samostatnost, stala se součástí Jindřichova a počet obyvatel se smrskl na třetinu. „Teď jsou tam hlavně chataři. Domorodců je tam strašně málo. Dřív tu bylo kino, plesy, pořádaly se dětské dny, děti měly na Vánoce besídku. Teď se tam už nic neděje.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Střední Morava

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava (Vít Lucuk)